ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.93.2015:40
sp. zn. 2 As 93/2015 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2015, č. j.
303/DS/2015, JID: 15665/2015/KUUK/Hyk, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 42 A 6/2015 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 16. 4. 2015, doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2015, se žalobce,
jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora nadepsaného usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud”), jímž bylo podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”), zastaveno řízení o žalobě
stěžovatele proti shora nadepsanému rozhodnutí žalovaného.
Z obsahu soudního spisu krajského soudu vyplývá, že usnesením ze dne 23. 3. 2015,
č. j. 42 A 6/2015 – 9, byl stěžovatel krajským soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku
spojeného s podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. K tomu krajský soud stěžovateli
stanovil lhůtu pěti dnů od doručení citovaného usnesení. Jelikož k doručení usnesení
prostřednictvím datové zprávy došlo ještě téhož dne, počala lhůta k zaplacení soudního poplatku
běžet dne následujícího, tedy 24. 3. 2015, přičemž její konec připadl na sobotu 28. 3. 2015.
V souladu s ustanovením §40 odst. 3 s. ř. s., jenž uvádí, že „[p]řipadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den…“ (to neplatí
o lhůtách počítaných dle hodin), připadl poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku
na pondělí 30. 3. 2015.
Z úředního záznamu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 42 A 6/2015 – 10 vyplývá, že telefonickým
dotazem v účtárně krajského soudu bylo zjištěno, že soudní poplatek spojený s podáním žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu nebyl stěžovatelem ke dni 30. 3. 2015 (tedy k poslednímu dni
lhůty) zaplacen.
Krajský soud proto dne 2. 4. 2015 vydal napadené usnesení, jímž řízení zastavil. Usnesení
nabylo právní moci ještě téhož dne, neboť bylo doručeno do datové schránky jak stěžovatele,
tak žalovaného (§54 odst. 5 ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s.).
Spis krajského soudu rovněž obsahuje „záznam o složení“, obsahující výpis z účtu
určeného pro příjem plateb soudních poplatků (č. ú. 3703-3024411/0710) ze dne 3. 4. 2015,
dle kterého byla toho dne připsána na daný účet částka odpovídající soudnímu poplatku
za podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Zejména dle uvedeného variabilního
symbolu lze platbu identifikovat jako stěžovatelovu úhradu soudního poplatku za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 42 A 6/2015.
V přípise ze dne 23. 4. 2015, č. j. 42 A 6/2015 – 14, oznámil krajský soud stěžovateli,
že uhrazení soudního poplatku, ke kterému došlo dne 3. 4. 2015, nemůže mít vliv na napadené
usnesení, neboť toto nabylo právní moci již dne 2. 4. 2015. Odkázal přitom na ustanovení
§9 odst. 7 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), kde se uvádí, že „[u]snesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví
dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto
usnesení.“
Proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku [§47 písm. c) s. ř. s.
ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích] brojí stěžovatel kasační stížností.
Stěžovatel toliko namítá, že napadené usnesení je nezákonné, neboť poté, co došlo
k zaplacení soudního poplatku, měl krajský soud postupovat v souladu s ustanovením §9
odst. 7 zákona o soudních poplatcích, tedy zrušit usnesení o zastavení řízení a v řízení
pokračovat. Zásadní je přitom stěžovatelovo tvrzení, že poplatek spojený s podáním žaloby
uhradil ještě předtím, než napadené usnesení nabylo právní moci, tedy dne 2. 4. 2015.
Na podporu tohoto tvrzení přiložil stěžovatel ke kasační stížnosti listinu označenou jako
„Převody peněz – Platba do ČR“.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu posuzuje soud tvrzené důvody
kasační stížnosti podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení. „Tyto důvody musí
být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1
jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné,
v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené (§104 odst. 4 s. ř. s.)“ (z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47). Není proto nutně na překážku přípustnosti kasační stížnosti,
neopatřil-li stěžovatel svou stížní argumentaci odkazem na konkrétní důvod dle §103 odst. 1
s. ř. s.
Ačkoli stěžovatel výslovně neodkazuje na některý z důvodů, pro které lze přípustně
podat kasační stížnost (§103 odst. 1 s. ř. s.), lze jím podanou argumentaci podřadit pod důvod
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti dle dílu prvního,
hlavy třetí, části třetí s. ř. s., a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví a opírá se o některý z důvodů vyjmenovaných §103 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že otázkou výkladu ustanovení
§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích se ve své dosavadní rozhodovací činnosti opakovaně
zabýval (srov. zejména rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41,
ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, ze dne 29. 5. 2008, č. j. 5 Afs 147/2007 – 103,
či ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 31/2008 – 41).
Z textu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích jasně vyplývá povinnost soudu zrušit
své usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v případě, kdy je soudní
poplatek zaplacen ještě před nabytím právní moci tohoto zastavujícího usnesení.
Nejvyšší správní soud v přitom v minulosti dovodil, že za okamžik nabytí právní moci
unesení o zastavení řízení je třeba považovat poslední okamžik dne, ve kterém došlo
k jeho doručení, pročež zaplacení poplatku v průběhu téhož dne je třeba považovat za zaplacení
před nabytím právní moci usnesení. V takovém případě pak má soud postupovat
dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a své usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku zrušit (srov. např. rozsudek NSS ze dne NSS ze dne
17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172).
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že krajský soud
nepostupoval dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Jeho námitka může být důvodná
pouze tehdy, pokud krajský soud tak skutečně postupovat měl. Otázkou tedy je, zda byl splněn
předpoklad pro postup dle dané normy – zaplacení soudního poplatku dříve, než napadené
usnesení nabylo právní moci.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že datum doručení napadeného usnesení,
a tedy i okamžik, kdy nabylo právní moci, jsou nesporné. Napadené usnesení nabylo právní moci
posledním okamžikem dne 2. 4. 2015. Aby mohl krajský soud postupovat dle §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích, je nutné, aby poplatek za podanou žalobu byl stěžovatelem zaplacen
téhož dne.
Otázkou, kdy dochází k zaplacení soudního poplatku, je-li poplatek placen
bezhotovostně na účet soudu, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 4. 2012,
č. j. 9 Afs 7/2012 – 49, kde vyslovil, že „[z]ákon o soudních poplatcích neobsahuje výslovnou právní
úpravu, která by určovala, kdy nastává okamžik splnění poplatkové povinnosti v případech, že se účastník řízení
(resp. jeho zástupce) rozhodne uhradit soudní poplatek bezhotovostním převodem prostřednictvím peněžního
ústavu. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu zaplacen, užitý zákonodárcem
při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v ustanovení §9 (tedy nejen v jeho odst. 7) zákona o soudních
poplatcích. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pojem zaplacen je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním,
tj. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu.
Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou
a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu
zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku
na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána. Tento výklad odpovídá
významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce uhrazenou peněžní částkou.
Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy účastník částku soudního poplatku
ze svého bankovního účtu poukáže (resp. kdy dá pokyn bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný
až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku
je v takovém případě tzv. „záznam o složení“, který vyhotovuje účtárna soudu a který je zakládán do soudního
spisu.“ S tímto názorem se ztotožnil i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost směřující
proti citovanému rozsudku usnesením ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 685/12.
Pokud jde o stěžovatelem přiloženou listinu, z níž má vyplývat uhrazení soudního
poplatku stěžovatelem dne 2. 4. 2015, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zaplacení
soudního poplatku (ve smyslu výše citovaného dřívějšího výkladu zdejšího soudu) nikterak
neprokazuje. Zejména není zřejmé, k čemu se vztahuje údaj označující „stav“ jako „provedený“.
Tím by mohl být označen stejně dobře stav transakce jako stav zpracování příkazu k úhradě
zaměstnancem příslušného peněžního ústavu. Ze stěžovatelem předložené listiny tak lze vyvodit
kromě identifikačních údajů platby a její výše leda čas podání příkazu k úhradě (soudního
poplatku), čas autorizace tohoto příkazu a čas tisku potvrzení o tomto úkonu. Nejvyšší správní
soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovatelem přiložená listina toliko osvědčuje zadání příkazu
k úhradě soudního poplatku, nikoli však již skutečnost připsání dané částky na krajským soudem
specifikovaný účet.
Naproti tomu ze záznamu o složení peněžní částky odpovídající soudnímu poplatku,
jenž je součástí soudního spisu krajského soudu, je zřejmé, že k připsání dané částky na patřičný
účet došlo až dne 3. 4. 2015, tedy až poté, kdy usnesení krajského soudu (napadené usnesení)
nabylo právní moci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud neměl postupovat dle ustanovení
§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, a neměl tudíž napadené usnesení zrušit. Usnesení
o zastavení řízení bylo vydáno na základě ustanovení §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích poté, kdy ve lhůtě krajským soudem k tomu určené nebyl zaplacen
soudní poplatek spojený s podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (žalovaného).
Napadené usnesení tudíž bylo vydáno v souladu se zákonem, což činí kasační námitku
stěžovatele, stejně jako celou kasační stížnost, jež se zakládá toliko na této námitce, nedůvodnou.
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného usnesení pro vady zjišťované soudem z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo než rozhodnout v souladu s ustanovením §110 odst. 1
in fine s. ř. s., a kasační stížnost zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnost nevznikly žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti, pročež mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu