ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.383.2017:46
sp. zn. 2 As 383/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2016, č. j. KrÚ 43751/2016/ODSH/14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 11. 10. 2017, č. j. 52 A 88/2016 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející průběh věci
[1] Rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 52 A 88/2016 - 59, Krajský soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 6. 2016, č. j. KrÚ 43751/2016/ODSH/14, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 21. 3. 2016, č. j. OSA/P-288/14-D/64, podle něhož se žalobce dopustil
správního deliktu ve smyslu §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních
komunikacích“), když jako provozovatel vozidla tovární značky Audi, reg. zn. X, v rozporu
s §10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená daným zákonem, a to konkrétně tím, že dne 13. 5. 2013 v čase 10:12 v ulici Jiráskova
v Pardubicích, ve vnitrobloku poblíž domu čp. 1296, porušil nezjištěný řidič uvedeného vozidla
zákaz vyplývající z dopravní značky IP25a (zóna s dopravním omezením) a z dopravní značky
IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem a dodatkovým textem „zakazuje se stání bez platné
parkovací karty nebo parkovacího poplatku Po - Pá 6 - 22 h, So 7 - 12 h“), neboť ve vozidle nebyla
viditelně umístěna platná parkovací karta a za vozidlo nebyl zaplacen ani parkovací poplatek,
čímž se nezjištěný řidič předmětného vozidla dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, v návaznosti na porušení §4c citovaného
zákona. Za spáchaný delikt byla žalobci podle §125f odst. 3, v návaznosti na §125c odst. 4 písm.
f) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1500 Kč a dále ve
smyslu §79 odst. 5 správního řádu a §6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových
výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů
řízení, povinnost k paušální náhradě nákladů ve výši 1000 Kč.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve obsáhle zrekapituloval
dosavadní průběh dané věci. Úvodem vlastního posouzení pak k námitce promlčení řešeného
správního deliktu konstatoval, že tento byl spáchán dne 13. 5. 2013, přičemž správní orgán
I. stupně se o něm dozvěděl dne 11. 11. 2013 a samotné správní řízení o správním deliktu bylo
zahájeno dne 6. 3. 2014 doručením sdělení o zahájení správního řízení žalobci do vlastních rukou
prostřednictvím pošty. Podmínky subjektivní dvouleté lhůty (ode dne, kdy se o správním deliktu
příslušný orgán dozvěděl) a objektivní čtyřleté lhůty (ode dne, kdy byl správní delikt spáchán)
ve smyslu §125e odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích tak byly dle názoru
krajského soudu splněny. K tomu krajský soud odkázal na závěry plynoucí z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016 – 20.
[3] Krajský soud dále uvedl, že oznámení Městské policie Pardubice obsahovalo jasnou
identifikaci přestupku, a to včetně vypovídající fotodokumentace.
[4] Co se týče námitky, jež směřovala do prokázání skutkového stavu přestupku, krajský soud
předně vyslovil, že úřední záznam lze použít jako důkazní prostředek, avšak dokazování nemůže
spočívat pouze na úředním záznamu. V projednávané věci přitom úřední záznam nebyl jediným
podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí. Důkazy byly provedeny též oznámením
přestupku, fotodokumentací a následně i výslechem strážníka Městské policie Pardubice.
Z provedených důkazů pak přestupkové jednání neznámého přestupce jednoznačně vyplývá.
Úvahy žalobce o zpochybnění skutkového stavu tak krajský soud považoval za nedůvodné
a účelové; zejména tedy snahu žalobce tvrdit, že přestupce neparkoval na daném místě
v daný čas, nýbrž v době, kdy zde nebylo parkování zpoplatněno. Podle krajského soudu
skutečnost, že se jednalo o den 13. 5. 2013, plyne z oznámení podezření ze spáchání přestupku
zpracovaného Městskou policií Pardubice a z výpovědi svědka. Ve správním spise je rovněž
založena fotografie zaparkovaného vozidla se zřetelnou registrační značkou a dále fotografie
čelního skla tohoto vozidla bez parkovacího lístku. Krajský soud neměl důvod k pochybnostem
o pravosti předmětných fotografií, jakož i o jejich pořízení dne 13. 5. 2013 v 10:12 hodin, jak bylo
zřejmé právě z oznámení o podezření ze spáchání přestupku, neboť žalobce neuplatnil žádné
konkrétní námitky směřující proti nestrannosti a nezaujatosti osob zasahujících strážníků
Městské policie Pardubice, tedy neuvedl takové důvodné pochybnosti a neoznačil k nim důkazy,
které by byly schopny usvědčit strážníky městské policie ze lži či omylu. Ostatně ani z obsahu
správního spisu nevyplynula existence indicií naznačujících pochybnosti o tom, že by zasahující
strážníci měli na výsledku daného případu jakýkoliv zájem. Žalobce také nepředložil žádný
doklad o zaplacení parkovného pomocí SMS. Krajský soud tudíž neshledal žádnou skutečnost,
která by zpochybňovala svědeckou výpověď strážníka městské policie, který byl poučen
o povinnosti vypovídat pravdu a o následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi, když tento
uvedl, že ověřil nezaplacení parkovného, a současně jednoznačně označil místo zaparkování
vozidla v mapce. Po doplněném dokazování, jak bylo uloženo v předcházejícím zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42, tak krajský
soud nemá pochybnosti o tom, že přestupek byl spáchán nezjištěným řidičem, a to dle popisu
ve výroku napadeného rozhodnutí, přičemž tento výrok splňuje veškeré obsahové náležitosti
pro identifikaci skutku z pohledu jeho nezaměnitelnosti.
[5] Krajský soud poté doplnil, že v řízení o řešeném správním deliktu se žalobce mohl zbavit
své objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla zásadně jen, pokud by prokázal, že mu jeho
vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
bylo odcizeno, nebo mu byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou,
nebo že podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel
(§125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Takové liberační důvody
však žalobce neuplatnil.
[6] Závěrem krajský soud konstatoval, že v případě odpovědnosti za správní delikt dle §125f
odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích se jedná o odpovědnost objektivní
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21). Tento
názor byl poté podpořen i usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15,
který uzavřel, že se nejedná o úpravu protiústavní.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. b), c) a d) s. ř. s.
[8] Podle názoru stěžovatele krajský soud jednal ve věci jeho osoby správně určené jménem
a příjmením, avšak nesprávně místem bydliště, přičemž v tomto smyslu vyhlásil i rozsudek,
který byl následně vyhotoven a zaslán účastníkům řízení. Stěžovatel tedy tvrdí, že vyhlášený
rozsudek neodpovídá skutečnosti a ani podkladům v soudním spisu, neboť má od března 2017
novou adresu trvalého bydliště. Bylo přitom věcí krajského soudu, aby z evidence obyvatel
prověřil existenci stěžovatele a obdobně ověřil i správnost údajů jím tvrzených. Krajský soud
pochybil, neboť toto neučinil a vyhlásil rozsudek, který je nesrozumitelný a nedostatečně určitý.
Tuto vadu pak dle stěžovatele nemůže zhojit ani uvedení data jeho narození v písemném
vyhotovení rozsudku, neboť datum narození není určujícím kritériem pro řádnou identifikaci
fyzické osoby. Stěžovatel proto namítl nepřezkoumatelnost daného rozsudku, když se jedná
o zjevné pochybení krajského soudu.
[9] Stěžovatel dále namítl nesrozumitelnost napadeného rozsudku co do identifikace věci
samotné. Dle jeho tvrzení by totiž výrok soudu měl zahrnovat označení přezkoumávaného
rozhodnutí také spisovou značkou, když znalost čísla jednacího sama o sobě nevypovídá
nic o tom, v jakém spisu správního orgánu je rozhodnutí ve věci založeno a z jakého správního
řízení vzešlo žalobou napadené rozhodnutí. Krajský soud měl tedy identifikovat přezkoumávané
rozhodnutí nikoliv toliko číslem jednacím, ale i spisovou značkou.
[10] Rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci pak opět nedostatečně popisují
skutkové jednání stěžovatele, a to ohledně místa, času i způsobu spáchání protiprávního jednání.
Stěžovatel tvrdí, že pokud by nesprávně parkoval ve vnitrobloku jakéhokoliv objektu, nemohl
by porušit zákaz placeného parkování v ulici Jiráskova v Pardubicích. Je na správním orgánu,
aby rozhodl, zda se stěžovatel dopustil protiprávního jednání ve vnitrobloku poblíž domu č. p. X,
nebo ve vnitrobloku domu č. p. X v ulici Jiráskova, anebo na ulici Jiráskova. Fotografie založené
ve spisu podle stěžovatele nijak nedokazují místo činu a nesprávné parkování uvnitř dvora
nějakého objektu k bydlení. Navíc fotografie dokumentující nesprávné parkování bez určitého
data, kdy mělo ke skutku dojít, nejsou dostatečným důkazem. Stěžovatel též mohl na místě
parkovat v čase, který nebyl zpoplatněn. Svědectví strážníka z roku 2016 ke skutku spočívajícím
v nesprávném parkování v roce 2013 je poté zatíženo nespolehlivostí pro časový odstup. Ve
spisu dále není založena fotografie značky omezující parkování, která by byla objektivním
důkazem, když se správní orgány spokojily pouze s výpovědí strážníka, že vozidlo nesprávně
parkovalo. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně rovněž není uvedeno, že by
stěžovatel porušil povinnost řídit se dopravními značkami, a tuto skutečnost nezbývá než dovodit
z informace, že porušil §4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, což je dle
jeho názoru nedostatečné. Stěžovatel poté nepovažuje za dostatečně prověřenou ani skutečnost,
že nezaplatil parkovné pomocí SMS zprávy. Tuto okolnost nestačilo ověřit pouhou výpovědí
strážníka o provedení kontroly, aniž by o tom existoval nějaký doklad. Strážník nadto dostatečně
neobjasnil, u které instituce ověření provedl. Stěžovatel přitom zmínil, že parkovné platil,
nicméně v roce 2016 již neměl výpis SMS zpráv z roku 2013. Podle stěžovatele se tak nepodařilo
spolehlivě vyvrátit jeho obhajobu, že parkovné bylo SMS zprávou zaplaceno, a tudíž skutková
podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu ve spisu.
[11] Stěžovatel dále zastává názor, že je v projednávané věci dána zmatečnost řízení
před soudem, a to z důvodu podjatosti předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka. Zástupce
stěžovatele totiž nemůže řádně vykonávat obhajobu, neboť je na něj činěn nedovolený tlak
ze strany státní moci formou vyhrožování, že má výše jmenovaný předseda senátu na jeho osobu
vedenu složku, přičemž tuto proti němu využije v jeho neprospěch.
[12] Závěrem kasační stížnosti pak zástupce stěžovatele vyjádřil nesouhlas se zveřejňováním
svých osobních údajů, jakož i údajů stěžovatele, na webu Nejvyššího správního soudu,
resp. navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Zástupci stěžovatele se konkrétně jedná
o to, „aby z webu Nejvyššího správního soudu nebylo dohledatelné, kdy a kde zástupce stěžovatele v roce 2017
byl“. Zástupce stěžovatele má rovněž zájem jako soukromoprávní osoba vyvarovat se rizika,
aby byl ze strany veřejnosti ztotožňován se svým klientem, jak se někdy u neinformované
veřejnosti obecně děje.
[13] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud se jedná o námitku
nedostatečného popisu skutkového jednání, vymezení času a místa spáchání, tuto námitku
stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. Naproti tomu spisový materiál byl v tomto
ohledu zásadně doplněn, když místo spáchání správního deliktu bylo jednoznačně prokázáno
a ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně upřesněno. Předmětný vnitroblok se přitom
nachází v platnosti zóny dopravního omezení. Nezaplacení parkovacího poplatku pak bylo
ze strany správního orgánu I. stupně prokázáno, a to výpovědí zasahujícího strážníka, který ověřil
nezaplacení parkovacího poplatku. Ve vozidle stěžovatele totiž nebyla umístěna parkovací karta
či doklad o zaplacení, přičemž bylo ověřeno i nezaplacení poplatku prostřednictvím SMS.
[15] Žalovaný proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost stěžovatele
jako nedůvodnou zamítl.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Pokud se jedná o kasační námitku, že krajský soud ve věci jednal s osobou stěžovatele
správně určenou jménem a příjmením, avšak nesprávně místem bydliště, což má za následek
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pak toto tvrzení Nejvyšší správní soud neshledal
důvodným. Podle §54 odst. 2 s. ř. s. rozsudek musí být písemně vyhotoven, musí obsahovat označení soudu,
jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků, jejich zástupců, projednávané věci, výrok,
odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den a místo vyhlášení. Rozsudek podepisuje předseda senátu,
a nemůže-li tak učinit, jiný člen senátu. O osobních údajích, v rozsudku uváděných, platí přiměřeně ustanovení
§37 odst. 3. Označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků,
jejich zástupců, a projednávané věci obsahuje konkrétně záhlaví rozsudku. Veškeré údaje uvedené
v záhlaví rozsudku přitom mají umožňovat jednoznačnou identifikaci osob, jakož i předmětu
řízení. V této souvislosti je však třeba připomenout, že o sobní údaje účastníků, osob
zúčastněných na řízení a zástupců těchto osob postačí uvést jen v nezbytném rozsahu.
K tomu lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009,
č. j. 7 Afs 25/2009 – 92, v němž bylo uvedeno, že „fyzickou osobu je třeba jako účastníka řízení označit
jménem, příjmením a bydlištěm (viz §37 odst. 3 s. ř. s. adresou, na kterou mu lze doručovat), což jsou
rozhodující údaje. Je-li to potřebné nebo nutné (ten, kdo podává žalobu, například nezná místo bydliště nebo
se účastník v místě bydliště nezdržuje, ve stejném místě bydlí více osob, které mají stejné jméno a příjmení, apod.),
je třeba uvést i další údaje umožňující odlišení od jiné fyzické osoby a tím přesnou identifikaci účastníka řízení
(datum narození, místo, kde se zdržuje, místo podnikání apod.)“.
[18] Jestliže by v rozsudku některá z výše popsaných náležitostí záhlaví chyběla, bylo by nutné
posoudit, zda tento nedostatek může způsobit takovou vadu rozhodnutí, pro kterou by jej bylo
třeba zrušit. V daném případě je však v záhlaví napadeného rozsudku krajského soudu uvedeno
jméno a příjmení stěžovatele, jeho datum narození, jakož i adresa, kterou sám stěžovatel ve svých
podáních vůči krajskému soudu konstantně uváděl (viz žaloba ze dne 15. 8. 2016 či předložení
plné moci a námitka podjatosti ze dne 26. 4. 2017); tj. údaje plně odpovídající §54 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §37 odst. 3 s. ř. s. Nadto je možné pro úplnost upozornit také na skutečnost,
že totožná adresa je uvedena i na podané kasační stížnosti ze dne 10. 11. 2017, když stěžovatel
změnu adresy trvalého bydliště vůči soudu výslovně zmiňuje až v doplnění kasační stížnosti
ze dne 8. 1. 2018. Je-li tedy v písemném vyhotovení napadeného rozsudku uveden stěžovatel
včetně data narození a adresy ve smyslu §37 odst. 3 s. ř. s., nelze nikterak dovozovat, že není
zřejmé, vůči komu bylo dané rozhodnutí vydáno. Zejména tak nelze dovozovat za situace,
kdy vydaný rozsudek krajského soudu je výsledkem soudního řízení, které navázalo na řízení
správní, jejichž jediným účastníkem byl právě stěžovatel.
[19] Na tomto hodnocení nic nemění ani poukaz stěžovatele na průkaz plné moci
ze dne 22. 3. 2017, v němž se uvádí nová adresa trvalého bydliště stěžovatele. Průkaz
plné moci je obecně vzato toliko jednostranným prohlášením zmocnitele především o rozsahu
zmocnění a osobě, která byla zmocněna, a dokládá, že se účastník řízení dohodl na svém
zastoupení s jinou osobou (zmocněncem) a že mezi zmocněncem a zmocnitelem byla
o tomto zastoupení uzavřena smlouva (ať již ústní či písemná). Samotnou adresu
trvalého bydliště stěžovatele obsaženou v průkazu plné moci však nelze považovat za nově
uplatněnou adresu, na kterou lze stěžovateli doručovat dle §37 odst. 3 s. ř. s., a to z vláště
za situace, kdy v následujících podáních stěžovatel setrval na adrese původní, přičemž v tomto
ohledu žádnou změnu vůči soudu netvrdil. Klíčovým nicméně v dané věci stále zůstává
(s odkazem na předcházející odstavec), že podmínka jasné identifikace osoby stěžovatele byla
nepochybně naplněna. Ostatně ani sám stěžovatel nikterak neuváděl, že by si nebyl vědom
toho, že je adresátem předmětného rozsudku.
[20] Nejvyšší správní soud poté nepřisvědčil ani námitce týkající se nesrozumitelnosti
napadeného rozsudku, v níž stěžovatel konkrétně uvedl, že krajský soud měl identifikovat
přezkoumávané rozhodnutí nikoliv pouze číslem jednacím, ale i spisovou značkou. Tento právní
názor stěžovatele je neudržitelný. Jak již Nejvyšší správní soud k obdobně uplatněné námitce,
konstatoval v rozsudku ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58: „Podle §54 odst. 2 s. ř. s.
musí rozsudek obsahovat také označení projednávané věci. Tuto normu je přitom třeba vykládat s přihlédnutím
ke zvláštním ustanovením upravujícím žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Žaloba musí mj. obsahovat
označení napadeného rozhodnutí [§71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Smyslem označení napadeného rozhodnutí
je identifikovat jednoznačně správní rozhodnutí tak, aby nebylo zaměnitelné s rozhodnutím jiným. Podle §69
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), musí písemné
vyhotovení rozhodnutí správního orgánu obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo
jednací a datum vyhotovení. V rozhodovací praxi správních soudů se to promítá tak, že rozhodnutí správního
orgánu je zpravidla identifikováno orgánem, který jej vydal, datem jeho vyhotovení a číslem jednacím. Tyto údaje
totiž identifikují správní rozhodnutí naprosto jednoznačně, a to tak, že není zaměnitelné s rozhodnutím jiným.
K identifikaci správního rozhodnutí tedy není třeba uvedení spisové značky. Spisová značka totiž identifikuje
nikoliv správní rozhodnutí, ale správní spis (§17 správního řádu).“ Citované závěry pak plně
dopadají i na nyní řešený případ, resp. posuzovanou otázku, přičemž nelze shledat jakéhokoliv
důvodu se od tohoto hodnocení odchýlit. Nejvyšší správní soud v dané věci ověřil,
že se v záhlaví napadeného rozsudku uvádí, že se jednalo o přezkum „rozhodnutí žalovaného
(tj. Krajského úřadu Pardubického kraje) ze dne 13. 6. 2016, č. j. KrÚ 43751/2016/ODSH/14“.
Krajský soud tudíž provedl identifikaci správního rozhodnutí jednoznačně a zcela v souladu
s výše odkazovanými judikaturními požadavky.
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí správních
orgánů v předmětné věci opět nedostatečně popisují skutkové okolnosti, a to ohledně místa,
času i způsobu spáchání protiprávního jednání.
[22] Na tomto místě je předně třeba zrekapitulovat, že Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, v posuzovaném případě zrušil dříve vydaný rozsudek
krajského soudu, jakož i jemu předcházející správní rozhodnutí, přičemž věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení. V poukazovaném rozsudku přitom Nejvyšší správní soud
konstatoval, že z výroku správního rozhodnutí ve věci správního deliktu spočívajícího ve stání
motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku [§4 písm. c) ve spojení s §125c
odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích] musí být patrné, že vozidlo stálo
vskutku v místě, kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou. Zásadně
proto nestačí uvedení ulice, v níž vozidlo takto mělo parkovat, jsou-li v dotyčné ulici jak placená
místa k parkování, tak místa neplacená.
[23] V nyní projednávané věci bylo ve výroku správního rozhodnutí I. stupně uvedeno,
že se stěžovatel „dopustil správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích
tím, že jako provozovatel vozidla tov. značky AUDI, reg. značky X, v rozporu s §10 zákona o provozu na
pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně tím, že dne 13. 5.
2013 v čase 10:12 v ulici Jiráskova v Pardubicích, ve vnitrobloku poblíž domu čp. 1296, porušil nezjištěný řidič
uvedeného vozidla zákaz vyplývající z dopravní značky IP25a (zóna s dopravním omezením, označení dopravní
značky „IP25a“ platné ke dni zjištění deliktu), a zaparkoval vozidlo v úseku platnosti dopravní značky
IP25a – zóna s dopravním omezením, konkrétně s vyobrazením značky IP 13c - parkoviště s parkovacím
automatem a dodatkovým textem ZAKAZUJE SE STÁNÍ BEZ PLATNÉ PARKOVACÍ KARTY
NEBO PARKOVACÍHO POPLATKU Po - Pá 6 - 22 h, So 7 - 12 h, kdy ve vozidle nebyla viditelně
umístěna platná parkovací karta ani za vozidlo nebyl zaplacen parkovací poplatek, čímž se nezjištěný řidič
uvedeného vozidla dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích,
v návaznosti na porušení §4c zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ Z výroku předmětného
rozhodnutí tak již bylo možno zjistit přesný popis skutku, tedy kdy a kde se vozidlo stěžovatele
nacházelo (údaje o čase a místě) a co provozovatel vozidla (tj. stěžovatel) nezajistil ve smyslu
uvedených ustanovení, a to v míře konkrétnosti plně odpovídající požadavku, který na úplnost
výroku správního rozhodnutí klade výše odkazovaný rozsudek.
[24] Nejvyšší správní soud přitom neshledal jakékoliv pochybnosti stran samotného zjištění
okamžiku a místa předmětného jednání. Tyto okolnosti případu byly prokázány úředním
záznamem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 2013/15112, Oznámením o podezření ze spáchání dopravního
přestupku ze dne 11. 11. 2013, fotodokumentací, svědeckou výpovědí zasahujícího strážníka
a podklady odboru dopravy Magistrátu města Pardubic (tj. Sdělením k označení placeného stání v ulici
Jiráskova v řešené době, Stanovením místní úpravy provozu na pozemních komunikacích ze dne 18. 3. 2011
a ze dne 15. 3. 2012, a Plánem zón placeného státní v Pardubicích). Z úředního záznamu
ze dne 13. 5. 2013, č. j. 2013/15112, a fotodokumentace, resp. porovnáním jednotlivých
fotografií, jež jsou součástí správního spisu, je naprosto zřejmé místo zaparkování vozidla
stěžovatele, tj. ve vnitrobloku ulice Jiráskova v Pardubicích, poblíž domu čp. 1296. Toto místo
zasahující strážník městské policie poté označil (resp. stvrdil) i v rámci svědecké výpovědi
(„Dne 13. 5. 2013 v dopoledních hodinách, přesný čas by měl být v podkladech od MP, jsem jako strážník MP
Pardubic prováděl hlídkovou činnost v ulici Jiráskova v Pardubicích. při této činnosti jsem též provedl dohled
nad dodržováním zóny placeného stání ve vnitrobloku mezi domy čp. 1295, 1296, 1286 a 2640.“), přičemž
jej jasně zanesl do mapového podkladu. Vzájemným propojením shora uvedených důkazních
prostředků byl současně postaven nad veškerou rozumnou pochybnost také okamžik,
kdy k popsanému jednání došlo. Z oznámení o podezření ze spáchání dopravního přestupku
ze dne 11. 11. 2013 plyne, že v době mezi 10:01 - 10:26 byla v ulici Jiráskova řešena,
mimo vozidla stěžovatele, další tři vozidla. V souladu s tím je pak obsah úředního záznamu
ze dne 13. 5. 2013, č. j. 2013/15112, v němž byl právě ve vztahu k předmětnému vozidlu zanesen
čas události 10:12 – 10:17. Tyto skutečnosti poté byly potvrzeny i v rámci svědecké výpovědi
zasahujícího strážníka (viz shora uvedená citace). Stejně tak lze hodnotit za úplné i zjištění,
že místo zaparkování vozidla stěžovatele podléhalo placenému stání, když je možné poukázat
na Sdělení k označení placeného stání v ulici Jiráskova v řešené době, a dokumenty Stanovení místní
úpravy provozu na pozemních komunikacích ze dne 18. 3. 2011 a ze dne 15. 3. 2012, včetně Plánu
zón placeného státní v Pardubicích. Z fotodokumentace je zároveň seznatelné, že se předmětné
vozidlo nenacházelo na vyhrazeném parkovacím místě označeném dopravní značkou IP12,
což je dle odkazovaných dokumentů v dané lokalitě jediná výjimka ze zpoplatnění. Zásadní
je v tomto ohledu též svědecká výpověď zasahujícího strážníka, který uvedl, že dopravní značení
„kontroloval, do vnitrobloku lze vjet pouze jedním místem poblíž hotelu Euro, zde byla značka IP25a
v pořádku, nezakrytá, nevyvrácená vandaly apod. Fotodokumentaci podoby značky z té doby zaslala
MP magistrátu na základě žádosti o součinnost, podoba na fotografii odpovídá podobě ke dni 13. 5. 2013.“
[25] Na tomto místě pak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že neshledal jakýkoliv rozumný
důvod k pochybnostem o hodnověrnosti skutečností plynoucích z úředního záznamu
ze dne 13. 5. 2013, č. j. 2013/15112, fotodokumentace, dalších výše uvedených listinných
podkladů a zvláště pak svědecké výpovědi zasahujícího strážníka. Jinak řečeno, správní orgány
opatřily takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou
přesvědčivostí vede k závěru, že k posuzovanému skutku došlo na daném místě a v daný čas.
Nutno připomenout, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze výpověď policisty
či strážníka hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti
o pravdivosti jeho tvrzení, a to i s ohledem na plynutí času (resp. časového odstupu událostí),
by měly existovat zcela konkrétní důvody. Policista či strážník se v řízení zásadně považuje
za nestranného svědka události, který není žádným způsobem motivován, ať již negativně
či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Pochybnosti o věrohodnosti
výpovědi policisty tak vyvstanou zejména tehdy, neshoduje-li se jeho výpověď v podstatných
okolnostech věci s jinými důkazy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 2 As 89/2015 - 33). Nejvyšší správní soud však v nyní řešené věci žádnou skutečnost,
která by mohla založit pochybnosti o tvrzení zasahujícího strážníka či oslabit důkazní hodnotu
jeho výpovědi, neshledal.
[26] Jako nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud v konkrétním případě stěžovatele
i námitku, jež se týkala nedostatečnosti prověření toho, zda parkovné nebylo zaplaceno pomocí
SMS zprávy, jakkoli v obecné rovině taková námitka může mít relevanci. V daném případě
byla najisto postavena skutečnost, že se ve vozidle nenacházela parkovací karta ani parkovací
lístek – viz fotografie přední části zaparkovaného vozidla stěžovatele a dále fotografie čelního
skla uvedeného vozidla. Pokud se ale jedná o otázku „SMS parkovného“, tato byla posuzována
toliko na základě sdělení zasahujícího strážníka, že „ověřil, zda bylo placeno formou SMS,
a to s výsledkem negativním“, tedy bez upřesnění, jakým konkrétním způsobem bylo ověření
provedeno, přičemž tato okolnost nebyla zanesena ani v žádném z podkladů obsažených
ve správním spisu. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na rozsudek ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 2 As 249/2016 – 39, v němž bylo vysloveno (klíčová pasáž zvýrazněna), že „[v] případě využití
úhrady sjednané ceny prostřednictvím komunikačního zařízení (SMS parkovné) je tato transakce evidována
v systému a plátce obdrží od svého komunikačního zařízení SMS parkovací lístek. Podle uvedené právní úpravy
tak měl mít stěžovatel po celou dobu stání uvnitř vozidla za čelním sklem parkovací lístek, což dle spisové
dokumentace včetně pořízených fotografií evidentně neměl, anebo si mohl zakoupit parkovací lístek prostřednictvím
SMS, což neudělal, jak bylo ověřeno z výpisu M-parking.“ V citovaném rozhodnutí tak byl již dříve
judikaturně stvrzen obecně známý fakt o fungování „SMS parkovného“, které je spravováno
k tomu určeným elektronickým systémem. Ten obvykle obsahuje evidenci uhrazených plateb
za parkování spojených s označením místa a času, pro které je parkování placeno, registrační
značku auta, za něž tak bylo činěno, číslo mobilního telefonu, z něhož byla platební SMS
odeslána, a případně dalšími údaji (například kontrolní kód, jenž má zajistit, že SMS stvrzující
zaplacení nebude kopírována a použita opakovaně či jinak neoprávněně využívána). Takovýto
systém nepochybně umožňuje i vytvoření jednoduchého výstupu z předmětné evidence, tj. výpisu
úhrad za parkovné pro určité časové období a místo, podle potřeby následného ověření plateb.
Naopak požadovat po řidičích či provozovatelích vozidel, aby si uchovávali SMS stvrzující
zaplacení, je zjevně nepřiměřené; zde je naopak třeba požadovat uchování příslušných údajů po
provozovateli systému „SMS parkovného“. V kontextu projednávaného případu je vhodné
připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21,
podle něhož „[e]videntním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení
§125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní
stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích.“ Pokud
tedy měl být stěžovatel z předmětného správního deliktu usvědčen, je třeba vycházet z logické
a ničím nenarušované soustavy vzájemně se doplňujících důkazů, které spolehlivě prokazují
všechny okolnosti spáchaného skutku.
[27] V části týkající se „SMS parkovného“ tyto důkazy spočívají toliko ve spolehnutí
se na prosté sdělení strážníka, že zaplacení formou SMS ověřoval. Takový důkaz nemusí, obecně
vzato, poskytovat dostatečnou míru jistoty, jak to s údajným placením tímto způsobem bylo.
V případě stěžovatele však sdělení strážníka s přihlédnutím ke specifickým okolnostem ještě
postačovalo. O věrohodnosti rozhodující svědecké výpovědi totiž nevyvstaly žádné pochyby
zejména s ohledem na to, na co byla výpověď zaměřena a co v rámci ní svědek řekl „spontánně“,
aniž na to byl přímo dotázán. Svědecká výpověď strážníka Městské police v Pardubicích
Miroslava Havlíčka byla podána dne 1. 3. 2016 při ústním jednání před správním orgánem
prvního stupně. Svědek byl slyšen s ohledem na pokyn zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu, aby bylo ověřeno, že vozidlo stěžovatele, za něž mělo být nezaplaceno
parkovné, stálo v místě, kde bylo třeba parkovné platit. Svědek však dle protokolu na č. l. 89
správního spisu na úvod spontánně a bez konkrétně směřovaného dotazu výslovně uvedl,
že mimo jiné ověřil, zda bylo placeno formou SMS, a to s výsledkem negativním.
Podstata výslechu se přitom týkala právě konkrétního místa, kde mělo vozidlo stát, jak a kudy
na toto místo bylo možno vjet a jak byl daný prostor označen dopravními značkami nařizujícími
za parkování platit. Hlavním předmětem výslechu tedy otázka případné platby formou SMS
neměla být. Pokud tuto okolnost svědek sám bez dalšího sdělil a věci vylíčil, jak odpovídá jejich
obvyklému běhu (viz v tomto ohledu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 23), zvyšuje
to věrohodnost jeho výpovědi do té míry, že sama o sobě v daném případě jako dostatečně
spolehlivý důkaz postačuje. Za těchto okolností není důvodu pochybovat, že bylo řádně ověřeno,
že za vozidlo nebylo parkovné uhrazeno ani formou SMS.
[28] Pochybnost o věrohodnosti výpovědi nevzbudila ani argumentace stěžovatele.
Ta se objevila teprve v pozdějších fázích řešení věci, konkrétně až v řízení před soudem
po vydání správního rozhodnutí poté, co v „prvním kole“ byla správní rozhodnutí žalovaného
a správního orgánu prvního stupně zrušena Nejvyšším správním soudem. To by samo o sobě
nemuselo vadit, jelikož ten, jemuž je předestírána odpovědnost za správní delikt, může
skutečnosti na svoji obhajobu uvádět v jakékoli fázi řízení, dle své taktické úvahy; samozřejmě
však musí na druhé straně počítat s tím, že věrohodnost jeho obrany bude posuzována
také s ohledem na načasování a způsob jejího uplatnění. Argumentace stěžovatele byla značně
obecná a zdráhavá a proti věrohodné a konzistentní výpovědi strážníka nepostavila dostatečně
konkrétní alternativní skutkovou alternativu. V nyní projednávaném případě tedy je třeba
mít skutečnost, že parkovné nebylo zaplaceno ani formou SMS, za prokázanou. Obecně
však je vhodné tuto skutečnost mít zachycenu ve správním spise formou výpisu z evidence
parkovného zaplaceného formou SMS, jak bylo podrobněji rozebráno výše.
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud v kontextu námitky, týkající se zmatečnosti řízení,
konstatuje, že se v usnesení ze dne 30. 11. 2016, č. j. Nao 282/2016 - 92, otázkou podjatosti
JUDr. Jana Dvořáka z důvodu, že si „vede na Mgr. Václava Voříška složku“, resp. vztahem
JUDr. Dvořáka k uvedenému zástupci, zabýval. Zdejší soud přitom neshledal, že by s ohledem
na dikci §8 odst. 1 in fine s. ř. s. bylo možno uvedeného soudce vyloučit z projednávání
a rozhodování dané věci. Obdobné otázky pak Nejvyšší správní soud hodnotil i v usnesení
ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145. V něm rovněž poukázal na §8 odst. 1 in fine s. ř. s.,
resp. na nemožnost spatřovat důvod podjatosti v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Explicitně se zde vyjádřil i k tvrzením,
že si JUDr. Jan Dvořák založil na zástupce stěžovatele „složku“, resp. k „pomlouvačnému
odůvodnění“ rozsudku, přičemž dovodil, že ani tyto skutečnosti nemohou založit nedůvěru
v nestrannost jmenovaného soudce. Tento právní názor poté Nejvyšší správní soud
přenesl i do usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 119/2017 - 92, a ze dne 6. 11. 2017,
č. j. Nao 311/2017 - 28. Blíže lze v dané souvislosti zmínit též usnesení ze dne 16. 5. 2017,
č. j. Nao 169/2017 - 152, ve kterém bylo vysloveno: „Nejvyšší správní soud předesílá, že obsahově
prakticky shodnými námitkami uplatněnými stejným advokátem se ve skutkově obdobných věcech již vícekrát
zabýval. Zástupce žalobce opakovaně namítá podjatost předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka z důvodu,
že „si na něj vede složku“, opakovaně se k němu chová nevhodně, obtěžujícím a zastrašujícím způsobem či uvádí
nepravdivá tvrzení. Nejvyšší správní soud uvádí, že totožnými námitkami jako v nyní projednávané věci
se zabýval v rozsudku ze dne 10. 11. 2016, č. j. 7 As 158/2016 - 72, v němž nebyly shledány důvodnými.
V rámci kasačního přezkumu bylo posuzováno tvrzení stěžovatele, že si předseda senátu na zástupce žalobce
založil složku, kde si eviduje jeho pozdní příchody a že ještě neví, co s touto složkou udělá. Nejvyšší správní soud
se k údajné složce pozdních příchodů vyjádřil tak, že: „v dané věci je nepochybně míněno, že soudce měl přehled
o tom, že se jedná o opakované jednání žalobce, což bylo následně podrobně uvedeno v odůvodnění rozsudku.
Šlo tedy o názor soudu na způsob výkonu advokátní činnosti zástupce stěžovatele. Podrobné odůvodnění
této okolnosti má bezpochyby i preventivní funkci. Účastníci a jejich zástupci získali náhled soudu na takový
procesní postup a mohou se tomu v budoucnu přizpůsobit. Osobní antipatie či nepřátelství, které by mohly důvodně
zpochybnit nepodjatost předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka, zde nejsou zřejmé. Postup JUDr. Jana Dvořáka
nezakládá důvod k domněnkám o soudcově osobní zainteresovanosti v stěžovatelově věci ani o jeho vztahu
k zástupci stěžovatele.“ V jiném, avšak velmi skutkově podobném případě, ve kterém Nejvyšší správní soud
rozhodoval o námitce podjatosti téhož advokáta, Mgr. Voříška, konstatoval: „Vyjádření JUDr. Jana Dvořáka
o „složce“ a údajně pomlouvačné odůvodnění rozsudku nezaložila relevantní pochybnost o podjatosti
soudce v rámci řízení, jehož se bezprostředně týkala, tím spíše nemohou objektivně narušit důvěru v nestrannost
tohoto soudce v řízení jiném“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016,
č. j. Nao 282/2016 - 92). (…) Skutečnosti uváděné zástupcem žalobce a listiny jím předložené spíše
než to, že by byl předseda senátu podjatý, dokládají, že zástupce žalobce činí v řízení před krajským
soudem opakovaně různé kroky vedoucí k maření jednání u soudu. Vzhledem k jejich opakování není
překvapivé, že tyto procesní kroky vnímá předseda senátu nikoliv jako skutečnou obranu klientů jmenovaného
advokáta v konkrétních případech, ale spíše jako účelově obstrukce. (…). Lze tedy shrnout, že opakování
prakticky totožných stížností na konkrétního soudce (předsedu senátu), poukazování na jeho postup a reakce
stran obstrukčního jednání zástupce, neprokázaná tvrzení o pomluvách a nepravdách ze strany soudce (předsedy
senátu) vůči zástupci a domnělá a nepodložená procesní pochybení soudce (předsedy senátu) v jiných řízeních
ani předmětné věci nejsou v daném případě důvodem pro vyloučení předsedy senátu z rozhodování o věci samé.
Jiné důvody zástupce žalobce neuvedl. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru o nepodjatosti předsedy senátu
JUDr. Jana Dvořáka v projednávané věci.“ Obsáhlá judikatura zdejšího soudu se tedy již s totožnými
tvrzeními stěžovatele (resp. jeho zástupce) jednoznačně vypořádala, když nebyl shledán důvod
k vyslovení závěru o podjatosti tohoto soudce. S ohledem na konkrétní obsah soudního spisu
v projednávané věci tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od výše uvedených závěrů
odchýlit, přičemž na tyto plně odkazuje.
[30] S odkazem na svoji dřívější judikaturu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 8 As 64/2018 - 44, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 – 38, a usnesení
ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145), zdejší soud dále k požadavku stěžovatele
na anonymizaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvádí, že zveřejňování a anonymizace
rozhodnutí tohoto soudu se řídí §129 a násl. Směrnice č. 3/2017, Kancelářský a spisový řád
Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 7. 2017 (dále jen „směrnice“). Podle §130 odst. 2
směrnice při anonymizaci nahradí kancelář v záhlaví rozhodnutí u fyzických osob jména
a příjmení iniciálami; ostatní údaje týkající se těchto osob zcela smaže. V odůvodnění nahradí
veškeré anonymizaci podléhající údaje u fyzických osob iniciálami, případně jinými vhodnými
zkratkami, které znemožní jejich ztotožnění. Z uvedeného tedy plyne, že jméno ani adresa
stěžovatele nejsou v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály stěžovatele přitom
nejsou podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě údajem, podle kterého
by bylo možné jej identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Zdejší soud
také již judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29), že jméno
a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném
seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně
přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta
před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat.
Tím spíše takovým údajem není sídlo advokáta, které je již ze své povahy údajem veřejným.
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvodu se od uvedených závěrů
jakkoliv odchýlit, a tudíž dospěl k závěru, že způsob, jakým standardně zveřejňuje
anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních
údajů či soukromí stěžovatele anebo Mgr. Václava Voříška, advokáta.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu