ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.5.2009:48
sp. zn. 2 As 5/2009 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Mgr. D. K.,
zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1,
proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 5 Ca 219/2007 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky advokátce JUDr. Monice Novotné se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále „stěžovatelka“) výše uvedené
usnesení, kterým Městský soud v Praze (dále „soud“) odmítl její žalobu brojící proti rozhodnutí
předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 19. 6. 2007, č. j. 64307/2006-603.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 20. 10. 2006,
č. j. 191 232/2005-638/IV. vyř., kterým bylo rozhodováno o návrhu stěžovatelky na obnovu
řízení ve věci sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění za poskytnutou službu mezi
účastníkem telefonní stanice č. x (stěžovatelkou) a firmou OSPEN spol. s r. o., se sídlem
Hradecká 1383, Přelouč.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nemá pravomoc žalobu stěžovatelky projednat
ve správním soudnictví, neboť tato žaloba brojí proti rozhodnutí, kterým žalovaný správní orgán
v mezích své zákonné pravomoci rozhodoval v soukromoprávní věci. Proto podle ustanovení
§46 odst. 2 a §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s. ř. s.“) žalobu usnesením odmítl. Přitom poukázal na usnesení zvláštního senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2004, č. j. Konf 81/2003 - 16, podle kterého musí být
revize proběhlého správního řízení o povinnosti zaplatit dlužné telekomunikační úhrady učiněna
žalobou podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003.
Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 2 As 71/2003 - 35,
podle kterého právní režim soudní ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle
§62 a násl. zákona č. 71/1967, správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. soudu:
zde se městský soud dopustil zjevné písařské chyby, když označil namísto správního řádu soudní
řád správní] nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí ve věci
samé. Soud stanovil stěžovatelce lhůtu jednoho měsíce od právní moci vydaného usnesení
pro podání žaloby příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu, který projednává věci
v občanském soudním řízení (§46 odst. 2 s. ř. s.).
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost,
v níž namítla, že soud nevyhověl její žádosti o osvobození od placení soudního poplatku
a nevyzval ji k doložení potvrzení o jejích sociálních poměrech, nevyhověl rovněž žádosti
o ustanovení právního zástupce z řad advokátů podaných v rámci žaloby a neúplnou žalobu
odmítl, a to dokonce dřív, než byla předmětná žaloba sepsána advokátem, kterého
by stěžovatelce soud řádně ustanovil.
Stěžovatelka tvrdí, že nemá právní vzdělání a žalobu sama neumí řádně sepsat, přitom její
sociální poměry umožňují osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad
advokátů na základě potvrzení o jejích sociálních poměrech, jak již potvrdil stejný soud ve stejné
době, ale v jiné kauze.
Stěžovatelka trvá na tom, že soud pochybil, když žalobu odmítl dřív, než byla doplněna
o důkazy, které stěžovatelka opomněla zahrnout do žaloby při jejím podání. Rovněž se domnívá,
že v daném případě nelze aplikovat usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 9. 2004, č. j. Konf 81/2003 - 16, když je žalovaný, společnost TELE2, soukromá
společnost.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozhodl, že napadené usnesení Městského soudu v Praze se zrušuje a Městský soud v Praze
je povinen v rámci dalšího řízení rozhodnout rovněž o nákladech kasačního řízení.
Stěžovatelka má za to, že v dané věci je dána pravomoc soudů o věci rozhodovat,
přičemž není rozhodující, zda bude postupováno podle soudního řádu správního nebo podle
občanského soudního řádu. Tvrdí, že Městský soud v Praze není orgánem soudní moci sui generis,
v jehož pravomoci by bylo výhradně rozhodování žalob podle soudního řádu správního, nýbrž
projednává a rozhoduje i žaloby v občanskoprávních věcech. V daném případě je tedy podle
stěžovatelky dána pravomoc českých soudů o věci rozhodnout s tím, že pokud městský soud
dospěl k závěru, že v dané věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 9 či jiný okresní nebo
obvodní soud, měl postupovat podle §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a nikoli rozhodnout o odmítnutí žaloby.
Z tohoto důvodu zastává stěžovatelka názor, že jí byla postupem městského soudu
odepřena ústavně zaručená soudní ochrana. Proto navrhuje napadené usnesení zrušit.
III.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení v rozsahu
uplatněných stížních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že jsou v ní namítány (byť nikoliv výslovně) důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud považuje
za nezbytné nejprve uvést, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá usnesení o odmítnutí
žaloby, však přicházejí do úvahy toliko kasační důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Toto ustanovení totiž představuje ve vztahu k ostatním možným důvodům podání kasační
stížnosti ustanovení zvláštní a musí být proto aplikováno přednostně. Pod tento kasační důvod
proto spadá rovněž případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a také vada řízení spočívající v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. totiž směřují k meritu soudního
rozhodnutí, jímž se nicméně v daném případě soud vůbec nezabýval (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3 As 52/2005 - 69, www.nssoud.cz).
K jednotlivým námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Námitka, že soud nevyhověl žádosti stěžovatelky o osvobození od placení soudního
poplatku a nevyzval ji k doložení potvrzení o jejích sociálních poměrech, by mohla mít v řízení
o kasační stížnosti relevanci jen tehdy, jestliže by právě z tohoto důvodu byla žaloba odmítnuta
a takovéto rozhodnutí by bylo následně napadeno kasační stížností. Tak tomu však v nyní
projednávané věci nebylo, protože městský soud odmítl žalobu nikoliv pro nezaplacení soudního
poplatku, nýbrž pro chybějící věcnou příslušnost.
K námitce stěžovatelky, že nebyla v řízení před soudem prvého stupně zastoupena
advokátem, přestože o jeho ustanovení soudem žádala, Nejvyšší správní soud konstatuje, že sice
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. připouští, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda
senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Současně je nicméně
třeba poukázat na právní názor zdejšího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Ans 6/2008 - 48 (publikovaný pod č. 1741/2009 Sb. NSS), podle něhož „je-li v době podání
návrhu zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky řízení o podaném návrhu a že tento nedostatek podmínek řízení
je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést a rozhodovat např. o žádosti navrhovatele
o ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s., ale naopak řízení bez dalšího ukončit tím, že bude příslušný návrh
dle §46 s. ř. s. odmítnut, či v zákonem stanovených případech řízení zastaveno.“ Městský soud v Praze
tak nepochybil, když za situace, kdy zjistil svoji věcnou nepříslušnost k projednání podané žaloby,
o ustanovení advokáta stěžovatelce vůbec nerozhodoval a usnesením žalobu odmítl. Jiné řešení
by totiž porušovalo zásadu hospodárnosti řízení.
Stěžovatelka dále tvrdí, že v daném případě není rozhodující, zda bude postupováno
podle soudního řádu správního nebo podle občanského soudního řádu, a domnívá se, že Městský
soud v Praze měl postupovat podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení
okresní nebo krajský soud v případě domnělé věcné nepříslušnosti předloží věc se zprávou o tom
svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti
okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání
a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží
do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve uvést, že se ztotožňuje s názorem
Městského soudu v Praze, podle něhož se v tomto případě jedná o rozhodnutí, kterým žalovaný
správní orgán v mezích své zákonné pravomoci rozhodoval v soukromoprávní věci. Podle
ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o elektronických komunikacích“) rozhoduje Český
telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné
a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, a to na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle
ustanovení §64 odst. 1 téhož zákona je pak účastník, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby
elektronických komunikací, povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době
poskytnutí této služby, přičemž podle ustanovení §136 odst. 1 se tímto zákonem řídí i právní
vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona.
V daném případě rozhodoval Český telekomunikační úřad o rozkladu stěžovatelky proti
rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení ve věci sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění
za poskytnutou službu mezi účastníkem telefonní stanice (stěžovatelkou) a firmou OSPEN
s. r. o., které společnost TELE2 postoupila svou pohledávku vůči stěžovatelce. Jedná se tedy
zcela zjevně o spor o právo vyplývající ze soukromoprávního vztahu ve smyslu ustanovení
§7 odst. 1 o. s. ř., přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení tyto spory projednávají a rozhodují
soudy v občanském soudním řízení, i když o nich podle zákona rozhodly jiné orgány
než soudy, a to za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu. Ustanovení
§244 odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního
samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený
podle zvláštního právního předpisu (správní orgán) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné
právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení. O dané věci rozhodoval na základě zákona o elektronických
komunikacích Český telekomunikační úřad. Pravomoc civilních soudů ve smyslu §7 odst. 2a části
páté o. s. ř. tedy byla dána.
Městský soud v Praze se přitom správně opírá o usnesení zvláštního senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 9. 2004, č. j. Konf 81/2003 - 16, a také o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 2 As 71/2003 - 35, kterými dokládá nutnost podání
žaloby podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003, a nutnost
souladnosti právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení
s právním režimem soudní ochrany proti rozhodnutí ve věci samé. Zdejší soud pak konstatuje,
že skutečnost, že společnost TELE2 je soukromá, nemá pro posouzení přípustnosti žaloby
soudem žádný právní význam, neboť předmětná žaloba směřuje k přezkumu proběhlého
správního řízení u Českého telekomunikačního úřadu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se stěžovatelka ve své žalobě podané Městskému
soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu a vrácení věci k dalšímu
řízení. Nepožadovala tedy vydání rozhodnutí o věci samé, jak předpokládá ustanovení
§152 odst. 1 o. s. ř. V dané věci tak Městský soud v Praze (jeho správní úsek) nemohl žalobu
přijmout jako občanskoprávní a posupovat podle občanského soudního řádu, a přitom na základě
ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. věc předložit svému nadřízenému vrchnímu soudu,
neboť na jeho správní úsek tento procesní předpis vůbec nedopadá, nýbrž správně postupoval
podle soudního řádu správního. V souladu s ustanoveními §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s. tedy
odmítl žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou a současně stěžovatelku poučil o možnosti podat
žalobu podle části páté občanského soudního řádu (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2003, č. j. 6 As 27/2003 - 46).
Městský soud v Praze přitom žalobu odmítl z procesních důvodů a meritem věci se tudíž
vůbec nezabýval, pročež námitka stěžovatelky, že soud pochybil, když žalobu odmítl dříve,
než byla doplněna o důkazy, které stěžovatelka opomněla zahrnout do žaloby při jejím podání,
není opodstatněná.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí zdejší soud konstatuje, že skutečnost
rozdělení soudního přezkumu správních rozhodnutí do dvou složek soudní moci a jejich
podřazení rozdílnému procesnímu režimu (s. ř. s. a o. s. ř.) je dána platnou zákonnou úpravou,
s jejíž vnitřní logikou, nesrozumitelností a zbytečnou komplikovaností sice zdejší soud nemusí být
srozuměn, nicméně nezbývá mu než ji plně respektovat (viz čl. 95 Ústavy ČR).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že usnesení Městského
soudu v Praze není nezákonné podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a kasační stížnost
proto podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti
úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu
orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti
v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Zástupkyni stěžovatelky advokátce JUDr. Monice Novotné, která byla stěžovatelce
ustanovena soudem pro řízení o kasační stížnosti, náleží podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. mimosmluvní odměna, a to za dva úkony právní služby
(příprava zastoupení a písemné podání k soudu) podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu ve spojení s ustanovením §7 bodem 5. advokátního tarifu činí sazba
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2100 Kč a podle ustanovení §13 odst. 3 téže
vyhlášky činí paušální částka jako náhrada výdajů 300 Kč na jeden úkon právní služby. Celkem
tedy činí odměna za zastupování, tzn. za dva úkony právní služby 4800 Kč. Tato částka bude
zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu