ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.35.2011:54
sp. zn. 2 As 35/2011 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce S. P.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Český Krumlov, Latrán 193,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2011, č. j. 5 Ca
321/2007 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2007, č. j. 498/510/2007 Lp – 2 O 20/07 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl žalovaný podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pro opožděnost odvolání žalobce proti rozhodnutí
České inspekce životního prostředí (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 42OOP/0636882.06/07/CFK, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního
deliktu podle §88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Žalobce se správního
deliktu dopustil tím, že v listopadu 2006 zadal fyzické osobě - podnikateli pokácení 30 ks dřevin
rostoucích mimo les, na blíže specifikovaných pozemcích, a to bez povolení příslušného orgánu
ochrany přírody. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 7. 1. 2011, č. j. 5 Ca 321/2007 – 26, zamítl.
Pokud jde o skutkový stav věci, městský soud ze správního spisu zjistil, že žalobci bylo od
počátku řízení doručováno na adresu V. B., N. V. 294 (sídlo podnikání i místo trvalého pobytu);
žalobce žádnou jinou adresu pro doručování správnímu orgánu nesdělil. Z doručenky, vztahující
se k prvostupňovému rozhodnutí o uložení pokuty, městský soud seznal, že dne 2. 3. 2007 byla
zásilka uložena a žalobci byla zanechána příslušná výzva a poučení. Z doručenky je patrné, že si
žalobce převzal písemnost dne 19. 3. 2007; v odvolání však zpochybňoval vznik fikce doručení
tím, že si písemnost později vyzvedl, a též tvrzením, že mu nebyla zanechána výzva k vyzvednutí
zásilky. Žalovaný se na tuto skutečnost dotázal České pošty, provozovny Vyšší Brod. Přípisem ze
dne 15. 8. 2007 vedoucí pošty sdělila, že dne 2. 3. 2007 byly žalobci zásilky oznámeny řádně,
včetně poučení, a že doručovatelka je velmi svědomitá.
Žalobce v žalobě především tvrdil, že k fikci doručení (dne 12. 3. 2007) nelze přihlížet,
pokud si adresát zásilku později skutečně převezme. Tento názor městský soud vyvrátil odkazem
na jednotný výklad doručování, dle kterého platí, že již nastalou fikci doručení nelze vyvrátit
pozdějším faktickým převzetím písemnosti. Žalobce se mohl pokusit zvrátit účinky doručení
postupem podle §24 odst. 2 správního řádu; to však neučinil a ani netvrdil, že by byl nepřítomen
nebo že by mu ve vyzvednutí zásilky bránila jiná závažná okolnost.
Žalobce dále vytýkal žalovanému, že neprovedl výslech poštovní doručovatelky i žalobce
samotného, a to k okolnostem doručování předmětné zásilky. Městský soud považoval
za dostatečné, že se žalovaný obrátil s dotazem na provozovnu České pošty, jejímž
prostřednictvím bylo doručováno. Ačkoliv ve sdělení vedoucí provozovny není přímo citováno
vyjádření poštovní doručovatelky, je zřejmé, že doručovatelka se k věci vyjádřila. Právě na základě
jejího vyjádření mohla vedoucí provozovny potvrdit, že zásilky byly dne 2. 3. 2007 žalobci řádně
uloženy a oznámeny. Městský soud neshledal důvod, proč by takovému sdělení neměl uvěřit;
zároveň považoval výslech poštovní doručovatelky za nadbyteč ný, neboť její postoj k věci
je znám a žádné konkrétní tvrzení žalobce její postoj nezpochybnilo. Žalobce navíc ani
nenaznačil bližší okolnosti tvrzené vady v doručování a nereagoval též na d edukce žalovaného,
podle nichž o oznámení uložení zásilky musel vědět, neboť si ji nakonec přece jen vyzvedl.
Městský soud neprovedl ani navrhovaný výslech P . Š., který měl sloužit k prokázání, že se
žalobce běžně zdržuje na adrese V. B., N. 71. Uvedl, že nepovažuje za potřebné tuto skutečnost
dokazovat, neboť není pro věc samou významná. Je pravdou, že podle správního řádu lze fyzické
osobě doručovat kamkoliv, kde bude zastižena; to však neznamená, že by doručující orgán byl
povinen z vlastní iniciativy usilovat o doručení i na jiné adresy, na nichž se žalobce (podle
vlastního tvrzení) zdržuje. Chtěl-li žalobce doručovat na jinou adresu, než je adresa místa jeho
podnikání a trvalého pobytu, měl to správnímu orgánu sdělit.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti znovu zopakoval, že žalovaný nesprávně vycházel z toho,
že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí dne 12. 3. 2007 a nikoliv jeho skutečným
převzetím dne 19. 3. 2007. Žalovaný i městský soud vycházeli ze zjištění, že dne 2. 3. 2007 bylo
stěžovateli řádně oznámeno uložení zásilky, jakožto předpoklad pro vznik fi kce doručení.
Podmínky pro vznik fikce doručení ovšem nebyly splněny, neboť stěžovatel nebyl ve smyslu §23
odst. 4 správního řádu vyzván vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
do poštovní schránky, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 15 dnů vyz vedl. Tuto skutečnost chtěl
stěžovatel prokázat vlastním výslechem a výslechem pošto vní doručovatelky. Žalovaný
ani městský soud tyto důkazy neprovedli a spokojili se pouze s přípisem České pošty, z něhož
dovozují, že se doručovatelka k věci vyjádřila, ač tato skutečnost není z přípisu zřejmá.
Bez zjevného důvodu tak vycházeli z toho, že vyjádření pošty ze dne 18. 5. 2007 je vyjádřením
poštovní doručovatelky. Obsah přípisu však pouze konstatuje informace tak, jak jsou vyznačeny
na doručence. Podle stěžovatele se lze pouze domnívat, že doručovatelka sdělila informace
o doručování vedoucí pošty; to je však pouze domněnka, která nemůže nahradit její výslech.
Stejně tak je domněnkou, že stěžovatel věděl o uložené zásilce, neboť si ji sám na poště později
vyzvedl. K tomu uvedl, že dne 19. 3. 2007 navštívil poštu za jiným účelem a při té příležitosti
mu byla vydána také zásilka s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně. Stěžovatel tedy
namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci ze strany žalovaného, a to pro neprovedení
výslechu stěžovatele a doručovatelky, neboť tyto důkazy byly potřebné pro správné posouzení
věci.
Dále stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávný výklad §23 odst. 1 správního řádu.
Uvedl, že písemnost lze uložit pouze v případě, nebyl-li adresát zastižen a nebylo-li mu možno
doručit ani jiným způsobem dle §20 správního řádu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že fyzické
osobě lze doručit kdekoliv, kde bude zastižena. Stěžovatel tvrdí, že se v době doručení zdržoval
ve své kanceláři na adrese V. B., N. 71, kde si pravidelně přebíral písemnosti a Česká pošta
i poštovní doručovatelka o tom věděly. Stěžovatel dovozuje, že doručovatelka byla povinna
za situace, kdy věděla o tom, kde se stěžovatel zdržuje a kde běžně přebírá poštu, nejdříve učinit
pokus doručit písemnost na této druhé adrese a teprve poté mohla písemnost uložit. Městský
soud tuto otázku vyložil opačně a stěžovatel s jeho výkladem nesouhlasí.
Stěžovatel konečně napadá i nesprávný výklad §24 odst. 1 správního řádu. Žalovaný
i městský soud toto ustanovení vyložili tak, že fikce doručení vzn ikne a trvá i v případě,
kdy si adresát později zásilku v úložní době převezme. S tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí,
že písemnost je doručena až jejím pozdějším faktickým převzetím; v opačném případě
by docházelo ke krácení odvolací lhůty. Stěžovatel odkázal na aktuální, novelizované znění §23
odst. 4 správního řádu, ze kterého se podává, že písemnost se po vzniku fikce doručení vhodí
adresátu do schránky, nebo se vrátí správnímu orgánu. Nenastává tak již situace, kdy si účastník
řízení převezme písemnost, u které již začala běžet lhůta k podání opravného prostředku.
Výkladem, který přijal městský soud, dochází ke krácení práv účastníků správního řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem městského
soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
K samotnému institutu doručování ve správním řízení je předně třeba uvést, že na rozdíl
od předchozí právní úpravy (§24 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů), kdy obligatorní podmínkou pro účinné uložení písemnosti bylo, že její adresát nebyl
v místě doručení zastižen, ačkoliv se tam zdržoval, je nyní platná právní úprava doručování (§19
a násl. správního řádu) koncipována tak, že podmínkou pro uložení písemnosti doručované
fyzické osobě je pouze to, že adresát nebyl v místě doručování zastižen a nebylo možno mu
písemnost doručit ani jiným přípustným způsobem podle §20 správního řádu (§23 odst. 1
správního řádu). Podmínky řádného uložení písemnosti upravuje §23 odst. 4 a 5 správního řádu,
dle kterého (ve znění platném pro projednávanou věc, tedy před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb., která zkrátila úložní lhůtu a zavedla vhazování písemnosti po uplynutí této lhůty
přímo do poštovní schránky adresáta) musel doručovatel vyzvat adresáta, aby si uloženou
písemnost ve lhůtě 15 dnů vyzvedl, a to tak, že mu vložil do domovní schránky nebo na jin é
vhodné místo (písemné) oznámení o neúspěšném doručení písemnosti a současně mu sdělil, kde,
odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout a poučil ho o právních důsledcích
nevyzvednutí písemnosti. Po marném uplynutí patnáctidenní úložní doby se písemnost vrátila
správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle §24
odst. 1 správního řádu nastala tehdy, jestliže si adresát ulože né písemnosti tuto písemnost
ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nevyzvedl. Písemnost se tak
považovala za doručenou posledním dnem této desetidenní lhůty, a to i v případě, kdy se adresát
v místě doručování nezdržoval (ovšem za předpokladu splnění všech shora popsaných úložních
podmínek). Splnění podmínek fikce doručení prokazoval správní orgán, který nesl
i zodpovědnost za jím zvolený způsob doručování.
Z iniciativy adresáta bylo možné pokusit se účinky fikce doručení zvrátit, a to postupem
dle §24 odst. 2 správního řádu, ve spojení s §41 správního řádu, podle kterých mohl adresát
požádat o prominutí zmeškání úkonu (dle novelizovaného znění správního řádu lze, za stejných
podmínek, žádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena).
Přecházelo však na něj důkazní břemeno prokázat, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo
z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě
vyzvednout. Stěžovatel nicméně o prominutí zmeškání úkonu nepožádal a svou argumentaci vedl
v rovině tvrzení, že účinky fikce ná hradního doručení vůbec nemohly nastat, neboť k tomu
nebyly splněny zákonné podmínky.
Stěžovatel především namítá, že fikce doručení nemohla nastat, neboť mu bylo
doručováno na nesprávnou adresu.
Podle §20 odst. 1, věty první správního řádu (ve znění ú činném pro projednávanou věc)
platilo, že fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§19 odst. 3), na adresu jejího trvalého
pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její
elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena .
Z obsahu správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel správnímu orgánu prvého stupně
jakýmkoli způsobem sdělil adresu pro doručování. Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání
správního deliktu, kterého se dopustil jako fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti;
proto mu bylo, zcela v souladu se zněním §20 odst. 1 správního řádu, doručováno na adresu jeho
místa podnikání (V. B., N.V. 294), které je ostatně shodné i s místem jeho trvalého pobytu. I kdyby
snad správní orgán zjistil jinou adresu, na které si stěžovatel obvykle přebírá poštu (dle tvrzení
stěžovatele sídlo jeho kanceláře na adrese V. B., N. 71), nebyl by dán zákonný důvod na ni
doručovat, neboť na adresu pro doručování (tedy adresu odlišnou od adresy místa podnikání) lze
účastníku řízení zasílat písemnosti, jen jestliže on sám takovou adresu správnímu orgánu sdělí,
výslovně požádá, aby na ni bylo doručováno, a jsou-li splněny i další zákonné předpoklady podle
§19 odst. 3 správního řádu. Taková situace však nenastala. Lze jistě připustit, že správní orgán
mohl stěžovateli doručovat i na jinou adresu, než do místa jeho podnikání, neboť správní řád
v §20 odst. 1, větě první za středníkem stanoví, že fyzické osobě lze (…) doručit, kdekoli bude
zastižena, takový postup však není jeho povinností a v případě, že by stěžovatel nebyl na takové
adrese zastižen, bylo by vyloučeno realizovat náhradní doručení.
Představa stěžovatele, že by poštovní doručovatelé měli aktivně zjišťovat, kde se adresát
zásilky skutečně zdržuje a pokoušet se ho tam zastihnout, je zcela v rozporu se smyslem nové
právní úpravy doručování (oproti doručování podle starého správního řádu), která sleduje právě
vyloučení vlivu nejasných skutkových okolností či přímo obstrukcí, spojených s doručováním.
I proto nová právní úprava akcentuje odpovědnost účastníka řízení za to, aby si zajistil přebírání
písemností na evidované adrese, respektive aby nahlásil kontaktní adresu pro doručování.
Stěžovatel nemůže po doručujícím orgánu vyžadovat, aby sám, z vlastní iniciativy, vyhledával
příležitosti, při kterých adresáta (kdekoliv) zastihne. Zákonodárce zakotvil možnost doručování
fyzické osobě, kdekoliv bude zastižena, za účelem umožnění nejjednoduššího způsobu doručování,
v rámci kterého lze doručovat v případě, že daný adresát bude v určitém jiném místě, než
je doručovací adresa, fakticky zastižen, a to například i náhodně. Taková právní úprava brání
případným námitkám adresáta, že mu nebylo doručeno na příslušném místě, a tudíž
že je doručení neúčinné. Pokud je adresátu doručováno v místě, ve kterém byl aktuálně zastižen,
lze mu doručit stejně, jako by byl zastižen na doručné adrese . S ohledem na podaný výklad
je zřejmé, že postup poštovní doručovatelky, která po nezastižení stěžovatele na adrese jeho místa
podnikání, písemnost automaticky uložila na poštu, a nepokoušela se cíleně stěžovatele
zastihnout v jakémkoli jiném místě, byť by jí i bylo známo, že by se zde ( V. B., N. 71) stěžovatel
mohl snad zdržovat, z hlediska zákona obstojí.
Stěžovatel zpochybňoval vznik fikce náhradního doručení rovněž tvrzením, že podle §24
odst. 1 správního řádu nelze postupovat, jestliže si adresát písemnost později fakticky převezme,
neboť doručeno je až tímto pozdějším faktickým převzetím písemnosti a teprve od toho
okamžiku běží lhůta k podání odvolání. Podle názoru stěžovatele by opačným výkladem
docházelo ke zkrácení lhůty pro podání odvolání. Předestřený názor stěžovatele je mylný.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007 – 93 (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu, včetně vytvořených právních vět, jsou dostupná z www.nssoud.cz),
konstatoval, že „[d]oručení správního rozhodnutí podle §24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 nastává
marným uplynutím desetidenní lhůty; pozdější faktické převzetí rozhodnutí nemá na právní účinky doručení již
žádný vliv. Tento právní názor se opírá o dlouhodobou správní a soudní praxi. Nelze tvrdit,
že tím, že si adre sát převezme písemnost až po uplynutí lhůty 10 dnů ode dne doručení,
by mu byla zkrácena odvolací lhůta. Dosavadní úprava, za je jíž účinnosti bylo doručováno
i stěžovateli, počítala s patnáctidenní úložní lhůtou. V případě nevyzvednutí písemnosti ve lhůtě
deseti dnů ode dne doručení, se považovala písemnost za doručenou a adresát měl ještě možnost
pět dní si (již fiktivně doručenou) písemnost fyzicky vyzvednout. Teprve po marném uplynutí
celé patnáctidenní úložní doby, se písemnost v případě jejího nevyzvednutí adresátem vracela
správnímu orgánu. Lhůta pro podání odvolání byla vždy patnáctidenní a vždy počínala běžet ode
dne doručení, a to i fiktivního. Není sporu o tom, že účastník řízení byl v případě převzetí
písemnosti, až poté, co již byla doručena fikc í, vystaven riziku, že nesprávně určí počátek běhu
odvolací lhůty; to ovšem je však situace, která jde k jeho tíži, v souladu s obecně uznávanou
zásadou vigilantibus iura (bdělým náleží právo).
Stěžovatel dále namítá deficity předchozí úpravy doručování a dovolává se v této
souvislosti nové procesní úpravy, která má být pro účastníky řízen í příznivější. Nelze popřít,
že novela právní úpravy doručování ve správním řízení (zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zněn í pozdějších předpisů, a další související
zákony) s účinností od 1. 7. 2009 sjednotila dobu uložení zásilky na poště s dobou, po jejímž
uplynutí nastává fikce doručení, a to na 10 dnů. Podle nynější právní úpravy by tak již nemělo
docházet k tomu, aby si účastník převzal již de iure fiktivně doručenou písemnost, aniž
by si to uvědomoval a nesprávně tedy stanovil počátek běhu odvolací lhůty. Pro posouzení
podmínek doručování stěžovateli v předchozím správním řízení z toho však nelze dovozovat
žádné závěry. Stěžovatel implicite navozuje otázku retroaktivity pozdějšího příznivějšího zákona
ve prospěch účastníka řízení. V případě procesních norem platí, že se při absenci výslovných
přechodných ustanovení (což je i případ novelizace správního řádu zákonem č. 7/2 009 Sb.)
uplatní obecná zásada nepravé retroaktivity procesních norem, dle které se dříve započatá řízení
dokončí podle nových procesních pravidel s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve
zůstávají v platnosti (srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 1 Azs 55/2006 – 60, publikovaný pod č. 1349/2007 Sb. NSS). V posuzovaném případě však
bylo správní řízení pravomocně skončeno již v roce 2007, tj. dlouho předtím než nabyla účinnosti
zmiňovaná novela správního řádu. Doručování ve správním řízení bylo realizováno podle tehdy
platné právní úpravy a v jeho průběhu nedošlo k její změně. Doručování prvostupňového
rozhodnutí stěžovateli započalo i skončilo dle stejné právní úpravy, a proto vůbec nemůže být
uvažováno o tom, že by v důsledku později platné právní úpravy mělo dojít k zásahu do již
nastalého právního stavu v minulosti. Ostatně, kdyby ke změně právní úpravy doručování došlo
v průběhu řešeného správního řízení, pak by se podle nových pravidel pro doručování
postupovalo teprve od účinnosti zmíněné novely, zatímco již proběhlá doručování by měla
zachována účinky podle dosavadní právní úpravy. Stěžovatelova argumentace je tak z vyložených
důvodů zcela nepřípadná.
Konečně stěžovatel zpochybňuje dostatečnost skutkových zjištění v otázce splnění
podmínek pro vznik fikce náhradního doručení. K této problematice se zdejší soud vyjádřil již
v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 – 67, tak, že „[s]plnění podmínek pro uložení
doručované písemnosti dle §23 správního řádu z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle §24
odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle
tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtišt ěné doručenky, na níž
je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě
doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Pokud
takový doklad chybí, je třeba splnění podmínek pro doručení písemnosti na základě fikce prokázat jiným
způsobem, a není-li to možné, je nutno vycházet z toho, že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo. “
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence,
musí stěžovatel především tvrdit skutečnosti, které mohou implikovat závěr , že údaje
na doručence nejsou pravdivé. Stěžovatel tvrdil, že pošta při doručování zásilky nedodržela
postup předepsaný správním řádem a že mu řádně neoznámila uložení zásilky vhozením
oznámení do poštovní schránky. K tomu lze uvést, že ve správním spise je založena bezvadná
doručenka, která sama o sobě nevyvolává pochybnosti o tom, že byly splněny všechny podmínky
k nastoupení fikce náhradního doručení. Pokud stěžovatel hodlal zpochybnit řádnost doručování,
bylo na něm, aby to prokázal. Stěžovatel tak chtěl učinit výslechem svým a výslechem poštovní
doručovatelky. Z pohledu Nejvyššího správního soudu je akceptovatelné, že žalovaný neprovedl
výslech stěžovatele, neboť jeho stanovisko bylo patrné již z jeho odvolání. Pokud jde o zjišťování
postupu poštovní doručovatelky, obrátil se žalovaný na doručující poštu, od níž přípisem ze dne
18. 5. 2007 obdržel sdělení, že písemnost byla dne 2. 3. 2007 stěžovateli řádně oznámena. Toto
vyjádření České pošty zcela podporovalo údaje vyznačené na doručence, a proto nebylo třeba
dále zvlášť provádět výslech poštovní doručovatelky, jelikož o skutkovém stavu nebylo pochyb.
Jak ostatně již konstatoval městský soud, je patrné, že doru čovatelka celou záležitost konzultovala
s vedoucí pošty a ta na tomto základě podala žalovanému předmětné sdělení. Stanovisko
doručovatelky je vskutku odvoditelné již ze sdělení pošty, a proto je její postoj k věci znám;
z tvrzení stěžovatele přitom nevyvstaly žádné skutkové otázky, které by toto vyjádření
nezahrnovalo. Sdělení pošty se jeví dostatečně věrohodným, když navíc zcela koresponduje
s údaji vyznačenými na doručence. Z údajů na doručence Nejvyšší správní soud ověřil,
že všechny podmínky pro řádné uložení písemnosti (prvostupňového rozhodnutí) splněny byly.
Rozhodnutí bylo dne 1. 3. 2007 vypraveno k poštovní přepravě, a to na adresu místa podnikání
a současně trvalého pobytu stěžovatele V. B., N.V. 294. Dne 2. 3. 2007 poznamenal doručující
poštovní orgán na doručenku, že adresátovi byla zanechána výzva, poučení a vyrozumění, že
počínaje tímtéž dnem byla zásilka připravena k vyzvednutí. Toto prohlášení je stvrzeno podpisem
poštovní doručovatelky. Dále je z doručenky patrné, že si stěžovatel dne 19. 3. 2007 převzal
písemnost, což je stvrzeno jeho podpisem i razítkem a podpisem doručujícího orgánu.
Skutkový stav věci stran splnění podmínek pro nastoupení fikce doručení, lze shrnout tak,
že na jedné straně stojí bezvadná doručenka podporovaná písemným sděleným České pošty;
na straně druhé stojí nekonkrétní námitka stěžovatele, že mu nebylo řádně oznámeno uložení
zásilky. S ohledem na popsanou důkazní situaci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že podmínky fikce náhradního doručení byly splněny, a současně nelze žalovanému ničeho
vytknout při zjišťování skutkového stavu, neboť jej zjistil v nezbytném rozsahu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti.
Pokud stěžovatel namítal, že městský soud pochybil, když neprovedl jím navrhované
výslechy, zde lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS, ze kterého se podává, že „[s]oud
rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezba vuje
povinnosti takový postup odůvodnit.“ Nejvyšší správní soud k této námitce odkazuje stěžovatele
na str. 3 rozsudku, kde městský soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč stěžovatelem
navrhované výslechy neprovedl. Odůvodnění městského soudu považuje Nejvyšší správní soud
za výstižné, logické a zcela dostačující.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu