ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.30.2015:38
sp. zn. 2 As 30/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Občanské
sdružení za ochranu přírody a krajiny, ochranu životního prostředí volně žijící zvěře
a myslivosti bez pytláctví, o. s., se sídlem Hvožďany 72, Bechyně, zastoupeného
Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem Kakosova 978/4, Praha 5, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
za účasti: 1) T. V., zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor,
2) Mgr. P. K., 3) Město Bechyně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 2, Bechyně, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2012, č. j. OREG 6143/2012/vano, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2015,
č. j. 10 A 43/2012 - 166,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
II. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2012,
č. j. OREG 6143/2012/vano, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a osoby zúčastněné
na řízení 2) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Bechyně (dále jen „stavební úřad“) ze dne
14. 12. 2011, č. j. BE-09703/2011, o umístění stavby „Bioplynová stanice Hvožďany 600kW“
(dále jen „bioplynové stanice“) na pozemcích p. č. 1438/7, 1438/63, 1445/1, 1445/2 a 1445/5
v k. ú. Hvožďany u Bechyně, jejímž stavebníkem je osoba zúčastněná na řízení 1) . V žalobě
žalobce především namítal, že stavba byla umístěna v rozporu s územním plánem.
[2] Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2012, č. j. 10 A 43/2012 - 49, rozhodnutí
žalovaného zrušil. Dospěl k závěru, že bioplynová stanice je podle platného územního plánu
obce Bechyně nepřípustná. Územní plán totiž pro pozemky s funkčním využitím pro výrobu
a podnikání, což jsou i pozemky, na kterých má být stavba bioplynové stanice realizována,
stanovuje nepřípustné činnosti - aktivity a zdroje, které vedou k emitování znečišťujících látek
do ovzduší, zejména těkavých organických látek a pachových látek. Nepřípustné funkční využití
ploch je v územním plánu definováno jako nerealizovatelné za žádných podmínek za doby
platnosti územního plánu.
[3] Citovaný rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012 - 53. Krajský soud se totiž nezabýval otázkou, zda argumentaci
rozporem stavebního záměru s územním plánem mohl žalobce uplatnit jako osoba, jejíž aktivní
legitimace se odvíjí od ust. §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen
„zákon o ochraně přírody a krajiny“). Toto ustanovení umožňuje hájit pouze složky životního
prostředí chráněné tímto zákonem. Taková ochrana může spočívat i v hájení jiných zájmů,
je-li jejich spojitost se zájmy ochrany přírody a krajiny chráněnými zákonem o ochraně přírody
a krajiny zjevná nebo vyplývá z podkladů, které má správní orgán k dispozici, případně pokud
ji občanské sdružení prokáže. Nutná je rovněž úvaha, zda v případě důvodnosti tvrzení žalobce
není dotčení jeho práv z povahy věci vyloučeno, tedy zda je zásah do jeho práv vůbec myslitelný
a vyplývá z jeho tvrzení. Před soudem totiž žalobce mohl účinně namítat pouze takové porušení
svých práv, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[4] Krajskému soudu Nejvyšší správní soud uložil, aby v dalším řízení „posoudil důvodnost
tvrzení účastníka řízení ohledně dotčení jeho práv případným nesouladem stavby bioplynové stanice s územním
plánem. Pokud by krajský soud dospěl k závěru, že stavba, s ohledem na její faktické provedení, je v rozporu
s územním plánem města Bechyně, musí následně posoudit, zda případná nezákonnost rozhodnutí krajského
úřadu představuje zásah do práv účastníka řízení a může tak být důvodem pro jeho zrušení. V takovém případě
bude rozhodnou právní otázkou možná souvislost mezi zájmy chráněnými účastníkem řízení z titulu
jeho postavení občanského sdružení podle ust. §70 zákona o ochraně přírody a kra jiny (tj. zájmy na ochraně
těch složek životního prostředí, které jsou chráněny zákonem o ochraně přírody a krajiny, a žádnými jinými)
a povolením záměru v rozporu s územním plánem, který reguluje výstavbu s ohledem na ochranu ovzduší.
Přípustně uplatnitelné budou jen takové žalobní námitky, v nichž bude tvrzeno, že postavením stavby v rozporu
s územním plánem byly v nezákonné míře dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně
přírody a krajiny. Jen v rozsahu přípustně uplatnitelných žalobních bodů pak může být žaloba věcně projednána.
Krajský soud se při posuzování této otázky, jež je základem pro posuzování aktivní legitimace občanského
sdružení, nachází v postavení odlišném od správního orgánu na počátku správního řízení. Své závěry může opřít
o již shromážděné podklady, neboť v průběhu správního řízení zpravidla dochází ke zjištění a konkretizaci
budoucích negativních dopadů stavby na její okolí, případně k jejich vyloučení, a to zejména prostřednictvím
stanovisek dotčených orgánů, posuzováním vlivů na životní prostředí, znaleckými posudky ap. Pokud by krajský
soud dospěl k závěru, že stavba byla povolena v rozporu s územním plánem a zároveň, že nezákonnost
rozhodnutí krajského úřadu představuje zásah do práv účastníka řízení (tj. do zájmů, které jako jediné
je oprávněn chránit), který může být důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského úřadu, pak musí zvážit také
otázku ochrany dobré víry stěžovatele a proporcionalitu zásahu do jeho ústavně chráněných práv.“
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobce mohl být rozhodnutím
žalovaného dotčen na právech, která mu ust. §70 zákona o ochraně přírody a krajiny přiznává.
Stavba bioplynové stanice má být totiž realizována v ploše navazující na zemědělskou farmu
stavebníka, na okraji obce, v relativní blízkosti lesa a vodního toku. Uvedenou stavbu nelze
opomíjet jako potencionální zdroj znečištění ovzduší, zápachu, odpadu nebo hluku,
tedy negativních jevů, které, byť samy o sobě složkami životního prostředí chráněnými zákonem
o ochraně přírody a krajiny nejsou, mohou mít nepřímý vliv na zájmy chráněné zákonem
o ochraně přírody a krajiny. Konkrétní dotčení těchto zájmů vlivem zamýšlené stavby
však žalobce neprokázal a podle krajského soudu není patrné ani ze spisu. Stavební úřad
shromáždil dostatek podkladů ohledně posouzení vlivů na životní prostředí a zabýval se obsahem
stanovisek dotčených orgánů. Z těchto listinných podkladů, které krajský soud citoval,
nelze podle něj konstatovat, že by předmětná bioplynová stanice poškozovala zájmy ochrany
přírody a krajiny, zdraví a životní prostředí. Ze závěru zjišťovacího řízení podle §7 zákona
č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí, ze dne 14. 3. 1011 vyplývá, že v rámci
zjišťovacího řízení bylo k záměru doručeno vyjádření České inspekce životního prostředí,
oblastního inspektorátu České Budějovice, Krajské hygienické stanice, územního pracoviště
Tábor, Městského úřadu v Táboře, odboru životního prostředí, rovněž tak i Krajského úřadu
Jihočeského kraje, odboru životního prostředí. Ve zjišťovacím řízení byl učiněn závěr,
že Bioplynová stanice Hvožďany naplňuje dikci bodu §4 odst. 1 písm. d) jako podlimitní záměr
k bodu 3.1, kategorie II. přílohy č. 1 k zákonu. Na základě provedeného zjišťovacího řízení
dospěl žalovaný k závěru, že záměr Bioplynová stanice Hvožďany nemá významný negativní vliv
na životní prostředí a veřejné zdraví. Uložil provozovateli, aby byl zpracován provozní řád, jehož
součástí bude seznam bio odpadů povolených ke zpracování či likvidaci v bioplynové stanici ,
a způsob nakládání s digestátem. Ke kolaudaci měly být předloženy protokoly o nepropustnosti
všech podlah, vypracován plán havarijních opatření pro případ úniku látek škodlivých vodám,
vybudován a provozován kontrolní systém pro zjišťování úniku závadných látek, zajištěno ,
aby nově budované stavby byly zajištěny proti nežádoucímu úniku závadných látek při hašení
požáru, a aktualizován plán organického hnojení a zabezpečeno vyvážení digestátu a jeho řádná
aplikace dle rozvozového plánu společnosti a taktéž zajištěn řádný provoz bioplynové stanice
a dodržování technologických postupů ve vztahu k omezení emisí pachových látek. Žalovaný
tedy dospěl ke správnému závěru, že stavba je přípustná, neboť z vyjádření dotčených správních
orgánů vyplynulo, že k záměru nebyly vzneseny závažné připomínky, které by nebylo možno
v následujících fázích přípravy záměru účinně a bezezbytku ř ešit a které by zásadním způsobem
záměr zpochybnily nebo bránily jeho případné realizaci. Z toho je zřejmé, že stavba nemůže
negativně ovlivnit kvalitu ovzduší ve vztahu k předmětu och rany zákona o ochraně přírody
a krajiny. Stavba bioplynové stanice je podle krajského soudu při dodržení podmínek
stanovených dotčenými orgány a v rozhodnutích orgánů ochrany životního prostředí v souladu
s územním plánem.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření osoby zúčastněné na řízení 1)
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu v zákonné lhůtě.
Důvody kasační stížnosti podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Krajský soud
se podle stěžovatele ani neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Konkrétně stěžovatel namítá, že bioplynová stanice je i fakticky zdrojem, který vede k emitování
znečišťujících látek do ovzduší, zejména právě těkavých látek organických a látek pachových.
Tato skutečnost je nejenže skutečností obecně známou, a tudíž ji není nutno dále dokazo vat,
ale vyplývá i z vyjádření správních orgánů, na které krajský soud odkázal. Jestliže územní
plán takový zdroj považuje za nepřípustný, má stěžovatel napadený rozsudek za nepochopitelný.
Na okraj pak stěžovatel dodal, že již v průběhu správního řízení zmiňoval konkrétní případy
a místa ničení (eroze) půdy v důsledku pěstování kukuřice osobou zúčastněnou na řízení 1),
přičemž správní orgány tyto námitky zcela ignorovaly, aniž by nařídily a provedly místní šetření.
[7] Stěžovatel dále uvádí, že rozsudek krajského soudu by neobstál ani v případě, kdyby soud
býval posuzoval dobrou víru osoby zúčastněné na řízení 1), jak mu uložil Nejvyšší správní soud.
Ta nemohla být v dobré víře již proto, že jí musel být znám územní plán obce Bechyně, přičemž
tento je, jak již soudy v dané věci dovodily, v dotčené části zcela jednoznačný. Některé správní
orgány zcela evidentně ve věci nepostupovaly nestranně, ale hájily zájmy právě osoby zúčastněné
na řízení 1). Například Město Bechyně prostřednictvím většiny členů zastupitelstva urputně
bránilo vyhlášení místního referenda ohledně výstavby předmětné bioplynové stanice .
[8] Krajský soud podle stěžovatele řízení zatížil i procesními vadami, když při jednání
konaném dne 14. 1. 2015 vyšlo najevo, že nezaslal účastníkům k vyjádření jednotlivá podání
účastníků, přičemž stěžovatel žalovanému při jednání narychlo krátkou cestou předával kopii
svého vyjádření a vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli pak nebylo předáno vůbec. Takový
postup pak představuje porušení práva na spravedlivý proces.
[9] Konečně stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že v mezidobí od vydání citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012 byl vydán nález Ústavního soudu
ze dne 30. 5. 2014, sp.zn. I. ÚS 59/14, ve kterém Ústavní soud dovodil možnost občanů
prosazovat své zájmy formou sdružení (spolku), a to včetně práva na příznivé životní prostředí.
Organizování vyhlášení místního referenda je důkazem toho, že prostřednictvím stěžovatele
jakožto místního občanského sdružení tamní občané hodlali prosazovat své právo na příznivé
životní prostředí, k čemuž jim výše uvedený nález Ústavního soudu otevřel cestu. Stěžovatel
je přesvědčen, že s ohledem na výše uvedený judikát Ústavního soudu by původní rozsudek
krajského soudu musel obstát i s původním odůvodněním.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napaden ý rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Osoba zúčastněná na řízení 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost
je zčásti irelevantní a zčásti právně pomýlená . To, že osoba zúčastněná na řízení 1) mohla
být a byla v dobré víře, vyplývá z četných rozhodnutí správních orgánů, ve kterých bylo jejímu
záměru na stavbu bioplynové stanice přivoleno. Z obsahu kasační stížnosti není podle osoby
zúčastněné na řízení 1) zřejmé, v čem konkrétně se krajský soud neřídil zrušujícím rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu. Krajský soud měl dostatek odborných podkladů k posouzení
důvodnosti tvrzení stěžovatele ohledně dotčení jeho práv případným nesouladem stavby
bioplynové stanice s územním plánem, zejm. otázky souvislosti stěžovatelem chráněných zájmů
na ochraně přírody s ochranou ovzduší dle územního plánu. Předmětná část územního plánu
je na této kategorizaci nezávislá, neboť za nepřípustnou činnost neoznačuje zdroje určité
kategorie.
[12] Osoba zúčastněná na řízení 1) navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl. Totéž navrhl i žalovaný. Další osoby zúčastněné na řízení se nevyjádřily .
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud tak přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Co se týče námitky porušení procesních práv stěžovatele, ze spisu vedeného krajským
soudem je patrné, že stěžovatel byl přípisem ze dne 14. 1. 2013 poučen o svých procesních
právech a povinnostech a vyzván, aby sdělil, zda vznáší námitku věcné a místní nepříslušnosti,
a sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Na tuto výzvu reagoval
stěžovatel vyjádřením ze dne 22. 1. 2013, ve kterém se vyjádřil k důvodům, pro které
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu. Krajský soud toto podání posoudil
tak, že v něm stěžovatel rozšířil žalobní body. S tímto postupem stěžovatel nijak nepolemizuje.
Vyjádření stěžovatele přitom bylo podle přiložených doručenek doručeno všem účastníkům
řízení. Na toto vyjádření reagovala osoba zúčastněná na řízení 1) svým vyjádřením, ve kterém
polemizovala s argumentací stěžovatele. Toto vyjádření bylo doručeno ostatním účastníkům
řízení. V dalším vyjádření, které zaslal stěžovatel krajskému soudu dne 4. 7. 2014, pouze sdělil,
že nevznáší námitku nepříslušnosti a podjatosti a souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání.
Rovněž toto vyjádření bylo doručeno ostatním účastníkům řízení, jak je patrné z připojených
doručenek. Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud nezaslal účastníkům k vyjádření jednotlivá
podání, nemá toto tvrzení oporu v obsahu soudního spisu. Ani z protokolu z jednání
před krajským soudem, které proběhlo dne 14. 1. 2015, není patrné, že by účastníci
řízení s obsahem některých podání nebyli seznámeni. Není ani patrné, jakým způsobem
by do procesních práv stěžovatele zasáhlo opomenutí soudu, kterým by nebylo zasláno vyjádření
žalovanému. Krajský soud nadto napadený rozsudek nepostavil na nových vyjádřeních účastníků,
ale doplnil své právní hodnocení v souladu s dikcí zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Námitku porušení procesních práv stěžovatele proto neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnou.
[15] Jak Nejvyšší správní soud dovodil již v citovaném rozsudku, kterým zrušil předchozí
rozsudek krajského soudu, z výkladu zákona a ustálené judikatury správních soudů plyne,
že občanským sdružením (spolkům), která odvozují svoji účast ve správním řízení
z ust. §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, přísluší hájit pouze složky životního prostředí
chráněné tímto zákonem. Veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny zároveň determinuje obsah
námitek a také rozsah, v jakém se správní orgány těmito námitkami musí věcně zabývat. Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80, uvedl, že „zákon o ochraně
přírody a krajiny vymezuje dotčené zájmy velmi široce a to, zda argumentace ekologického občanského sdružení
souvisí se zájmy vymezenými citovaným zákonem, je třeba vykládat extenzívně.“
[16] Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a navazující řízení o kasační stížnosti
přitom v zásadě nejsou koncipována jako actio popularis, neboť zvláštní žalobní legitimace
k ochraně veřejného zájmu svědčí pouze vybraným subjektům (viz §66 s. ř. s.). Žalobce
je tak oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která se projeví v jeho právní sféře,
tedy zasáhne práva, která žalobci přísluší. Proto musí plausibilně tvrdit, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, popřípadě
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Občanské sdružení tedy není legitimováno
k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů
hájených tímto občanským sdružením (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 – 251).
[17] Před soudem žalobce mohl účinně namítat pouze takové porušení svých práv,
které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak uvedl zdejší soud
v rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011 - 175, „(j)e-li občanské sdružení odvozující
své účastenství ve správním řízení z ust. §70 zákona o ochraně přírody a krajiny žalobcem, musí tvrdit zkrácení
na svých procesních právech v předchozím správním řízení a toto tvrzené zkrácení musí být takového charakteru,
že v jeho důsledku mohlo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí.“
[18] Ve vztahu k námitkám uplatněným v žalobě tak bylo záhodno nejprve posoudit,
zda byl vůbec stěžovatel oprávněn k podání žaloby. Tuto otázku posoudil krajský soud shodně
se závěry Nejvyššího správního soudu. Protože v daném správním řízení šlo o umístění
bioplynové stanice na okraji obce, v oblasti, kde by mohlo dojít k zásahu do zájmů,
k jejichž ochraně je stěžovatel oprávněn, pak nelze pochybovat o tom, že stěžovateli svědčila
účast ve správním řízení i aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí o umístění stavby.
[19] Podmínkou úspěšnosti žaloby stěžovatele bylo současné splnění dvou podmínek.
Dle první z nich muselo být rozhodnutí žalovaného nezákonné, tedy stavba musela být umístěna
v rozporu s územním plánem. Podle druhé podmínky musela tato nezákonnost zasahovat
do práv stěžovatele.
[20] Krajský soud se prvně zabýval splněním druhé podmínky. Podle jeho závěru stěžovatel
nenamítal konkrétní zásah do zájmů chráněných zákonem o ochrany přírody a krajiny,
ke kterému by mělo v důsledku umístění bioplynové stanice dojít. Z vyjádření a rozhodnutí
orgánů ochrany životního prostředí pak takový zásah není patrný.
[21] V kasační stížnosti stěžovatel výše uvedené závěry krajského soudu nijak nerozporuje .
Neuvádí, v čem jsou chybná rozhodnutí a stanoviska správních orgánů citovaná krajským
soudem nebo v čem jsou chybné závěry zjišťovacího řízení v procesu posuzování vlivů na životní
prostředí. Jediná námitka, která by mohla být z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny
relevantní, poukazuje na erozi půdy v důsledku pěstování kukuřice osobou zúčastněnou na řízení
1). Tato námitku stěžovatel v žalobě neuplatnil a navíc se tato námitka netýká rozporu mezi
umisťovanou stavbou a územním plánem Bechyně, který spočívá v umístění zdroje, který emituje
znečišťující látky do ovzduší.
[22] Stěžovatel tudíž nemůže být se svojí kasační stížností úspěšný, neboť nezpochybnil
a ani nezpochybňoval závěry krajského soudu, že nezákonné rozhodnutí žalovaného nebylo
způsobilé zasáhnout do jeho práv. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani nález Ústavn ího
soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ve kterém se Úst avní soud zabýval rozsahem
práv environmentálních spolků v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Podle §101a odst. 1 s. ř. s. je k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy aktivně
legitimován ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy zkrácen. Nestačí
přitom, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či proce dura vedoucí k jeho vydání
jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. Ústavní
soud ve svém nálezu dovodil, že aktivně legitimovaní nejsou pouze dotčení vlastníci nemovitostí
v daném území, ale i subjekty hájící širší komunitní zájmy, např . občanská sdružení založená
za účelem ochrany přírody a krajiny. V nyní posuzované věci ovšem stěžovatel nehájí širší
komunitní zájmy nebo právo svých členů na příznivé životní prostředí, ale jeho působnost
je omezená zájmy ochrany přírody a krajiny.
[23] Obecnější závěry Ústavního soudu, že environmentální spolky se mohou domáhat nejen
ochrany svých procesních práv, ale i práv hmotných, jsou jistě aplikovatelné i ve věcech žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud se s nimi musel ve své rozhodovací
činnosti vypořádat, neboť ustálená judikatura označovala environmentální spolky za pouhé
zájemníky (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 291/2004 Sb. NSS), jejichž žalobní legitimaci zakládá tvrzení o zkrácení
na procesních právech. V rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 295, uvedl, že závěry
ohledně dotčenosti ve hmotněprávní sféře potenciálního navrhovatele a nezbytnosti lokálního
prvku lze použít i na otázku možné aplikace §65 odst. 1 s. ř. s. a že „mohl být stěžovatel v tomto
konkrétním případě napadeným rozhodnutím dotčen na svých hmotných právech.“
[24] V projednávané věci nicméně není otázka ochrany hmotných práv stěžovatele sporná.
Již v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „(p)řestože lze souhlasit
se stěžovatelem v tom, že účastník řízení v žalobě výslovně nenamítal dotčení svých procesních práv, ze znění
žalobních námitek je zjevné, že není spokojen s vypořádáním jednoho z odvolacích důvodů krajským úřadem.
Odmítnout takovou žalobní námitku jako nepřípustnou by bylo přepjatým formalismem. Námitka rozporu
stavby bioplynové stanice s územním plánem města Bechyně tak účastníkovi řízení přísluší a nebyla uplatněna
v rozporu se zásadou koncentrace námitek.“ Krajský soud se tak zabýval všemi žalobními námitkami
a žádné z nich nevyloučil z důvodu, že by stěžovateli nepříslušely. Nález Ústavního soudu nelze
interpretovat tak, že by umožňoval environmentálním spolkům domáhat se ochrany práva
na příznivé prostředí nebo dalších práv, která svědčí jeho členům, v každém řízení, kterého
se takový spolek zúčastní. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012 - 130, č. 3159/2015 Sb. NSS, s odkazem na příslušnou
judikaturu Ústavního soudu, „(j)e třeba mít na paměti, že smyslem zapojení občanských sdružení
do rozhodování orgánů veřejné správy je umožnění kvalifikované účasti veřejnosti v procesech, které se týkají
životního prostředí.“ Proto v dané věci není stěžovatel oprávněn namítat rozpor umísťované stavby
s územním plánem bez dalšího, ale pouze v rozsahu, ve kterém se týká přírody a krajiny.
[25] Protože krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného nemohlo zasáhnout
do práv stěžovatele, nebylo již třeba, aby se zabýval souladem umísťova né stavby s územním
plánem. Nicméně se jedná o související otázky, neboť stěžovatel se mohl domáhat ochrany
pouze proti takovému rozporu s územním plánem, který do jeho práv zasahuje. Krajský soud
se tak nezabýval tím, zda umístění předmětné bioplynové sta nice povede k emitování jakýchkoliv
znečišťujících látek do ovzduší, ale správně se omezil na posouzení, zda emitovanými látkami
budou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Závěry krajského soudu nejsou v rozporu
s námitkou stěžovatele, která poukazuje na to, že bioplynová stanice je fakticky zdrojem
znečištění ovzduší. Stěžovatel však ani v tomto bodě žádným relevantním způsobem
nezpochybňuje závěry krajského soudu, že toto znečištění ne bude mít žádný významný vliv
na zájmy, které stěžovatel chrání. Námitky poukazující na absenci dobré víry osoby zúčastněné
na řízení 1) nemohou být důvodné, neboť touto otázkou se měl krajský soud v souladu s pokyny
Nejvyššího správního zabývat teprve tehdy, dospěje -li k závěru, že obě výše uvedené podmínky
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného byly splněny.
[26] Z výše uvedeného je patrné, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná , neboť žádná
z uplatněných stížních námitek nezpochybnila zákonnost napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí
namítanými vadami, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s. , protože neshledal
žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl dokazování.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
[29] Pokud se týká osob zúčastněných na řízení, zde Nejvyšší správní soud vycházel
z ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního
zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Jelikož v případě
osob zúčastněných na řízení nebyly v tomto řízení splněny pod mínky citovaného ustanovení,
je zřejmé, že jim právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nevzniklo. Proto soud
rozhodl, že toto právo nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu