ECLI:CZ:US:2003:2.US.119.01
sp. zn. II. ÚS 119/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01 ve věci ústavní stížnosti S. G. a A. G. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 11. 2000 sp. zn. 19 Co 69/99 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 25. 11. 1998 sp. zn. 7 C 129/96, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2000 č. j. 19 Co 69/99-120 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 1998 č. j. 7 C 129/96-92 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 129/96, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Prostějově domáhali určení, že kupní smlouva uzavřená dne 26. 9. 1995 mezi nimi jako prodávajícími a vedlejším účastníkem jako kupujícím, jejímž předmětem je dům č. p. 34 se st. pl. č. 4/1 a zahradou p. č. 2 v k. ú. V., je neplatná. Stěžovatelé dne 26. 9. 1995 uzavřeli s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce částky 100 000 Kč s 15% úrokem. Téhož dne uzavřeli s vedlejším účastníkem rovněž smlouvu o zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem, které v té době byly v jejich spoluvlastnictví. Stěžovatelé tvrdí, že uzavřeli s vedlejším účastníkem pouze smlouvu o půjčce a smlouvu o zřízení zástavního práva, nikoli však smlouvu kupní. Dne 17. 4. 1996 jim však byl doručen přípis Katastrálního úřadu v Prostějově, z něhož, jak uvádějí, zjistili, že na základě zmíněné kupní smlouvy bylo s právními účinky dnem 3. 4. 1996 vloženo vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětným nemovitostem. Po provedeném dokazování (zejména dvěma znaleckými posudky z oboru písmoznalectví, výpisem z notářské ověřovací knihy, výslechem účastníků) okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla dne 26. 9. 1995 platně uzavřena, proto návrh na určení její neplatnosti rozsudkem ze dne 25. 11. 1998 č. j. 7 C 129/96-92 zamítl.
Stěžovatelé se proti tomuto rozsudku odvolali. Trvali na svém tvrzení, že kupní smlouvu na prodej předmětných nemovitostí s vedlejším účastníkem neuzavřeli. Pro nedostatek projevu jejich vůle je kupní smlouva absolutně neplatná. Namítají taktéž, že kupní smlouva by měla být považována za absolutně neplatnou rovněž z toho důvodu, že jejím uzavřením by došlo k obcházení zákona - konkrétně ustanovení §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 26. 9. 1995, (dále též "OZ"). Stěžovatelé podali návrh na připuštění změny žalobního petitu tak, aby soud svým rozhodnutím určil, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2000 č. j. 19 Co 69/99-120 připustil změnu návrhu na zahájení řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že se návrh na určení, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, zamítá. Odvolací soud se znovu jako otázkou předběžnou zabýval platností předmětné kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že námitky stěžovatelů stran nedostatku projevu jejich vůle nejsou relevantní, neboť v textu smlouvy o půjčce, jejíž uzavření stěžovatelé nezpochybňují, stojí, že před podpisem smlouvy o půjčce byla uzavřena i smlouva kupní týkající se předmětných nemovitostí. Navíc dva znalecké posudky prokázaly pravost jejich podpisů. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám, že by uzavřením kupní smlouvy došlo k obcházení zákona. Konstatoval, že se jedná o smlouvu platnou, a změněný návrh stěžovatelů proto zamítl.
Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Připomínají, že kupní cena v předmětné kupní smlouvě je shodná s výší nároku vedlejšího účastníka plynoucího ze smlouvy o půjčce - částka 115 000 Kč. Pro její určení tedy nebyl rozhodující stav nabídky a poptávky na trhu s nemovitostmi. Stěžovatelé z toho dovozují, že účelem uzavření předmětné kupní smlouvy nebyla koupě nemovitostí, nýbrž zajištění plnění povinnosti splácet dluh plynoucí ze smlouvy o půjčce zajištěné již zástavním právem k předmětným nemovitostem. O tom údajně svědčí i ujednání, že v případě, že stěžovatelé nebudou vedlejšímu účastníku splácet půjčku, přejde na něho vlastnické právo k nemovitostem (resp. zašle návrh na vklad svého vlastnického práva spolu s předmětnou kupní smlouvou příslušnému katastru nemovitostí). Podle jejich názoru má kupní smlouva ve skutečnosti za cíl sjednání tzv. propadné zástavy, čímž ovšem došlo k obejití ustanovení §151f OZ. Stěžovatelé dále připomínají, že námitku neplatnosti kupní smlouvy z důvodu obcházení zákona (§39 OZ) již vznesli před obecnými soudy. Odkazují navíc v této otázce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99.
Stěžovatelé znovu zpochybňují existenci vážnosti projevu své vůle k uzavření kupní smlouvy (§37 odst. 1 OZ), o čemž podle nich svědčí i nepravdivé ujednání, že kupní cena byla zaplacena při podpisu smlouvy, rovněž tak ustanovení smlouvy o půjčce, že v případě řádného splnění závazků stěžovateli bude kupní smlouva bez dalšího okamžitě fyzicky zlikvidována. Připomínají, že k prokázání skutečnosti, zda byla stěžovatelům vedle půjčky vyplacena dne 26. 9. 1995 i kupní cena za předmětné nemovitosti a zda vůle vedlejšího účastníka uzavřít kupní smlouvu a plnit své závazky z ní byla skutečná a vážná, navrhli před obecnými soudy provést výslech jednatele vedlejšího účastníka pana S.
Stěžovatelé namítají, že v řízení před obecnými soudy nebyl řádně zjištěn skutkový stav a rovněž právní zhodnocení věci obsažené v napadených rozhodnutích nesplňuje podle jejich názoru náležitosti stanovené občanským soudním řádem [§153 odst. 1 a §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovatelé tvrdí, že s jejich důkazním návrhem se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí řádně nevypořádal a k jejich námitkám ohledně právního posouzení věci se vyjádřil nepřesvědčivě. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak není zřejmé, na základě jakých právních úvah soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je platná, když sám připustil, že pohnutkou k jejímu uzavření mohla být snaha obejít zákon.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní soud v Prostějově, a vedlejšího účastníka řízení, společnost L., s. r. o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejšímu účastníku, společnosti L., s. r. o., byla výzva k vyjádření doručena náhradním způsobem podle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelé měli v úmyslu půjčit si částku 100 000 Kč na koupi koní. Dne 26. 9. 1995 stěžovatelé a vedlejší účastník, jehož předmětem činnosti je mimo jiné zastavárenská činnost, mezi sebou sjednali smlouvu o půjčce částky 100 000 Kč s 15% úrokem, zástavní smlouvu, v níž do zástavy k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce byly dány předmětné nemovitosti stěžovatelů, a kupní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti. Výše kupní ceny se přesně shodovala s výší nároků vedlejšího účastníka vůči stěžovatelům ze smlouvy o půjčce (částka 115 000 Kč). Ve smlouvě o půjčce, ustanovení II. bodu 3., je uvedeno, že kupní smlouvu "je věřitel oprávněn předložit ke vkladu do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu nejdříve v den následující po dni splatnosti dlužné finanční částky spolu s úroky". Dále je v ustanovení II. bodu 5 uvedeno, že "pokud dlužník uhradí finanční částku spolu s úroky do stanoveného dne, provedou všechny smluvní strany okamžitou fyzickou likvidaci všech vyhotovených kopií kupní smlouvy ... tak, aby nemohly být již dále použity". Stěžovatelé v řízení před soudem prvního stupně tvrdili, že předmětnou kupní smlouvu nepodepsali, odpovídající důkazní břemeno však neunesli.
Soud prvního stupně se k námitce stěžovatelů zaměřil na zjištění, zda jejich podpisy na předmětné kupní smlouvě jsou pravé. Za tím účelem nechal vypracovat dva znalecké posudky z oboru písmoznalectví, z nichž jednoznačně vyplynulo, že kupní smlouvu oba stěžovatelé podepsali vlastní rukou. Za situace, kdy stěžovatelé závěry znaleckých posudků nijak kvalifikovaně nezpochybnili, soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, tedy ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 OZ platně.
Odvolací soud se ve svém právním posouzení otázky platnosti předmětné kupní smlouvy ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně naplnění všech náležitostí vůle a projevu při jejím uzavírání ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 OZ. Tvrzení stěžovatelů, že neměli v úmyslu prodat vedlejšímu účastníku předmětné nemovitosti, označil jako účelové. Námitce stěžovatelů, resp. jejich právní zástupkyně stran neplatnosti kupní smlouvy pro obcházení zákona (§39 OZ) nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud na druhé straně v minulosti opakovaně připustil, že nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Jak uvedeno, stěžovatelé vstoupili do smluvního vztahu s vedlejším účastníkem, aby získali půjčku ve výši 100 000 Kč, kterou jim vedlejší účastník jako provozovatel zastavárny poskytl. Tvrdí, že rozhodně neměli v úmyslu mu prodat předmětné nemovitosti. Jejich tvrzení jednatel vedlejšího účastníka nijak nevyvrací. Do protokolu naopak uvedl, že kupní smlouva byla sepsána jako určitá pojistka k vrácení zapůjčených peněz. Ve smlouvě o půjčce, na niž smlouva o zřízení zástavního práva výslovně odkazuje, je uvedeno, že k jejímu zajištění byly před jejím podpisem mezi týmiž smluvními stranami uzavřeny smlouva zástavní a kupní smlouva na předmětné nemovitosti. Skutečnost, že kupní smlouva v posuzované věci měla sloužit jako zajišťovací institut, a nikoli jako závazkový právní vztah, jehož účelem je předně převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího, dále dokládá i výslovné ujednání o její fyzické likvidaci, pokud bude závazek ze smlouvy o půjčce stěžovateli splněn. Předmětné nemovitosti ve výše uvedeném smluvním vztahu tedy vystupují jako zástava zajišťující plnění závazků stěžovatelů plynoucích ze smlouvy o půjčce. K realizaci uvedeného zajišťovacího institutu v případě neplnění závazků stěžovatelů mělo dojít podle smluvního ujednání tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde na vedlejšího účastníka, věřitele.
V posuzovaném případě bylo nutné zodpovědět otázku, zda je možné smluvně upravit realizaci zástavního práva odchylně od zákonné úpravy. Podle ustanovení §2 odst. 3 OZ účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Smluvní volnost se podle citovaného ustanovení předně vztahuje na úpravu vzájemných práv a povinností smluvních stran, tedy vztahů závazkových. Úpravu realizace zástavního práva, které je právem věcným a vztahuje se i na jiné osoby než na účastníky smluvního vztahu, je ovšem ve smyslu uvedeného ustanovení nutno považovat za úpravu kogentní, smluvní volnost omezující. Zástavní věřitel tedy nemá možnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy (podle ustanovení 151f odst. 1 OZ uspokojení ze zástavy může zástavní věřitel dosáhnout pouze v rámci soudní exekuce na zástavu, resp. z výtěžku prodeje zástavy). Nemůže si smluvně upravit, že k uspokojení jeho pohledávky dojde tím, že zástavu sám prodá, nebo že na něj přejde vlastnické právo k zástavě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že sjednání kupní smlouvy za účelem, aby pohledávka zástavního věřitele (kupujícího) byla uspokojena tak, že na něj přejde vlastnické právo k zástavě, tedy představuje sjednání způsobu realizace zástavního práva, který není zákonem dovolen, a dopadá na ni proto ustanovení §39 OZ (srov. 21 Cdo 2204/99, 22 Cdo 2363/2000, 21 Cdo 2359/2000 a další).
Podle ustanovení §39 OZ je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího přímo ze zákona. Soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti ex officio.
Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.
V posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje. Situaci je však nutné posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Z nich vyplývá, že kupní smlouva byla, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. Takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Kupní smlouvu je proto namístě podle ustanovení §39 OZ považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona. K obdobným závěrům v této otázce dospěl rovněž Nejvyšší soud (srov. 22 Cdo 1053/2001).
Jak uvedeno, absolutní neplatnost právního úkonu nastává ex lege a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Není nutné ji namítat. Nastává bez ohledu na to, která ze smluvních stran ji způsobila (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 192). Soud prvního stupně však ustanovení §39 na zjištěný skutkový stav neaplikoval, a dospěl tak k závěru, který je v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Vadnou právní kvalifikací věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.
Ústavní soud nad rámec připomíná, že ustanovení §1371 obecného zákoníku občanského č. 946/1811 ř. z. mezi neplatné úmluvy příčící se povaze smlouvy zástavní řadilo ujednání, že "zástava připadne věřiteli, když projde čas dlužné pohledávky; že on může zástavu zciziti za cenu libovolnou nebo napřed již určenou, nebo si ji ponechati" (srov. i obdobnou úpravu v dříve platném občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. v ustanovení §201 náležejícím do úpravy zástavního práva). Ostatně i úprava zástavního práva v nyní platném znění zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 2001 označuje v ustanovení §169 výslovně za neplatné ujednání, že zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem, a rovněž tak ujednání, že při prodlení s plněním zajištění pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli. Ústavní soud si je vědom toho, že zmíněné právní úpravy na posuzovaný případ nelze použít, neboť v době uzavření předmětných smluvních ujednání nebyly účinné. Nicméně jsou důkazem toho, že právní závěr o nedovolenosti smluvní úpravy realizace zástavního práva odchylné od zákona odpovídá dlouhodobým představám společnosti o právu.
V závěrečné řeči v řízení před soudem prvního stupně právní zástupkyně stěžovatelů vznesla námitku, kterou dále rozvádí v odůvodnění odvolání i v ústavní stížnosti, že uzavření kupní smlouvy mělo za cíl obejít zákonné ustanovení §151f OZ, ve znění účinném k 26. 9. 1995, týkající se uspokojení pohledávky ze zástavy, a že je proto nutné ji považovat ve smyslu ustanovení §39 OZ za absolutně neplatnou.
Odvolací soud ve svém právním posouzení uvedené námitce stran neplatnosti kupní smlouvy pro obcházení zákona (§39 OZ) nepřisvědčil. Připustil sice možnost, že kupní smlouva mohla být uzavřena s účelem obejít zákon, avšak ve svých dalších úvahách aplikaci uvedeného ustanovení zákona vyloučil s odkazem na skutečnost, že k případnému obcházení zákona (působícímu absolutní neplatnost) došlo z vůle obou stran, a je proto podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy, aby následků neplatnosti využila pouze jedna z nich. Zákonné ustanovení, které by jej k takovému závěru opravňovalo, neuvedl.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do nezávislého soudního rozhodování je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud zjistí, že v dané věci interpretace či aplikace právních předpisů obecnými soudy jsou natolik extrémní, že vybočí z rámce ústavnosti, a dojde tak k dotčení některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána.
Odvolací soud považoval, svým způsobem sekundárně, za možné naplnění hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §39 OZ, tedy za možnou existenci právního úkonu obcházejícího zákon. Dispozici spojenou s uvedenou hypotézou, tedy absolutní neplatnost takového úkonu, však nevzal v úvahu. Místo toho, bez opory v platném právním řádu, dovodil, že, absolutní neplatnost nemůže nastat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Vyloučil tedy normativní účinky stanovené zákonem, v souladu s nimiž je obcházení zákona stiženo absolutní neplatností právního úkonu. Ústavní soud považuje takovou interpretaci vedoucí k neaplikaci dispozice ustanovení §39 OZ za extrémní, svévolnou, a tudíž vybočující z mezí ústavnosti.
Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno výše, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.