ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.99.2012:24
sp. zn. 2 As 99/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: T. B, st.
příslušnost Ukrajina, zast. Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických
vězňů 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-
11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 A 12/2012 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Leonida Kushnarenka,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 21. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, kterým bylo stěžovatelce
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Současně bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce nelze po dobu jednoho roku umožnit
vstup na území členských států Evropské unie.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Městskému soudu vytýká jak nesprávné posouzení rozhodných právních otázek, tak
i nedostatečné vypořádání žalobních námitek, zatímco správní orgány, podle jejího názoru,
vycházely z nedostatečně a nezákonně zjištěného skutkového stavu.
Podle mínění stěžovatelky dospěl městský soud v napadeném rozsudku k chybnému
závěru, že ve správním řízení neuvedla, z jakého konkrétního důvodu na ni mělo být pohlíženo
jako na rodinného příslušníka občana ČR, a to i přes její několikaleté, v době rozhodování
správního orgánu však již rozvedené, manželství s občanem ČR. Podle jejího názoru bylo
povinností správního orgánu tuto skutečnost zjistit a při rozhodování zohlednit. Stěžovatelka dále
namítá, že nebyla správním orgánem dostatečně seznámena se svými právy a povinnostmi
a s ustanoveními zákona o pobytu cizinců, zejména s jeho §15a. V této souvislosti poukazuje
především na skutečnost, že v průběhu řízení nebyl přítomen tlumočník z ukrajinského jazyka.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry žalovaného a soudu, že správní orgán I. stupně nebyl povinen
zajistit tlumočníka, pokud o něj ona sama nepožádala a v řízení výslovně uvedla, že je schopna
komunikovat v českém jazyce, neboť u ní bylo naopak možné předpokládat, že jako cizinka
nebude rozumět právnímu jazyku a citacím právních předpisů. Nad to stěžovatelka uvádí,
že řízení o vyhoštění je pro účastníka vždy značně stresující, a že tato skutečnost může mít
negativní vliv na jeho soustředěnost a schopnost porozumět sdělením či otázkám správního
orgánu. Vzhledem k tomu, že prohlášení o znalosti českého jazyka podepsala až po zahájení
řízení o vyhoštění, nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že měla dostatek času na to, aby
o tlumočníka požádala. Závěrem jmenovaná bez bližšího upřesnění uvádí, že rozhodnutí
o vyhoštění není přiměřené sledovanému cíli, a že z tohoto důvodu představuje nepřiměřený
zásah do jejího soukromého a rodinného života.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek
městského soud zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Ze spisu městského soudu a ze správního spisu zjistil zdejší soud následující relevantní
skutečnosti:
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 10. 2011,
č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění s tím,
že po dobu jednoho roku jí nelze umožnit vstup na území členských států EU [§119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání,
v němž především uvedla, že pokud správnímu orgánu I. stupně k jeho dotazu sdělila,
že u ní není dána žádná skutečnost, na základě které by měla být považována za rodinného
příslušníka občana Unie ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců, učinila tak proto, že kvůli
nedostatečné znalosti českého jazyka neporozuměla smyslu tohoto ustanovení. Správní orgán,
jenž jí kladl otázky bez přítomnosti tlumočníka jejího rodného jazyka, vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka dále zdůraznila, že byla po určitou dobu vdaná
za občana ČR, a že i po rozvodu jejich manželství na ni proto mělo být nahlíženo jako
na rodinného příslušníka občana EU. Žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl rozhodnutím
ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně by byl povinen zajistit tlumočníka tehdy, pokud
by stěžovatelka uvedla, že její znalost češtiny není dostatečná, a o tlumočníka by sama požádala.
V daném případě však jmenovaná správnímu orgánu sdělila, že českému jazyku rozumí, a to jak
psanému textu, tak i mluvenému slovu, přičemž správní orgán I. stupně neměl důvod o této
skutečnosti jakkoliv pochybovat, neboť mu bylo známo, že zde stěžovatelka žila již od roku
2000. Žalovaný dále uvedl, že na případ stěžovatelky nedopadá čl. 13 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice
2004/38/ES“), jenž stanoví podmínky zachování práva pobytu rodinných příslušníků občana EU
v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství.
Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelce byl již dříve zrušen trvalý pobyt na území
ČR z toho důvodu, že její manželství bylo uzavřeno účelově a pouze s cílem získat zde trvalý
pobyt. Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž uplatnila totožné argumenty
jako v odvolání. Nad jeho rámec pak dále uvedla, že v jejím případě nebylo uložení správního
vyhoštění opatřením přiměřeným, a že v jeho důsledku dojde k nepřiměřenému zásahu do jejího
soukromého a rodinného života. Městský soud její žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl.
V odůvodnění rozsudku soud potvrdil správnost závěrů správních orgánu o tom, že stěžovatelka
nesplňuje podmínky dle §15a zákona o pobytu cizinců, a v této souvislosti zdůraznil, že již
v řízení o zrušení platnosti jejího trvalého pobytu bylo prokázáno, že manželství s českým
občanem uzavřela pouze proto, aby zde získala trvalý pobyt. Podle názoru městského soudu
nebyl v daném případě důvod pro aplikaci čl. 13 směrnice 2004/38/ES. Správní orgán I. stupně
nepochybil, pokud do řízení nepřibral tlumočníka ukrajinského jazyka, neboť o něj stěžovatelka
nepožádala, ale naopak uvedla, že českému jazyku rozumí. Sankci, jež byla stěžovatelce uložena,
shledal soud přiměřenou a obavy z narušení jejího soukromého a rodinného života považoval
za neopodstatněné.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti v první řadě namítá, že se městský soud dostatečně
nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými v žalobě. Pokud by soud prvního stupně skutečně
opomenul vypořádat některou z žalobních námitek, nebo se jí případně nezabýval dostatečně,
zatížil by své rozhodnutí nepřezkoumatelností podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např.
rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, a rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud však nemůže stěžovatelce přisvědčit v názoru,
že se městský soud dopustil výše uvedeného pochybení, neboť z napadeného rozsudku je prima
facie patrné, že se naopak zabýval všemi skutkovými tvrzeními i právními argumenty stěžovatelky
a jistým způsobem se s nimi v odůvodnění tohoto rozsudku vypořádal. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka se dále domnívá, že nemohlo být rozhodnuto o jejím vyhoštění z České
republiky, neboť je osobou, kterou je nutné považovat za rodinného příslušníka občana EU
ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že tuto námitku neuplatnila již v řízení
o správním vyhoštění, vysvětluje tím, že jako cizinka dostatečně neporozuměla obsahu tohoto
ustanovení a otázkám, jež jí byly správním orgánem I. stupně kladeny. Stěžovatelka tedy namítá
jednak nezákonný postup správního orgánu při zjišťování skutečného stavu věci podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., jakož i nesprávné hodnocení právní otázky, zda na ni mělo být pohlíženo
jako na rodinného příslušníka občana členského státu EU, a to jak správními orgány, tak posléze
i městským soudem - §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud primárně posoudil zákonnost postupu správního orgánu, jenž
se stěžovatelkou vedl pohovor bez přítomnosti tlumočníka.
Podle §16 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který se na dané řízení použije
(§168 zákona o pobytu cizinců a contrario), se v řízení jedná a písemnosti vyhotovují v českém
jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede řízení, má právo na tlumočníka (§16
odst. 3 správního řádu). Citované ustanovení správního řádu z roku 2004 se nedotklo
aplikovatelnosti ustálené judikatury týkající se povinnosti správního orgán ustanovit v řízení
tlumočníka, která se etablovala za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb. (starý správní řád). Dle této,
stále aktuální, judikatury je správní orgán povinen ustanovit účastníkovi řízení tlumočníka tehdy,
jestliže o to účastník požádá. Správní orgán, který neustanovil účastníkovi řízení tlumočníka
za situace, kdy účastník neprohlásil, že neovládá český jazyk, a tato skutečnost nevyplynula ani
z obsahu správního spisu, neporušil právo účastníka na přítomnost tlumočníka (viz rozsudek
NSS ze dne 27. 1. 2004, č. j. 6 A 17/2000 – 54, publ. pod č. 341/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 As 28/2008 – 76). Jestliže účastník řízení výslovně prohlásí, že český
jazyk ovládá, rozumí mu a nepožaduje tlumočníka a protokol obsahující toto prohlášení
podepíše, nelze namítat, že správní orgán porušil zásady uvedené v §3 odst. 4 starého správního
řádu (nyní §3 zákona č. 500/2004 Sb.), použil-li tyto protokoly jako důkaz (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 6 A 181/2002 - 34).
V nyní projednávané věci je z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne
20. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, zcela zřejmé, že stěžovatelka svým podpisem
stvrdila skutečnost, že český jazyk ovládá slovem i písmem a že nepožaduje, aby byl do řízení
přibrán tlumočník. Z žádného dokumentu, který je součástí správního spisu, přitom neplyne,
že by jmenovaná kdykoliv v průběhu předmětného řízení změnila názor a o tlumočníka požádala.
Nebyly tak splněny podmínky §16 odst. 3 správního řádu pro přibrání tlumočníka do řízení
o vyhoštění.
Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že stěžovatelka pobývá na území České
republiky řadu let, přičemž správnímu orgánu I. stupně během pohovoru sdělila, že zde
v minulosti neúspěšně žádala o azyl. Součástí řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je
rovněž pohovor, při němž se příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) snaží zjistit důvody,
které cizince k podání takové žádosti vedou. Stěžovatelka tedy nepochybně měla v době, kdy bylo
rozhodováno o jejím vyhoštění, jisté zkušenosti s jednáním s českými státními orgány,
a to konkrétně i se způsobem, jakým příslušné státní orgány vedou pohovory s cizinci v rámci
řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, jenž se zásadně neliší od způsobu vedení pohovoru
v řízení o žádosti o povolení k pobytu nebo v řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatelka tak musela předpokládat, že v průběhu pohovoru bude mimo jiné i poučena
o svých právech a povinnostech a seznámena s právními předpisy, jimiž je správní orgán v tomto
řízení vázán. Stěžovatelce nepochybně nic nebránilo v tom, aby z opatrnosti požádala
o tlumočníka ukrajinského jazyka, ačkoliv sama česky rozumí, a to nikoli pouze před započetím
pohovoru, ale rovněž kdykoliv v jeho průběhu, pokud by měla dojem, že její znalost češtiny není
pro pochopení dotazů správního orgánu dostatečná. Jmenovaná však, jak již bylo výše uvedeno,
o tlumočníka nepožádala. Poté, co byla správním orgánem seznámena s obsahem §15a zákona
o pobytu cizinců, neuvedla, že by tomuto ustanovení nerozuměla, ale správnímu orgánu naopak
sdělila, že žádnou z podmínek uvedených v tomto ustanovení nesplňuje. Za dané situace tedy
správní orgán I. stupně logicky předpokládal, že stěžovatelka porozuměla všemu, co jí bylo
během pohovoru předestřeno, a to včetně všech otázek, na něž ostatně posléze odpověděla.
Nebylo proto namístě, aby správní orgán přibral do řízení tlumočníka z vlastní iniciativy, neboť
taková potřeba nevyšla najevo.
Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že správní orgán měl při rozhodování o vyhoštění
vzít v úvahu její dřívější manželství s českým občanem, přičemž vychází nejen z §15a zákona
o pobytu cizinců, ale i z čl. 13 směrnice 2004/38/ES.
Stěžovatelce bylo výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne
21. 10. 2011 uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců, tedy z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR. Byla-li by však u jmenované dána
některá ze skutečností, pro něž je cizince nutno považovat za rodinného příslušníka občana EU,
bylo by ji možné vyhostit pouze na základě některého z důvodů podle §119 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, jenž
je rodinným příslušníkem občana EU, vydat pouze tehdy, pokud a) ohrožuje bezpečnost státu, b)
závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, nebo c) ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí
závažnou nemocí, pokud k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území.
Skutečnost, že se stěžovatelka zdržovala na území ČR neoprávněně, by tedy v takovém případě
nebyla dostatečným důvodem pro její vyhoštění.
Podmínky, které musí cizinec splňovat, aby byl považován za rodinného příslušníka
občana EU, jsou stanoveny v §15a zákona o pobytu cizinců:
(1) Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti,
c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a
d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské
unie.
(2) Za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) považuje občanem Evropské unie nebo jeho
manželem vyživovaný cizinec, který
a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání,
b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou
činnost pro nemoc nebo úraz, anebo
c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.
(3) Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně
použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že
a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý
pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat
bez osobní péče občana Evropské unie, anebo
b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
(4) Ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí
i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.
Citované ustanovení nepředpokládá přiznání statutu rodinného příslušníka občana EU
cizinci toliko na základě jeho dřívějšího, v době rozhodování o správním vyhoštění
již rozvedeného, manželství s občanem EU. Význam této skutečnosti pro rozhodování správního
orgánu v řízení o vyhoštění stěžovatelka dovozuje z čl. 13 směrnice 2004/38/ES. Podle odst. 2
písm. a) tohoto ustanovení však nevede rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení
registrovaného partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie,
kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud manželství nebo registrované partnerství podle čl.
2 odst. 2 písm. b) trvalo před zahájením řízení o rozvodu nebo o prohlášení manželství za neplatné nebo před
ukončením registrovaného partnerství alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě.
Pro rozhodování správního orgánu by tak bylo již rozvedené manželství stěžovatelky významné
pouze tehdy, pokud by trvalo před zahájením rozvodového řízení alespoň tři roky.
Ze správního spisu však bylo zdejším soudem zjištěno, že stěžovatelka uzavřela sňatek
s panem S. M. v srpnu roku 2004 a že její manžel požádal dne 16. 5. 2006 o rozvod. Tyto
skutečnosti vyplynuly z výpovědi S. M. v řízení o zrušení trvalého pobytu stěžovatelky, jejíž
pravdivost nebyla stěžovatelkou v tomto řízení ani později nikterak zpochybněna (viz rozhodnutí
Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké
policie Znojmo, ze dne 24. 8. 2006, č. j. SCPP 00392/BR-XIII-CI-2006, jehož kopie je založena
na č. l. 5 správního spisu). Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nesplnila podmínku tříletého trvání
manželství; shora citované ustanovení směrnice 2004/38/ES se na ni proto nevztahuje.
Nejvyšší správní soud nicméně podotýká, že u stěžovatelky by mohlo přicházet v úvahu
uplatnění ustanovení §15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, bylo-li by v řízení
o vyhoštění zjištěno, že zde žila ve společné domácnosti s bývalým manželem, s jiným občanem
členského státu EU nebo s osobou, která zde má trvalý pobyt. Správní orgán ovšem v řízení
o vyhoštění nezjišťuje tuto skutečnost sám z úřední povinnosti a není ani povinen vycházet
ze samotného tvrzení cizince o vedení společné domácnosti s občanem EU – toto tvrzení musí
být v řízení prokázáno relevantními důkazy. Z judikatury správních soudů přitom vyplývá,
že ačkoliv zákon o pobytu cizinců neobsahuje vlastní legální definici pojmu „společná
domácnost“, je tímto pojmem třeba rozumět domácnost tvořenou fyzickými osobami, které
spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Shodně vymezuje pojem
„domácnost“ §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neexistuje důvod, proč vykládat
pojem „společná domácnost“ obsažený ve zmíněném ustanovení zákona o pobytu cizinců
odlišně (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 Ca 275/2007 – 43, publ.
pod č. 2257/2011 Sb. NSS). Stěžovatelka však v nyní projednávané věci správnímu orgánu sdělila
pouze to, že zde byla provdána za muže české národnosti a že v době rozhodování o vyhoštění
bydlela s rodinou svého dospělého syna, aniž by však tato tvrzení opřela o jakýkoliv relevantní
důkaz. Správnímu orgánu bylo naopak známo, že manželství stěžovatelky s panem S. M. bylo
čistě účelové a stěžovatelka jím sledovala jediný cíl – získání trvalého pobytu. Z výpovědi jejího
bývalého manžela jasně vyplynulo, že pokud spolu po jistou dobu žili v jednom bytě, stěžovatelka
se domáhala toho, aby jí za péči o domácnost poskytoval finanční odměnu. Takový způsob
soužití v žádném případě nelze považovat za „společnou domácnost“ ve výše uvedeném smyslu.
Podle stěžovatelky je rozhodnutí o vyhoštění na dobu jednoho roku též nepřiměřeným
zásahem do jejího soukromého a rodinného života; tuto námitku však formuluje velmi obecně.
Nejvyšší správní soud proto pouze poznamenává, že v řízení o vyhoštění nebyly zjištěny žádné
skutečnosti relevantní z hlediska §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí
o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince. Domnívala-li se stěžovatelka, že v jejím případě existují důvody pro to,
aby se správní orgán v řízení o vyhoštění zvlášť zabýval tím, zda rozhodnutím o vyhoštění
nedojde k nepřiměřenému zásahu do jejích práv, bylo především na ní samotné, aby existenci
těchto důvodů v řízení tvrdila a prokázala. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
na rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 – 63, v němž uvedl následující: „Nezbytným
předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil,
je však skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení
je právě ochrana jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého
k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný
život domáhal.“ Za nepřiměřenou konečně není možné považovat ani délku doby, po kterou nelze
stěžovatelce umožnit vstup na území EU. Ustanovení §119 odst. 1 písm. c) umožňuje uložit
cizinci až tříletý zákaz vstupu na území. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně
stěžovatelce uložil sankci při dolní hranici zákonné sazby a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud na základě všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
nedůvodnou a zamítl ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
věcně, a to bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení. Za této situace
proto nemohly ani nastat skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku.
Protože Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného
účinku, vrací se stěžovatelce již zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč (§10 odst. 1 věta prvá
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšnou,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního spisu
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu