ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.309.2018:28
sp. zn. 2 As 309/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Kraj Vysočina, se sídlem
Žižkova 1882/57, Jihlava, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016,
č. j. ÚOHS-R229/2015/VZ-24653/2016/322/DRu, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 29 Af 72/2016 – 99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení relevantních aspektů věci
[1] Žalobce postupem podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVZ“) zadával dvě veřejné zakázky. První z nich byla veřejná
zakázka s názvem Vnitrostátní nepravidelná autobusová doprava v rámci projektu „Přírodní
a technické obory – výzva pro budoucnost“ zadávaná v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo
odesláno k uveřejnění dne 23. 10. 2013 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne
24. 10. 2013 pod ev. č. 371021 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 29. 10. 2013
pod ev. č. 2013/S 210-364317 (dále jen „veřejná zakázka na autobusovou dopravu“) a druhá
z nich byla veřejná zakázka s názvem Vybavení odborných učeben v rámci projektu „Přírodní
a technické obory – výzva pro budoucnost“ zadávaná rovněž v otevřeném řízení, jehož oznámení
bylo odesláno k uveřejnění dne 23. 10. 2013 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne
24. 10. 2013 pod ev. č. 371016, ve znění oprav uveřejněných dne 16. 12. 2013 a dne 17. 12. 2013,
a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 29. 10. 2013 pod ev. č. 2013/S 210-363901,
ve znění opravy uveřejněné dne 19. 12. 2013, pod ev. č. 2013/S 246-428231 (dále jen „veřejná
zakázka na vybavení učeben“).
[2] Výrokem V. rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2015,
č. j. ÚOHS-S291,292/20l5/VZ-18719/2015/541/ODv (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“),
byla žalobci uložena souhrnná pokuta ve výši 80 000 Kč za spáchání čtyř správních deliktů
při zadávání obou uvedených veřejných zakázek.
[3] Dle výroku I. prvoinstančního rozhodnutí se žalobce dopustil správního
deliktu naplněním skutkové podstaty §120 odst. 1 písm. a) ZVZ tím, že při zadávání
veřejné zakázky na autobusovou dopravu nedodržel postup stanovený v §78 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §6 odst. 1 ZVZ, když stanovil základní hodnotící kritérium „nejnižší nabídková
cena“, a to v členění na dílčí hodnotící kritéria „cena za 1 km – autobus s kapacitou 49 míst
k sezení“ s váhou 75 %, „cena za 1 km – minibus s kapacitou 19 míst k sezení“ s váhou 15 %
a „cena – 1 hodina čekání“ s váhou 10 %, která nejsou slučitelná s účelem základního
hodnotícího kritéria nejnižší nabídkové ceny, přičemž výše uvedený postup zadavatele mohl
podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavřel dne 6. 1. 2014 s vybraným uchazečem
26 rámcových smluv na plnění této veřejné zakázky. Ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí
žalovaný rovněž uvedl, že tímto jednáním žalobce nedodržel zásadu transparentnosti zakotvenou
§6 odst. 1 ZVZ.
[4] Dle výroků II. a III. prvoinstančního rozhodnutí se žalobce dopustil dvou správních
deliktů podle §120 odst. 1 písm. b) ZVZ tím, že v rozporu s §156 odst. 2 v zákonných lhůtách
neuveřejnil odůvodnění obou veřejných zakázek na svém profilu zadavatele.
[5] Dle výroku IV. prvoinstančního rozhodnutí se žalobce dopustil správního deliktu podle
§120 odst. 1 písm. b) ZVZ tím, že v rozporu s §84 odst. 7 ZVZ v zákonné lhůtě neodeslal
oznámení o zrušení zadávacího řízení na část B veřejné zakázky na vybavení učeben k uveřejnění
ve Věstníku veřejných zakázek.
[6] Proti výrokům I., II., III. a V. prvoinstančního rozhodnutí podal žalobce
rozklad, který předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 15. 6. 2016,
č. j. ÚOHS-R229/2015/VZ-24653/2016/322/DRu (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl
a výroky I., II., III. a V. prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
II. Rozsudek krajského soudu
[7] V záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud při posouzení právní otázky naplnění skutkové podstaty správního deliktu
dle §120 odst. 1 písm. a) ZVZ stanovením dílčích kritérií u hodnotícího kritéria nejnižší
nabídková cena v rozporu s §78 odst. 1 písm. b) ZVZ a tím způsobeného nedodržení zásady
transparentnosti odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 6. 9. 2017, č. j. 31 Af 2/2016 – 65,
a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 7 As 325/2017 – 32.
Krajský soud vyšel z toho, že porušit je možno pouze §78 odst. 1 ZVZ jako celek, jelikož
§78 odst. 1 písm. b) ZVZ neobsahuje samostatné pravidlo, které by mohlo být porušeno.
Ustanovení §78 odst. 1 ZVZ poskytuje každému zadavateli možnost volby základního
hodnotícího kritéria, přičemž klíčové jsou pro jeho rozhodnutí druh a složitost veřejné zakázky.
Nazná-li zadavatel, že je z důvodu specifičnosti zadávané veřejné zakázky důležité pro efektivní
výběr nejvhodnější nabídky hodnotit jednotkové nabídkové ceny dílčích částí zakázky,
které jsou pro něj různě významné, je v jeho kompetenci přizpůsobit tomu podmínky zadávacího
řízení. Pohybuje-li se v mantinelech stanovených zákonem, nemůže být jeho postup právně
rozporován.
[9] Ačkoli žalobce nazval základní hodnotící kritérium „nejnižší nabídková cena“, a přesto
vymezil dílčí kritéria, podle kterých byly nabídky hodnoceny, de facto se jedná o základní hodnotící
kritérium „ekonomická výhodnost nabídky“. Žalobci tedy lze vytknout toliko nesprávné užití
terminologie při specifikaci základního hodnotícího kritéria, ale k porušení §78 odst. 1 jako celku
nedošlo.
[10] Dle krajského soudu by žalobce použitím nesprávné terminologie mohl za určitých
okolností vyvolat v uchazečích o veřejnou zakázku mylnou představu o zadávacích podmínkách,
což by mohlo představovat porušení zásady transparentnosti zakotvené v §6 odst. 1 ZVZ.
[11] S ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu však krajský soud dospěl
k závěru, že nikdo nemohl být na pochybách, jakým způsobem budou nabídky hodnoceny.
Hodnotící kritéria byla nastavena jednoznačně. Předseda žalovaného se dopustil přepjatého
formalismu, když jednání žalobce na základě formální vady bez ohledu na reálné nastavení
zadávacího řízení vyhodnotil jako správní delikt i přesto, že bylo od počátku nastaveno
transparentně, logicky a celkově následovalo smysl a účel zákonné úpravy zadávání veřejných
zakázek. Jednáním žalobce tedy vůbec nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu
dle §120 odst. 1 písm. a) ZVZ.
[12] Ve vztahu k právní otázce uveřejňování odůvodnění obou veřejných zakázek na „profilu
zadavatele“ odpovídající výrokům II. a III. prvoinstančního rozhodnutí neshledal krajský soud
argumentaci žalobce důvodnou.
[13] Ohledně výše pokuty krajský soud uzavřel, že jde o právní otázku, jejíž řešení se opírá
o rozhodnutí o spáchání několika správních deliktů. Krajský soud však rozhodl o tom, že jeden
z nich spáchán nebyl, a proto bude o této otázce muset žalovaný v dalším řízení rozhodnout
znovu.
III. Kasační stížnost žalovaného
[14] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, že uvedení nesprávné terminologie
pro základní hodnotící kritérium představovalo jen formální pochybení bez vlivu
na transparentnost. Z pohledu stěžovatele nelze v projednávané věci hovořit o „přepjatém
formalismu“. Postup zadavatele, který si zvolí hodnocení dle nejnižší nabídkové ceny a následně
jednotlivé nabídky hodnotí na základě ekonomické výhodnosti nabídky, není dle stěžovatele
postupem transparentním, a tedy souladným se zákonem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 2 Afs 86/2008 – 222, stěžovatel namítá, že zásada
transparentnosti slouží k zajištění toho, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným,
právně korektním a předvídatelným způsobem za předem jasně a srozumitelně stanovených
podmínek, k tomu však v daném případě nedošlo. Svévolné zaměňování termínů je pro uchazeče
o veřejnou zakázku matoucí.
[16] S odkazem na rozhodnutí svého předsedy ze dne 6. 2. 2013 a své rozhodnutí ze dne
8. 11. 2016 stěžovatel dovozuje, že žalobce ve výsledku hodnotil něco jiného než nejnižší
nabídkovou cenu, když nabídky hodnotil procentuálně a následně i bodově, což je způsobilé
vyvolat pochybnosti o výběru nejvhodnější nabídky. Do „hry“ totiž vstupují i nabídky dalších
uchazečů, které neobsahují nejnižší nabídkovou cenu. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je vyžadováno pro výkon advokacie.
IV. A. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel tento kasační důvod nepodpořil konkrétní argumentací,
přesto se jím Nejvyšší správní soud v obecné rovině zabýval vzhledem k §109 odst. 4 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné
subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn,
ale objektivní překážkou, která znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle níž jedním z principů, které představují součást práva
na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy),
jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního
soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“.
[20] Nejvyšší správní soud ve světle uvedené judikatury dospěl k názoru, že napadený
rozsudek není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu
krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu
jednoznačně vyplývají důvody, které krajský soud vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[21] K námitce stěžovatele, že krajský soud nijak neodůvodnil svůj závěr, že je možné porušit
§78 odst. 1 ZVZ pouze jako celek, Nejvyšší správní soud odkazuje na bod 24 a násl. odůvodnění
napadeného rozsudku, kde krajský soud odkázal na svou dřívější judikaturu ohledně řešení
téže právní otázky ve svém dřívějším rozsudku ze dne 6. 9. 2017, č. j. 31 Af 2/2016 – 65.
[22] V bodě 28 odůvodnění ohledně možnosti porušit §78 odst. 1 ZVZ uvedl (zvýraznění
doplněno): „Vytýká-li žalovaný žalobci, že jednal v rozporu s §78 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných
zakázkách tím, že vymezil a následně hodnotil nabídky na základě vah přiřazených dílčím cenovým kritériím,
v podstatě tím tvrdí, že žalobce jednal dle §78 odst. 1 písm. a), a tudíž v souladu s §78 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách. Žalovaný tedy fakticky nevytýká žalobci porušení §78 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, nýbrž pouze užití nesprávné terminologie.“. K tomuto hodnocení dospěl krajský soud
na základě seznatelné úvahy vylíčené v bodě 27 svého odůvodnění, že zadavatel nejedná
v rozporu s §78 odst. 1 ZVZ, zvolí-li v rámci de facto uplatněného základního hodnotícího kritéria
ekonomická výhodnost [ve smyslu §78 odst. 1 písm. a) ZVZ] pouze nabídkové ceny jako dílčí
kritéria výslovně uvedená v §78 odst. 4 ZVZ, který obsahuje jejich demonstrativní výčet.
Tato úvaha srozumitelným a vnitřně nerozporným způsobem odůvodňuje závěr ohledně
možného porušení §78 odst. 1 ZVZ jako celku, a nikoli jeho dílčích ustanovení uvedených
pod písmeny a) či b). Otázka správnosti tohoto závěru přitom nespadá do hodnocení
jeho přezkoumatelnosti.
[23] Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou kasační argumentaci tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. B. K netransparentnosti stanovením dílčích hodnotících kritérií nejnižší nabídkové ceny
[24] Nejvyšší správní soud se dále z pohledu kasační argumentace podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. zabýval kasačními námitkami tvrdícími nesprávné posouzení právní otázky nedodržení
zásady transparentnosti stanovením dílčích kritérií u hodnotícího kritéria nejnižší nabídková cena.
[25] Nejvyšší správní soud předesílá, že se ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 7 As 325/2017 – 32, na který ostatně odkazuje i krajský soud ve svém rozsudku, již zabýval
totožnou právní otázkou za skutkově a právně zcela srovnatelných relevantních okolností,
a to ve vztahu ke stejné právní úpravě. Kasační stížnost stěžovatele ze dne 30. 10. 2018 přitom
nepřináší žádné tvrzení ani o skutkové či právní odlišnosti nyní projednávané věci ani tvrzení
o odlišnosti na věc dopadající právní úpravy. Krom odkazu na vlastní rozhodovací praxi z roku
2013 a 2016, která však ve stejné právní otázce předcházela uvedenému rozsudku Nejvyššího
správního soudu, nepředestírá kasační stížnost žádné nové důvody, ke kterým by se již Nejvyšší
správní soud v minulosti nevyjádřil.
[26] Podle §6 odst. 1 ZVZ je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat
zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
[27] Podle §44 odst. 3 písm. h) ZVZ musí zadávací dokumentace obsahovat způsob
hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií.
[28] Podle §78 odst. 1 ZVZ je základním hodnotícím kritériem pro zadání veřejné zakázky
a) ekonomická výhodnost nabídky, nebo b) nejnižší nabídková cena.
[29] Podle §78 odst. 3 ZVZ zvolí zadavatel základní hodnotící kritérium podle druhu
a složitosti veřejné zakázky a uvede je v oznámení nebo výzvě o zahájení zadávacího řízení.
[30] Podle §78 odst. 4 ZVZ, rozhodne-li se zadavatel pro zadání veřejné zakázky podle
základního hodnotícího kritéria ekonomické výhodnosti nabídky, stanoví vždy dílčí hodnotící
kritéria tak, aby vyjadřovala vztah užitné hodnoty a ceny. Dílčí hodnotící kritéria se musí
vztahovat k nabízenému plnění veřejné zakázky. Mohou jimi být zejména nabídková cena, kvalita,
technická úroveň nabízeného plnění, estetické a funkční vlastnosti, vlastnosti plnění z hlediska
vlivu na životní prostředí, vliv na zaměstnanost osob se zdravotním postižením, provozní
náklady, návratnost nákladů, záruční a pozáruční servis, zabezpečení dodávek, dodací lhůta
nebo lhůta pro dokončení. Dílčím hodnotícím kritériem nemohou být smluvní podmínky,
jejichž účelem je zajištění povinností dodavatele, nebo platební podmínky.
[31] Podle §120 odst. 1 písm. a) ZVZ se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží
postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil
nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.
[32] Společným jmenovatelem dosavadní judikatury správních soudů v otázce stanovení dílčích
hodnotících kritérií nejnižší nabídkové ceny (rozsudek krajského soudu ze dne 6. 9. 2017,
č. j. 31 Af 2/2016 - 65, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 7 As 325/2017 - 32) je akcentování nedílnosti vyhodnocení jak možného formálního
nedodržení §78 ZVZ, tak i faktického negativního vlivu takového nedodržení na transparentnost
postupu zadavatele z pohledu konkrétních skutkových a právních podmínek konkrétního
„zadávání“ konkrétní veřejné zakázky. Skutková podstata správního deliktu podle §120 odst. 1
písm. a) ZVZ je totiž skutkovou podstatou složenou, což klade na stěžovatele stejné nároky nejen
při prokazování konkrétního „nedodržení postupu stanoveného“ §78 ZVZ, ale i při současném
prokazování konkrétního nedodržení transparentnosti dle §6 odst. 1 ZVZ, která se má zásadně
uplatňovat při veškerém postupu zadavatele podle ZVZ.
[33] V bodech 26 a 27 odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 7 As 325/2017 - 32, který je na projednávaný případ zcela přiléhavý, Nejvyšší správní
soud podrobně shrnul svou dosavadní judikaturu týkající se výkladu zásady transparentnosti.
V nyní projednávané věci na tyto pasáže v plné míře odkazuje. Stejně tak odkazuje na závěr
uvedený v bodě 28 tohoto dřívějšího rozsudku, podle něhož: „Ze shora citované judikatury tedy
vyplývá, že k porušení zásady transparentnosti dojde tehdy, pokud jsou v zadavatelově postupu shledány takové
prvky, jež by zadávací řízení činily nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným
nebo jež by vzbuzovaly pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele. Teprve je-li postup
zadavatele při zadávání veřejné zakázky reálně nekontrolovatelným, jedná se o porušení zásady transparentnosti.
Z toho vychází i stěžovatelem označený rozsudek ze dne 25. 3. 2009, č. j. 2 Afs 86/2008 – 222, podle něhož
je porušením zásady transparentnosti taková situace, kdy zadávací podmínky jsou natolik nejasné, že objektivně
připouštějí rozdílný výklad ohledně zadavatelových požadavků na zpracování nabídek či následně konkrétního
způsobu hodnocení nabídek.“
[34] V souladu se svojí dosavadní judikaturou dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem k závěru, že k porušení zásady transparentnosti v projednávaném případě
nedošlo. Je pravdou, že označení „nejnižší nabídková cena“ se může na první pohled jevit
rozporně ve vztahu s následujícími dílčími kritérii. Termín „nejnižší nabídková cena“ v článku 10
zadávací dokumentace veřejné zakázky na autobusovou dopravu však jen uvozuje bezprostředně
navazující informace. Ty srozumitelným a jednoznačným způsobem vysvětlují, jak jsou stanovena
dílčí kritéria, jakou mají váhu a jakým přepočtem hodnotící komise dospěje k sestavení pořadí
nabídek. Nejvyšší správní soud má za to, že interpretace takto vymezených dílčích kritérií je sama
o sobě jasná, ostatně ani stěžovatel netvrdí opak. Stejně tak stěžovatel v průběhu soudního řízení
nezpochybnil, že by metoda zvolená žalobcem nebyla racionálně zdůvodněná specifickou
povahou veřejné zakázky nebo že by nevedla k neúčelnému nakládání s veřejnými prostředky.
Je taktéž zřejmé, že žalobce podle takto průhledně stanoveného hodnotícího kritéria postupoval.
Jeho jednotlivé kroky jsou zachyceny ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne
16. 12. 2013, která je obsahem správního spisu. S ohledem na to, že vymezení hodnotících kritérií
bylo stanoveno jasně a srozumitelně, je také kontrolovatelné a nijak nesnižuje průhlednost
postupu žalobce při zadávání veřejné zakázky na autobusovou dopravu.
[35] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce jako zadavatel v zadávací dokumentaci uvedl
(v článku 10) po nadpisu „Způsob hodnocení nabídek“ následující text: „Základním kritériem
pro hodnocení veřejné zakázky je nejnižší nabídková cena včetně DPH v následujícím členění:“
Na něj bezprostředně navazuje tabulka přehledně zachycující jednotlivá subkritéria
a jim odpovídající váhy. Dále navazuje text „Způsob výpočtu a přidělování bodů:“, který zachycuje
konkrétní (zcela obvyklý) vzorec výpočtu konkrétního počtu bodů pro každé jednotlivé
subkritérium při hodnocení každé z obou nabídek. Článek 10 zadávací dokumentace končí
textem: „Body získané dle výše uvedených vzorců se u jednotlivých uchazečů sečtou a vítězem bude nabídka
uchazeče, která získá nejvíce bodů.“ I přes nepatrné formulační nepřesnosti je žalobcem stanovený
postup zcela srozumitelný a neponechává žádnou interpretační nejasnost.
[36] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že k porušení
zásady transparentnosti nedošlo. Základní hodnotící kritérium, jakož i dílčí subkritéria
byla vymezena dostatečně určitě, jednoznačně a srozumitelně. Celkové pořadí nabídek
pak bylo stanoveno podle výhodnosti jednotlivých nabídkových cen. V této souvislosti nutno
akcentovat i to, že všichni uchazeči ocenili jednotkové ceny stejným způsobem, a jejich nabídky
jsou tak vzájemně porovnatelné. Ze správního spisu nevyplývá, že by v průběhu zadávacího
řízení některý z uchazečů vznesl dotaz ohledně vysvětlení hodnotících kritérií. Uchazečům
o předmětnou zakázku tak muselo být zřejmé, jak mají postupovat, své nabídky tomu mohli
přizpůsobit. Ze zadávacího řízení nebyla vyřazena žádná nabídka a hodnoceny byly obě dvě
podané nabídky uchazečů. Krajský soud tedy nepochybil, pokud z uvedených důvodů zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil předsedovi stěžovatele k novému projednání. Nejvyšší správní
soud se s rozsudkem krajského soudu ztotožňuje, a pokud jde o otázku, jež se stala předmětem
tohoto řízení, v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
V. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[38] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť neměl ve věci úspěch. Procesně úspěšnému žalobci nebyla náhrada nákladů řízení
přiznána, jelikož mu v souvislosti s tímto řízením o kasační stížnosti žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu