ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.91.2011:35
sp. zn. 2 As 91/2011 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 5 A 72/2011 –
22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2010,
č. j. 3005/10, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci (dále jen „napadené
rozhodnutí“), usnesením ze dne 2. 6. 2011, č. j. 5 A 72/2011 – 22, nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků. Městský soud toto osvobození dle §36 odst. 3 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost vyhodnotil jako zneužití
tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti
je nicméně zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d)
s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s.
je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek
návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS ; všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že „povídačky o navrhovateli nemohou odůvodnit závěr
o zjevné bezúspěšnosti žaloby“, že návrh na přezkum napadeného rozhodnutí může být úspěšný,
a dále že úvaha o zneužitelnosti institutu individuá lního osvobození od poplatků je scestná,
neboť přiznané osvobození lze kdykoliv v průběhu řízení odejmout. Namítal také, že městský
soud obchází zákon z důvodu své přetíženosti. Dále stěžovatel uvedl, že městský soud odmítá
uznat, že náklady soudního řízení jsou i poštovné, papír, inkoust, tisk, což nejsou pro osobu
v hmotné nouzi zanedbatelné výdaje. Podle stěžovatele nemají akty jiných soudních senátů sílu
zákona či precedentů, a proto na ně soud nemůže odkazovat. Nakonec stěžovatel uvedl,
že kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se negativně upravilo vedení řízení, není přípustná,
nicméně nespravedlivě vedený proces je důvodem k zásahu nadřízeného soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 15
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury zdejšího soudu se však podává, že „v řízení o kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není
třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem.“
(rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona o soudních poplatcích. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. platí, že pokud účastník doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od
soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Městský soud však stěžovateli v dané věci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že stěžovatel tohoto institutu zneužívá.
Poukázal přitom mimo jiné na skutečnost, že v případě stěžovatele eviduje 131 žalob
(z toho 89 nevyřízených), které v naprosté většině napadají rozhodnutí žalované, případně její
nečinnost či nezákonný zásah, jichž se žalovaná údajně vůči stěžovateli dopustila. Tyto spory
zpravidla vycházejí ze žádosti o bezplatnou právní službu , ve smyslu §18 odst. 2 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, přičemž mívají stereotypní průběh,
jehož popis městský soud v napadeném usnesení podrobně popsal. Městský soud považuje
pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků za podstatný především samotný
způsob, jakým stěžovatel své soudní spory vede a jaká je podstata těchto sporů. Touto podstatou
přitom již není ochrana práv stěžovatele, nýbrž samotné vedení sporu.
Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu tedy vyplývá, že stěžovateli nebylo
přiznáno osvobození od soudních poplatků nikoli proto, že by to jeho majetkové poměry
neodůvodňovaly; naopak, stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry osvobození od soudních
poplatků odůvodňují, přičemž nemajetnost stěžovatele městský soud nezpochybňoval. Ani zjevná
bezúspěšnost návrhu nebyla důvodem pro nepřiznání tohoto osvobození. Jak shrnul městský
soud, „důvodem pro odklon od stávající judikatury, kdy zdejší soud žalobci opakovaně přiznával osvobození
od soudních poplatků, je stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem (…) a zejména jejich samoúčelný charakter
a samotný postup žalobce v těchto sporech, ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé
zpochybňování i jen dílčích úkonů správního orgánu i soudu“ . Městský soud tedy nepřiznal stěžovateli
osvobození od soudních poplatků z jiného důvodu, konkrétně z důvodu zneužívání tohoto
institutu, neboť je zřejmé – jak uvedl i městský soud – že samotný údaj o množství sporů
vedených stěžovatelem ještě nesvědčí o samoúčelnosti jeho podání.
Problematice zákazu zneužití práva se Nejvyšší správní soud věnoval například
v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 46, publikovaném pod č. 869/2006 Sb.
NSS, v němž byla za zneužití práva označena situace, „kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dos ahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“, přičemž smyslu práva odpovídá pouze takový výklad právního předpisu,
který respektuje rozumné uspořádání vztahů ve společnosti. Existuje -li přitom několik
výkladových alternativ, „chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských
vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zn eužití subjektivního práva“.
Obdobně lze poukázat i na chování in fraudem legis, tj. obcházení zákona, kdy se někdo chová
podle práva (secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného
a nežádoucího (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01,
N 47/30 SbNU 9, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zásada zákazu zneužití práva se obecně
neuplatní v případech, kdy dochází k využití úlevy od soudního poplatku, tj. k využití výjimky
z jinak stanovené povinnosti úhrady tohoto poplatku, jakožto jedné z podmínek pro vydání
soudního rozhodnutí, a kdy jsou za tímto účelem soudu podávány žádosti a relevantní podklady
k těmto žádostem, aby mohlo být v případě naplnění zákonem stanovených podmínek o této
úlevě rozhodnuto. Na druhou stranu však zásada zákazu zneužití práva brání takovému
uplatňování práva, z něhož je zřejmý jeho šikanózní charakter, resp ektive zjevná svévolnost
či účelovost, kdy jednání účastníka řízení již není vedeno snahou o meritorní řešení věci, nýbrž
jen vedením sporu jako takového.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
„[m]á-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel
neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř.
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného
uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou
nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu“. Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany
účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto
výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční situaci , by se již míjela
se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních sporů. Na druhou
stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné
s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní účastníkem řízení musí
být řádně odůvodněno (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29).
Nejvyšší správní soud dospěl v této věci k závěru, že městský soud dostatečným
způsobem odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli,
a to právě z důvodu porušení obecného principu zákazu zneužití práva, respektive jeho
šikanózního výkonu. Vedle počtu vedených sporů (což by samo o sobě ještě nemohlo svědčit
o samoúčelnosti stěžovatelových podání) městský soud poukázal na průběh tohoto sporu, který
se podobá obdobným sporům, vedeným stěžovatelem proti rozhodnutím žalované o určení
advokáta stěžovateli v různých právních věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní
obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu
jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé
zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval
i v nyní řešené věci. I v daném případě stěžovatel například namítal místní nepříslušnost
Městského soudu v Praze, byť v případě jeho žalob proti rozhodnutí žalované již Krajský soud
v Brně místní příslušnost opakovaně posuzoval, respektive postupoval stěžovatelovy žaloby
místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil
se závěrem městského soudu, že v tomto případě ze strany stěžovatele dochází ke zneužití práva
na osvobození od soudních poplatků. Za této situace, tj. šikanózního a samoúčelného výkonu
práva, tedy stěžovatel nemůže očekávat, že při vedení tohoto sp oru bude podpořen prostředky
ze státního rozpočtu.
Přestože městský soud nedovodil zjevnou bezúspěšnost stěžovatelov a návrhu, s ohledem
na obsah kasační stížnosti lze alespoň uvést, že v případě posuzování žádosti o osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.) je nutno právní konstrukci návrhu, který nemůže být zjevně
úspěšným, chápat jako situaci, kdy je již ze samotných skutkových tvrzení žadatele prima vista
nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno (viz též například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 6 Ads 107/2010 - 47). Stěžovateli je nutno dát
za pravdu v tom, že z jím podaného návrhu nelze dovodit jeho zjevnou neúspěšnost. K takovému
závěru však městský soud ani nedospěl. Aby mohlo být o návrhu stěžovatele proti rozhodnutí
žalované meritorně rozhodnuto, musí tedy ze strany stěžovatele, mimo jiné, dojít i k zaplacení
soudního poplatku, od něhož v tomto případě není osvobozen.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalovaného nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto dílčím řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu