ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.2.2009:80
sp. zn. 7 As 2/2009 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Hnutí DUHA
Jeseníky, se sídlem Radim 8, Brantice, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: InterCora, spol. s r. o., se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 22 Ca 26/2006 - 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 26/2006 – 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 26/2006 – 50, zrušil Krajský soud v Ostravě
pro vady řízení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „stěžovatel“)
ze dne 1. 11. 2005, č. j. 24915/2005/ÚPS/Chr/0005, kterým bylo změněno územní rozhodnutí
Městského úřadu Krnov (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 2004004009/RR/SU/BI, o umístění stavby „Obchodní centrum, ul. Opavská, k. ú. Opavské
Předměstí, NOVOSTAVBA OBCHODNÍHO CENTRA“. Krajský soud shledal důvodnými
žalobní body 1 a 2, v nichž žalobce (dále jen „účastník řízení“) namítal, že se stavební úřad
nezabýval jeho námitkami s odůvodněním, že se netýkaly ochrany přírody a krajiny
a že stěžovatel neodůvodnil, proč byl tento názor stavebního úřadu správný. Ust. §70 zákona
č. 114/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“)
upravuje podmínky účasti občanských sdružení v řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy
ochrany přírody a krajiny. Pokud občanské sdružení tyto podmínky splní, stává se účastníkem
daného řízení. Citované ustanovení však nijak neomezuje práva takového účastníka řízení. V této
souvislosti krajský soud odkázal na ust. §4 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) a na ust. §36 a §39 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“) a uvedl, že ani v těchto ustanoveních nejsou obsažena žádná
omezení obsahu či rozsahu námitek kteréhokoliv účastníka. Poukaz stěžovatele na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5 A 137/2000 - 137 (správně
č. j. 5 A 137/2000 - 37) označil krajský soud za nepřípadný, neboť ve zmiňované věci námitky
občanského sdružení směřovaly k tomu, že stavební úřad řízení nezastavil, ačkoli pro to byly
splněny podmínky. Krajský soud dále citoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 As 57/2008 – 84, a část rozsudku tohoto soudu
ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 As 53/2004 - 96. Poté krajský soud vyslovil závěr, že správní orgány
obou stupňů se v dané věci vůbec nezabývaly námitkami účastníka řízení (resp. stavební úřad
odůvodnil jejich zamítnutí pouze obecným odkazem na to, že se netýkaly zákona o ochraně
přírody a krajiny, a stěžovatel tento postup potvrdil), a proto jsou jejich rozhodnutí v tomto
ohledu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. K tomu krajský soud s odkazem na ust. §3
odst. 1 písm. k) a §12 zákona o ochraně přírody a krajiny poznamenal, že citovaný zákon
se netýká pouze přírody v úzkém smyslu (flóra, fauna), ale též krajiny, takže např. námitka
účastníka řízení o narušení historického rázu města nevybočuje z rámce citovaného zákona.
Úkolem správních orgánů v řízení o umístění stavby však nebude zkoumat, zda jsou určité
námitky podřaditelné pod zákon o ochraně přírody a krajiny, ale to, zda řešení dané otázky spadá
do kompetence stavebního úřadu a jaký význam má z hlediska územního rozhodnutí, bez ohledu
na to, který účastník řízení námitku vznesl. Důvodnou shledal krajský soud i námitku, že územní
rozhodnutí bylo vydáno bez dohody s orgánem památkové péče. Stavební úřad v odůvodnění
svého rozhodnutí pouze označil podle dat jednotlivá stanoviska tohoto orgánu, aniž by bylo
zřejmé, co obsahují a uzavřel zcela obecně, že zkoordinoval doložená stanoviska dotčených
orgánů státní správy. Stěžovatel pak v napadeném rozhodnutí zmínil pouze poslední stanovisko
orgánu státní památkové péče (ze dne 6. 5. 2005) s tím, že toto je kladné. Tento postup
byl vadný, neboť správní orgány se vůbec nezabývaly tím, že dotčený orgán poskytl postupně
více stanovisek, a to odlišných, a nezdůvodnily, proč se přiklonily k poslednímu
z nich. Předmětná rozhodnutí jsou z tohoto hlediska zcela nepřezkoumatelná. Žalobní námitka,
že rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno bez zjištění přípustnosti zásahu do krajinného rázu
a významného krajinného prvku, byla podle krajského soudu formulována velmi obecně
a ze žaloby tak nebylo zřejmé, o jakou složku krajinného rázu se má jednat. Účastník řízení sice
tvrdil, že jde o zásah do významného krajinného prvku – údolní nivy, avšak z obsahu spisu
je patrno, že jde o území městské zástavby, poblíž frekventované silnice I/57. V blízkosti sice
teče řeka Opava, ale její koryto je zahloubeno oproti terénu lokality o 3 až 4 m. Navíc byl záměr
této stavby posouzen v řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a k věci se dále vyjadřoval Městský úřad Krnov. Tuto
námitku proto krajský soud nepovažoval za důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Důvod uvedený krajským soudem pro zrušení
napadeného rozhodnutí, že se stavební úřad v územním řízení vůbec nezabýval námitkami
účastníka řízení a nerozhodl o nich, nemůže podle stěžovatele obstát. Stavební úřad se námitkami
účastníka řízení zabýval a rozhodl o nich tak, že je v plném rozsahu zamítl. Stavební úřad
tak postupoval v naprostém souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2006, č. j. 5 As 53/2004 - 96, který citoval krajský soud v napadeném rozsudku, neboť
v průběhu územního řízení nebránil účastníkovi řízení v uvedení jakékoli námitky, jakéhokoli
obsahu a o všech jeho námitkách rozhodl, a to tak, že jim nevyhověl. Tuto část výroku
pak stavební úřad zdůvodnil tím, že se netýkají ochrany přírody a krajiny. Ke shodnému závěru
dospěl rovněž stěžovatel v napadeném rozhodnutí. Svůj právní názor přitom opíral o rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5 A 137/2000 - 137 (správně
č. j. 5 A 137/2000 - 37), z jehož obsahu plyne, že občanská sdružení založená za účelem ochrany
přírody a krajiny mohou ve správních řízeních vznášet připomínky či námitky jen v rozsahu
předmětu své činnosti. Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil,
že ze spisového materiálu nevyplývá, že by stavební úřad v průběhu územního řízení účastníka
řízení omezil nebo mu jinak upřel jeho procesní práva. V průběhu odvolacího řízení
pak stěžovatel svým opatřením podle ust. §33 odst. 2 správního řádu umožnil všem účastníkům
řízení, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhli jeho doplnění. Stěžovatel se odvoláním podaným účastníkem řízení podrobně
zabýval spolu s rozhodnutím stavebního úřadu a souvisejícím spisovým materiálem a teprve
po jeho přezkoumání v celém rozsahu dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí netrpí takovými
věcnými a procesními vadami, pro které by bylo nutno je zrušit. Ve svém rozhodnutí
se podrobně zabýval i námitkami účastníka řízení, které byly uplatněny až v jeho podání
ze dne 20. 9. 2005, tedy po lhůtě stavebním úřadem stanovené. Ani v rozhodnutí stavebního
úřadu, ani v rozhodnutí stěžovatele není uvedeno, že se k nim nepřihlíží, tzn. že se jimi správní
orgány nebudou zabývat. Podle stěžovatele krajský soud rozhodl v rozporu se zákonem, pokud
dospěl k závěru, že žalobní námitky 1 a 2 byly důvodné. Účastník řízení se sice dovolával svých
procesních práv, ale vydáním napadeného rozhodnutí k žádnému zásahu do procesních práv
účastníka řízení nedošlo. Účastník řízení byl vyrozuměn o termínu ústního jednání, o jeho
námitkách stavební úřad řádně rozhodl, nebylo mu upřeno ani právo na podání opravného
prostředku, čehož také využil, ani subjektivní procesní právo v průběhu řízení o odvolání.
Stěžovatel se podrobně zabýval obsahem všech jeho námitek. Skutečnost, že správní orgány
námitkám účastníka řízení nepřisvědčily, nezpůsobuje porušení jeho procesních práv. Dále
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 3 As 8/2005 - 118, na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97,
a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, jímž bylo zrušeno usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1996, č. j. 6 A 95/94 – 42, a v této souvislosti ocitoval
závěry, ke kterým dospěl Vrchní soud v Praze v novém rozhodnutí. Připomenul také rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2001, č. j. 5 A 86/98 – 68, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 21. 12. 2000, č. j. III. ÚS 420/2000. Stěžovatel také upozornil na to, že své rozhodnutí
vydal dne 1. 11. 2005, přičemž vycházel v otázkách posuzování námitek účastníka řízení
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Krajský soud však v napadeném rozsudku
vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2006. V případě, kdy určitá otázka není
řešena přímo v obecně závazném právním předpise, je nutno při posuzování jejího řešení
v soudním řízení vycházet z ustálené judikatury v době, kdy byla přezkoumávaná správní
rozhodnutí vydána. V opačném případě by došlo k narušení právní jistoty v zákonnost
pravomocného rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel poukázal na ust. §75 odst. 1 s. ř. s. a
také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 As 31/2006 - 78. Pokud
jde o námitky účastníka řízení ve vztahu k ochraně přírody a krajiny, které uvedl v odvolání,
pak lze pouze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatele. K závěru krajského
soudu týkajícímu se vzájemně odlišných stanovisek a nezdůvodnění, proč se stavební úřad
přiklonil k poslednímu z nich, stěžovatel uvedl, že stavební úřad vycházel ze stanoviska
Městského úřadu Krnov, odboru vnějších vztahů jako orgánu ochrany na úseku památkové péče
ze dne 2. 5. 2005 z důvodu, že toto v sobě zahrnovalo výsledné posouzení předmětu řízení.
Pokud se jedná o předchozí stanoviska tohoto orgánu, pak právě z důvodu jejich neurčitosti
a nejasnosti byl tento vyzván k nápravě a vydání stanoviska v souladu se zákonem. Podle
stěžovatele není území, na kterém je předmětná novostavba navrhována, územím, kde zákon
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že je nezbytné
uplatňovat zájmy státní památkové péče. Stanovisko orgánu státní památkové péče proto nelze
považovat za jakkoliv závazné pro stavební úřad, ale pouze jako doporučující. Je třeba
konstatovat, že dané území nemá výraznější architektonické a urbanistické hodnoty, proto není
součástí žádného plošně chráněného území, tj. památkové rezervace, památkové zóny
ani ochranného pásma. Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že jeho rozhodnutí
bylo vydáno v souladu jak se stavebním zákonem, tak se správním řádem, na základě přesně
a úplně zjištěného skutkového stavu věci a v řízení tak nedošlo k vadám vyčítaným v napadeném
rozsudku krajským soudem. Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádaly
s námitkami účastníka řízení.
Z rozhodnutí o umístění stavby ze dne 22. 7. 2005 Nejvyšší správní soud zjistil,
že stavební úřad námitky účastníka řízení zamítl, protože dospěl k závěru, že „podané námitky
občanského sdružení, které se netýkaly ochrany přírody a krajiny vymezené zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody, v platném znění, nemůže toto sdružení uplatňovat, neboť
mu to citovaný zákon neumožňuje.“ Námitky se přitom týkaly dalšího vtahování dopravy
do centra města, hrubého násilného a nevratného narušení historického rázu města, vlivu
umisťované stavby na existenci drobných živnostníků, možností rozvoje cestovního ruchu
a ochrany Krnova před povodněmi. V rozhodnutí o odvolání stěžovatel v této souvislosti uvedl,
že „zákon o ochraně přírody přiznává občanským sdružením postavení účastníka řízení podle
stavebního zákona v případech, kdy mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle zákona o ochraně přírody a na základě tohoto zákona mohou občanská sdružení
také uplatňovat ve správním řízení námitky a připomínky, avšak v rozsahu zájmů chráněných
tímto zákonem.“ Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004,
č. j. 5 A 137/2000 - 37, a uvedl, že „nemohl činit jinak, než že k námitkám uplatněným
odvolatelem při rozhodování o jeho odvolání nepřihlédl.“
Jednou ze sporných otázek tedy je, zda správní orgány postupovaly v souladu
se zákonem, pokud se námitkami účastníka řízení věcně nezabývaly s odůvodněním,
že se netýkají zájmů, které účastník řízení jako občanské sdružení založené za účelem ochrany
přírody a krajiny hájí.
Podle ust. §34 odst. 3 věta druhá před středníkem stavebního zákona je účastníkem
územního řízení ten, komu zvláštní zákon toto postavení přiznává. Takovým zvláštním zákonem
je i zákon o ochraně přírody a krajiny.
Podle ust. §70 odst. 1 až 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody podle
tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení
a dobrovolných sborů či aktivů. Občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož
hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, je oprávněno, pokud má právní
subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno
o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny
zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden
rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována.
Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit
se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu
státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že občanské sdružení založené za účelem ochrany
přírody a krajiny je za splnění podmínek uvedených v ust. §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny účastníkem územního řízení. Zákon mu tedy, ve srovnání s jinými subjekty s odlišným
posláním, přiznává privilegované postavení. Ve správních řízeních, je úkolem těchto občanských
sdružení hájit veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny. Tento zájem však zároveň determinuje
obsah námitek a také rozsah, v jakém se správní orgány jejich námitkami musí věcně zabývat.
V územním řízení sice může každý účastník uplatnit jakékoliv námitky a správní orgán je povinen
se s nimi vypořádat (§39 stavebního zákona), avšak rozsah přezkumu námitek účastníků řízení
není neomezený a závisí nejen od jejich věcného obsahu, ale i od postavení každého konkrétního
účastníka řízení. Námitky ekologického občanského sdružení je vždy nutno posuzovat právě
s přihlédnutím k zájmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Je-li sdružení, jehož
hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny oprávněno být účastníkem správního
řízení, nelze dovodit, že má možnost hájit v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody
a krajiny nesouvisející. Takové občanské sdružení by se totiž z pozice ochránce přírody a krajiny
dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních
orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle Nejvyššího správního soudu není smyslem
a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve správních řízeních. Hodnotí–li tedy
správní orgány námitky ekologického občanského sdružení, musí se nejprve zabývat tím, zda se
tyto týkají zájmů, které toto sdružení hájí a které lze podřadit pod zájmy upravené zákonem
o ochraně přírody a krajiny (srovnej zejména ust. §1 až §3 citovaného zákona), případně
pod jiný zákon, který rovněž občanským sdružením přiznává privilegované postavení (viz např.
ust. §23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění
pozdějších předpisů). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zákon o ochraně přírody a krajiny
vymezuje dotčené zájmy velmi široce a to, zda argumentace ekologického občanského sdružení
souvisí se zájmy vymezenými citovaným zákonem, je třeba vykládat extenzivně.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uplatňuje-li
občanské sdružení, které postavení účastníka správního řízení odvozuje z ust. §70 zákona
o ochraně přírody a krajiny, námitky nesouvisející s ochranou přírody a krajiny tak, jak je
vymezená citovaným zákonem, je zcela postačující, uvede-li správní orgán, proč se takové
námitky netýkají zájmů, které má občanské sdružení ve správním řízení hájit. Neobstojí proto
závěr krajského soudu, že úkolem správních orgánů není zkoumat, zda lze námitku podřadit
pod zákon o ochraně přírody a krajiny a že je lhostejno, který účastník námitku vznesl.
V daném případě však nelze přehlédnout, že způsob, jakým se správní orgány
s námitkami účastníka řízení vypořádaly, byl čistě formální. Veškeré jeho námitky správní orgány
v podstatě pouze označily za nepřípustné vzhledem k zájmům, které účastník řízení v územním
řízení hájil. V takovém případě je však minimálním požadavkem na odůvodnění správního
rozhodnutí, aby správní orgán uvedl, proč námitky účastníka řízení nelze považovat za související
se zájmy, které jako občanské sdružení ve správním řízení hájí. Lze přitom rozlišovat námitky,
které se evidentně ochrany přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny
netýkají (v daném případě např. námitka týkající se zhoršení situace drobných živnostníků)
a námitky, u nichž nelze jednoznačně vyloučit, že se ochrany přírody a krajiny týkají (v daném
případě např. argumentace týkající se ochrany před povodněmi). V prvém případě lze akceptovat
pouze stručné uvedení důvodů, proč se správní orgán námitkami věcně nezabýval, zatímco
ve druhém případě je správní orgán povinen se jejich obsahem podrobněji zabývat a shledá-li
je z hlediska zájmů na ochraně přírody a krajiny irelevantními, musí tento závěr dostatečně
odůvodnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, avšak nikoliv proto, že by správní orgány na námitky
účastníka řízení vůbec nereagovaly, jak uvedl krajský soud, ale proto, že neodůvodnily, proč
se konkrétní námitky netýkají zájmů hájených účastníkem řízení. Krajský soud proto právní
otázku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí posoudil nesprávně.
Dalším důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí byla důvodnost
žalobního bodu, v němž účastník řízení namítal, že toto rozhodnutí bylo vydáno bez dohody
s orgánem státní památkové péče. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů jsou v této části nepřezkoumatelná, a tento závěr stěžovatel zpochybnil v kasační
stížnosti.
V souvislosti s touto stížní námitkou je třeba nejprve se zabývat tím, v jakém rozsahu
podléhají soudnímu přezkumu žalobní námitky účastníka řízení jako subjektu, jehož žalobní
legitimace vyplývá z ust. §65 odst. 2 s. ř. s. Podle citovaného ustanovení může žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě
oprávněn podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen
na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí.
Správní soudy konstantně judikují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118, dostupný na www.nssoud.cz), že je-li žalobcem
ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana
přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li,
že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, „Podmínka, podle níž žalobce není
k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu žalobců říká
zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře, a nemohou tedy
žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení z toho důvodu, že v něm
uplatňovaly určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájemníky jsou právě
ekologické spolky. Žalobce, jakožto účastník správního řízení, mohl být zkrácen na svých
procesních právech. Jeho žalobní legitimaci zakládá právě tvrzení o zkrácení na procesních
právech (č. 291/2004 Sb. NSS).“ Je-li tedy žalobcem občanské sdružení odvozující své postavení
účastníka správního řízení z ust. §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, musí tvrdit zkrácení
na svých procesních právech v předchozím správním řízení a tvrzené zkrácení na procesních
právech musí být zároveň takového charakteru, že v jeho důsledku mohlo dojít k vydání
nezákonného rozhodnutí. Občanské sdružení tedy není legitimováno k uplatnění jakýchkoliv
žalobních námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů hájených daným občanským
sdružením (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 - 251).
V dané věci však krajský soud nepostupoval v souladu s citovanými závěry, když se věcně
zabýval žalobní námitkou týkající se rozporných stanovisek orgánu státní památkové péče, aniž
by si nejprve ujasnil, zda mohl být tímto namítaným pochybením správních orgánů účastník
řízení zkrácen na právech, která mu příslušejí, a zda se tedy jedná o námitku týkající
se těch zájmů, k jejichž ochraně mu bylo právním předpisem postavení účastníka správního řízení
založeno. Bez hodnocení uvedených otázek přitom podle Nejvyššího správního soudu není
možné konstatovat, že lze státní památkovou péči podřadit pod zájmy chráněné občanskými
sdruženími podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Tímto pochybením krajský soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, přičemž k této
vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. V dalším
řízení bude nutné, aby se krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda účastník řízení vůbec
v žalobě může účinně zpochybnit napadené správní rozhodnutí argumentací poukazující
na rozporná stanoviska orgánu státní památkové péče, resp. zda se v případě namítaného
pochybení správních orgánů jedná o situaci, kdy by účastník mohl být zkrácen na právech, která
mu příslušejí ve smyslu ust. §65 odst. 2 s. ř. s. Teprve pokud krajský soud shledá, že se v tomto
případě jedná o námitku související s ochranou přírody a krajiny, a tento svůj závěr náležitě
odůvodní, může v tomto rozsahu věcně přezkoumat napadené správní rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému se již Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou,
zda v daném případě rozhodnutí správních orgánů trpí nepřezkoumatelností z výše uvedeného
důvodu, neboť takový přezkum by byl předčasný.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud na posuzovanou věc chybně aplikoval závěry
vyplývající rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného až v roce 2006, tj. po vydání
napadeného rozhodnutí. Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Z citovaného ustanovení nelze podle Nejvyššího správního soudu dovodit povinnost správních
soudů zkoumat, jaký byl stav judikatury k datu napadeného správního rozhodnutí. Nehledě
na praktickou obtížnost takového postupu by tento výklad vedl k tomu, že by krajské soudy
nemohly ve svých rozhodnutích zohlednit závěry vyplývající z aktuální judikatury Nejvyššího
správního i ostatních správních soudů, pokud by se lišily od závěrů vyslovených soudy v době
vydání rozhodnutí správním orgánem, a nebylo by možné ani reagovat na případnou změnu
právního názoru Nejvyššího správního soudu na spornou právní otázku v průběhu řízení před
soudem, což by bylo popřením sjednocovací role Nejvyššího správního soudu (srovnej §12
odst. 1 s. ř. s.). Krajskému soudu tedy nelze vytýkat, že v napadeném rozsudku zohlednil
a aplikoval závěry vyplývající z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. Naopak je třeba
takový postup považovat za žádoucí. Sám stěžovatel ostatně v kasační stížnosti mimo jiné
odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané až poté, co v dané věci rozhodl.
„Právním stavem“ ve smyslu ust. §75 odst. 1 s. ř. s. se tedy rozumí stav právního řádu v době
rozhodování správního orgánu (vnitrostátní právní předpisy v této době účinné, mezinárodní
smlouvy podle čl. 10 Ústavy, které byly v této době součástí právního řádu), a dále i stav
konkrétních právních vztahů, např. vztahů vlastnických (srovnej Vopálka, V., Mikule,
V., Šimůnková, V., Šolín, M. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004
str. 177). Tato stížní námitka je proto nedůvodná.
Protože z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci plně neobstojí žádný z důvodů,
pro které krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
podle ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu