ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.66.2014:117
sp. zn. 2 As 66/2014 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové, v právní věci žalobkyně: Ing. J. P., zast.
Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2013, č. j. 2013/15992-421, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 36 Ad 10/2014 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Jakubu Krčovi, advokátu se sídlem
Lysohorského 702, Frýdek-Místek, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 36 Ad 10/2014 – 14 (dále jen „krajský soud“
a „napadené usnesení“), kterým byla věc stěžovatelčiny žaloby proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že podle §7 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), není místně příslušný, a věc
postoupil soudu, v jehož obvodu stěžovatelka bydlí, jako soudu místně příslušnému.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Jádrem kasační stížnosti je argumentace nesprávného posouzení místní příslušnosti
krajským soudem. Dle stěžovatelky je aplikovatelným pravidlem v její věci zásada, že místně
příslušný je soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí v prvním stupni vydal Úřad práce České
republiky – krajská pobočka ve Zlíně (dále jen „správní orgán prvního stupně“), místně
příslušným soudem by dle stěžovatelky měl být Krajský soud v Brně.
[4] Stěžovatelka současně s kasační stížností vznesla námitku podjatosti předsedkyně senátu
JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Jany Kubenové a JUDr. Jarmily Ďáskové.
Tvrdila rovněž, že podjatost soudkyň JUDr. Haplové a JUDr. Kubenové namítala již ve věci
sp. zn. 36 Ad 18/2013, kde ji JUDr. Haplová poškodila. Podle doplnění kasační stížnosti krajský
soud pochybil, když napadené usnesení vydal dříve, než bylo o stěžovatelčině námitce podjatosti
rozhodnuto. Usnesení o postoupení věci tak bylo vydáno senátem, o jehož nepodjatosti
jsou důvodné pochybnosti, což zakládá zjevnou vadu řízení a důvod zrušení napadeného
usnesení pro zmatečnost.
[5] Stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že devět měsíců v dané věci neprovedl žádné
úkony, což ji vedlo k podání stížnosti na jeho nečinnost a průtahy v řízení (ze dne 14. 3. 2014).
Ke kasační stížnosti rovněž připojila návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu,
konkrétně rozhodnutí o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků krajským soudem
a rozhodnutí o ustanovení zástupce k ochraně jejích práv.
[6] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas. Za účelem splnění podmínky uvedené v §105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatelce
ustanovil zástupcem advokáta. Napadené usnesení je rozhodnutím, proti němuž je kasační
stížnost přípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 31/2004 – 35, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Formální náležitosti kasační stížnosti jsou tedy splněny.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž rovněž ověřoval, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nesprávně posouzené místní
příslušnosti krajského soudu. Pravidlo místní příslušnosti soudů ve správních věcech je stanoveno
v §7 s. ř. s. Ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. obecně říká: „Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.” Z uvedeného pravidla vymezuje
§7 odst. 3 s. ř. s. pro některé případy speciální způsob stanovení místní příslušnosti: „Ve věcech
důchodového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti,
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby
se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné
nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož
obvodu se zdržuje.“ S ohledem na formulaci úvodní části §7 odst. 2 s. ř. s. je nutno při zjišťování
místní příslušnosti upřednostnit speciální úpravu v §7 odst. 3 s. ř. s ., spadá-li posuzovaná žaloba
pod některou z vyjmenovaných věcí.
[9] Stěžovatelčina žaloba směřuje proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým žalovaný
zamítl její odvolání a potvrdil usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 1. 2013,
č. j. MPSV-UP/1189371/13/AIS-ZAM, jímž bylo podle §64 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, do doby pravomocného skončení správního řízení ve věci vyřazení
stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání přerušeno správní řízení ve věci podpory
v nezaměstnanosti. Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že „[r]ozhodnutí o podpoře
v nezaměstnanosti nespadají mezi věci důchodového pojištění ve smyslu §7 odst. 3 s. ř. s., ve znění účinném
do 26. 11. 2012. Od 26. 11. 2012 však rozhodování o podpoře v nezaměstnanosti spadá do výčtu věcí uvedených
v §7 odst. 3 s. ř. s., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 396/2012 Sb., jako věci zaměstnanosti“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelčina žaloba spadá do kategorie věcí zaměstnanosti,
u nichž je v souladu s §7 odst. 3 s. ř. s. místní příslušnost krajského soudu určena dle bydliště
navrhovatele (zde stěžovatelky). Krajský soud tedy v souladu s přílohou č. 3 bodem 71 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, správně vyhodnotil na základě bydliště stěžovatelky v obci
R. v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně jako místně příslušný pro řízení o stěžovatelčině žalobě
Krajský soud v Ostravě. Důsledkem pravomocného rozhodnutí o postoupení věci je také to, že o
dalších procesních návrzích stěžovatelky (na osvobození od soudních poplatků či ustanovení
zástupce) povede úvahy až soud, který je k projednání a rozhodnutí věci příslušný.
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou podjatosti shora uvedených soudkyň
krajského soudu, již stěžovatelka vznesla v kasační stížnosti. Z obsahu spisu krajského soudu
zjistil, že stěžovatelka nebyla poučena o možnosti vznést námitku podjatosti před vydáním
napadeného usnesení a podala ji až poté, co jí bylo doručeno.
[11] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Cílem právní úpravy námitky
podjatosti je vyloučit z rozhodování soudce, který neskýtá záruky nestranného a nezaujatého
rozhodnutí. Ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. dále stanoví: „Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne
ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.“ Stěžovatelka se dozvěděla o složení senátu krajského
soudu rozhodujícího ve shora uvedené věci až okamžikem, kdy jí bylo doručeno napadené
usnesení. Její námitku podjatosti uvedených soudkyň senátu krajského soudu vznesenou
v kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud posoudil jako včasnou, a proto se zabýval
její důvodností.
[12] Stěžovatelka dovozovala podjatost soudkyň tvořících senát, kterému věc byla přidělena,
a v důsledku toho i zmatečnost řízení před krajským soudem ze skutečnosti, že vůči dvěma
z nich vznesla námitku podjatosti v jiném řízení, konkrétně pod sp. zn. 36 Ad 18/2013,
proto, že nepostupovaly při vyřizování její žaloby správně. Námitku podjatosti soudkyň
rozhodujících ve věci sp. zn. 36 Ad 18/2013 Nejvyšší správní soud vyřídil přípisem ze dne
1. 8. 2013, č. j. Na 209/2013 – 17, v němž stěžovatelce vysvětlil, že k námitce nemohl
přihlédnout a rozhodnout o ní, neboť byla podána až dva týdny poté, kdy bylo ve věci
sp. zn. 36 Ad 18/2013 rozhodnuto. Nejvyšší správní soud s ohledem na shora citovaný §8
odst. 1 s. ř. s. konstatuje, že způsobilým důvodem pro vyloučení uvedených soudkyň krajského
soudu z projednávání nyní posuzované věci nemůže být jejich postup či rozhodování v jiných
věcech (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18,
publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS). Stěžovatelčina námitka podjatosti tak za daných okolností
nemůže být důvodná, neboť se svou podstatou vztahuje k postupu a rozhodování soudkyň
v jiném řízení.
[13] Odůvodnila-li rovněž stěžovatelka námitku podjatosti vůči uvedeným soudkyním
krajského soudu jejich nečinností a průtahy v řízení o stěžovatelčině žalobě, pak Nejvyšší správní
soud opět poukazuje na citovaný §8 odst. 1 s. ř. s., podle něhož důvodem k vyloučení soudce
nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci. Namítaná
nečinnost uvedených soudkyň krajského soudu při řízení o stěžovatelčině žalobě tak nemůže
založit důvod jejich podjatosti v daném řízení (k námitce nečinnosti a průtahů v řízení
před krajským soudem viz odstavec [16]). Ani v tomto smyslu by tedy stěžovatelčina námitka
podjatosti nemohla být důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud tedy ze všech shora uvedených důvodů usoudil, že soudkyně
JUDr. Milada Haplová, JUDr. Jarmila Ďásková a JUDr. Jana Kubenová nebyly vyloučeny
z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. 36 Ad 10/2014. O námitce podjatosti však
samostatně nerozhodoval vzhledem k tomu, že kasační stížnost zamítl, takže řízení před krajským
soudem bylo pravomocným usnesením skončeno a věcí se dále bude zabývat Krajský soud
v Ostravě (a nikoli původní senát). Jelikož stěžovatelčina námitka podjatosti nebyla shledána
důvodnou, ani absence poučení stěžovatelky během řízení před krajským soudem o možnosti
namítat podjatost nezaložila vadu řízení, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebo zmatečnost pramenící z toho,
že by rozhodoval podjatý soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[15] Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce dovozující nezákonnost napadeného usnesení
ze skutečnosti, že toto usnesení bylo vydáno dříve, než bylo rozhodnuto o podané námitce
podjatosti. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatelka vznesla námitku podjatosti poprvé
až současně s kasační stížností, tedy až po vydání napadeného usnesení krajského soudu.
Její předchozí námitky podjatosti se týkají pouze dvou ze tří členek rozhodujícího senátu
a byly podány (a vypořádány) v jiné věci (vedené pod sp. zn. 36 Ad 18/2013), a tudíž nemají
vazbu na postup soudu v nyní řešené věci.
[16] Pokud jde o námitku nečinnosti krajského soudu a průtahů v řízení, stěžovatelka blíže
neosvětlila, jakým způsobem podle jejího mínění mohly vést k nezákonnosti napadeného
usnesení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že prodlévání s vydáním napadeného rozhodnutí
samo o sobě nemohlo představovat tzv. jinou vadu řízení [kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Zdejší soud v této souvislosti dodává, že k určité prodlevě ve vyřizování
stěžovatelčiny žaloby přispěla sama stěžovatelka tím, že (jak vyplývá z obsahu spisu krajského
soudu) svoji žalobu podala jako součást příloh v rámci doplnění podání v jiné věci vedené
u krajského soudu, čímž administrativně zkomplikovala identifikaci svého podání, a v důsledku
toho došlo i k prodloužení délky řízení před místně nepříslušným krajským soudem.
[17] Stěžovatelčin návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu již Nejvyšší správní
soud vyřídil dříve, a to přípisem ze dne 7. 4. 2014, č. j. Aprk 15/2014 – 33, na jehož znění
odkazuje.
IV. Závěr
[18] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[20] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 2 As 66/2014 - 102, ustanoven k ochraně jejích zájmů ve věci zástupcem Mgr. Jakub Krč,
advokát se sídlem Lysohorského 702, Frýdek-Místek. Podle §35 odst. 8 část věty prvé
za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát.
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovenému zástupci stěžovatelky odměna za jeden úkon právní služby [písemné podání
ve věci samé, zde konkrétně doplnění kasační stížnosti ze dne 26. 3. 2015] v částce 3100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů za tento úkon v částce 300 Kč,
tedy celkem 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 714 Kč. K výplatě
úhrnné částky Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
[21] Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal odměnu za úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal
a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu
právní služby [dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen
jako „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce
nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10
(dostupné z http://nalus.usoud.cz). Lze poznamenat, že v případech, kdy se z objektivních příčin
(např. protože je klient neznámého pobytu) nemůže první porada s klientem uskutečnit,
lze tuto poradu nahradit jinou přiměřenou aktivitou advokáta (např. studiem spisu);
to však v nynější věci, kdy při převzetí věci bylo místo pobytu stěžovatelky známo, nemá význam,
navíc ze spisu nijak nevyplývá, že advokát učinil jakýkoli úkon, který by byl s to nahradit poradu
s klientem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu