ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.313.2016:12
sp. zn. 2 As 313/2016 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: S METAL s. r. o.,
se sídlem Veveří 456/9, Brno, zastoupen Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem
Slavíčkova 827/1a, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2016,
č. j. 31 A 92/2016 – 76,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2016, č. j. 31 A 92/2016 – 76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal toho, aby soud uložil
žalovanému vydat meritorní rozhodnutí o výsledku daňové kontroly vedené u žalobce ve věci
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec 2012, leden až duben 2013
a listopad a prosinec 2013 v řízení vedeném pod č. j. 1168854/15/3003-60562-708394.
Krajský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j. 31 A 92/2016 – 46,
k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2000 Kč ve lhůtě 10 dnů. Žalobce podáním
ze dne 13. 9. 2016 požádal o osvobození od soudního poplatku; v něm uvedl, že se následkem
postupu žalovaného dostal do stavu, kdy má vynaložit na zaplacení soudního poplatku
před krajským soudem částku, s jejímž zaplacením nepočítal, kterou nemá v rezervě a kterou
nemůže uhradit za stávající situace, kdy žalovaný vydal dva zajišťovací příkazy na dosud
nestanovenou daň z přidané hodnoty ve výši cca 40 000 000 Kč. Žalobce se tak dostal do situace,
kdy kromě práva užívání ojetého motorového vozidla je odříznut od možnosti jakkoli disponovat
se všemi peněžními i nepeněžními prostředky (obě rozhodnutí žalovaný vynutil exekucí
na majetek žalobce). Žalobce dále uvedl, že soustřeďoval všechny své peněžní prostředky
na bankovních účtech a jen minimum jich držel v pokladně, protože všechny platby prováděl
bezhotovostním platebním stykem. Postup daňových orgánů přivedl žalobce do stavu druhotné
platební neschopnosti a je ve vztahu k němu prakticky likvidační. Žalobce má závazky v řádu
miliónů korun a nemá z čeho je hradit. Za takové situace mu nikdo neposkytne ani úvěr.
Pro doložení své situace přiložil žalobce ke svému návrhu uvedené zajišťovací příkazy a účetní
závěrku. Krajskému soudu bylo dále zasláno prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 8. 2016, rozvaha k témuž dni a přiznání k dani
z přidané hodnoty za období červen až srpen 2016. Z těchto údajů krajský soud zjistil, že žalobce
disponuje krátkodobým finančním majetkem ve výši 374 000 Kč, krátkodobými pohledávkami
ve výši 39 352 000 Kč a zásobami ve výši 192 000 Kč. Pasiva jsou tvořena především účetní
ztrátou z minulých let ve výši 14 862 000 Kč a úvěry ve výši 10 175 000 Kč. Krátkodobé závazky
dle rozvahy představují částku 4 524 000 Kč. Z uvedeného krajský soud dovodil, že úhrada částky
ve výši 2000 Kč nebude mít pro žalobce takový dopad, který by naplnil požadavky pro plné
osvobození od soudních poplatků. Krajský soud zároveň uvedl, že jestliže žalobce tvrdil,
že soustřeďoval své prostředky zejména na bankovních účtech a jen minimum v hotovosti,
nijak soudu nedoložil rozdělení těchto prostředků, tedy nesdělil a nedoložil soudu stav pokladny
a bankovních účtů. Proto krajský soud žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti namítá, že samotné šetření o jeho majetkových
poměrech bylo provedeno neúplně a je z něj proto vyvozen nesprávný závěr o možnostech
úhrady soudního poplatku. Pokud jde o to nejpodstatnější, tj. o vymahatelnost a použitelnost
pohledávek stěžovatele v řádech desítek milionů korun, ty jsou v podstatné míře tvořeny
prostředky zadrženými žalovaným v řízení, v němž jsou podle názoru stěžovatele průtahy.
Stěžovatel se domnívá, že měl-li soud tvrzení a důkazy stěžovatele za nedostatečné, měl jej vyzvat
k jejich doplnění, aby byly zjištěny nejen jeho majetkové poměry, ale také jeho možnost soudní
poplatek uhradit. Stěžovatel je připraven svá tvrzení prokázat. Stěžovatel dále uvádí, že nemá
žádné prostředky, které by použil na úhradu soudního poplatku s ohledem na skutečnost,
že všechen jeho disponibilní majetek zajistil právě žalovaný formou zajišťovacích příkazů.
Stěžovatel rovněž namítá, že se soud nezabýval hospodářskou využitelností stěžovatelova
majetku (za situace, je-li k němu zakázána dispozice), možnostmi jeho zpeněžení či vlivem
zpeněžení na hospodářské poměry stěžovatele a možnosti jeho dalšího podnikání. S ohledem
na uvedené navrhuje stěžovatel usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje stěžovatele, že procesním předpisem,
dle kterého se vede řízení před správními soudy, a tedy i řízení o kasační stížnosti, je zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“ a nikoliv zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, jak mylně uvádí stěžovatel v podané kasační stížnosti.
S ohledem na podobnost právní úpravy osvobození od soudních poplatků v §36 odst. 3 s. ř. s.
a §138 o. s. ř. a s ohledem na uplatněné stížnostní důvody však lze věc přes toto stěžovatelovo
pochybení projednat. Nejvyšší správní soud pak v souladu s rozhodnutím rozšířeného senátu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19 (publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS) nevyžadoval
zaplacení soudního poplatku za tuto kasační stížnost.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne.“
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že při rozhodování o přiznání osvobození
od soudních poplatků je nutno vycházet z toho, že „§36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku
z pravidla - soudní poplatky jsou účastníci řízení z dobrých důvodů (zejména kvůli omezení podání k soudům
na ta, která jsou vskutku vážně míněna, a kvůli částečnému krytí nákladů na fungování justice) zásadně povinni
platit a pouze výjimečně mají být od této povinnosti osvobozeni“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
Současně při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků bere Nejvyšší
správní soud v potaz účel institutu osvobození. Tímto účelem je ochrana práv účastníka řízení,
pokud by mu mohla vzniknout vážná újma na jeho právech kvůli nedostatku finančních
prostředků, která by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bránila účinně chránit
svá práva v řízení před soudem. Smyslem tohoto institutu není kompenzovat navrhovateli
finanční zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. Navrhovatel žádající
o osvobození od soudních poplatků proto musí v prvé řadě osvědčit, že jsou v jeho případě
splněny zákonem stanovené předpoklady. Důkazní břemeno o tom, že jsou shora uvedené
předpoklady splněny, nese navrhovatel (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95, publ. pod č. 2163/2011 Sb. NSS).
Dále judikatura konstantně uvádí, že „[p]ovinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Přesto, že soud nezjišťuje z úřední povinnosti majetkové poměry účastníka a důkazní
břemeno o tom, že jsou předpoklady pro osvobození splněny, nese navrhovatel, při posuzování,
zda jsou uvedené předpoklady splněny, nemůže soud zůstat zcela pasivní (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2012, č. j. 8 As 64/2012 – 12). Rovněž lze odkázat
na rozsudek ze dne 24. 9. 2008, č. j. 1 As 63/2008 - 34, podle něhož povinnost doložit
nedostatek prostředků je sice na účastníkovi řízení, a nikoli na soudu, avšak pokud
z předložených důkazů není možné dostatečně posoudit majetkové a sociální poměry
žadatele a ověřit si jeho tvrzení, měl by soud žadatele poučit v tom smyslu, jakým způsobem
může svá tvrzení prokázat, aby v řízení neutrpěl újmu.
Ve stěžovatelově věci jsou pak podstatné též závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 – 27. V něm soud dovodil,
že „[t]vrdí-li účastník řízení před správním soudem pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních
poplatků, že nemá dostatečné prostředky, avšak existují-li pochyby o pravdivosti účastníkova tvrzení, je na soudu,
aby si, pokud možno v součinnosti s účastníkem, dalším šetřením učinil co možná nejpřesnější obraz
o tom, jaké jsou skutečné majetkové poměry účastníka.“
V nyní posuzované věci dle Nejvyššího správního soudu takové pochyby vyvstaly,
s ohledem na shora zmíněnou judikaturu však nebylo namístě žádost o osvobození od soudních
poplatků pro nevěrohodnost předložených údajů zamítnout. Měl-li soud pochybnosti o tvrzeních
stěžovatele ohledně množství volných prostředků a možnosti dispozice s nimi, bylo na místě
tyto pochybnosti odstranit a stěžovatele ke sdělení a doložení těchto rozhodných skutečností
vyzvat.
Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel vede více řízení (s ohledem
na vyloučení věcí k samostatnému projednání usnesením krajského soudu ze dne 9. 8. 2016,
č. j. 31 A 85/2016 – 70) a že byl jeho majetek postižen zajišťovacími příkazy žalovaného
na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v částce cca 40 000 000 Kč.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude podle
§110 odst. 4 s. ř. s. soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud v konečném rozhodnutí rovněž rozhodne o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu