ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.53.2008:52
sp. zn. 2 As 53/2008 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: K. Ž.,
zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: V. Ž., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 30 Ca 218/2007 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje (dále „žalovaný“) ze dne 15. 5. 2006, č. j. JMK 37002/2006. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Vyškov
ze dne 30. 1. 2006, č. j. OSVV/88/2005, jímž byl na žádost bývalé manželky stěžovatele zrušen
údaj o místu jeho trvalého pobytu.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí krajského soudu vychází z předpokladu naplnění
podmínek uvedených v §12 odst. 1 a 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných
číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů,
když stěžovatel byt, na jehož adrese doposud měl evidováno místo svého trvalého pobytu,
neužívá a jeho užívací právo k bytu zaniklo. Podle ustanovení §12 odst. 1 písm. c) ohlašovna
rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, zaniklo-li užívací právo občana k objektu
nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého
pobytu občana a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. Stěžovatel je přitom
přesvědčen, že jeho užívací právo k předmětnému bytu nezaniklo, toliko se transformovalo. Toto
tvrzení stěžovatel odůvodňuje následovně: Původním užívacím titulem stěžovatele byl nájemní
vztah (společný nájem manželů), který se po rozvodu (na základě rozsudku Okresního soudu
ve Vyškově ze dne 16. 1. 2005, sp. zn. 10 C 26/2005) přeměnil v právo na bydlení podle §712a
občanského zákoníku. Stěžovatel vyvozuje z §712 odst. 6 občanského zákoníku, že tzv. právo
na bydlení, založené pravomocným soudním rozhodnutím, je užívacím titulem, kterému
i judikatura přiznává značnou právní „sílu“, což stěžovatel dokládá na příkladu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2366/2000 („Splnění povinnosti strpět výkon
práva v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady lze uplatnit i žalobou na úpravu užívání bytu.“)
a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001 („Smlouva o nájmu bytu
na dobu určitou, uzavřená s osobou, jíž k tomu bytu svědčí tzv. právo na bydlení, je absolutně neplatná.“),
přičemž v rozsudku posledně uvedeném byl vysloven právní názor, že pokud na bytě „vázne“
právo na bydlení dle §712a občanského zákoníku, nejde v žádném případě o byt právně volný.
Stěžovateli se proto v intencích této rozhodovací praxe jeví názor krajského soudu, podle
kterého oprávněný z práva na bydlení nemá ve smyslu §12 zákona č. 133/2000 Sb. užívací titul,
a je mu proto možné zrušit údaj o místu trvalého pobytu, jako nepřiměřený. Přestože
si stěžovatel uvědomuje, že nalezení náhradního bytu není vymahatelnou povinností, s ohledem
na principy právní jistoty je přesvědčen, že není ani v zájmu státu, aby byly vydávány rozsudky,
které nebudou naplněny, a které tak zavdávají půdu k dalším rozepřím mezi „rozsouzenými“
stranami. V této souvislosti chápe stěžovatel údaj trvalého pobytu jako jeden z mála instrumentů,
který by měl „úspěšnějšího“ vypořádaného manžela motivovat k nalezení náhradního bytu
pro druhého z manželů.
Stěžovatel navíc namítá, že v jeho případě není bez dalšího naplněn ani další důvod
uváděný v §12 zákona o evidenci obyvatel, tedy neužívání bytu, neboť o užívání bytu
dlouhodobě usiluje, což je mu ze strany bývalé manželky odpíráno. Opakované návrhy
na částečné užívání bytu, které stěžovatel údajně předkládal své bývalé manželce, zůstaly
bez odezvy. Stěžovatel tvrdí, že nemůže své trvalé bydliště přenést na adresu, kde měl poslední
společné bydliště se svou druhou manželkou, neboť ta s tímto postupem vzhledem
ke konfliktnosti jejich manželského soužití nesouhlasí. Stěžovatel se tak v důsledku rozhodnutí
správního orgánu stal „bezdomovcem“ a čelí negativním důsledkům s tímto stavem spojeným,
zvláště v pracovní oblasti.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
III.
Žalovaný se ke kasační stížnosti na výzvu soudu nevyjádřil.
Bývalá manželka stěžovatele, V. Ž., uvedla, jako osoba zúčastněná na řízení, ve vyjádření
ke kasační stížnosti, že se stěžovatelem nikdy nepodepsala písemnou smlouvu o dalším užívání
bytu. Veškeré výdaje spojené s užíváním bytu hradila od roku 1993 pouze ona, bez přispění
stěžovatele. Dále uvádí, že dne 12. 3. 2007 byl předmětný byt převeden do jejího výlučného
vlastnictví, přičemž tuto skutečnost v průběhu předcházejícího řízení doložila kopií Smlouvy o
převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva.
IV.
Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu především zjistil, že v této věci již jednou
rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, č. j. 2 As 24/2007 - 41, kterým zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006, č. j. 30 Ca 131/2006 - 18. Tímto usnesením krajský
soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou s odůvodněním,
že rozhodnutím o zrušení údaje o místu trvalého pobytu se nezakládají, neruší ani závazně
neurčují práva a povinnosti a neplynou z něj žádné přímé důsledky pro výběr místa pobytu,
neboť má funkci toliko evidenční. Právní názor, že rozhodnutí ohlašovny o zrušení údaje o místu
trvalého pobytu podle §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví, původně zastával i Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 23. 2. 2005,
sp. zn. 6 As 33/2003). Uvedený právní názor však byl překonán postupem podle ustanovení
§17 s. ř. s. a rozšířený senát vydal dne 6. 2. 2007 usnesení č. j. 2 As 64/2005 - 108,
www.nssoud.cz, podle kterého „občan, jemuž by zrušen údaj o trvalém pobytu, pak musí mít možnost
soudní ochrany v případě, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž byly podklady zápisu pozměněné, neplatné nebo
padělané, či aniž by zápisu dosáhl nesprávným uvedením určitých skutečností, stejně tak, pokud bylo vyhověno
návrhu oprávněné osoby, aniž doložila zánik užívacího práva. Ve všech případech pak tyto subjekty rovněž mají
právo na řádné projednání věci a soudní kontrole je třeba proto podrobit i průběh těchto řízení“. S ohledem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2007, č. j. 2 As 24/2007 - 41, byl tedy
Krajský soud v Brně povinen, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v této věci
meritorně rozhodnout.
Krajský soud považoval pro nové rozhodnutí v této věci za rozhodné, že rozsudkem
Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 8. 2005, č. j. 10 C 26/2005-52, který nabyl právní moci
dne 6. 10. 2005, bylo v dané věci prokázáno, že užívací právo stěžovatele k předmětnému bytu,
založené společným nájmem manželů, zaniklo v důsledku zrušení tohoto práva soudem
s určením, že výlučnou nájemkyní tohoto bytu se stává V. Ž. Spolu se zjištěním, že stěžovatel
nenaplňuje právo na bydlení, neboť žije u své nové manželky, krajský soud přisvědčil aplikaci
ustanovení §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel a žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost, byť byla podána ve stejné věci,
je přípustná. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel znovu zabývat věcí, u které již svůj právní názor na výklad hmotného práva vyslovil,
pokud se nižší soud tímto názorem řídil. Uvedené ustanovení však nelze vztáhnout na případy,
kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká krajskému soudu procesní pochybení. Věcný přezkum
napadeného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva proto nelze odmítnout, neboť
by se jednalo o postup příčící se samotnému účelu Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, in: www.nssoud.cz,
odkazující i na shodný právní názor Ústavního soudu).
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu meritorně
a v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými,
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Je třeba vycházet z ustanovení §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, podle něhož
se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan sám
zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan však může mít
jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je označen číslem popisným nebo
evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo
individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel explicitně stanoví (§10 odst. 2), že z přihlášení
občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti. Trvalý
pobyt má tedy zjevně evidenční povahu.
Podle §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel v rozhodném znění ohlašovna rozhodne
o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, a) byl-li zápis proveden na základě pozměněných,
neplatných nebo padělaných dokladů nebo nepravdivě nebo nesprávně uvedených skutečností, b)
byl-li objekt, na jehož adrese je občan hlášen k trvalému pobytu, odstraněn nebo zanikl nebo
je podle zvláštních právních předpisů nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení, nebo c) zaniklo-li
užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel
uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho
vymezenou část. V případě uvedeném pod písm. c) rozhodne ohlašovna o zrušení údaje o místě
trvalého pobytu jen na návrh vlastníka objektu nebo jeho vymezené části nebo na návrh
oprávněné osoby uvedené v §10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Navrhovatel
je v takovém případě povinen existenci obou důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c), tj. zánik
užívacího práva a skutečnost, že občan, u něhož se rozhoduje o zrušení místa trvalého pobytu,
objekt nebo jeho vymezenou část neužívá, ohlašovně prokázat.
V případě stěžovatele není sporu o tom, že se v předmětném bytě nezdržuje; jedná
se o skutečnost, která byla v průběhu předcházejícího řízení dostatečně prokázána. Spornou
otázkou však zůstává, zda byl prokázán i zánik užívacího práva stěžovatele.
V této souvislosti je nutné připomenout, že po rozvodu manželství stěžovatele v roce
1993 právo společného nájmu bytu (a tedy právo jej užívat) stěžovatele a jeho bývalé manželky
nezaniklo, stejně jako nezaniklo jejich členství v bytovém družstvu. Okresní soud ve Vyškově
však poté vydal dne 4. 8. 2005 rozsudek č. j. 10 C 26/2005 - 52, na základě kterého byl žalovaný
povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního
bytu. Tímto rozhodnutím okresního soudu se tedy výlučným nájemcem bytu stala bývalá
manželka stěžovatele, který zároveň pozbyl i práva člena družstva. Nejvyšší správní soud zastává
názor, že právem užívání ve smyslu §12 zákona o evidenci obyvatel se rozumí právo vlastnické
či spoluvlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni, právo nájmu apod. (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 As 64/2005 - 121); za právo užívání
lze však považovat i právo na bydlení podle §712a občanského zákoníku.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovateli v současnosti nesvědčí žádný právní titul,
na základě kterého by bylo možné dovodit jeho užívací právo k předmětnému bytu, a to ani v
podobě práva na bydlení. Okresní soud ve svém rozhodnutí sice podmínil vyklizení předmětného
bytu zajištěním bytu náhradního, nicméně zajištění této bytové náhrady nebylo povinností bývalé
manželky stěžovatele, byť bylo jistě v jejím zájmu. O zajištění náhradního bytu se mohl přičinit i
stěžovatel, neboť mu v tom nebránila žádná objektivní skutečnost. Ze spisového materiálu
nakonec vyplývá, že stěžovatel byl ve snaze nalézt si odpovídající bytovou náhradu úspěšný, když
se společně se svojí druhou manželkou stal vlastníkem nemovitosti určené k bydlení v obci Luleč,
č. p. 171, v k. ú. Luleč, zapsané na listu vlastnictví č. 642. Tuto skutečnost stěžovatel nijak
nerozporoval, stejně jako neoponoval tvrzení, že v současnosti žije u své nové manželky, bytem
Pivovarská 105/4, Vyškov. Vzhledem k tomu, že stěžovatel užíval byt na základě práva
společného nájmu, o jehož zániku v případě stěžovatele rozhodl okresní soud, došlo nabytím
právní moci tohoto rozhodnutí i k zániku užívacího práva stěžovatele k předmětnému bytu, a to
s odkladnou podmínkou zajištění bytové náhrady. Splněním této podmínky již stěžovateli
nesvědčí právo byt užívat a tudíž bylo možné vyhovět návrhu bývalé manželky stěžovatele jako
osoby oprávněné podle §10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel na zrušení údaje o místě
trvalého pobytu. Stěžovatelově námitce, že mu svědčí právo na bydlení, lze tedy přisvědčit
maximálně do okamžiku, kdy se stal spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. Právo na bydlení
nelze využívat trvale, jedná se o zvláštní právní důvod (v tomto případě stanovený rozhodnutím
okresního soudu) užívání bytu na dobu určitou, tj. od ukončení nájemního vztahu rozhodnutím
soudu do zajištění bytové náhrady (nezanikne-li dohodou již dříve). Za okolností, kdy se
stěžovatel po rozvodu se svou bývalou manželkou znovu oženil, nastěhoval se ke své nové
manželce a zároveň se stal spoluvlastníkem nemovitosti určené k bydlení, nelze spravedlivě
přisvědčit jeho domněnce o přetrvávajícím právu na bydlení v bytě jeho bývalé manželky.
Poukazuje-li stěžovatel v kasační stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jedná
se o rozhodnutí, která nejsou se shora uvedeným závěrem v rozporu, neboť Nejvyšší správní
soud neshledal, že by stěžovateli právo na bydlení příslušelo v okamžiku, kdy byl ze strany jeho
bývalé manželky podán návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle §12 odst. 2 zákona
o evidenci obyvatel.
Tvrdí-li stěžovatel, že se v důsledku rozhodnutí správního orgánu stal „bezdomovcem“,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než znovu konstatovat, že údaj o místě trvalého pobytu
má zejména evidenční charakter. Zrušení tohoto údaje neznamená samo o sobě překážku výkonu
ústavně zaručeného práva [čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod] stěžovatele jako
občana České republiky svobodně si zvolit místo svého pobytu. Jak se vyjádřil také Ústavní soud
(nález Pl. ÚS 4/02 ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 672/03, 495/2002 Sb.), je-li podle
ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel údaj o místě trvalého pobytu
úředně zrušen (§12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl
občanovi trvalý pobyt úředně zrušen (což je i případ stěžovatele). Ustanovení §10 odst. 5 věty
druhé tedy reguluje situaci, která předpokládá předchozí postup podle ustanovení §12 odst. 1
zákona o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu) a řeší pouze důsledky,
jež z toho pro místo trvalého pobytu vyplývají. Jedná se proto o speciální právní úpravu, která
dotčenému občanovi nebrání v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení
§10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu s ustanovením §10 odst. 5 a 6
zákona o evidenci obyvatel, tedy v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží.
Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně ze spisu plyne, že mu žádné náklady nevznikly,
když ani nepodal vyjádření ke kasační stížnosti. Proto soud rozhodl, že se mu nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádné povinnosti a proto
jí ani nemohlo vzniknout právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu