ECLI:CZ:US:2012:4.US.685.12.1
sp. zn. IV. ÚS 685/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavních stížnostech stěžovatelky Elektrárna Lešná, s. r. o., se sídlem Nad Rozcestím 89, 756 54 Zubří, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, AK Dvořákova 13, 602 00 Brno 2, proti zásahu Krajského soudu v Ústí nad Labem do práva na přístup k soudu spočívajícímu v nevydání usnesení o zrušení usnesení o zastavení řízení a proti materiálnímu rozhodnutí téhož soudu zachycenému v přípise ze dne 9. 1. 2012 č. j. 15 Af 161/2011-23 vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 685/12, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 161/2011-17 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49 vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2180/12, takto:
I. Ústavní stížnosti spisových značek IV. ÚS 685/12 a IV. ÚS 2180/12 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 685/12.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 28. 2. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 685/12, v níž se stěžovatelka domáhala vyslovení zákazu Krajskému soudu v Ústí nad Labem "pokračovat v zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, jenž spočívá v nevydání usnesení o zrušení usnesení o zastavení řízení a je zachycen v přípisu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2012 č. j. 15 Af 161/2011-23", a současně aby Ústavní soud tomuto soudu přikázal zrušit usnesení o zastavení řízení ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 161/2011-17, nebo aby Ústavní soud zrušil materiální rozhodnutí tohoto soudu o nezrušení usnesení ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 161/2011-17 zachycené v přípise tohoto soudu ze dne 9. 1. 2012 č. j. 15 Af 161/2011-23. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 12. 6. 2012 a vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2180/12 stěžovatelka žádala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 161/2011-17 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy zaručeného článkem 36 odst. 2 Listiny.
Z obsahu uvedených ústavních stížností je patrno, že se jimi tatáž stěžovatelka zastoupená touž advokátkou domáhá zásahu Ústavního soudu proti postupu obecného soudu v témže soudním řízení, a to proti jeho zastavení.
Dle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému řízení věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
Z ústavních stížností a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 161/2011 zjistil Ústavní soud, že tento soud usnesením ze dne 21. 12. 2011 č. j. 15 Af 161/2011-17 zastavil řízení o stěžovatelčině správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku; podmínky pro zrušení tohoto usnesení z důvodu zaplacení soudního poplatku dříve, než toto usnesení nabylo právní moci, nebyly dány, neboť usnesení nabylo právní moci dne 30. 12. 2011 a soudní poplatek byl na účet soudu připsán teprve dne 2. 1. 2012. Přípisem ze dne 9. 1. 2012 č. j. 15 Af 161/2011-23 Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelce sdělil, že pozdní úhrada poplatkové povinnosti nemá vliv na vydané usnesení o zastavení řízení, protože za datum úhrady soudního poplatku je považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49 stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, protože se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu.
Takový výklad považuje stěžovatelka za nesprávný a přepjatě formalistický, neboť soudy vyšly pouze z jazykového výkladu slova "zaplatit" obsaženého v ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Vzhledem k tomu, že fungování soudu není závislé na včasném zaplacení soudního poplatku, není účelem úhrady soudního poplatku faktická dispozice soudu s ním, ale skutečnost, že peněžitá částka je soudu poukázána. Jestliže doručení usnesení o zastavení řízení plní funkci poslední výstrahy a v civilním řízení může žalobce zaplatit poplatek až do konce lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení, pak ve správním soudnictví je tato možnost omezena na jeden den a neexistuje tak dostatečný časový úsek ke splnění poplatkové povinnosti s ohledem na vzdálenost stěžovatelčina sídla od sídla soudu. Stěžovatelka nabízí dvě ústavně konformní výkladové alternativy pro zachování jejího práva na přístup k soudu, a to buď časové období mezi doručením usnesení o zastavení řízení a okamžikem skončení téhož dne považovat za procesní lhůtu, nebo toto časové období jako regulérní zákonnou lhůtu nekvalifikovat, ale současně existenci tohoto období pokládat za právo, které musí být stěžovatelce v maximální míře zachováno.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadné a přípustné ústavní stížnosti předložila k jejich podání oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrhy, k jejichž projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustřeďuje pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi (a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele), pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
Nejvyšší správní soud se stěžovatelčinou věcí důkladně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně reagoval na všechny její námitky, přičemž také poukázal na zásadní odlišnosti mezi opravnými prostředky v civilním a správním soudnictví. Ústavní soud považuje uvedené odůvodnění Nejvyššího správního soudu za pregnantní, vyčerpávající a ústavně souladné, pročež vzdor stěžovatelčiným výhradám na ně odkazuje.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podané ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu