ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.40.2013:32
sp. zn. 2 As 40/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: CTP Invest,
spol. s r. o., se sídlem Central Trade Park D1 1571, Humpolec, zast. JUDr. Milanem Štětinou,
advokátem se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2011,
č. j. 164057/2011/KUSK, sp. zn. SZ 152431/2011/KUSK REG/HS, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 A 313/2011 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Milana Štětiny do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
(dále jen „stěžovatel“) ze dne 15. 8. 2011, č. j. 164057/2011/KUSK,
sp. zn. SZ 152431/2011/KUSK REG/HS, kterým stěžovatel zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Městského úřadu Žebrák ze dne 30. 7. 2010, č. j. VYST-Dr/2466/2010,
sp. zn. Výst-20025/2009/Dr, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím
byla zamítnuta žádost žalobce o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Logistický a průmyslový
areál Cerhovice“ na pozemcích parc. č. 691/7, 691/8, 691/9, 695/21, 702/24, 702/25, 1147/1,
1147/3, 1147/4, 1149/1, 1236/121, 1236/131, 1236/137, 1236/140, 1236/141, 1236/142,
1236/146, 1236/147, p. p. k. 703, 704, 706 v katastrálním území Cerhovice.
Prvostupňové rozhodnutí městského úřadu jako příslušného stavebního úřadu dospělo
k závěru, že záměr žalobce je v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního
plánování, s požadavky zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), a jeho prováděcích předpisů, je rovněž v souladu s požadavky na veřejnou dopravní
a technickou infrastrukturu, avšak není v souladu se stanoviskem dotčeného orgánu podle
zvláštních právních předpisů. Krajský úřad Středočeského kraje jako příslušný orgán ochrany
zemědělského půdního fondu podle §17a písm. a) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ZPF“), závazným stanoviskem ze dne
27. 7. 2009, č. j. 107590/2009/KUSK/OŽP/VZ, neudělil souhlas k trvalému odnětí zemědělské
půdy ze zemědělského půdního fondu o celkové výměře 8,7217 ha, kultura orná půda, za účelem
výstavby logistického a průmyslového areálu v katastrálním území Cerhovice. Dále Krajský úřad
Středočeského kraje jako úřad příslušný podle §22 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů
na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o EIA“), vydal
dne 28. 4. 2009 pod č. j. 145035/2008/KUSK nesouhlasné stanovisko k posouzení vlivů
provedení záměru Logistický a průmyslový park Cerhovice. Pro tato dvě nesouhlasná stanoviska
nemohlo být vydáno ani kladné územní rozhodnutí.
Se závěrem prvostupňového správního orgánu se ztotožnil i stěžovatel. Dle něj je třeba
vyjít ze stanovisek orgánů vydaných pro účely předmětného územního řízení. Nelze tak
přihlédnout k dřívějším stanoviskům ve věci. Není proto rozhodující, že Krajský úřad
Středočeského kraje již dne 18. 5. 2005 pod č. j. 3454/34104/2005/OŽP udělil souhlas
s návrhem změny územního plánu obce Cerhovice, který v předmětném území předpokládá
zábor zemědělské půdy pro výstavbu průmyslových objektů. Stejně tak není rozhodující,
že Ministerstvo životního prostředí se dne 6. 11. 2008, č. j. 500/1881/503 39/08, v rámci
posuzování vlivu záměru na životní prostředí ve smyslu zákona o EIA vyjádřilo tak,
že s navrhovaným záměrem výstavby souhlasí za předpokladu dodržení mj. podmínky, že zábor
zemědělského půdního fondu bude požadován na celou plochu průmyslového areálu.
Městský soud v Praze napadené rozhodnutí stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně zrušil a věc stěžovateli vrátil k dalšímu řízení, neboť nesouhlas Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 27. 7. 2009, č. j. 107590/2009/KUSK/OŽP/VZ, k trvalému odnětí
zemědělské půdy, nemohl být opřen obecně toliko o konstatování, že jde o kvalitní zemědělskou
půdu, protože již při vydávání (souhlasného) stanoviska ke změně územního plánu Krajský úřad
Středočeského kraje mohl o těchto skutečnostech vědět. Zároveň dle městského soudu byla
porušena zásada legitimního očekávání. Jestliže se Ministerstvo životního prostředí dne
6. 11. 2008 ve svém stanovisku v rámci procesu EIA vyjádřilo kladně, pak mohl žalobce důvodně
očekávat, že při respektování doporučení posudku vydaného v rámci procesu EIA nebude jeho
záměr v rozporu s požadavky ochrany zemědělského půdního fondu.
Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozsudku uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem.
Dle stěžovatele nejsou stanoviska nepřezkoumatelná, a tudíž nejsou nepřezkoumatelná
ani návazná rozhodnutí. Rozhodně totiž neplatí, že závazné stanovisko k územně plánovací
dokumentaci dle §17a písm. a) zákona o ZPF musí být vždy shodné jako souhlas k odnětí půdy
ze zemědělského půdního fondu dle §17a písm. e) zákona o ZPF. Jde o různé fáze daného
procesu, které mají odlišný předmět, a proto může být nahlíženo na odnětí půdy ze ZPF
v různých fázích jinak. V rámci územního plánování nebyl ještě znám konkrétní záměr, a proto
nebylo možno plně věc posoudit z hledisek ochrany ZPF. Řada argumentů proti odnětí půdy
ze ZPF vyplynula až z podrobného zkoumání dopadu stavby na životní prostředí. Zejména došlo
k tomu, že předmětné území bylo prověřeno Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy.
Stěžovatel poukazuje na to, že z judikatury zdejšího soudu plyne závěr, že závazná
stanoviska představují podklad pro rozhodnutí správního orgánu, od něhož se nelze odchýlit.
Nelze vyloučit, že stanovisko k předmětné věci se může odchýlit od stanoviska dřívějšího, pokud
to odůvodní změna poměrů v území. Právě změnou poměrů bylo odůvodněno, proč oproti
předchozímu kladnému stanovisku nebyl v rámci územního řízení vydán souhlas s odnětím půdy
ze ZPF. Tato skutečnost byla řádně odůvodněna, a proto uvedené stanovisko není
nepřezkoumatelné.
Navíc stěžovatel zpochybňuje i závěr Městského soudu v Praze, že vydané závazné
stanovisko nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu. Závazné stanovisko dle §17a zákona
o ZPF je aktem konstitutivní povahy, který autoritativně pro všechna navazující řízení stanoví,
jakým způsobem bude chráněn veřejný zájem na úseku ochrany ZPF. Žalobce proto měl
předmětné stanovisko samostatně napadnout žalobou (viz též rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 8 As 47/2005).
Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že po vydání
negativního rozhodnutí, proti němuž podal žalobu, byla v mezidobí v nových řízeních vydána
stanoviska a rozhodnutí pozitivní. Dne 16. 4. 2013 pak bylo vydáno územní rozhodnutí
o umístění předmětné stavby logistického a průmyslového areálu v daném území. Již jen z tohoto
vývoje plyne, že dřívější stanoviska nepovolující vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu
neměla faktický a odborný důvod, ale jednalo se o ryze politická rozhodnutí tehdejšího vedení
kraje. V dalším pak žalobce odkazuje na rozsudek městského soudu.
Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Po skutkové stránce není mezi stranami sporu. Sporný je předně právní charakter
(ne)souhlasu orgánu ochrany ZPF s vynětím půdy ze ZPF. K tomu je třeba uvést, že zákon
o ZPF uvedené souhlasy hodnotí jako závazná stanoviska dle zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „nový správní řád“). Podle §5 odst. 3 zákona o ZPF územní rozhodnutí nebo
územní souhlas, jímž má být dotčen zemědělský půdní fond, vydává stavební úřad na základě
souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který je závazným stanoviskem podle
správního řádu. Podle §5 odst. 2 zákona o ZPF orgány ochrany zemědělského půdního fondu
uplatňují stanoviska k územně plánovací dokumentaci a k návrhu vymezení zastavěného území
z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Ustanovení §21 odst. 2 zákona o ZPF pak
výslovně stanoví, že stanoviska uplatněná k územně plánovací dokumentaci nejsou správním
rozhodnutím. Souhlasy vydávané podle tohoto zákona jako podklad pro vydání rozhodnutí podle
zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným
stanoviskem podle správního řádu a nejsou správním rozhodnutím.
Ze shora uvedeného tak plyne, že se stěžovatel mýlí, pokud uvádí, že nesouhlas s vynětím
půdy ze ZPF měl žalobce napadnout samostatně žalobou ve správním soudnictví jako
samostatné a finální správní rozhodnutí. Nepřípadná je i argumentace stěžovatele rozhodnutím
zdejšího soudu sp. zn. 8 As 47/2005, z něhož dle stěžovatele plyne, že rozhodnutí orgánu
ochrany přírody o neudělení souhlasu k povolení stavby je správním rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. a podléhá samostatnému soudnímu přezkumu. Předmětný souhlas ve věci vedené
pod sp. zn. 8 As 47/2005 byl vydán ještě za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád).
V nyní projednávané věci je však posuzováno závazné stanovisko vydané v režimu
nového správního řádu. K závazným stanoviskům vydaným dle tohoto předpisu se vyjádřil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 - 113, publ. pod č. 2434/2011 Sb. NSS. Z něj plyne, že závazná stanoviska
vydaná dle §149 nového správního řádu nejsou rozhodnutím ve smyslu §67 nového správního
řádu ani §65 s. ř. s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva
nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle §75 odst. 2 s. ř. s. Blíže soud pro
stručnost poukazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu.
Následně se zdejší soud zabýval samotnou otázkou odůvodnění uvedeného závazného
stanoviska a stanoviska plynoucího z procesu EIA. Případná nepřezkoumatelnost závazného
stanoviska totiž způsobuje též nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jemuž slouží jako podklad, pokud
správní orgán ve svém rozhodnutí na uvedené stanovisko poukáže. Jak uvedl zdejší soud
v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009 - 150, publ. pod č. 2381/2011 Sb. NSS, při
vydávání závazného stanoviska podle §149 nového správního řádu, jehož obsah je závazný pro
výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba na základě §154 nového správního řádu
přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§67 a §68 tohoto
předpisu).
V daném případě udělil stěžovatel již dne 18. 5. 2005 souhlas s návrhem změny územního
plánu obce Cerhovice, který předpokládá v předmětném území zábor zemědělské půdy pro účely
výstavby komunikací a pro výstavbu průmyslových objektů. Tento souhlas byl udělen podle §5
odst. 2 zákona o ZPF jako podklad v rámci územního plánování. Následně nebyl dne 27. 7. 2009
stěžovatelem udělen souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze ZPF na předmětných
parcelách za účelem výstavby logistického a průmyslového areálu. V odůvodnění je uvedeno,
že se tak děje z důvodu, že dne 28. 4. 2009 bylo stěžovatelem vydáno nesouhlasné stanovisko dle
§10 zákona o EIA, které bylo mj. odůvodněno tím, že by realizací záměru došlo
k nepřípustnému záboru kvalitní zemědělské půdy, zároveň by byl ovlivněn krajinný ráz
a vodohospodářské poměry v okolí. V rámci procesu EIA bylo přitom Ministerstvem životního
prostředí vydáno dne 6. 11. 2008 vyjádření, že s navrhovaným záměrem výstavby ministerstvo
souhlasí s podmínkou, že zábor ZPF bude požadován pro celou plochu průmyslového parku.
Stejně tak stěžovatel vydal dne 5. 11. 2008 v rámci procesu EIA vyjádření, v němž souhlasil
s realizací záměru. Rovněž zpracovatel vypořádání připomínek k záměru Ing. O., držitel
autorizace dle zákona o EIA, doporučil dne 13. 3. 2009 v rámci procesu EIA vydání souhlasného
stanoviska.
Závazné stanovisko stěžovatele ze dne 27. 7. 2009, jímž nebyl udělen souhlas k vynětí
půdy ze ZPF, pak bylo postupem podle §149 odst. 4 nového správního řádu potvrzeno
Ministerstvem životního prostředí. To uvedlo, že závazné stanovisko o neudělení souhlasu
s vynětím půdy ze ZPF plně vyšlo ze stanoviska pořízeného v rámci procesu EIA. Zároveň
ministerstvo uvedlo, že souhlas vydaný z hlediska ochrany ZPF ze dne 18. 5. 2005 byl vydán
v procesu územního plánování, který se zabývá jen obecnějšími hledisky a nemůže posuzovat
předmětný záměr. V té době navíc nebyly známy všechny argumenty, které vyplynuly na povrch
až při podrobnějším hodnocení předmětného území.
Formálně vzato nelze dle závěru zdejšího soudu vyjít z dikce §4 odst. 4 stavebního
zákona, dle kterého je dotčený orgán vázán svým předchozím stanoviskem nebo závazným stanoviskem.
Navazující stanoviska nebo navazující závazná stanoviska mohou dotčené orgány v téže věci uplatňovat pouze
na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně
změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko vydáno, nebo skutečností vyplývajících z větší podrobnosti
pořízené územně plánovací dokumentace nebo podkladů pro rozhodnutí nebo jiný úkon orgánu územního
plánování nebo stavebního úřadu podle tohoto zákona, jinak se k nim nepřihlíží.
Toto ustanovení zakotvuje princip návaznosti závazných stanovisek. To znamená,
že o věcech, o kterých již bylo rozhodnuto v předcházejících stadiích, nelze následně ze strany
dotčeného orgánu uplatňovat nějaké požadavky. Kromě toho mohou dotčené orgány v rámci
zásady legality svých závazných stanovisek uplatňovat je pouze v rozsahu své působnosti
a v mezích příslušného zákona. Kontinuita závazných stanovisek pak znamená, že dotčené
orgány jsou vázány svým stanoviskem vydaným v předchozích etapách. Měnit je mohou pouze
v případě, že se změnily podmínky nebo poměry v předmětném území. To klade zvýšené
požadavky na dotčené orgány, které musí věnovat pozornost každému záměru již od počátku
a ne až v závěrečných fázích povolovacích procesů a dodatečně pak přicházet s novými
požadavky, kterými by se vlastně neustále celý proces vracel zpět (blíže viz Miroslav Hegenbart,
Bedřich Sakař a kolektiv: Stavební zákon, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 224).
V daném případě však souhlas orgánu ochrany ZPF ze dne 18. 5. 2005 s návrhem změny
územního plánu, který předpokládal zábor zemědělské půdy pro účely výstavby komunikací
a průmyslových objektů, byl vydán před účinností stávajícího stavebního zákona i nového
správního řádu. Tento souhlas nebyl podle zákona o ZPF tehdy považován za závazné
stanovisko, jako tomu je dle nynějšího stavu.
Přesto však bylo při vydávání (zde již závazného) stanoviska orgánu ochrany ZPF ze dne
27. 7. 2009 a následného rozhodnutí stěžovatele v dané věci nezbytné se argumentačně vypořádat
s předchozím souhlasem ze dne 18. 5. 2005. To plyne nejen z obecných zásad činnosti správních
orgánů, jako je zásada legitimního očekávání účastníka, který v dobré víře očekává dodržení
určitého postupu správního orgánu (blíže přiměřeně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 A 25/2002 - 59, publ. pod č. 950/2006 Sb. NSS). Zároveň a především
povinnost odůvodnit rozhodnutí (a přiměřeně též závazné stanovisko) a vypořádat
se s námitkami účastníků plyne i z dikce §68 odst. 3 nového správního řádu, dle něhož
se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Rozhodnutí v dané věci shora uvedeným požadavkům nevyhovují. S výslovnou námitkou
účastníka řízení ohledně dřívějšího kladného souhlasu s vynětím půdy ze ZPF se rozhodnutí
stěžovatele o odvolání nevypořádá vůbec. Jedinou argumentací tohoto rozhodnutí je prostý
poukaz na vydaná stanoviska a potvrzení závazného stanoviska Ministerstvem životního
prostředí. Taková argumentace však dostatečná není.
To musí platit tím spíše, že jako dostatečnou těžko brát argumentaci předmětného
závazného stanoviska a jeho potvrzení ze strany Ministerstva životního prostředí. Zde
je uvedeno, že překonání dřívějšího souhlasu s vynětím půdy ze ZPF je možné s ohledem
na změnu poměrů, neboť dřívější souhlas byl vydán za situace, kdy ještě nebyla přesně zjištěna
kvalita odnímané půdy a zároveň šlo o souhlas vydaný v procesu územního plánování, kdy
je optika náhledu na věc obecnější a nemůže jít do konkrétností. K tomu je však třeba uvést,
že nové přezkoumání kvality půdy není změnou poměrů; za změnu poměrů lze považovat pouze
objektivní skutečnost, nikoliv nový výzkum kvality půdy, který nadto mohl být proveden kdykoliv
dříve. Již ve fázi územního plánování je totiž zcela zřejmé, jakým způsobem a k jakým účelům má
být předmětné území využito, a tedy že s ohledem na tento účel (zde průmyslová zástavba) musí
dojít k vynětí půdy ze ZPF. Pozdější závazné stanovisko ve věci se tak jeví jako překvapivé
a zasahující do legitimního očekávání stavebníka, který v dobré víře do výstavby investoval
prostředky.
Dále se soud zabýval stanoviskem k posouzení vlivů na životní prostředí dle §10 zákona
o EIA. Toto stanovisko není dle své povahy závazným stanoviskem dle nového správního řádu,
ale je toliko expertním podkladem pro rozhodnutí příslušného úřadu. Ten sice není stanoviskem
striktně vzato vázán, ale hodlá-li se od něj odchýlit, musí důvody, jež ho k tomu vedou, rozvést.
Zde sice stanovisko EIA ze dne 28. 4. 2009 je samo o sobě negativní, není v něm (a ani
ve výsledném rozhodnutí) nikterak zdůvodněno, proč došlo k odchýlení se od návrhu Ing. O.,
který jako držitel osvědčení odborné způsobilosti zpracoval námitky v procesu EIA a ve výsledku
navrhnul vydání kladného stanoviska EIA. Stejně tak ze shora uvedených důvodů neobstojí
zdůvodnění stěžovatele, proč došlo k odchýlení se od dřívějších vyjádření Ministerstva životního
prostředí ze dne 6. 11. 2008 i samotného stěžovatele ze dne 5. 11. 2008, kteří shodně k záměru
neměli připomínky. Poukaz na změnu poměrů není případný tehdy, pokud ve skutečnosti jde
pouze o změnu skutečností nikoliv objektivních, nýbrž skutečností odvislých od volní činnosti
správního orgánu.
V tomto ohledu lze poukázat i na dřívější rozhodovací činnost zdejšího soudu.
V rozsudku ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 23/2012 - 32, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
akcentoval právě skutečnost, že příroda a krajina jsou proměnlivé složky životního prostředí
a v důsledku plynutí času může docházet v životním prostředí k objektivním změnám, ať již
pozitivním či negativním. Právě jedině tyto změny by se měly projevit v posuzování vlivů záměrů
na okolní prostředí tak, že jeho ochrana bude přísnější nebo naopak mírnější. Navazující
stanoviska a závazná stanoviska mohou být uplatněna pouze na základě nově zjištěných
a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve.
Závěrem soud uvádí, že v mezidobí v nových řízeních vztahujících se k předmětnému
záměru byla vydána stanoviska a rozhodnutí pozitivní a aktuálně je vydáno pravomocné územní
rozhodnutí o umístění předmětné stavby logistického a průmyslového areálu v daném území.
Z těchto skutečností sice nemohl městský soud vycházet (a nemůže z nich vycházet ani soud
zdejší) s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s., avšak nic nebránilo městskému soudu v tom, aby
uvedené zrekapituloval nad rámec nosných důvodů svého rozsudku a ilustroval tak nejednotnou
linii postupu správních orgánů v dané věci.
Ze všech shora vyložených důvodů zdejší soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji výrokem I. zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výrok II. o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, zastoupený na základě plné moci advokátem,
měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení advokátem. Proto Nejvyšší správní
soud přiznal žalobci odměnu za jeden úkon právní služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační
stížnosti, ve výši 1 x 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.], a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
přičemž tuto částku navýšil o 21 % daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem tento advokát je.
Celkem tedy tato částka činí 4114 Kč a žalovanému bylo uloženo uhradit ji v přiměřené lhůtě
k rukám žalobcova zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu