ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.48.2009:94
sp. zn. 2 As 48/2009 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Dokové v právní věci žalobce
BIOCLINICA, s. r. o., se sídlem Praha 2, Balbínova 4/392, proti žalované
Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008,
č. j. 8 Ca 245/2008 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007, vypraveným dne 14. 4. 2008, č. j. had/2484/08
(dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodla žalovaná na základě ustanovení §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) a podle ustanovení §67 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tak že prvním
výrokem vyslovila, že žalobce porušil ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy,
kterým se zakazuje klamavá reklama; druhým výrokem konstatovala, že „k porušení povinnosti došlo
zařazením reklamy na doplněk stravy CITRAX – mutace 402 (délka 2 min.) do televizního vysílání programu
ČT 1 dne 14. ledna. 2007 v 10:26 hodin, která je klamavá“; výrokem ad 3) napadeného rozhodnutí
uložila, s odkazem na ustanovení §8a odst. 2 písm. d) a §8a odst. 6 písm. d) zákona o regulaci
reklamy, žalobci pokutu ve výši 750 000 Kč; výrokem ad 4) pak zavázala žalobce k uhrazení
paušální částky nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí žalované napadl žalobce
u Městského soudu v Praze žalobou, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 6. 11. 2008,
č. j. 8 Ca 245/2008 - 67, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Městský soud konstatoval, že podstatou napadeného rozhodnutí je závěr žalované,
že reklama na doplněk stravy CITRAX, odvysílaná dne 14. 1. 2007 v 10:26 hodin na programu
ČT 1, je reklamou klamavou. Žalovaná vycházela z toho, že posuzovaná reklama je výrazně
sugestivní, přičemž konstatovala, že v případě užívání přípravků na hubnutí se jedná
o hazardování se zdravím. Posoudila i žalobcem předložené odborné texty (text zpracovaný J. E.
o účincích chvojníku čínského a pomerančovníku hořkého, text Avantura Z a text Terapeutický
výzkum Účinky výtažku z Citrus aurantium, kofeinu a třezalky), přičemž dospěla k závěru, že tyto texty
neprokazují pravdivost tvrzení užitých v reklamě o účincích výrobku CITRAX. Žalovaná
přihlížela i k ustanovení §7b odst. 1 až 3 zákona o regulaci reklamy a dospěla k závěru, že užívání
výrobku může zůstat bez požadovaného výsledku. Rovněž konstatovala, že má na základě obecně
známých skutečností zato, že od využití výrobku nelze očekávat tvrzené výsledky, respektive se
jim ani přiblížit.
Městský soud shledal v odůvodnění napadeného rozhodnutí zásadní nedostatky,
konkrétně mu vytkl, že z jeho obsahu není dostatečně zřejmé, v čem má spočívat klamavost
předmětné reklamy na výrobek CITRAX. Je-li žalobce sankcionován za delikt, jenž spočívá
v prezentaci klamavé reklamy konkrétního výrobku, pak je n utno, aby správní orgán jasně
a srozumitelně vyložil, v čem shledává klamavost takové reklamy a jakými skutkovými zjištěními
ji dokládá. Měla-li žalovaná za to, že reklama na výrobek CITRAX je klamavá, např. proto,
že tento výrobek nemá inzerované účinky, bylo jejím úkolem takový závěr kvalifikovaně
odůvodnit. Argumentace žalované však vesměs sestává z polemiky s vyjádřením žalobce a dále
z vlastních úvah ohledně fungování mechanismu snižování váhy. Pouhá polemika s argumenty
účastníka řízení však nemůže obstát jako odůvodnění rozhodnutí o uložení sankce za delikt.
V napadeném rozhodnutí není nijak srozumitelně vyloženo, proč by měla být předmětná reklama
klamavá; zda proto, že například výrobek CITRAX nemá tvrzené účinky, protože neobsahuje
deklarované látky, či tyto látky nejsou účinné tak, jak tvrdí žalobce v reklamě, nebo z jiného
doloženého důvodu. Žalovaná autoritativně konstatovala, že údaje o výrobku nejsou pravdivé,
ale nevyložila, v čem tyto údaje nejsou pravdivé, a na základě jakých skutečností k tomu závěru
dospěla. Městský soud dále uvedl, že je nutno zcela odmítnout tvrzení žalované, že žalobcem
předložené texty neprokazují pravdivost tvrzení užitých v reklamě a že ve správním řízení nebyla
prokázána pravdivost reklamy. Tyto závěry jsou totiž podmíněny nesprávnou myšlenkovou
konstrukcí, a to že bylo na žalobci, aby prokázal pravdivost (tedy neklamavost) reklamy
na výrobek CITRAX, tedy aby prokázal svou nevinu. Naopak žalovaná byla povinna vinu
žalobci prokázat a opatřit si za tím účelem příslušná skutková zjištění. K prokázání viny nestačí
konstatovat, že předložené odborné texty neprokazují pravdivost reklamy, neboť nebylo
povinností žalobce se vyviňovat, ale právě naopak žalovaná byla povinna prokázat s vé tvrzení
o klamavosti reklamy, a to na základě dostatečných a věrohodných podkladů. Žalovaná si však
žádné vlastní podklady rozhodnutí neopatřila.
Pokud jde o úvahy žalované o tom, jakým způsobem dochází ke snižování váhy,
k odbourávání tuku z lidského organismu a z jakých důvodů tedy výrobek CITRAX nemůže být
účinný, jedná se o pouhé laické úvahy, které nejsou p odepřeny znaleckým posudkem
ani odborným vyjádřením ani případným odkazem na konkrétní zdroj odborných poznatků
o této problematice, např. odbornou publikací z oboru klinické dietologie. Z ničeho
ani nevyplývá, že členové žalované byli dostatečně odborně kvalifikováni k posouzení této
problematiky. Úvahy žalované jsou tak z důvodu absence odborných podkladů pouhými
spekulacemi, které nemohou být podkladem rozhodnutí orgánu státní moci.
Městský soud tak uzavřel, že pokud měla žalovaná za to, že údaje o výrobku CITRAX
byly způsobilé vyvolat klamnou představu a zjed nat tím vlastnímu podniku žalobce nebo cizímu
podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů, bylo na ní,
aby takový závěr o porušení zákona nejen tvrdila, ale především řádně a srozumitelné odůvodnila.
Je povinností státního orgánu prokázat vinu tomu, kdo se měl dopustit přestoupení zákona
a z toho vyplývajícího deliktu. Naopak takový subjekt sám není povinen prokazovat svou nevinu.
Jedná se o obecnou zásadu veřejnoprávního trestání, která však nebyla v souzené věci
respektována. Ze shora popsaných důvodů tak městský soud konstatoval nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
opírající se o důvody vyplývající z usta novení §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především namítá, že je její povinností se ve správním rozhodnutí vypořádat
s návrhy a vyjádřeními účastníka řízení, a je přesvědčena, že této povinnosti dostála dostatečným
způsobem, posoudila-li jednotlivé odborné texty předložené žalobcem. Trvá na tom, že tyto texty
pravdivost reklamy neprokázaly a není tedy pochybením, pokud tento svůj závěr v napadeném
rozhodnutí uvedla. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že p rokázala klamavost reklamy
a že doložila, že účinek výrobku CITRAX je nemožný. V odůvodnění rozhodnutí uvedla úvahu
vycházející ze skutečností obecně známých ohledně procesu hubnutí, které jsou podle ustanovení
§50 odst. 1 správního řádu podkladem pro vyd ání rozhodnutí. Fakt, že napadené rozhodnutí
obsahuje správní úvahu založenou na obecně známých skutečnostech, je v odůvodnění napadeného
rozhodnutí výslovně uveden a nejedná se o polemiku s argumenty účastníka. Problematika
hubnutí je skutečností obecně známou; spotřebitel se s ní může setkat v tiskových periodikách,
řadě televizních pořadů, i na internetu. Posuzovaná reklama byla určena širokému spektru
spotřebitelů, a nikoliv pouze osobám trpícím obezitou; proto je stěžovatelka přesvědčena,
že k diskuzi o tomto tématu nebylo třeba odborného vzdělání nebo opatřování poznatků z oboru
klinické dietologie (ta se zabývá obezitou jako lidskou chorobou). S ohledem na propagovaný
výrobek, na cílovou skupinu spotřebitelů (lidé, kteří chtějí zhubnout) a na obecnou povědomost
o procesu hubnutí, má stěžovatelka za to, že k posouzení klamavosti reklamy jsou dostačující
obecně známé skutečnosti a v daném případě byla proto způsobilá k tomuto posouzení
i bez odborných podkladů. K posouzení tvrzení v reklamě typu „za dva týdny ubrat až deset
kilogramů“ není nezbytné opatřovat odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Stěžovatelka
se podrobně zabývala i tvrzením „je dokázáno, že 98% všech testovaných osob za tři týdny zhublo
až o 12 kilogramů“, přičemž k posouzení tohoto tvrzení mohla vycházet pouze z důkazů
doložených žalobcem. Po posouzení žalobcem předloženého textu Terapeutický výzkum Účinky
výtažku Citrus aurantium, kofeinu a třezalky dospěla k závěru, že tvrzení v reklamě nejsou pravdivá.
Stěžovatelka má za to, že vymezila v napadeném rozhodnutí důvody, pro které považuje
reklamu za klamavou; uvedla zde, že šíří údaje o výrobku, které nejsou pravdivé, jsou způsobilé
vyvolat klamnou představu (spálí se tuk a získá se dokonale štíhlá postava) a jsou způsobilé
zjednat podniku prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů, neboť žalobce užil těchto
tvrzení, aby přesvědčil spotřebitele o jedinečnosti, výjimečnosti a účinnosti svého výrobku
a spotřebitel si jej zakoupil („CITRAX je nejlepší prostředek na hubnutí“). Žalobce svým jednáním
ohrozil ochranu adresátů reklamy před informacemi, které jsou způsobilé je uvést v omyl.
Městský soud se nevypořádal s tím, že úvaha stěžovatelky je založena na obecně známých
skutečnostech, které jsou zcela použitelné, v souladu s ustanovením §50 odst. 1 správního řádu;
pouze bez dalšího odůvodnění označil její úvahu za pouhou polemiku. Stěžovatelka považuje
napadené rozhodnutí za srozumitelné a přezkoumatelné.
Stěžovatelka dále namítá, že ze žaloby nebylo patrné, proti jakým výrokům napadeného
rozhodnutí směřuje [§71 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Žaloba nesměřovala proti výroku 4.
napadeného rozhodnutí (o povinnosti uhradit náklady řízení), přesto městský soud ve věci jednal,
aniž vyzval žalobce k upřesnění žaloby. Napadené rozhodnutí pak zrušil jako celek, aniž by svůj
postup jakkoliv odůvodnil. Není též patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; žaloba neobsahuje
konkrétní žalobní body. Obsah žaloby a navržené důkazy nemohly být s to prokázat vady řízení,
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ani rozpor se správním spisem. Žalobce
v ní nerozporoval obsah reklamy, žádným způsobem se nevyjádřil k její podstatě, nenapadl
ani průběh správního řízení ani postup stěžovatelky. Stěžovatelka připomíná ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s., přičemž je přesvědčena, že městský soud překročil meze žalobních bodů.
Rozsudek městského soudu nemá oporu ve spise, neobsahuje dostatek důvodů
a je nesrozumitelný, pročež je nepřezkoumatelný.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve z povahy věci zabýval posouzením námitek opírajících
se o ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů není důvodná.
Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se městský soud nevypořádal s její úvahou
o protiprávnosti jednání žalobce, založenou na obecně známých skutečnostech a že překročil v rámci
přezkumu meze žalobních bodů. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto
tématu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245,
všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže: není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu;
dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené
právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud
opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek či o bsahuje-li odůvodnění
rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci,
aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí
ve věci.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu
byl některou ze shora uvedených vad zatížen. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně
vyplývá, že se městský soud zabýval úvahami, které stěžovatelka považovala za obecně známé
skutečnosti. Městský soud však tyto úvahy stěžovatelky označil za pouhé laické spekulace,
nepodložené relevantními odbornými poznatky; z této úvahy městského soudu tedy jednoznačně
vyplývá, že poznatky, které stěžovatelka považovala za obecně známé skutečnosti, takto městský soud
nehodnotil, neboť dal jednoznačně najevo, že nemohly být samy o sobě podkladem pro
rozhodnutí, tj. že musely být předmětem dokazování, pokud z nich chtěla stěžovatelka vycházet.
Co se týče tvrzeného překročení mezí žalobních bodů, je Nejvyšší správní sou d toho názoru,
že se jej městský soud ani z povahy věci dopustit nemohl, neboť meritornímu posouzení
žalobního tvrzení, dle kterého stěžovatelka neprokázala neúčinnost výrobku CITRAX, objektivně
bránila právě již konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek
důvodů; dalšími žalobními námitkami se pak již městský soud z povahy věci ani zabývat nemohl.
Stejně tak není důvodná ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
pro nesrozumitelnost. Jelikož stěžovatelka nijak blíže nekonkretizovala, v čem spatřuje
nesrozumitelnost rozsudku městského soudu, mohl se Nejvyšší správní soud touto námitkou
zabývat pouze v obecné rovině. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto
tématu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, rozsudek ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 – 76, rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, jestliže zejména: z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení
a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li
výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně roz porný;
dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán. Žádné z těchto pochybení však Nejvyšší správní soud
v rozsudku městského soudu nenalezl.
Z hlediska procesního stěžovatelka dále namítala, že městský soud zrušil napadené
rozhodnutí jako celek, i když výrok o povinnosti zaplatit náklady správního řízení výslovně
žalobou napaden nebyl. Tuto námitku shledává Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnou,
neboť je jednoznačné, že výrok o náhradě nákladů řízení je závislý minimálně na výroku
o postihovaném porušení zákona. Z logiky věci jednoznačně vyplývá, že nelze ponechat
v platnosti výrok o náhradě nákladů řízení, jestliže se zrušuje výrok o porušení povinnosti
i výrok o uložení sankce. K této otázce lze per analogiam odkázat na rozsudek ze dne 3. 7. 2008,
č. j. 7 As 4/2008 – 85, dostupný z www.nssoud.cz, z něhož se podává, že „[z] dikce §77 zákona
o přestupcích vyplývá, že výroky o vině přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění
od uložení sankce, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení jsou
vzájemně oddělitelné z hlediska skutkových nebo právních vad, pro kte ré mohou být podle výsledku přezkoumání
zrušeny, i když všechny mají základ ve výroku o vině či nevině přestupkem, a možnost jejich uložení se odvíjí
právě od vyslovení tohoto výroku. Vyslovení výroku o vině či nevině přestupkem je však zásadní ve vztahu k volbě
druhu a výměry sankce, popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z logiky
věci proto vyplývá, že jestliže je vadná jen část žalobou napadeného správního rozhodnutí o přestupku
a lze ji oddělit od ostatních, lze zrušit rozhodnutí jen v této části; je -li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině
přestupkem, je třeba zrušit vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají
ve výroku o vině svůj podklad.“
Konečně stěžovatelka namítala, že prokázala klamavost reklamy na výrobek CITRAX
dostatečným způsobem, přičemž svou úvahu založila na obecně známých skutečnostech o hubnutí,
jak jí to umožňuje ustanovení §50 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k zaměření reklamy
na širokou veřejnost byla stěžovatelka, podle svého názoru, způsobilá posoudit klamavost
reklamy i bez odborných podkladů, pouze na základě obecně známých skutečností. Nejvyšší
správní soud se v otázce dostatečnosti prokázání klamavosti dotčené reklamy zcela ztotožňuje
s názorem městského soudu, který uvedl, že laické úvahy stěžovatelky o snižování váhy,
o hubnutí obecně a o tom, že inzerovaný výrobek CITRAX nemůže být účinný, relevantním
podkladem pro rozhodnutí o porušení právní povinnosti a zejména o uložení sankce,
být nemohou. Městský soud zcela správně akcentoval, že v sankčních řízeních je to vždy správní
orgán, který je povinen nepochybně zjistit skutkový stav věci a prokázat subjektu jeho protiprávní
jednání, spočívající v porušení zákonné normy. V daném případě stěžovatelkou argumentované
obecně známé skutečnosti nemohou jako podklad pro rozhodnutí obstát, a to především proto,
že některá tvrzení, která stěžovatelka takto deklaruje, tuto povahu v žádném případě mít
nemohou. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí například uvádí, že „má na základě obecně známých
skutečností za to, že od využití výrobku (ve smyslu §7b odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb.) nelze očekávat tvrzené
výsledky, resp. ani se jim přiblížit.“ (str. 7 napadeného rozhodnutí). Je nade vší pochybnost zřejmé,
že skutečnost, zda byl inzerovaný výrobek účinný či nikoliv, nelze považovat za skutečnost
obecně známou. Je to naopak otázka skutková, jejíž posouzení závisí na odborných znalostech,
a kterou je třeba ve správním řízení dokazovat.
Skutečnosti obecně známé ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 správního řádu (tzv. notoriety)
jsou skutečnosti, které jsou známé širokému okruhu osob, tj. jak správnímu orgánu,
tak účastníkům řízení i dalším osobám, a nejsou proto předmětem sporu, a tedy ani dokazování
(k tomu srov. úpravu civilního soudního procesu - §121 občanského soudního řádu). Je naprosto
zjevné, že otázka účinnosti výrobku CITRAX předmětem sporu byla a stále je. Povahu obecně
známé skutečnosti má z napadeného rozhodnutí například tvrzení, že hubnutí je „proces, u kterého
dochází k úbytku hmotnosti.“ (str. 5 napadeného rozhodnutí). O pravdivosti tohoto tvrzení nemůže
mít nikdo pochyb; na straně druhé závěry stěžovatelky, na které ve svém rozsudku poukázal
městský soud (týkající se účinnosti zmiňovaného výrobku), z povahy věci takovou povahu mít
nemohou. Pojem skutečnosti obecně známé se prolíná jak dokazováním ve správním tak i soudním
řízením. Kromě již zmiňované úpravy civilního soudního procesu lze pro obecnou použitelnost
odkázat i na judikaturu, která se výkladu tohoto pojmu týká v rovině dokazování v soudním
řízení trestním. K otázce, co se rozumí pod pojmem obecně známé skutečnosti, se vyslovil
již Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 7. 7. 1925, sp. zn. Zm II 234/25 (pramen Vážný
2044/1925 tr.), z něhož se podává, že „[o]becně známé okolnosti netřeba dokazovati. Jsou jimi skutečnosti,
které mohou býti známy každému, nebo jistým vrstvám lidské společnosti prostě proto, že člověk je členem této
společnosti, prožívá, sleduje a ve své vědomosti si vtiskuje události, které život přináší nebo v minulosti přinesl.
Všechny jiné skutečnosti jest nutno dokazovati příslušnými průvody. Nahodilé vědomosti soudcovy z oboru jemu
cizího nejsou skutečnostmi obecně známými.“
Žalobce ve správním řízení předložil na svou obhajobu z vlastní iniciativy listinné důkazy,
a to odborné texty, jejichž obsahem se stěžovatelka v napadeném rozhodnutí podrobně zabývala
a vyhodnotila je tak, že neprokazují pravdivost tvrzení, uvedených v reklamě na výrobek
CITRAX. Tento postup stěžovatelky byl principiálně v pořádku (§68 odst. 3, §50 odst. 4
správního řádu); věcná správnost hodnocení těchto důkazů dosud předmětem soudního
přezkumu z logiky věci nebyla. Stěžovatelka pak nicméně, jak již bylo uvedeno shora, vystavěla
ratio decidendi napadeného rozhodnutí na argumentaci obecně známými skutečnostmi. Napadené
rozhodnutí tak skutečně stojí na nedostatku důvodů, neboť závěr o klamavosti reklamy ,
tj. o porušení povinnosti žalobcem, je vystavěn pouze na vyvrácení důkazních prostředků
žalobce, které však nebyly konfrontovány s žádnými jinými relevantními důkazy, opatřenými
stěžovatelkou, a dále jen na výkladech stěžovatelky, které považovala za obecně známé skutečnosti,
které však tuto povahu neměly a měly být předmětem dokazování . V takto argumentačně
vystavěné konstrukci napadeného rozhodnutí, nelze nalézt jediný důvod, na základě kterého
by bylo možno konstatovat, že žalobci bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno porušení
právní povinnosti, odůvodňující uložení sankce.
Lze tedy uzavřít, že městský soud uvážil o (ne)dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí
stěžovatelky zcela odpovídajícím způsobem a nepochybil, pokud její rozhodnutí právě z důvodu
nepřezkoumatelnosti zrušil. K jeho závěrům je vhodné doplnit, že stěžovatelka bude v dalším
řízení povinna opatřit si dostatečné podklady pro řádné zjištění skutkového stavu,
přičemž listinné důkazy předložené žalobcem budou i nadále sloužit jako podklady správního
řízení. Výběr podkladů, které si stěžovatelka opatří, bude v konečném důsledku na ní (§52, věta
druhá správního řádu), přičemž při hodnocení nově opatřených důkazů bude povinna provést
jejich konfrontaci s důkazními prostředky již dříve předloženými žalobcem, které jsou součástí
správního spisu. To vše musí stěžovatelka splnit, při respektov ání požadavku vyjádřeného
v ustanovení §50 odst. 3, větě druhé správního řádu, podle kterého v řízení, v němž má být z moci
úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Bude tedy nutné provést ve správním
řízení doplnění dokazování, na základě kterého bude jednoznačně prokázáno, zda k porušení
právní povinnosti došlo či nikoliv, tj. zda byla dotčená reklama klamavá či nikoliv. Nelz e jistě ani
vyloučit, že by jisté skutečnosti, relevantní v posuzovaném případě, mohly být stěžovatelce známy
i z její úřední činnosti (např. ze znaleckých posudků zpracovaných v obdobných věcech). Na tyto
skutečnosti by se stěžovatelka mohla samozřejmě v rámci nového posouzení věci taktéž odvolat
(srov. §50 odst. 1 správního řádu), avšak se zcela konkretizovaným odkazem na věc, v rámci
které tyto skutečnosti seznala. Tyto skutečnosti by pak nebyly předmětem dokazování,
ledaže by je žalobce relevantním způsobem zpochybnil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu