ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.8.2013:11
sp. zn. 2 As 8/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. 3 A 58/2010 –
56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2010, č. j. 353/10, kterým byl žalobci podle ustanovení §18
odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, určen k poskytnutí
právní služby advokát Mgr. Vítězslav Dohnal. Krajský soud v Brně postoupil tuto věc
Městskému soudu v Praze, jako soudu místně příslušnému k jejímu projednání a rozhodnutí.
Poté, co byl žalobce městským soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku, požádal, aby byl
od jeho placení osvobozen. Městský soud této žádosti usnesením ze dne 18. 3. 2011,
č. j. 3 A 58/2010 – 30, nevyhověl a osvobození od soudních poplatků mu nepřiznal s tím,
že žaloba v této věci zjevně nemůže být úspěšná. Žalobce toto rozhodnutí napadl
kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 2 As 27/2012 – 14. Poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci, vyzval městský soud
žalobce opětovně k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 26. 10. 2012,
č. j. 3 A 58/2010 – 52, a to ve lhůtě čtrnácti dnů. Zároveň ho poučil, že řízení bude zastaveno,
nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne
5. 11. 2012 (doručenka na č. l. 52); lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne
19. 11. 2012. Žalobce soudní poplatek nezaplatil, nicméně dne 6. 11. 2012 byla soudu doručena
jeho žádost o povolení splátky poplatku. Jelikož však poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen,
městský soud řízení napadeným usnesením zastavil.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že posledně zmiňovaná
žádost žalobce nesporně není žádostí o přiznání osvobození od soudního poplatku; dle jejího
obsahu jí vyhodnotil jako žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku (na blíže
nespecifikovanou dobu), respektive jako žádost o nezastavení řízení v důsledku nezaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě, dle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudních poplatcích.“
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud dovodil, že tuto
žádost nelze posoudit jako žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku podle daňového
institutu posečkání daně postupem podle §156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „daňový řád“. Dle konstantní judikatury nelze tohoto institutu
využít v případech, kdy poplatková povinnost vzniká již samotným podáním návrhu,
tj. v případech uvedených v §4 odst. 1 písm. a) – d) zákona o soudních poplatcích, neboť zákon
v těchto případech stanoví pro případ nezaplacení soudního poplatku jednoznačný následek
v podobě zastavení řízení. Dále městský soud posuzoval, zda jsou v případě žalobce naplněny
zákonné podmínky pro nezastavení řízení podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích, a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobce nesdělil soudu okolnosti, které by osvědčovaly
nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Pokud žalobce uvedl,
že hrozí zastavení řízení, pouze zopakoval obsah poučení usnesení městského soudu. Navíc,
vzhledem ke značnému množství sporů, které žalobce u městského soudu dlouhodobě vede
a s ohledem na to, jakým způsobem líčí své majetkové poměry, má soud za to, že by nemohl
v dohledné době poplatek zaplatit. U žalobce se nejedná o ojedinělý úkon, nýbrž podávání
žádostí o zaplacení soudního poplatku ve splátkách, se stalo jeho novou strategií poté, co městský
soud přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození od soudních poplatků a Nejvyšší správní
soud tento jeho postup opakovaně potvrdil. Proto městský soud vyhodnotil žádost žalobce jako
úkon, pomocí kterého se hodlá toliko natrvalo vyhnout poplatkové povinnosti, a nikoliv jako
vážně míněnou žádost. Dospěl tak k závěru, že podávání těchto žádostí je nutno hodnotit stejně
jako předchozí žádosti žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků, tedy jako zneužívání
práva s cílem domoci se věcného projednání žalob na náklady státu.
Za další podstatnou okolnost pro posouzení žalobcovy žádosti označil městský soud fakt,
že žaloba v dané věci zjevně nemohla být úspěšná, neboť žalobce brojil proti tomu, že žalovaná
učinila obsahem rozhodnutí některá obecná pravidla poskytování právních služeb, stanovená
v zákoně. Nejvyšší správní soud navíc v této věci usnesením, kterým zamítl kasační stížnost
žalobce ve věci nepřiznání osvobození od soudních poplatků, již aproboval, že žaloba je zjevně
nedůvodná též proto, že nenapadá konkrétní zásah do veřejného subjektivního práva žalobce,
nýbrž pouze text upozornění na zákonnou úpravu v oblasti poskytování advokátních služeb.
Jelikož žaloba nemohla být úspěšná, míjelo by se účinkem též posečkání s úhradou, či postupná
úhrada soudního poplatku, neboť cílem tohoto institutu je umožnit účastníkům řízení, aby
se domohli svého práva u soudu i bez splnění poplatkové povinnosti, přičemž lze logicky
uvažovat, že se musí jednat o takové hájení práva, u něhož nelze předvídat zjevnou neúspěšnost.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na žádný důvod podle §103 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Z obsahu kasační stížnosti, i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí, je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem může být toliko tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
který jako jediný dopadá na případy přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení. Dle judikatury
se pod tímto důvodem kasační stížnosti (nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo
o zastavení řízení) fakticky skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s.
Z povahy věci je vyloučen jen důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Subsumpce kasačních
důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto neprojednatelnost návrhu. K tomu viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel proti usnesení brojí mnoha (23) ne zcela srozumitelnými námitkami. Předně
se ohrazuje proti tomu, jak městský soud posoudil jeho žádost. Tvrdí, že výslovně žádal
o povolení splátek poplatku a nikoliv o nezastavení řízení. Interpretace žádosti provedená
městským soudem je, dle názoru stěžovatele, svévolná, nekvalifikovaná a stěžovatele záměrně
uvádí v omyl. Dle stěžovatele soud ani neodůvodnil, proč považuje jeho žádost o splátky
poplatku za úkon, jenž nebyl míněn vážně. Krom toho namítá, že mu soud k zaplacení soudního
poplatku poskytl nepřiměřeně krátkou lhůtu, lhůta by správně měla být „náramně dlouhá“, neboť
stěžovatel nakládá s malými finančními prostředky; nechápe též, proč mu soud lhůtu
neprodloužil. Každý účastník smí očekávat, že řízení bude pokračovat, i když nebylo vyhověno
jeho žádosti o osvobození. Dále městskému soudu vytýká, že nerozlišuje mezi poplatkem
za úkon a za návrh na zahájení řízení. Tvrdí též, že soud má předložit zákon Ústavnímu soudu,
a nikoli dvacet let aplikovat zákon, který je protiústavní. Ze všech těchto důvodů požaduje, aby
Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná;
ze soudního spisu nicméně zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl
zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích
a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu tohoto zákona]; stěžovatel též není
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Zdejší soud nicméně na těchto náležitostech pro
specifičnost případu netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo
předmětné řízení zastaveno právě pro nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Nejvyšší
správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§109
odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba konstatovat, že pokud jde o posouzení obsahu stěžovatelovy žádosti, lze
zcela aprobovat závěry městského soudu, jenž jí posoudil jako žádost o nezastavení řízení
v důsledku nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje že „[ž]ádost o posečkání úhrady soudního
poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky (§156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového
řádu), není přípustná v případě poplatku splatného podáním návrhu [§4 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], kdy zaplacení soudního poplatku je podmínkou pro to, aby řízení
mohlo dále pokračovat. V těchto případech stanoví zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jiný postup
(§13 odst. 2): povinnost platit soudní poplatek může být na základě žádosti poplatníka za splnění podmínek
vyjmenovaných v §9 odst. 4 písm. c) citovaného zákona odložena až do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst. 6 téhož
zákona), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního
poplatku“ (srov. usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 – 34).
Z výše uvedeného tak zcela jasně vyplývá, že v případě poplatku za žalobu dle §4 odst. 1
písm. a) zákona o soudních poplatcích nelze žádat o posečkání úhrady soudního poplatku,
respektive o povolení splátek soudního poplatku podle daňového řádu; taková žádost
je nepřípustná, neboť na zaplacení soudního poplatku závisí samotné vedení řízení a zákon pro
případ nezaplacení soudního poplatku předpokládá jednoznačný následek v podobě zastavení
řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne
5. 12. 2012, č. j. 2 As 117/2012 - 16). Takovou žádost je nutno posoudit v intencích §9
odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, který umožňuje soudu řízení pro nezaplacení
soudního poplatku v předepsaných případech nezastavit a povinnost platit soudní poplatek
odložit až do rozhodnutí o věci samé. Poněvadž v předmětné žádosti zcela zřejmě stěžovatel
neusiloval o osvobození od soudních poplatků, ale o pokračování v řízení s tím, že poplatek
uhradí až následně ve splátkách, posoudil městský soud tuto žádost věcně správně, tedy jako
žádost o nezastavení řízení v důsledku nezaplacení. Nelze tedy postup tohoto soudu považovat
za svévolný, nekvalifikovaný, či matoucí, jak tvrdí stěžovatel.
Pokud jde o námitku, že městský soud neodůvodnil, proč nepovažoval stěžovatelovu
žádost za vážně míněný úkon, nelze se stěžovatelem souhlasit. Městský soud poukázal zejména
na to, že stěžovatel svou žádost žádným relevantním způsobem neodůvodnil, dále upozornil
na stěžovatelem v mnoha věcech líčené majetkové poměry, v komparaci s počtem dlouhodobě
vedených sporů, z čehož dovodil jeho neschopnost uhradit soudní poplatek ani v dohledné době.
Dále zdůraznil sériovost a stereotypnost stěžovatelových úkonů, zejména „nový“ postup
v případě, není-li mu přiznáno osvobození od soudních poplatků, kdy po opakované výzvě soudu
k zaplacení soudního poplatku, požádá o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky, kterou
odůvodňuje pouze tím, že hrozí zastavení řízení. Soud tedy zdůraznil novou „strategii“
stěžovatele v sporech obdobného charakteru, přičemž uvedl, že o typově stejný případ jde
i v nyní posuzované věci. Navíc v této věci byla již městským soudem v rámci posuzování
žádosti o osvobození od soudních poplatků shledána zjevná neúspěšnost žaloby, která byla
stvrzena i Nejvyšším správním soudem. V důsledku těchto argumentů bylo tedy zcela namístě
považovat stěžovatelovu žádost za procesní úkon, kterým se snažil pouze prodloužit řízení a vést
bezúčelný spor.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že pro něj byla čtrnáctidenní lhůta k zaplacení soudního
poplatku příliš krátká, je třeba připomenout, že v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního
soudu byly za příliš krátké označovány jedině lhůty výrazně kratší, jak ukazuje například rozsudek
ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73. Je třeba zdůraznit, že v případě lhůty stanovené
soudem se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný již dnem
jejího podání (zde 1. 4. 2010). Lhůta není nepřiměřeně krátká ani v důsledku toho, že stěžovatel
disponoval pouze malými finančními prostředky, jak připomíná v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud nevidí rozumný důvod k tomu, aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány
delší lhůty k zaplacení soudního poplatku než žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti
ostatně nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit
na stěžovatelově schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že lhůta,
poskytnutá ke splnění poplatkové povinnosti, byla příliš krátká, ani že městský soud zastavil
řízení o žalobě předčasně. Z ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích
vyplývá, že poplatková povinnost vzniká podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení,
a podle §7 odst. 1 téhož zákona je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Podle
ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační
stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této
lhůty soud řízení zastaví. Pouhá účelová žádost stěžovatele ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c)
zákona o soudních poplatcích na tomto zákonem předpokládaném důsledku nesplnění
poplatkové povinnosti nemohla ničeho změnit; stěžovateli navíc nebylo již dříve přiznáno
osvobození od soudních poplatků, což bylo následně aprobováno i zdejším soudem. Jediným
úkonem, který by městskému soudu umožnil přistoupit k meritornímu přezkumu žaloby, by tak
bylo zaplacení soudního poplatku, provedené nejpozději v den právní moci usnesení o zastavení
řízení, jak vyplývá z ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (viz k tomu rozsudek
zdejšího soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb.
NSS). Nadto nelze přehlédnout, že usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti
bylo stěžovateli doručeno dne 5. 11. 2012 a napadené usnesení o zastavení řízení bylo vydáno
až dne 4. 12. 2012, přičemž stěžovateli bylo doručeno dne 17. 12. 2012. Čtrnáctidenní lhůta
stanovená městským soudem se tak fakticky prodloužila ještě o necelý měsíc. To je již jistě doba
více než dostatečná pro splnění poplatkové povinnosti. Ani námitka, že stěžovatel nevěděl, kdy
mu bude doručeno rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy že se takto sama nemohla lhůta
prodloužit, není na místě, neboť není rozhodné, zda stěžovatel předem znal přesnou délku doby
mezi doručením výzvy a právní mocí usnesení o zastavení řízení. Měl-li v úmyslu uhradit soudní
poplatek, byla mu k tomu poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta a není proto namístě ani námitka,
že jí městský soud neprodloužil. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil ani ve stanovené lhůtě, ani
později (zaslal pouze žádost o povolení splátek soudního poplatku); bylo tak zcela namístě řízení
o žalobě zastavit.
Uvádí-li dále stěžovatel, že městský soud v jiných rozhodnutích nerozlišuje mezi
poplatkem za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení, nelze než uvést, že předmětem
přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla tato „jiná rozhodnutí“, nýbrž toliko shora
označené napadené usnesení, z něhož je patrno, že městský soud poplatkovou povinnost v dané
věci spojuje s návrhem na zahájení řízení, tedy žalobou ze dne 1. 4. 2010.
Stěžovateli nelze konečně přisvědčit ani v názoru, že městský soud měl předložit věc
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části zákona pro rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatel
nikterak blíže nekonkretizuje, v čem tento rozpor spatřuje, přičemž zdejší soud nedospěl
k závěru, že ve věci bylo aplikováno ustanovení zákona, které by bylo protiústavní.
Další stěžovatelovy stručné námitky, například o „stranném“ výkonu veřejné moci, nejsou
vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny, či aby přispěly k posouzení
důvodnosti námitek jiných. Nejvyšší správní soud se jimi proto nemohl zabývat.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že městský soud nepochybil, pokud řízení
o žalobě stěžovatele zastavil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo zjištěno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu