ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.24.2012:19
sp. zn. 2 As 24/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, č. j. 5 A 72/2011 –
49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě z důvodu nezaplacení
soudního poplatku.
Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 19. 11. 2010, č. j. 3005/10, o určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti. Poté,
co byl soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku, požádal žalobce o jeho osvobození.
Městský soud této žádosti usnesením ze dne 2. 6. 2011, č. j. 5 A 72/2011 – 22, nevyhověl
a osvobození od soudních poplatků mu nepřiznal s tím, že ze strany stěžovatele jde o zneužívání
tohoto procesního institutu. Žalobce toto rozhodnutí napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší
správní soud zamítl rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 2 As 91/2011 – 35. Poté, co toto
rozhodnutí nabylo právní moci, vyzval městský soud žalobce opětovně k zaplacení soudního
poplatku usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 5 A 72/2011 – 45, a stanovil mu k tomu lhůtu 7 dnů
od doručení usnesení. Žalobci bylo toto usnesení doručeno dne 6. 10. 2011, tzn., že lhůta pro
zaplacení soudního poplatku uplynula dnem 13. 10. 2011. Žalobce soudní poplatek nezaplatil,
nicméně dne 21. 10. 2011 byla soudu doručena jeho žádost (k poštovní přepravě předaná dne
20. 10. 2011) o posečkání s úhradou soudního poplatku o jeden až dva roky.
Městský soud v odůvodnění nyní kasační stížností napadeného usnesení konstatoval,
že žádost o posečkání (podle §156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s §13
odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) nelze podat po lhůtě její splatnosti,
a proto se jí věcně nezabýval. Pouze poznamenal, že i kdyby to tak nebylo, nemohla by být
žalobcova žádost úspěšná, neboť tento postup není u žalobce ojedinělým, ale stal se v poslední
době jeho „novou strategií,“ poté, co tento soud přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození
od soudního poplatku. Proto městský soud hodnotí podávání rovněž tohoto typu žádostí jako
zneužívání, tentokrát institutu daňového práva. Navíc, i kdyby soud posečkal s úhradou soudního
poplatku, či „prodloužil lhůtu“ k jeho zaplacení, minulo by se to u žalobce účinkem, neboť
z toho, jak žalobce dlouhodobě líčí své poměry a s ohledem na počet sporů, které u městského
soudu vede (v době rozhodování 163 nevyřízených žalob), je zřejmé, že by nebyl schopen zaplatit
částku potřebnou na úhradu soudních poplatků a tuto částku by od něj nebylo možno ani
vymoci. Na okraj městský soud dodal, že řízení u Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 3453/10, pro které byl žalobci určen advokát rozhodnutím, jež bylo napadeno
žalobou, bylo již pravomocně skončeno a to usnesením ze dne 25. 1. 2011. Městský soud uzavřel,
že lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 13. 11. 2011 a poplatek nebyl v této
lhůtě ani později uhrazen; proto mu nezbylo, než řízení o žalobě zastavit.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, v níž explicitně neodkázal na žádný zákonný důvod podle §103 soudního řádu
správního (dále též „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního
rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být toliko tvrzen kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy přezkumu rozhodnutí o zastavení
řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají i další důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s.
je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek
návrhu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2002 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí mnoha, ne zcela srozumitelnými, námitkami zejména
vůči tomu, že mu městský soud ke splnění poplatkové povinnosti poskytl nepřiměřeně
krátkou lhůtu. Má za to, že v právním a (sociálním) státě „soudcovská lhůta musí být náramně dlouhá,“
dospěje-li soud ke zjištění, že žalobce nemá dostatek prostředků, tedy, že je v hmotné nouzi,
a to i po potvrzení rozhodnutí o nepřiznání osvobození Nejvyšším správním soudem (zde
rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 2 As 91/2011 – 35). Proto byla, dle jeho názoru, lhůta
stanovená městským soudem nesprávná. Dále namítá, že tato nepřiměřená lhůta se sama
neprodloužila vydáním rozhodnutí o zastavení řízení, či zasláním rozhodnutí o tomto výsledku,
neboť stěžovatel o tom nevěděl, a marně tak uplynula pouze „nesplnitelná lhůta k zaplacení.“ Dále
má za to, že soudcovská lhůta není určením dne splatnosti, „nýbrž aktem vymáhání poplatku, pod
hrozbou sankce zastavení procesu,“ přičemž tato lhůta byla přetržena žádostí o posečkání.
Druhá skupina námitek se týká placení soudního poplatku. Stěžovatel uvádí, že usnesení,
kterým bylo pouze upraveno vedení řízení – zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudního
poplatku – není pro soud závazné, nicméně soud „implicitně uvažuje opačně.“ Dále je dle
jeho názoru „nonsensuální“ i úvaha soudu, že by stěžovatel nyní zneužíval i institut daňového práva
– tedy posečkání – neboť ho z jeho podstaty zneužít nejde, když soud může žádost zamítnout.
Shledává tak „diskriminační a stranný“ postoj soudu, pokud uvádí, že stěžovatel nebude moci
zaplatit poplatek ani v budoucnu, neboť lze předpokládat, že „soud nemá věšteckou kouli“ a ani
oprávnění oceňovat „životní příležitosti a štěstí“ stěžovatele. Jelikož je soudní poplatek navíc soudně
vymahatelný, nelze ani akceptovat úvahu soudu, že ho nebude možné od stěžovatele vymoci ani
v budoucnu. K této věci dále namítá, že městský soud o jeho žádosti nevydal výrok, a ani
neposoudil svou pravomoc k rozhodnutí o něm. Stěžovatel má tak zato, že správcem soudního
poplatku není předseda rozhodujícího senátu. Brojí též proti názoru soudu, že žádost o posečkání
nelze podat v době před zastavením procesu, tedy v době, kdy je poplatek dále vymahatelný.
Proto považuje za neracionální postup soudu, který poté co nevyhověl jeho žádosti, neponechal
stěžovateli přiměřenou lhůtu, nýbrž řízení obratem zastavil. Též nerozumí tomu, proč by mělo
být podání žádosti o posečkání 14. den od výzvy soudu k jeho zaplacení dokladem
o nerespektování poplatkové povinnosti. Takový výklad považuje za výklad „ad absurdum,“ neboť
má za to, že chtěl-li by zákonodárce časově omezit podávání žádosti o posečkání, stanovil
by lhůtu k jejich podávání. Uvádí též, že penále, úroky z prodlení a další sankce nejsou soudy dle
„9–9 ZSoP“ oprávněny vybírat, proto je i tato úvaha soudu absurdní.
Další námitkou brojí stěžovatel proti postupu městského soudu, který „má předložit zákon,
nelze-li ho pro jeho neústavnost aplikovat“ (Ústavnímu soudu, pozn. NSS). Městský soud tak nicméně
již 20 let neučinil, a to přes to, že definovaný den splatnosti s následkem ukončení řízení pro jeho
nezaplacení, brání přístupu k soudu a navíc činí ze soudů „zatížené kvazifinanční orgány.“
Dále má za to, že soud provedl „implicitní odůvodnění výroku,“ navíc odporující procesnímu
řádu, když v jeho řízení platí nezákonné pravidlo, že soud vychází ze stavu v době rozhodování
spprávního orgánu; „akt III. ÚS 3435/10“ na vadnosti napadeného aktu č. j. 3005/10 nic
nezměnil, nýbrž je jeho důsledkem.
Ostatní námitky stěžovatele [č. 5 písm. a) – d)] se týkají věcné stránky sporu, kterou
se městský soud ve svém rozhodnutí nezabýval, a nejsou tak ani součástí aktuálního přezkumu.
Stěžovatel proto navrhuje zrušit usnesení městského soudu a věc mu vrátit „s pokynem,“
aby: A) žádost o posečkání byla předána správci poplatků k posouzení; B) žalobce byl poučen
o nebankovních subjektech poskytujících úvěry osobám v hmotné nouzi „za možná neúspěšnou
žalobu“; C) soud už neukládal povinnosti v nápadně krátkých lhůtách.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná;
ze soudního spisu nicméně zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl
zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)
a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Zdejší soud nicméně na těchto náležitostech pro
specifičnost případu netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo
předmětné řízení zastaveno právě pro nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37; všechny
rozsudky zdejšího soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí předně námitky vztahující se k hrazení soudního
poplatku za řízení o žalobě, nesouhlasí s délkou lhůty soudem stanovené k jeho uhrazení a dále
též se způsobem, jakým se městský soud vypořádal s jeho žádostí o povolení posečkání s úhradou
soudního poplatku.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost
v případě poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a téhož dne
je poplatek také splatný (§7 odst. 1 téhož zákona). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví, o tom účastníka ve výzvě poučí (§9
odst. 1 a 3 citovaného zákona). V souladu s odst. 7 tohoto ustanovení soud, který usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku vydal, toto usnesení zruší, pokud je poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než toto usnesení nabylo právní moci.
Zdejší soud nesdílí názor stěžovatele, že toto ustanovení odporuje ústavnímu pořádku ČR
z důvodu, že brání osobám v hmotné nouzi v přístupu k soudu. Právě proto, aby nebylo bráněno
těmto osobám v možnosti účinně bránit svá práva, upravuje zákon v §36 odst. 3 s. ř. s. možnost
osvobození od soudního poplatku. Nicméně, stěžovateli nebylo osvobození od soudního
poplatku přiznáno, neboť v jeho případě nedošlo ke splnění podmínek stanovených uvedeným
ustanovením, konkrétně bylo shledáno (a aprobováno Nejvyšším správním soudem – viz
rozsudek ze dne 19. 8. 2011, č. j. 2 As 91/2011), že se v jeho případě jedná o zneužívání práva.
Za této situace nemůže stěžovatel očekávat, že při vedení tohoto sporu bude podpořen
prostředky ze státního rozpočtu, jak to bylo potvrzeno i zdejším soudem ve výše uváděném
rozsudku ze dne 5. 10. 2011, č. j. 2 As 99/2011. Pouze z důvodu, že nebylo vyhověno
stěžovatelově žádosti, nelze shledat neústavnost zákonného ustanovení o splatnosti soudního
poplatku.
Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta (7 dnů) k zaplacení soudního poplatku je v jeho
případě příliš krátká, a tvrdí-li zároveň, že soud musí v těchto případech stanovit lhůtu „náramně
dlouhou,“ nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Předně je třeba zdůraznit, že v případě lhůty
stanovené soudem se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný
již dnem jejího podání (zde 22. 10. 2010). Jak bylo výše citováno, současná právní úprava nadto
umožňuje uhradit soudní poplatek i po lhůtě stanovené soudem ve výzvě, a to až do právní moci
usnesení o zastavení řízení. Znamená to, že se lhůta stanovená ve výzvě soudu fakticky
prodlužuje o dobu, ve které správní soud vydá, respektive doručuje stěžovateli toto usnesení.
I podle přesvědčení Ústavního soudu jde o dobu nikoliv zanedbatelnou, jak plyne například
z plenárního nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (in http://nalus.usoud.cz), kde
Ústavní soud dospěl k závěru, že třídenní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti není dostatečná,
avšak za situace, kdy je usnesení o zastavení řízení vydáno v určitém časovém odstupu ode dne,
kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku, dochází
k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem. V nyní posuzovaném případě bylo usnesení
obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti stěžovateli doručeno dne 6. 10. 2011
a napadené usnesení o zastavení řízení dne 21. 11. 2012. Sedmidenní lhůta stanovená městským
soudem se tak fakticky prodloužila o více jak měsíc. To už je podle Nejvyššího správního soudu
doba více než dostatečná pro splnění poplatkové povinnosti. Ani námitka, že stěžovatel nevěděl,
kdy mu bude doručeno rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy že se takto sama nemohla lhůta
prodloužit, není na místě, neboť není rozhodné, zda stěžovatel předem znal přesnou délku doby
mezi doručením výzvy a právní mocí usnesení o zastavení řízení. Měl-li v úmyslu uhradit soudní
poplatek, byla mu poskytnuta dostatečné dlouhá lhůta k jeho zaplacení.
V další námitce stěžovatel uvádí, že je toho názoru, že soud není vázán rozhodnutími,
jimiž se pouze upravuje vedení řízení, tedy ani usnesením o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků, soud nicméně „implicitně uvažuje opačně.“ Nejvyšší správní soud již sám mnohokrát
judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97), že rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť se jím
rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení. Tato námitka tak rovněž nemůže být
shledána důvodnou
Námitka, že soud vycházel při rozhodování z aktuálního skutkového stavu, nemá rovněž
opodstatnění. Soud totiž řízení zastavil v důsledku nezaplacení soudního poplatku, aniž
by skutkový stav věci jakkoliv posuzoval. Napadá-li stěžovatel okrajovou poznámku soudu,
že z úřední činnosti zjistil, že řízení před Ústavním soudem, pro které byl stěžovateli žalobou
napadeným rozhodnutím ustanoven advokát, již bylo pravomocně skončeno, pak je nutno
upozornit, že ta neměla na jeho rozhodnutí ve věci žádný vliv. Šlo pouze o informaci obiter dictum;
řízení o žalobě bylo zastaveno z jiného důvodu. Další námitka stěžovatele ohledně implicitního
odůvodnění napadeného usnesení, není stěžovatelem nijak konkretizována. Zdejší soud nicméně
v obecné rovině žádné deficity odůvodnění tohoto usnesení nenalezl; městský soud dostatečně
ozřejmil, z jakých důvodů řízení zastavil.
Poslední skupina námitek stěžovatele se týká způsobu, jakým městský soud přistoupil
k jeho žádosti o posečkání s úhradou soudního poplatku. Stěžovatel zejména namítá, že o jeho
žádosti nebylo výslovně (samostatným výrokem) rozhodnuto, přičemž rozhodující senát ani
neposuzoval svou pravomoc o této žádosti vůbec rozhodovat.
Městský soud skutečně nerozhodl o žádosti stěžovatele o povolení posečkání s uhrazením
soudního poplatku samostatným výrokem, protože, jak to plyne z odůvodnění napadeného
rozhodnutí, věcně se jí nezabýval, neboť byla podána po lhůtě splatnosti poplatku, a byla proto
nepřípustná.
Zde musí Nejvyšší správní soud poněkud korigovat právní posouzení stěžovatelovy
žádosti městským soudem. Ten totiž tuto žádost právně klasifikoval jako žádost o posečkání
soudního poplatku podle daňového institutu posečkání daně, jak je upraven daňovým řádem.
Nejvyšší správní soud nicméně již judikoval (viz například rozsudek ze dne 11. 7. 2012,
č. j. 1 Ans 3/2012 - 34), že posečkat s úhradou poplatku postupem dle §156 daňového řádu lze
jen v případech uvedených v §4 odst. 1 písm. e) – i) zákona o soudních poplatcích. Není však
možné tak postupovat v případech, kdy poplatková povinnost vzniká již samotným podáním
návrhu, tedy v případech uvedených v §4 odst. 1 písm. a) – d) zákona o soudních poplatcích,
neboť v těchto případech stanoví tento zákon (§13 odst. 2) pro případ nezaplacení soudního
poplatku jednoznačný následek v podobě zastavení řízení. Povinnost platit soudní poplatek
za řízení může být na základě žádosti poplatníka odložena za splnění podmínek vyjmenovaných
v §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, a to až do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst.
6 zákona), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození
od soudního poplatku. Vzhledem k uvedenému, a též vzhledem k obsahu stěžovatelovy žádosti,
měl tedy městský soud tuto žádost posoudit jako žádost o nezastavení řízení v důsledku
nezaplacení poplatku dle §9 odst. 4 písm. c), která je, materiálně vzato, rovněž žádostí
o posečkání s úhradou soudního poplatku, nicméně (na rozdíl od žádosti o posečkání podle
daňového řádu) je přípustná rovněž v této fázi řízení. Městský soud však i přes chybnou právní
kvalifikaci podané žádosti přezkoumatelným způsobem vypořádal důvody, proč posečkání
s úhradou soudního poplatku stěžovateli nepřiznal. Tyto důvody lze, vzhledem k podobnosti
obou institutů, vztáhnout rovněž k rozhodování o žádosti o posečkání s úhradou soudního
poplatku dle zákona o soudních poplatcích. Pokud tedy městský soud naznal, že je-li o posečkání
požádáno až po uplynutí splatnosti poplatku (zde odvozené od dodatečně stanovené lhůty k jeho
úhradě), jde již o žádost bezpředmětnou, zaujal stejný právní názor (byť nesprávně opřený
o výklad daňového řádu), který v této otázce zastává i zdejší soud, při aplikaci §9 zákona
o soudních poplatcích. I Nejvyšší správní soud zastává názor, že je-li taková žádost podána
až po marném uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku, je již právně bezpředmětná a soud
k ní nepřihlíží a nerozhoduje tak o ní (viz například usnesení ze dne 13. 7. 2012,
č. j. 2 As 74/2012 - 22). Vzhledem k uvedenému tedy nelze městskému soudu po věcné stránce
při posouzení předmětné otázky ničeho vytknout.
Konečně dovolával-li se stěžovatel rozporu aplikované zákonné úpravy s ústavním
pořádkem s tím, že městský soud pochybil, pokud věc z tohoto důvodu nepředložil Ústavnímu
soudu, zde nezbývá než konstatovat, že jde o argumentaci zcela obecnou a nelze ji proto
meritorně uchopit.
Na základě všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu
poměrné části nákladů. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě
nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. V jeho případě
proto bylo rozhodnuto tak, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu