ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.46.2009:101
sp. zn. 2 As 46/2009 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
BIOCLINICA, s. r. o., se sídlem Praha 2, Balbínova 4/392, proti žalované Radě
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6 , v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 6 Ca 174/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007, písemně vyhotoveným dne 19. 2. 2008,
č. j. had/1184/08 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný na základě ustanovení
§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) a podle ustanovení
§67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
tak že prvním výrokem konstatoval, že žalobce porušil ustanovení §5d odst. 2 zákona o regulaci
reklamy, kterým se stanoví, že reklama na doplněk stravy musí obsahovat zřetelný text doplněk
stravy; druhým výrokem konstatoval, že k porušení povinnosti došlo zařazením reklamy
na doplněk stravy FORMULE 705 do televizního vysílání programu ČT 1 dne 4. 2. 2007 v 10:27
hodin, která neobsahovala text doplněk stravy; výrokem ad 3. uložil žalovaný, s odkazem
na ustanovení §8a odst. 2 písm. g) a §8a odst. 6 písm. b) zákona o regulaci reklamy, žalobci
pokutu ve výši 500 000 Kč; výrokem ad 4. pak zavázal žalobce k uhrazení paušální částky nákladů
správního řízení ve výši 1000 Kč. Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského
soudu v Praze žalobou. Ten napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 6 Ca 174/2008 - 63, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce namítl nepřiměřenost
uložené pokuty. Při posuzování této námitky městský soud hodnotil , zda žalovaná přihlédla
ke všem zákonným kritériím, které mohou mít vliv na výši sankce a zda nepřekročila meze
správního uvážení. Základní kritéria, kterými byla žalovaná při ukládání pokuty vázána, upravuje
ustanovení §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy. Zde městský soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu, publikovaný pod č. 1062/2007 Sb. NSS, z něhož se podává,
že správní orgán je při ukládání pokuty v rámci volného správního uvážení vázán základními
principy správního rozhodování, tj. i požadavkem na úplnost, respektive dostatečnost
odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán je tak povinen zabývat se podrobně všemi hledisky, které
mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl
a odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Žalovaná se však
v posuzované věci zákonnými kritérii pro ukládání pokuty podle ustanovení §8b odst. 2 zákona
o regulaci reklamy vůbec nezabývala, nehodnotila je, a naproti tomu přihlédla ke skutečnosti,
že reklama byla vysílána na celoplošném televizním veřejnoprávním programu ČT 1. Odůvodnění
napadeného rozhodnutí tudíž nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění správního
rozhodnutí, neboť žalovaná řádně nezhodnotila zákonná kritéria, která mohla mít vliv na výši
sankce. Řádné odůvodnění je přitom předpokladem přezkoumatelnosti úvah správního orgánu.
Městský soud proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů.
Pro další řízení pak žalovanou zavázal, aby svůj závěr o určení výměry pokuty řádně odůvodnila.
Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
opírající se (posuzováno dle obsahu) o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d)
s. ř. s. Ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně argumentuje pouze důvodem podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., obsahově zcela zjevně směřuje na důvod podle písmene
a) tohoto ustanovení (nesprávné právní hodnocení věci) a písm. d), konkrétně na jinou vadu
řízení před soudem. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a případné pochybení stěžovatele v tomto směru nemá na meritorní projednatelnost návrhu vliv
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Stěžovatelka především namítá, že městský soud rozhodl v rozporu s ustanovením §51
odst. 1 s. ř. s. bez jednání, ačkoliv stěžovatelka s takovým postupem výslovně nesouhlasila. Ústní
jednání sice bylo nařízeno na 12. 8. 2008, bylo však zrušeno a znovu nařízeno na 23. 10. 2008.
Tohoto dne pak bylo jednání na žádost žalobce odročeno na neurčito. Poté městský soud již
ústní jednání nenařídil a meritorně ve věci rozhodl. Stěžovatelka má za to, že žádný z případů
stanovených pro tento postup v §76 s. ř. s nenastal; městský soud pak ani v napadeném rozsudk u
svůj postup neodůvodnil, tj. není z něj patrné, proč rozhodl bez jednání. Jeho postup vzbuzuje
pochybnosti, neboť prvotním úmyslem soudu zjevně bylo rozhodnout na jednání, pokud dvakrát
žalobci vyhověl a jednání odročil. Městský soud měl tedy postupo vat podle ustanovení §76
odst. 3 s. ř. s. a projednat věc na ústním jednání. Stěžovatelka by la zkrácena v průběhu řízení
na svých právech, neboť jí nebylo umožněno hájit svá práva na ústním jednání. Na tomto místě
odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS.
Dále stěžovatelka uvádí, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí na základě jediné
žalobní námitky, a to tvrzené nepřiměřenosti výše pokuty; z toho pak dovodil, že žalovaná
nepřihlédla ke všem zákonným kritériím. Městský soud však v tomto ohledu rozhodl nad rámec
žalobních bodů, tj. v rozporu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce namítal pouze
nepřiměřenost sankce, nikoliv její nedůvodnost či nedostatečné zdůvodnění její výše.
Městský soud měl dále nesprávně vyložit ustanovení §8b odst. 2 zákona o regulaci
reklamy, které definuje závažnost správního deliktu demonstrativním výčtem prvků, uvozeným
slovem zejména, a to způsobem, následkem a okolnostmi, za nichž ke správnímu deliktu došlo.
V daném případě došlo ke správnímu deliktu odvysíláním závadné teleshoppingové reklamy
prostřednictvím celoplošného televizního vysílání (způsob a okolnosti), týkající se výrobku Citrax
(stěžovatelka má zřejmě na mysli FORMULE 705 – pozn. NSS), který patří do podskupiny
potravin jako doplněk stravy a jako takový měl být při komerční prezentaci zřetelně označen;
to však v daném případě absentovalo (následek). Stěžovatelka uvádí, že výše pokuty byla určena
na základě skutečnosti, že teleshopping byl prezentován pomocí televizního vysílání,
a to na plnoformátovém [§2 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]
a celoplošném programu [§2 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Je přesvědčena, že v napadeném
rozhodnutí uvedla všechny skutečnosti rozhodné pro udělení sankce i pro zdůvodnění její výše.
Absence termínu závažnost, respektive jeho explicitního gramatického vyjádření, nemůže způsobit
vadu nedostatku důvodů rozhodnutí a tudíž jeho nepřezkoumatelnost. Závažnost je v zákoně
vyjádřena podskupinou prvků, ke kterým je nutno přihlížet; žalovaná se jimi zabývala,
tj. v napadeném rozhodnutí obsaženy jsou. Stěžovatelka dodává, že pokud městský soud shledal
odůvodnění výše pokuty nedostatečným, mohl v návaznosti na návrh žalobce moderovat výši
pokuty.
Konečně stěžovatelka namítá, že i když ze žaloby nebylo patrné, proti jakým výrokům
napadeného rozhodnutí směřuje [§71 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], městský soud ji akceptoval. Žaloba
nesměřovala proti výroku 4. napadeného rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady řízení, přesto
městský soud napadené rozhodnutí zrušil jako celek, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval námitkami ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to především tvrzením, že městský soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, tím, že rozhodl bez jednání, ačkoliv
nesouhlas stěžovatelky s takovým postupem (podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.) byl jasně
vyjádřen.
Ze soudního spisu k tomu Nejvyšší správní soud ověřil, že přípisem ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 6 Ca 174/2008 – 32, byla stěžovatelka vyzvána k vyjádření, ve smyslu ustanovení §51 odst. 1
s. ř. s. Podáním, doručeným městskému soudu dne 6. 6. 2008, vyjádřila stěžovatelka nesouhlas
s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Městský soud ná sledně nařídil ústní jednání
na 12. 8. 2008 (č. l. 45), o čemž byli oba účastníci řízení řádně vyrozuměni. Elektronickým
podáním ze dne 1. 8. 2008 (podepsaným elektronickým podpisem) požádal právní zástupce
žalobce o odročení jednání. Této žádosti městský soud vyhověl a jednání přeložil na 23. 10. 2008,
o čemž byli účastníci řízení opět vyrozuměni. Dne 23. 10. 2008 v ranních hodinách požádal
právní zástupce žalobce elektronickou cestou o opětovné odročení ústního jednání z důvodu
nemoci. Městský soud tuto žádost akceptoval, o čemž svědčí protokol o ústním jednání ze dne
23. 10. 2008, č. j. 6 Ca 174/2008 – 58. Z něj se podává, že městský soud (za účasti
zaměstnankyně stěžovatelky) konstatoval zmiňovanou omluvu; nato bylo, bez zahájení jednání,
vyhlášeno usnesení, kterým bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 30. 10. 2008 městský soud
vydal rozsudek, kterým zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů, a to podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je důvodem pro zrušení rozhodnutí
krajského (městského) soudu existence vad soudního řízení, mohly -li mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé. Jde-li o posouzení postupu krajského (městského) soudu, který rozhodl
v meritu věci bez nařízení jednání, platí, že ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., je lex specialis ve vztahu
k ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. To znamená, že vyjádří-li účastník řízení svůj nesouhlas
s rozhodnutím věci bez jednání, avšak soud shledá takové vady řízení před správním orgánem
(zahrnujíc v to i případy nepřezkoumatelnosti rozhodnutí), které jej opravňují k postupu
podle ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., není povinen jednání nařizovat a věc rozhodne
bez jednání. Uvedené platí obdobně v případě zjištěné nicotnosti napadeného správního aktu
(§76 odst. 2 s. ř. s.).
Shora popsaný postup městského soudu v projednávané věci nebyl procesně správný.
Pochybení lze spatřovat v tom, že u stěžovatelky bylo navozeno legitimní očekávání, že věc bude
projednána na ústním jednání a že tedy bude mít možnost hájit n apadené rozhodnutí a pokusit
se ovlivnit rozhodnutí městského soudu i jinak než jen písemným vyjádřením k žalobě. Jestliže
pak městský soud vydal rozhodnutí ve věci sedm dní poté, co vyhlásil usnesení, kterým nařízené
jednání (v pořadí již druhé) odročil na neurčito, je takový postup ve vztahu ke vnímání
stěžovatelky přinejmenším překvapivým a po procesní stránce nevhodným a je též v rozporu
s požadavky ustanovení §76 odst. 3, věty první s. ř. s., dle kterého nejsou-li důvody pro postup
dle odstavců 1 a 2 nebo podle §51, nařídí předseda senátu jednání. Lze tedy učinit dílčí závěr, že řízení
před městským soudem bylo zatíženo procesní vadou.
Na dalším místě je nicméně nutno se zabývati tím, zda toto pochybení mohlo mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), se podává, že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný
i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ V tomto kontextu se tedy Nejvyšší správní soud
zabýval tím, zda by provedení ústního jednání mohlo mít vliv na výsledek rozhodnutí městského
soudu. Ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nařizuje soudu zrušit napadené rozhodnutí
rozsudkem bez jednání, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost je jako kvalita rozhodnutí dána
per se a objektivně je již po vydání napadeného rozhodnutí prakticky neovlivnitelná. Jestliže
je napadené rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (k tomu
srov. například rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 – 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ad s 58/2003 – 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS) , platí uvedený závěr bezezbytku. Pokud jde o nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů, ta je judikaturou vymezena jako případy, kdy není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč
považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; pr oč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ,
kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje -li
odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně
odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ
a na samotné rozhodnutí ve věci (k tomu viz např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo rozsudek ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245). Je zřejmé, že i v těchto případech jakákoliv argumentace
žalovaného ve vyjádření k žalobě či na ústním jednání nemůže zvrátit, doplnit či přehodnotit
již jednou daný obsah napadeného rozhodnutí. K tomu již Nejvyšší správní soud např. uvedl,
že „[n]evypořádá-li se správní orgán v souladu s §50 odst. 7 zákona č . 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením od volacích námitek ve vyjádření
k žalobě, příp. v kasační stížnosti.“ (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71). Z logiky
věci tedy plyne, že jakákoliv argumentace stěžovatelky na ústním jednání, směřující k nahrazení,
doplnění či vysvětlení chybějících důvodů rozhodnutí, by o nyní projednávané věci nemohla
vyvrátit závěry městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající
v nedostatku důvodů. Na straně druhé však lze připustit, že by la-li by nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů odvozena od vad skutkových zjištění o něž se opírají rozhodovací důvody
[zde je nutno nalézt v praxi nejasnou hranici mezi nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů
a procesní vadou ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], nelze a priori zcela odmítnout možnost,
že by nařízené ústní jednání mohlo vést k závěru opačnému. Nejvyšší správní soud nechce
na tomto místě kasuisticky uvádět modelové situace podřaditelné pod tyto případy, tím méně
pak podat jejich vyčerpávající přehled, lze však zmínit například možnost vysvětlit soudu
okolnosti, za nichž bylo prováděno dokazování (a rozptýlit tak pochybnosti o zákonnosti
postupu při opatřování skutkových podkladů), či možnost vysvětlit obsah některých listin
(zařazených do správního spisu) vysoce odborného charakteru, který nemusí být pro osoby
nedisponující odbornými znalostmi zcela správně pochopen, s důsledky z toho plynoucími.
Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatelka existenci některého z těchto
hraničních případů nenamítá; omezuje se toliko na (obecně správné) tvrzení o porušení
procesních pravidel v řízení před městským soudem a s tím související zásah do jejího práva
na efektivní volbu prostředků své procesní strategie. Jak však již bylo výše konstatováno,
důvodem pro zrušení rozhodnutí městského soudu by mohl být pouze natolik závažný procesní
deficit, u kterého by nebyl vyloučen jeho vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé. Pokud však
zde byly dány zákonné důvody pro postup podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., (o čemž
Nejvyšší správní soud, z důvodů dále uvedených, nemá pochyb) a nepředestřela-li stěžovatelka
konkrétní důvody, které by odůvodňovaly nezbytnost nařízení jednání, nelze hovořit o tom,
že byla reálně zkrácena na svých procesních právech. Konečně bez významu není ani fakt,
že jakkoli bylo ústní jednání opakovaně nařízeno, ani v jednom případě neproběhlo. I dne
23. 10. 2008, kdy se soud se zástupkyní stěžovatele sešel v jednací síni, jednání v meritu nebylo
vůbec zahájeno, jelikož věc byla ihned odročena na neurčito. Nejde tedy o situaci, kdy by soud
s účastníky řízení ústně jednal, ale poté by (bez jakéhokoli upozornění) vydal rozhodnutí bez
jednání (bez ústního vyhlášení výroku rozhodnutí). Takový postup by byl zcela jistě daleko
intenzivnějším zásahem do procesních práv účastníků a vyžadoval by nepochybně výrazně
přísnější posouzení možných důsledků.
Stěžovatelka na dalším místě namítala nesprávný výklad u stanovení §8b odst. 2 zákona
o regulaci reklamy, přičemž argumentovala tím, že veškerá kritéria tohoto ustanovení při ukládání
výše pokuty postihla a její rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné, jak tvrdí městský soud .
Ustanovení §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy stanoví, že při určení výměry pokuty
právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s městským soudem
v tom, že stěžovatelka při svých právních úvahách vůbec nepřihlédla k závažnosti správního
deliktu. Lze naopak přisvědčit stěžovatelce, že se způsobem a okolnostmi posuzovaného jednání
žalobce v odůvodnění rozhodnutí zabývala, neboť poukázala na skutečnost, že k prezentaci
reklamy došlo ve formě jejího vysílání na celoplošném televizním veřejnoprávním programu ČT 1
(způsob spáchání), přičemž povaha tohoto vysílání (schopnost masově zpřístupnit reklamní sdělení)
a fakt, že žalobce měl možnost obsah reklamy ovlivnit, leč neučinil tak, lze považovat za okolnosti
spáchání. Současně ovšem nelze přehlédnout, že stěžovatelka nikterak neosvětlila, jaký vliv měla
tato zjištění (zákonná kritéria) na konkrétní výši ukládané pokut y. Tvrzení stěžovatelky,
že se zabývala též následkem správního deliktu, kterým má být skutečnost, že v reklamě
absentovalo zřetelné označení doplněk stravy, je ovšem zcela nesprávné a zavádějící. Tato
skutečnost totiž nemůže být v žádném případě následkem správního deliktu. V souladu
s trestněprávní doktrínou je „[n]ásledkem správního deliktu (...) ohrožení nebo porušení zájmů, které jsou
jeho objektem, tj. zájmů, k jejichž ochraně zákonná skutková podstata správního deliktu slouží.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000 – 73, publikovaný
pod č. 583/2005 Sb. NSS). Následkem předmětného správního deliktu tak může být jedině
narušení nebo ohrožení ochrany adresátů reklamy před nežádoucími praktikami zadavatele
reklamy, jak jsou vyjádřeny v jednotlivých ustanoveních zákona o regulaci reklamy. Z hlediska
určení výměry pokuty je pak nutno hodnotit nejen jaké následky byly správním deliktem
způsobeny, ale též jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze d ne
26. 4. 2007, č. j. 6 As 25/2006 – 78). Ve vztahu k demonstrativnímu výčtu aspektů závažnosti
správního deliktu, kterými se má správní orgán zabývat, lze pro úplnost per analogiam odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 As 34/2008 – 54, v němž se konstatuje,
že „[o]bsahuje-li §67 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, pouze příkladný výčet hledisek, ke kterým
je správní orgán při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout, pak takováto prá vní úprava váže správní orgán
v tom směru, že právě těmito zákonnými hledisky se musí zabývat vždy.“ Stěžovatelka je tudíž podle
ustanovení §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy při určování výměry pokuty povinna vždy
přihlédnout k závažnosti správního deliktu, tedy ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům
a rovněž i k okolnostem, za nichž byl spáchán. Nadto může přihlédnout i k jiným v úvahu
přicházejícím kritériím, jsou-li svou povahou pro posouzení této otázky relevantní. Je však
naprosto zřejmé, že stěžovatelka tuto svou povinnost v rámci svého správního uvážení
nerespektovala a zatížila tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka dále namítala, že městský soud překročil rámec žalobních bodů a tudíž
postupoval v rozporu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. Ani tato námitka není důvodná.
Je naprosto logické, že městský soud, v rámci přezkumu námitky nepřiměřenosti pokuty, musel
věnovat pozornost té části odůvodnění napadeného rozhodnutí, která se zabývá důvody
pro uložení pokuty právě ve výši 500 000 Kč. V rámci posouzení této otázky naznal, že není
schopen posoudit (ne)přiměřenost uložené sankce porovnáním zákonem předepsaných kritérií
s úvahami stěžovatelky subsumujícími skutková zjištění pod tato kritéria. K meritornímu
projednání dané námitky se tak městský soud nedostal, neboť nepřezkoumatelnost pojmově
bránila věcnému posouzení její důvodnosti. Tuto procesní vadu, rezultující v podobě nedostatku
správního rozhodnutí, tedy městský soud nemohl přehlédnout; navíc zjistí-li soud, že je napadené
správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, zruší jej ex officio, jak to vyplývá z ustanovení §76 odst. 1
s. ř. s. (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 - 35, publikovaný pod č. 359/2004 Sb. NSS). Z těchto důvodů se tedy městský
soud nemohl dopustit překročení mezí žalobníc h bodů, jak namítá stěžovatelka; sluší pro úplnost
dodat, že městský soud se nemohl zabývat ani návrhem na moderaci výše pokuty, neboť nemohl
moderovat něco, co nebylo podloženo žádnými důvody; nejprve je nutno přezkoumatelným
způsobem odůvodnit výměru pokuty, teprve poté je možné hodnotit její přiměřenost a popřípadě
přistoupit k použití moderace.
Co se týče námitky zmatečnosti řízení před soudem z důvodu chybějících podmínek
řízení, lze jen zopakovat, že obsah této stižní námitky byl shora vypořádán jako důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Námitka zmatečnosti byla sice výslovně v kasační
stížnosti uplatněna, avšak bez jakékoliv bližší konkretizace a tvrzení o chybějících podmínkách
řízení. Takto obecně uplatněnou námitkou se Nejvyšší správní soud tudíž nemohl zabývat.
Konečně pokud jde o námitku stěžovatelky, dle které městský soud pochybil, zrušil- li
napadené rozhodnutí jako celek, i když výrok o povinnosti zaplatit náklady správního řízení
výslovně žalobou napaden nebyl, ani tu neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou.
Je jednoznačné, že výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku o porušení
povinnosti a o uložené sankci. Z logiky věci jednoznačně vyplývá, že nelze ponechat v platnosti
výrok o náhradě nákladů řízení, jestliže se zrušuje výrok o porušení povinnosti i výrok o uložení
sankce. K této problematice se Nejvyšší správní soud již dříve vyjádřil v rozsudku ze dne
3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 – 85, z něhož se podává, že „[z] dikce §77 zákona o přestupcích vyplývá,
že výroky o vině přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce,
o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení js ou vzájemně oddělitelné
z hlediska skutkových nebo právních vad, pro které mohou být podle výsledku přezkoumání zrušeny, i když
všechny mají základ ve výroku o vině či nevině přestupkem, a možnost jejich uložení se odvíjí právě od vyslovení
tohoto výroku. Vyslovení výroku o vině či nevině přestupkem je však zásadní ve vztahu k volbě druhu a výměry
sankce, popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z logiky věci proto vyplývá,
že jestliže je vadná jen část žalobou napadenéh o správního rozhodnutí o přestupku a lze ji oddělit od ostatních, lze
zrušit rozhodnutí jen v této části; je-li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině přestupkem, je třeba zrušit vždy
zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, k teré mají ve výroku o vině svůj podklad.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává. V této
souvislosti je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud o bdržel dne 16. 2. 2010 podání advokáta
Mgr. Michala Bureše (označené jako vyjádření ke kasační stížnosti), který zastupoval na základě plné
moci žalobce v řízení o žalobě před městským soudem. Jelikož z plné moci jmenovaného
advokáta (založené na čl. 10 sp isu městského soudu) nevyplývá jeho oprávnění zastupovat
žalobce v řízení o kasační stížnosti a s přihlédnutím k tomu, že zvláštní plná moc pro toto
zastupování k zmiňovanému podání přiložena nebyla, Nejvyšší správní soud k jeho obsahu
nepřihlížel.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu