ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.322.2015:73
sp. zn. 2 As 322/2015 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: PATREM PIPE
TECHNOLOGIES s. r. o., se sídlem Třanovice č. p. 282, zastoupen JUDr. Alfrédem
Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Gabriela
Celesta s. r. o., se sídlem Erbenova 783/29, Vítkovice, zastoupena JUDr. Richardem
Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti rozhodnutí ministryně kultury
ze dne 28. 2. 2012, č. j. MK 13961/2012 OLP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 5 A 76/2012 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministryně kultury ze dne 28. 2. 2012, č. j. MK 13961/2012 OLP. Tímto rozhodnutím
byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 4. 5. 2011,
č. j. MK 25170/2011 OPP, kterým ministerstvo kultury podle §8 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o státní
památkové péči“), rozhodlo, že se neruší prohlášení za kulturní památku souboru
věcí zámku č. p. 1 na st. parcele č. 88/1, 88/2 a 521, na parc. č. 1129, 1118/1, 1133/1, 1134
a 1138 v k. ú. Ropice, obec Ropice, okres Frýdek-Místek, Moravskoslezský kraj, který zahrnuje
1) zámek č. p. 1, 2) sochu Panny Marie, 3) sochu sv. Jana Nepomuckého. 4) zámecký park,
a to mj. i na parc. č. 1138 (hráz ve vlastnictví stěžovatele), 5) dům č. p. 151, 6) sýpku
a 7) hospodářskou budovu (dále též jen „prohlášení“).
Městský soud nepřisvědčil žádné ze stěžovatelem uplatněných námitek a žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se žalovaným, jenž vycházel mj. ze stanoviska Národního
památkového ústavu, a dospěl k závěru, že areál svým charakterem a podstatou stále v dostatečné
míře vykazuje znaky kulturní památky, přičemž památková hodnota areálu spočívá v jeho
zachování jako celku (zámek, hospodářské budovy a park). Hráz ve vlastnictví stěžovatele vytváří
terénní ohraničení území zámeckého parku, takže ač sama o sobě nemusí mít památkovou
hodnotu, nedílně se podílí na areálu jako celku; kulturní památkou byl prohlášen celý soubor věcí,
včetně rybniční hráze, a z toho je třeba vycházet. Místní šetření ve věci provedeno nebylo,
neboť stav posuzovaného areálu byl žalovanému známý; navíc stěžovatel byl v prvostupňovém
řízení zcela pasivní a až v rámci rozkladového řízení navrhl ohledání na místě samém. Městský
soud uzavřel, že s ohledem na §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen “správní řád“), nebyl správní orgán povinen tento důkaz provést
a ani jiným způsobem vyhovět stěžovateli, který vůbec netvrdil žádné mimořádně závažné
důvody pro zrušení prohlášení jeho pozemku za kulturní památku.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu
jeho nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
dále jen „s. ř. s.“, pro vady řízení před správním orgánem podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že památkové ochraně podléhá pouze část hráze,
nikoli její celek; tím je její památkový význam snížen. Jedná-li se tedy o zásadní historickou
památku tvořící součást zámeckého areálu, pak je nelogické chránit pouze její část. Rybník navíc
ani součástí památkové ochrany není, stěžovateli tak není zřejmé, z jakého důvodu je nutné
chránit pouze část hráze, když není zřejmá ani spojitost rybníka a zámku. K tomu stěžovatel
přikládá jako důkaz schematickou mapu se zakreslením hráze rybníka, a areálu zámku.
Stěžovatel má dále za to, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné,
když je v něm jednak uváděno, že místní šetření nebylo svoláno, a následně, že bylo svoláno
v roce 2009 a 2011. Uvádí, že o žádném místním šetření nebyl informován a že dokazování
formou fotografií nebo autopsie nepovažuje za případné, neboť není znám obsah těchto zjištění,
kterých se navíc nemohl stěžovatel účastnit. Stěžovatel tak napadá porušení §3 správního řádu,
protože správní orgán nezjistil žádným procesně souladným způsobem skutečný stav kulturní
památky k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí a správní orgán druhého stupně tento
postup aproboval. Stěžovatel opakuje svoji žalobní námitku ohledně vyjádření Národního
památkového ústavu ze dne 10. 8. 2009, jenž konstatoval, že stále bude možno přistoupit
k zpětné rehabilitaci objektu. Stěžovatel má za to, že tento závěr lze aplikovat na stav věci v době
podání předmětného vyjádření (10. 8. 2009), nikoliv k době rozhodnutí, tj. ke dni 4. 5. 2011.
Dle stěžovatele bylo povinností správních orgánů zjistit, zda udržovací a zajišťovací práce
nemění charakter celé památky (zejména s ohledem na původní negativní vyjádření dotčených
orgánů), a provést tedy místní šetření.
Stěžovatel s městským soudem nesouhlasí, že nebylo třeba posuzovat, zda obnovou
zámecké budovy nebude zasaženo do podstaty kulturní památky, neboť obnova zámecké budovy
se děje ve spolupráci s orgány památkové péče. Stěžovatel má za to, že nebyl zjištěn skutečný stav
obnovení památky, tj. zda nadále odůvodňuje památkovou ochranu. Stěžovatel uvádí, že vždy
namítal, že stávající stav areálu zámku nesplňuje kritéria památkové ochrany. Poněvadž
bylo řízení zahájeno ex offo, měl správní orgán nikoli pouze aprobovat skutečnosti svědčící
pro zachování památkové ochrany, ale měl sám, poněvadž nese důkazní břemeno, zjišťovat
také mimořádné závažné důvody pro zrušení památkové ochrany. Nepostupoval-li tak, nezjistil
řádně skutkový stav věci. Správní orgán v napadeném rozhodnutí prakticky pouze citoval
podstatné části vyjádření dotčených orgánů, zejména z vyjádření Národního památkového ústavu
ohledně dochování částí interiérů, klenby, schodiště, apod., aniž by uvedl, proč právě tyto části
odůvodňují zachování kulturní památky, přičemž navíc ani nebylo zřejmé, v důsledku absence
místního šetření, zda se v místě k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí vůbec nacházely.
Kromě toho správní orgán neposuzoval, zda se jedná o prvky jedinečné, zda se u jiných památek
nedochovaly ve větším rozsahu apod, a zda jsou tedy dány důvody jejich ochrany.
Stěžovatel poukazuje i na to, že je-li zámek (fakticky zpustlý a zchátralý) hlavní budovou
souboru dalších budov a pozemků, které jsou taky zpustlé a ve špatném stavu, pak je třeba
náležitě odůvodnit, proč je na místě zachovat kulturní památku jako celek. Stěžovatel uzavírá,
že je nutné zdůvodnit, zda zachování dvora a obnova zbylých pozemků bez existence zámku
skutečně naplňuje tak zásadně kritéria kulturní památky, že je nutno tuto zachovat (včetně hráze).
Stěžovatel je dále toho názoru, že soud nepostupoval správně, když aproboval také závěr
žalovaného, že hráz rybníka má zůstat kulturní památkou, když ani samotný rybník není
památkově chráněn.
V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že po zřícení průčelí zámku
v roce 2010 došlo k zásadním statickým vadám na zdivu zámku (trhliny). Stěžovatel však zjistil,
že tyto trhliny byly pouze zataženy maltou bez statického zajištění a průběh rekonstrukce tak není
řádný (k tomu stěžovatel předložil fotodokumentaci). Stěžovatel dále uvádí, že zjistil,
že se v zámku již nenachází klenby stropů a že původní kamenocihelné zdivo bylo nahrazeno
pouze cihelným zdivem. Má tak za to, že dosavadní stav opravy zámku neodpovídá zásadám
památkové ochrany. Nelze tak trvat na památkové ochraně hráze rybníka (jakožto jeho součásti),
když samotný rybník chráněn není a sporná je i ochrana samotného zámku. Nadále setrvává také
na své argumentaci ohledně nezbytnosti místního šetření pro řádné zjištění skutkového stavu.
Na základě uvedených skutečností navrhuje stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření sdělil své přesvědčení o správnosti závěrů městského soudu
a popřel důvodnost stěžovatelovy argumentace. Uvedl, že byl dobře obeznámen se skutečným
stavem věci v průběhu celého řízení, a dále že historicko-architektonický význam areálu
byl dostatečně odůvodněn (včetně stěžovatelova pozemku, který tvoří hranici areálu). Žalovaný
poukazuje na to, že u stěžovatele je patrná obava z postupu orgánů státní památkové péče u jeho
záměru na provedení rekonstrukce památkově chráněné hráze zámeckého rybníka. Žalovaný
zdůrazňuje, že ačkoli je vlastník kulturní památky povinen si předem vyžádat závazné stanovisko
obecního úřadu obce s rozšířenou působností, z podaného rozkladu a vyjádření stěžovatele
plyne, že rekonstrukci zamýšlí provést citlivým způsobem, aby byl co nejvíce zachován přirozený
charakter místa, proto nemusí mít takový vzorný vlastník obavy z režimu památkové ochrany.
Není totiž v zájmu památkové péče, aby přehnaně přísnými a nesplnitelnými požadavky
bylo fakticky zabráněno údržbě a využívání objektu. Žalovaný poukazuje na to, že stěžovatel
se může případně bránit opravnými prostředky proti rozhodnutí stavebního úřadu,
jehož podkladem bude závazné stanovisko na úseku státní památkové péče. Žalovaný navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. Nejsou však přípustné všechny stěžovatelem
uplatněné námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost nemůže opírat o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o námitku uplatněnou pod bodem 2.10 kasační
stížnosti, konkrétně že památkové ochraně podléhá pouze část hráze, nikoli její celek. Ačkoli
tedy stěžovatel konkretizoval pozemky, přiložil schematickou mapu a nevidí důvod,
proč má být památkově chráněna toliko část hráze v jeho vlastnictví, tuto námitku, ač tak učinit
mohl, neuplatnil v řízení před městským soudem. V kasačním řízení se jí tak nelze věcně
zabývat. Podle §109 odst. 5 s. ř. s. platí, že ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Jedná se o skutečnosti,
které stěžovatel uplatnil v druhém doplnění kasační stížnosti ohledně jím zjištěných vad
při provádění rekonstrukce zámku (zakrývaní trhlin, použití cihelného zdiva místo
kamenocihelného resp. to, že se již v zámku nenachází tvrzené klenby stropů). Stěžovateli nic
nebránilo, aby tyto skutečnosti uplatnil dříve, a proto k nim nebude Nejvyšší správní soud
přihlížet.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující podstatné informace. Obec Ropice podala dne 8. 7. 2009
žádost o vynětí zámku a celého zámeckého areálu ze seznamu kulturních památek
pro jeho dlouhodobý zanedbaný stav, kdy havarijní stav budov a staveb ohrožoval zdraví a životy
občanů a návštěvníků obce. Ministerstvo kultury dne 24. 7. 2009 a dne 11. 3. 2011 zaslalo
účastníkům řízení (mj. též stěžovateli) v souladu s §8 odst. 1 zákona o státní památkové péči
a s §44 správního řádu oznámení o zahájení řízení o zrušení prohlášení areálu zámku Ropice
za kulturní památku. Ve spisu se dále nachází stanovisko Národního památkového ústavu,
ve kterém tento ústav zásadně nesouhlasí se zrušením památkové ochrany, což odůvodňuje
mj. tím, že stále bude možné přistoupit ke zpětné rehabilitaci objektu. Za neakceptovatelný
považuje ústav návrh na zrušení prohlášení ostatních staveb, mj. zámeckého parku (včetně
hráze), které jsou cenným dokladem barokně klasicistního uspořádaní krajiny. Dále se ve spise
nachází vyjádření Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Třinec
doporučující zrušení prohlášení areálu zámku za kulturní památku s ohledem na jeho havarijní
stav (kromě dvou soch a to sochy Panny Marie a sochy sv. Jana Nepomuckého). Ministerstvo
kultury účastníkům také sdělilo, že byly shromážděny podklady dostatečné pro rozhodnutí
ve věci, a poučilo účastníky o možnosti nahlédnout do spisu, podat svá vyjádření
a příp. navrhnout doplnění podkladů.
Dne 4. 5. 2011 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž ministerstvo kultury
prohlášení areálu zámku Ropice za kulturní památku neruší. Ministerstvo tento závěr odůvodnilo
tím, že v dané věci nebyl prokázán mimořádně závažný důvod pro zrušení prohlášení za kulturní
památku. Budova zámku se sice nachází ve špatném stavebně-technickém stavu, nicméně
objekt se do současnosti zachoval ve své hmotě s četnými původními architektonickými
prvky a detaily. Areál zámku se také dochoval v relativně dobrém stavu, přičemž má stále
historicko-architektonické hodnoty a urbanistický význam. Ministerstvo také uvedlo,
že předmětné objekty již vlastní nový vlastník, nikoli majitel předchozí, jehož přístup
ke kulturnímu dědictví byl problematický.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal rozklad. V rámci rozkladového řízení
byla do spisu doplněna nová stanoviska Krajského úřadu Moravskoslezského kraje i Městského
úřadu Třinec, v nichž oba tyto orgány přehodnotily svá předchozí stanoviska a nedoporučily
zrušení prohlášení areálu zámku Ropice za kulturní památku a to vhledem k tomu, že areál zámku
má nového vlastníka, který oznámil záměr zámek rekonstruovat, zahájil práce a obnova zámku
se jeví reálnou. Osoba zúčastněná na řízení, tj. současný vlastník většiny areálu zámku Ropice,
se navíc k rozkladu nepřipojila, neboť neměla zájem na zrušení prohlášení. Ministryně kultury
neshledala rozklad důvodným, zamítla jej a rozhodnutí žalovaného napadeným rozhodnutím
potvrdila.
Nejvyšší správní soud předně vypořádá namítanou nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zásadně vážit důvodnost
uplatněných námitek. Nutno však uvést, že stěžovatel důvody nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu žádným způsobem nekonkretizoval, pouze obecně citoval
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Takové uplatnění námitky však nelze považovat za řádné.
K případné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je ale Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout i z úřední povinnosti (viz §109 odst. 4 s. ř. s.). Po přezkumu rozsudku dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že se městský soud řádně zabýval všemi námitkami a napadený
rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti stanovená ustálenou judikaturou (viz např. rozsudky
NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 78,
či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, č. j. 244/2004 Sb. NSS, všechna rozhodnutí
jsou dostupná z www.nssoud.cz). Námitka nepřezkoumatelnosti tedy není důvodná.
Úvodem přezkumu (ostatně stejně jako městský soud) Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že dle §8 odst. 1 zákona o památkové péči pokud nejde o národní kulturní památku, může ministerstvo
kultury z mimořádně závažných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní
památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku (dále jen "zrušení prohlášení")
prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu (podtrženo NSS). Z uvedeného ustanovení plyne,
že na zrušení prohlášení věci (souboru věcí) za kulturní památku není právní nárok ani v případě,
kdy jsou dány mimořádně závažné důvody, neboť posouzení vzájemného vztahu těchto důvodů
a veřejného zájmu na ochraně kulturních památek musí být předmětem správního uvážení.
Pokud jde o soudní přezkum správního uvážení, není úkolem soudu nahradit správní orgán
v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak
posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným
skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho
rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46).
Námitky stěžovatele směřují zejména do postupu správních orgánů, jimž stěžovatel
vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu a neprovedení místního šetření. Namítá
také rozpornost napadeného rozhodnutí, v němž je na jednom místě konstatováno, že místní
šetření proběhlo, a na jiném, že neproběhlo, navíc za situace, že o žádném místním šetření
nebyl stěžovatel informován.
Nejvyšší správní soud předesílá, že k předmětným stěžovatelovým námitkám
se již vyjadřoval městský soud a dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn
dostatečně a vybočení správních orgánů z mezí správního uvážení nebylo shledáno. Řízení
o zrušení prohlášení zahájil žalovaný správní orgán z úřední povinnosti, neboť měl indicie
o tom, že je zámek i celý jeho areál v tak špatném stavu, že ohrožuje život obyvatel i návštěvníků
obce, pročež si následně opatřil vyjádření krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
Obecního úřadu obce s rozšířenou působností v Třinci a Národního památkového ústavu
(§8 odst. 2 zákona o státní památkové péči). Přes vyjádření krajského a obecního úřadu,
která doporučovala zrušení prohlášení, dospěl žalovaný k závěru, že nejsou splněny podmínky
pro zrušení prohlášení podle §8 zákona o státní památkové péči, tj. mimořádně závažné důvody,
neboť předmětné objekty již nevlastní původní vlastník, jehož přístup byl problematický.
Zákon sice blíže nespecifikuje, co považuje za mimořádně závažné důvody, které mohou
být důvodem zrušení prohlášení věci za kulturní památku, nicméně samotná důvodová zpráva
k tomuto ustanovení uvádí, že havarijní stav tímto mimořádně závažným důvodem není.
V případě stavby, která je kulturní památkou a utrpěla např. v důsledku živelní pohromy takové
poškození, že její část byla zničena, zpravidla tento důvod dán není, a to ani za předpokladu,
že by byla nadále zachována pouze jako torzální architektura (zřícenina). Ani vážné poškození
stavby by nemělo být důvodem ke zrušení jejího prohlášení za kulturní památku. V úvahu
by přicházelo zrušení prohlášení pouze tehdy, pokud by byla nenávratně zničena část stavby,
která byla jediným nositelem kulturně-historických hodnot, pro něž se stavba stala kulturní
památkou - např. nástěnná malba či jiný detail stavby, který se jako její součást nemohl stát
kulturní památkou samostatně (srov. též in S. Malý, J. Varhaník, Zákon o státní památkové péči.
Komentář. Wolters Kluwer, dostupné v ASPI).
Nyní však posledně uvedená situace nenastala, neboť v řízení o podaném rozkladu
bylo zjištěno z nových stanovisek Městského úřadu Třinec a Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, že došlo k novým skutečnostem, které významně ovlivnily další
existenci kulturní památky. Zámek s areálem má nového vlastníka, který oznámil, že má v plánu
zámek rekonstruovat, a již zahájil práce. Obě stanoviska navíc rozhodně za daného stavu
nedoporučila zrušit prohlášení zámeckého areálu za kulturní památku. S ohledem na takto
zjištěný skutkový stav, který byl navíc podpořen obrazovým materiálem (fotografiemi
předchozího stavu a stavu v době probíhající rekonstrukce), který je součástí správního spisu,
nebylo potřebné provádět stěžovatelem požadované místní šetření. Již městský soud stěžovateli
vysvětlil, že dle §82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových
důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti
nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Pokud jde o návrh na provedení místního šetření,
ten stěžovatel uplatnil až v průběhu rozkladového řízení. V průběhu řízení před správním
orgánem prvního stupně zůstal stěžovatel zcela pasivní, vůbec se k ničemu nevyjádřil,
ani nic nenavrhl, ač byl žalovaným řádně obeslán. K jeho návrhu na provedení místního šetření,
jakožto nového důkazu, tak nebylo vůbec nutné přihlížet, zejména, jak výše uvedeno,
když současně byl skutkový stav zjištěn dostatečně jiným způsobem.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že to byl žalovaný, kdo v tomto řízení nesl důkazní
břemeno, neboť se jednalo o řízení zahájené z moci úřední, nelze než s ním souhlasit. Žalovaný
však své důkazní břemeno unesl, když zjistil, že zde neexistují mimořádně závažné důvody
svědčící pro to, aby bylo prohlášení za kulturní památku zrušeno. Zámek Ropice se dostal
do rukou nových vlastníků, kteří, na rozdíl od vlastníků předchozích, jej začali pod dohledem
orgánů státní památkové péče rekonstruovat, a tudíž kulturní památka má reálnou šanci
být zachována. Za takové situace by nebylo na místě prohlášení zrušit. Pouhý nesouhlas
stěžovatele se závěry správních orgánů neznamená, že jsou tato rozhodnutí nesprávná
nebo nezákonná.
Pokud jde o tvrzený rozpor ohledně konání místního šetření, již městský soud stěžovateli
objasnil, že v rozhodnutí došlo ke zjevnému omylu, který ale neměl žádnou relevanci.
Ze spisového materiálu je evidentní, že místní šetření provedeno nebylo, nicméně
ani být provedeno nemuselo. I bez tohoto šetření totiž měly správní orgány dostatek podkladů
pro náležité zjištění skutkového stavu a pro rozhodnutí, ať již se jedná o stanoviska dotčených
orgánů, nebo o obrazový materiál, který je založen ve spisu.
Stěžovatel je dále toho názoru, že v řízení o zrušení prohlášení mělo být posuzováno,
zda zámek s areálem splňuje podmínky pro zachování stávajícího stavu. Správní orgány
dle jeho názoru nedostatečně popsaly důvody pro zachování památkové ochrany a vůbec
neposuzovaly, zda obnovou zámecké budovy nebude zasaženo do podstaty kulturní památky.
Stěžovatel také namítá, že bylo na místě lépe odůvodnit důvod památkové ochrany, zejména
proč zámek, který je hlavní budovou souboru a je zchátralý, vyvolává potřebu památkově chránit
další okolní zpustlé pozemky a stavby včetně hráze, kterou je také nutné opravit, aby mohla plnit
svůj účel. Stěžovatel namítá, že nebylo dostatečně odůvodněno, proč musí být jako kulturní
památka zachována také hráz, která se nachází v jeho vlastnictví. Domnívá se, že není-li součástí
památkové ochrany samotný rybník, není zřejmé, proč je hráz tak nenahraditelnou a jedinečnou
nemovitostí, a to i ve spojení se zámkem a zbytkem areálu, že je nutné trvat na její ochraně
jako kulturní památky.
I k této části námitek Nejvyšší správní soud konstatuje, že je již řádně projednal městský
soud a zdejší soud nemá důvod se od jeho závěrů jakkoli odchýlit. Jak již bylo uvedeno shora,
v řízení o zrušení prohlášení souboru věcí za kulturní památku ministerstvo kultury zkoumá,
zda existují mimořádně závažné důvody, které je odůvodňují. Úkolem tohoto řízení pak není
posuzovat, zda věc splňuje důvody památkové ochrany. To je účelem řízení o prohlášení věci
za kulturní památku (§3 zákona o státní památkové péči), které proběhlo již v minulosti,
a důvody památkové ochrany jsou tedy presumovány na jeho základě. Správní orgány navíc
dostatečně poukázaly na historicko-architektonický význam areálu (významní vlastníci z řad
šlechtických rodů) a na dochované architektonické prvky a detaily (klenby, schodiště, stropy),
přičemž vycházely zejména ze stanoviska Národního památkového ústavu, jakožto znalecké
organizace v oblasti památkové péče, jež je způsobilá hodnotit důvody památkové ochrany.
Národní památkový ústav obsáhle popsal tuto kulturní památku, jakož i důvody pro zachování
její památkové ochrany.
Uvádí-li stěžovatel, že jednotlivé dochované prvky nejsou jedinečné, Nejvyšší správní
soud poukazuje na str. 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je uvedeno, že jednotlivé
stavební prvky je nutno chápat v kontextu vývoje zámku a jeho areálu. Přestože nejsou samy
o sobě jedinečné, dokládají jedinečný stavební vývoj ropického zámku a tudíž jsou hodny
památkové ochrany.
Národní památkový ústav a potažmo žalovaný objasnili také, proč má být jako část
souboru zachována i hráz, která je ve vlastnictví stěžovatele. Dle §2 odst. 2 zákona o státní
památkové péči platí, že soubory věcí podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé věci
v nich nejsou kulturními památkami. To znamená, že některé části souboru věcí nemusí
mít památkovou hodnotu samy o sobě, ale jsou nezbytným (funkčním, historickým) doplňkem
ostatních kulturních památek. Jak již uvedl žalovaný, zámek s hospodářskými budovami
nepochybně mají památkovou hodnotu a tyto stavby jsou doplněny zámeckým parkem a hrází
zámeckého rybníka. Hráz tak tedy nemusí mít sama o sobě památkovou hodnotu, ale přesto
se nedílně podílí na vzhledu zámeckého areálu, neboť historické těleso hráze vytváří zřetelné
terénní ohraničení území zámeckého parku (jeho hranici). Na tom ničeho nemění ani skutečnost,
že samotný rybník památkově chráněn není. Takové odůvodnění se jeví Nejvyššímu správnímu
soudu jako zcela dostatečné.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel sám kromě havarijního stavu zámku a areálu a nutnosti
opravy hráze v zásadě jinou skutečnost pro zrušení prohlášení (resp. vynětí hráze ze souboru)
za kulturní památku nesdělil. Navíc, noví vlastníci zámku začali s jeho rekonstrukcí se souhlasem
a pod dohledem orgánů státní památkové péče a v době vydání napadeného rozhodnutí
bylo lze předpokládat, že zámek opraví a zachovají tak jeho památkovou hodnotu.
Jak již stěžovateli objasnil městský soud, právě tato skutečnost, tedy že rekonstrukce probíhá
pod dohledem státní památkové péče, je důvodem, proč nebylo třeba v předmětném řízení
posuzovat, zda obnovou zámecké budovy nebude zasaženo do podstaty kulturní památky.
Nedůvodná je také námitka stěžovatele, v níž tvrdí, že není-li chráněn zámek,
není chráněna ani hráz. Ze shora uvedeného je totiž zcela zřejmé, že památková ochrana zámku
zůstala zachována, a zůstala proto zachována i ve vztahu ke všem součástem souboru věcí,
který byl prohlášen za kulturní památku.
Závěrem zdejší soud podotýká, že sám stěžovatel si v kasační stížnosti protiřečí,
když na jedné straně uznává, že nebylo povinností správních orgánů prokazovat důvody
pro zachování památkové ochrany (viz předposlední odstavec na str. 4 kasační stížnosti),
na jiných místech pak má za to, že měly správní orgány zkoumat, zda skutečný stav památky
nadále odůvodňuje její ochranu (resp. i průběh rekonstrukce). Jak již bylo výše objasněno, úkolem
správních orgánů bylo pouze zjistit, zda existují tak mimořádně závažné důvody,
které by odůvodňovaly odejmutí památkové ochrany (§8 odst. 1 zákona o státní památkové
péči). Takové důvody však zjištěny nebyly.
Konečně Nejvyšší správní soud stěžovatele upozorňuje, že si je vědom toho, že jako
vlastník kulturní památky má povinnost mj. dle §14 odst. 1 zákona o státní památkové péči
předem si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností,
zamýšlí-li provést údržbu, opravu, rekonstrukci apod. kulturní památky. Orgán památkové péče
však musí při vydávání stanoviska sledovat dosažení přijatelného a přiměřeného kompromisu
mezi veřejným zájmem na ochraně kulturního dědictví a soukromých zájmů vlastníků na využití
svého majetku (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 188/2012 - 25). V zájmu státní
památkové péče totiž není, aby přehnanými požadavky bylo fakticky zabráněno údržbě
a využívání objektu, neboť důsledkem takového přístupu může být rezignace vlastníka
na provádění jakékoli údržby a následně pak neřešitelný havarijní stav takového objektu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má podle
§60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat
právo na náhradu dalších nákladů řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil
osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost a ta ani žádnou náhradu nákladů řízení
nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu