ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.104.2007:39
sp. zn. 2 Azs 104/2007 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: T. T. N., zastoupené Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4/138, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 59 Az 1/2007,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 12. 2006,
č. j. OAM-1371/VL-07-05-2006. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl žádost stěžovatelky
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá,
že pro odmítnutí jejího podání neexistovaly relevantní důvody a napadené usnesení proto
považuje za nezákonné. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že bez doplnění žaloby nebylo možné o věci jednat, neboť její podání bylo mj. odůvodněno tím,
že rozhodnutí žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištění skutkového stavu a že žalovaný
neprovedl šetření nezbytná k objasnění okolností rozhodných pro řádné posouzení věci; tím
porušil několik ustanovení správního řádu, jež byla v žalobě upřesněna. Stěžovatelka dodává,
že také dostatečně vymezila meze a rozsah přezkumné činnosti krajského soudu a že její podání
tedy bylo projednatelné (když jedním z žalobních bodů bylo namítané porušení procesního
předpisu v řízení před správním orgánem).
Stěžovatelka dále namítá, že šestidenní lhůta, která jí byla soudem určena pro odstranění
vad podání, byla nepřiměřeně krátká, neboť je osobou bez právního vzdělání, cizím státním
příslušníkem a bez jakékoliv znalosti českého jazyka; doplnění žaloby v tak krátké lhůtě proto
nebylo v jejích silách. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem krajského soudu, který určil lhůtu
k odstranění vad žaloby v návaznosti na lhůtu pro podání žaloby; domnívá se, že takovýto výklad
nemá oporu v platné právní úpravě (kdyby totiž byla žaloba podána v poslední den zákonné
lhůty, nemohl by následně soud k odstranění vad vyzvat a žádnou lhůtu stanovit).
V neposlední řadě stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost a nejasnost postupu soudu
při samotném doručování výzvy k doplnění žaloby, neboť z odůvodnění napadeného usnesení
toliko vyplývá, že soud předmětnou výzvu uložil dne 19. 9. 2007 na poště. Není tedy vůbec
zřejmé, jakým způsobem a do jakého místa jí byla výzva k převzetí zásilky doručována,
zda si ji převzala a jaká lhůta jí byla pro vyzvednutí výzvy určena. Dodává, že z odůvodnění není
také patrné, jak dospěl soud k závěru, že se stěžovatelka v pobytovém středisku skutečně zdržuje
a jaké středisko měl vlastně na mysli.
Stěžovatelka vzhledem ke všemu shora popsanému považuje kasační stížnost nejen
za přijatelnou z důvodů porušení zákona ze strany soudu, ale též za důvodnou dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského
soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na první stížnostní námitku, že stěžovatelčina žaloba byla projednatelná
i bez doplnění, neboť byla odůvodněna mj. tvrzením, že rozhodnutí žalovaného nevycházelo
ze spolehlivě zjištění skutkového stavu a že žalovaný neprovedl šetření nezbytná k objasnění
okolností rozhodných pro řádné posouzení věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že se k otázce
tzv. „formulářových“ žalob, tedy podání, jež pouze obecně poukazují na porušení některých
ustanovení zákona o azylu či zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“),
již vícekrát vyjadřoval a připomíná proto např. svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. 4 Azs 149/2004 (publ. na www.nssoud.cz): „Žalobní body [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] musí
obsahovat jak právní, tak zpravidla i skutkové důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí
správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Pokud žaloba postrádala potřebná konkrétní skutková tvrzení
a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu nijak nereagoval a vadu neodstranil, postupoval krajský soud v souladu
se zákonem, odmítl-li žalobcovo podání z tohoto důvodu.“ Obdobně také v rozhodnutí ze dne
18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003: „Povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze
dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný
stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl.“ K nutnosti individualizace konkrétního případu a potřebnému charakteru
žalobních bodů zdejší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2004,
sp. zn. 6 Azs 22/2004: „Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové,
tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné.
Žalobním bodem však není uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska
skutkových důvodů jen obecně odkázáno na spisový materiál.“ K této otázce se podrobně vyjádřil také
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dne 20. 12. 2005, když ve svém rozsudku
sp. zn. 2 Azs 92/2005, vyložil: „I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí
určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních
skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit
toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce
odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat
o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo
patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Lze tedy
uzavřít, že omezila-li se stěžovatelka ve své žalobě jen na citaci příslušných ustanovení správního
řádu či zákona o azylu, aniž by uvedla, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, byl postup
krajský soud naprosto v souladu se zákonem.
Také další stěžovatelčinu námitku, že šestidenní lhůta, která jí byla soudem určena
pro odstranění vad podání, byla nepřiměřeně krátká, je třeba odmítnout s odkazem
např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 42/2003: „Stanoví-li soud
v azylové věci lhůtu k odstranění vad podání (§37 odst. 5 s. ř. s.) kratší, než je lhůta k podání žaloby
(§72 odst. 1 s. ř. s.), není to v rozporu s čl. 36 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod; určení délky lhůty
podle §37 odst. 5 s. ř. s. je totiž zcela na úvaze předsedy senátu.“ Tvrdí-li stěžovatelka, že krajský soud
určil lhůtu k odstranění vad jejího podání v návaznosti na lhůtu pro podání žaloby a že takovýto
výklad nemá oporu v platné právní úpravě, je třeba uvést na pravou míru, že zákon délku lhůty
k odstranění vad podání nestanoví, a proto krajským soudem určená (byť i poměrně krátká)
šestidenní lhůta je v souladu se zákonem - jak také vyložil Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 34/2003: „Délku lhůty k opravě nebo odstranění vad podání
podle §37 odst. 5 s. ř. s. (resp. vad žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.) zákon nestanoví; určí ji soud tak, aby byla
přiměřená okolnostem konkrétního případu, tj. aby v ní podatel mohl vady podání odstranit nebo opravit.
Námitka podatele, že tato lhůta nesmí být kratší než dvouměsíční lhůta pro podání žaloby stanovená
v §72 odst. 1 s. ř. s., nemá oporu v žádném ustanovení soudního řádu správního.“
Namítá-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost a nejasnost postupu krajského soudu
při doručování výzvy k doplnění žaloby, neboť nebylo zřejmé, jakým způsobem a do jakého
místa jí byla výzva k převzetí zásilky doručována, zda si ji převzala a jaká lhůta jí byla pro
vyzvednutí výzvy určena, poukazuje Nejvyšší správní soud na některá svá rozhodnutí týkající se
institutu náhradního doručování: „Jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky (§46 odst. 4 o. s. ř.
ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s.), pak náhradní doručení zcela nahrazuje doručení skutečné a zákon s ním spojuje
totožné následky. V případě zásilek určených do vlastních rukou tak v den následující po uplynutí posledního dne
desetidenní úložné lhůty začínají běžet procesní lhůty (zde dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti).
Je lhostejné, zda stěžovatel kdykoli později rozhodnutí převezme, neboť na běh již započaté lhůty to nemá vliv.“
(podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 1 Azs 26/2004 - 35); či také
k fikci doručování v rozsudku ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 30/2003: „Při doručování písemností
určených do vlastních rukou adresáta je povinností pošty dodržet postup uvedený v ustanovení §24 odst. 2
správního řádu. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí
stěžovatel především tvrdit skutečnosti, které vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li
o tzv. náhradní doručení písemností určené do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou
prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručování dokladovaném doručenkou, zásadně jen tvrzení, že se nezastižený
adresát v době doručování písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování
zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem a poštovním řádem.“
V projednávané věci ostatně Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stejnopis
vyjádření žalovaného k žalobě, spolu s výzvou k vyjádření se k možnosti rozhodnout o věci
bez nařízení jednání (ve vietnamském jazyce), stěžovatelka osobně převzala dne 2. 3. 2007
v Pobytovém středisku v Zastávce u Brna (viz. č. l. 14 soudního spisu). Následné usnesení, jímž
byla vyzvána k doplnění a upřesnění žaloby, zaslal krajský soud dne 28. 8. 2007 opět do tohoto
pobytového střediska. Protože nebyla stěžovatelka poštovní doručovatelkou dne 10. 9. 2007
zastižena, byla obálka s písemností uložena a stěžovatelce byla zanechána výzva, aby si zásilku
vyzvedla. Dne 26. 9. 2007 byla obálka odeslána zpět krajskému soudu, který ji obdržel dne
27. 9. 2007 (viz. č. l. 18 soudního spisu). Vzhledem k tomu, že doručenka obsahuje všechny
náležitosti podle ustanovení §50f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(podle ustanovení §50f odst. 1 „musí doručenka obsahovat označení a) soudu, který písemnost předal
k doručení, b) doručované písemnosti, které byly vloženy do obálky, c) adresáta a adresy, na níž má být obálka
s písemností doručena, d) doručujícího orgánu.“ Byla-li písemnost uložena, „musí doručenka kromě náležitostí
uvedených v odstavci 1 obsahovat a) prohlášení doručujícího orgánu o tom, v který den byla obálka s písemností
uložena, b) jméno a příjmení doručovatele a jeho podpis, kterým potvrdil uložení písemnosti, c) údaj o tom,
zda byla adresátu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl, popřípadě proč k výzvě nedošlo.“), nastaly právní
účinky fikce doručení desátým dnem od uložení (v poslední den desetidenní zákonné lhůty
určené pro zásilky doručované do vlastních rukou).
V odpověď na poslední stížnostní námitku, že z odůvodnění usnesení není patrné,
jak dospěl soud k závěru, že se stěžovatelka v pobytovém středisku skutečně zdržuje a jaké
středisko měl vlastně na mysli, odkazuje Nejvyšší správní soud na již výše uvedené (tedy úspěšné
doručení první zásilky do PoS v Zastávce u Brna) a dodává, že řízení o udělení mezinárodní
ochrany má určitá specifika, mezi která patří i zvýšená snaha o rychlost a efektivnost. Aby však
mohly být tyto procesní principy naplněny, je nezbytná náležitá součinnost žadatelů o azyl, jejímž
projevem je kromě jiného jejich povinnost hlásit jednak místo svého pobytu a dále oznamovat
opuštění pobytového střediska. Obdobný závěr vyslovil zdejší soud také ve svém rozsudku
ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 Azs 16/2004: „Podmínky doručení předvolání k pohovoru v pobytovém
středisku uložením podle §24 odst. 2 a 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jsou splněny, jestliže žadatel o azyl
opustil pobytové středisko, aniž v souladu s §82 odst. 2 tohoto zákona oznámil ministerstvu písemně v příslušné
lhůtě opuštění střediska včetně uvedení adresy, kde se bude nadále zdržovat, a délky pobytu mimo pobytové
středisko.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny posuzované námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu