ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.13.2010:104
sp. zn. 2 Azs 13/2010 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: K. N., zastoupená JUDr. Pavlem Ramešem,
advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2007, č. j. OAM-1-651/VL-20-
11-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 1. 2010, č. j. 64 Az 92/2008 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Pavlu Ramešovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2007, č. j. OAM-1-651/VL-20-11-2007, žalovaný neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě žalobou; ten usnesením
ze dne 10. 3. 2008, č. j. 60 Az 93/2007 – 30, řízení o žalobě podle ustanovení §33 písm. e)
zákona o azylu zastavil. Toto usnesení krajského soudu bylo ke kasační stížnosti žalobkyně
zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 Azs 83/2008 – 65,
a věc byla vrácena zpět krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2010,
č. j. 64 Az 92/2008 - 83, kterým řízení o žalobě podle ustanovení §33 písm. b), e) zákona o azylu
zastavil. V odůvodnění usnesení uvedl, že v průběhu řízení zjistil, že stěžovatelka dne 10. 1. 2009
svévolně opustila Pobytové středisko v Z. u B.. Z toho důvodu se soud obrátil na Policii ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie s dotazem stran pobytu žalobkyně; dle jejího sdělení měla
žalobkyně vydané vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany platné od 10. 12. 2008
do 7. 2. 2009; žalobkyně svévolně opustila pobytové středisko bez uvedení další adresy a její
současný pobyt není znám. Krajský soud konstatoval, že řízení o udělení mezinárodní ochrany
je specifické v tom, že jeho nejdůležitějším prvkem je sám žadatel, pročež je jeho osobní
přítomnost a součinnost v soudním řízení nutná. Uzavřel, že řízení o žalobě je nutno zastavit,
jelikož je žalobkyně hlášena k pobytu v pobytovém středisku, kde se však nezdržuje, její současné
místo pobytu není známo a žalobkyně ani změnu místa pobytu krajskému soudu neoznámila.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
v níž uplatnila důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(„s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti, i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí,
je nicméně zřejmé, že stěžovatelkou může být toliko tvrzen kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí
o zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají
i další důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s . Z povahy věci
je vyloučen jen důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních
důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
V kasační stížnosti, podané prostřednictvím ustanoveného právního zástupce,
stěžovatelka uvedla, že shledává usnesení krajského soudu nezákonným pro nesprávné posouzení
právní otázky, nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a řízení je též zatíženo vadou,
spočívající v porušení procesních předpisů před správním orgánem. Pokud jde konkrétně
o otázku místa jejího pobytu, z kasační stížnosti se podává, že bydliště stěžovatelky bylo soudu
známo z dosavadního průběhu řízení a je vyjádřeno v rubrice kasační stížnosti. Pro zastavení
řízení tak nebyl dán důvod. Další stižní námitky se pak upínají k meritu věci a zcela se míjí
s obsahem usnesení o zastavení řízení.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
a je tedy přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační
stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých
rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57.
V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu sh ledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této k ategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení přede vším procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“.
Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud v dané věci opakovaně nerespektoval právní názor
zdejšího soudu stran aplikace a výkladu důvodů pro zastavení říz ení podle ustanovení §33
písm. b) a e) zákona o azylu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu. Proto posoudil kasační stížnost jako přijatelnou.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný krajskému soudu
ve vyjádření k žalobě ze dne 23. 10. 2007 sdělil, že se stěžovatelka nenachází v Pobytovém
středisku v Z. u B., neboť je dne 13. 10. 2007 svévolně opustila. Na podkladě této informace
krajský soud oslovil Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se žádostí o prověření jejího
pobytu. Z odpovědi dotázaného orgánu se podává, že stěžovatelka měla vydané vízum za účelem
řízení o udělení mezinárodní ochrany platné od 15. 9. 2007 do 14. 10. 2007; její poslední místo
pobytu bylo ve zmiňovaném pobytovém středisku, odkud dne 13. 10. 2007 svévolně odešla,
a její současné místo pobytu není známo. Krajský soud proto stěžovatelce dne 15. 11. 2007,
usnesením č. j. 60 Az 93/2007 - 25, ustanovil opatrovníka. Dne 12. 12. 2007 však přímo
stěžovatelce (soudě alespoň podle záhlaví tohoto přípisu a podle potvrzené doručenky,
jež je ve spisu volně vložena) zaslal na adresu pobytového střediska příp is, v němž se jí dotázal,
zda souhlasí s tím, aby bylo o věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání. Na tento dotaz
stěžovatelka dne 7. 1. 2008 zareagovala a ve vlastnoručně psané odpovědi uvedla jako adresu pro
doručování Pobytové středisko v Z. u B. Usnesením ze dne 10. 3. 2008, č. j. 60 Az 93/2007 – 30,
krajský soud přesto řízení podle ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu zastavil, a to pro
nemožnost zjištění pobytu stěžovatelky. Usnesení doručil krajský soud opatrovníku stěžovatelky
dne 25. 3. 2008. Proti tomuto usnesení podala sama stěžovatelka dne 7. 4. 2008 kasační stížnost,
ve které uvedla, že se toho času zdržuje na adrese P. 8, Š. 1 (na obálce uvedeno Š.5 u A . Š.).
K žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce jí krajský soud zaslal na ad resu P. 8, Š. 15
zásilkou vzor č. 60, který si stěžovatelka osobně převzala dne 23. 4. 2008, řádně jej vyplnila a
vrátila krajskému soudu. Usnesením ze dne 19. 5. 2008, č. j. 60 Az 93/2007 – 44, byl stěžovatelce
ustanoven advokát; usnesení bylo stěžovatelce doručováno opět na výše uvedenou adresu, na
které si písemnost dne 4. 6. 2008 převzala. Usnesení krajského soudu o zastavení řízení Nejvyšší
správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 Azs
83/2008 - 65, a to z důvodu toho, že krajský soud nevyčerpal veškeré dostupné možnosti ke
zjištění místa pobytu stěžovatelky a že na věc aplikoval nesprávnou právní normu - ustanovení §
33 písm. e) zákona o azylu.
Poté, co se věc vrátila k dalšímu řízení zpět ke krajskému soudu, zaslal krajský soud
stěžovatelce na adresu P. 8, Š. 15 vzor č. 5 k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez
nařízení ústního jednání. Tuto písemnost si na uvedené adrese stěžovatelka opět osobně převzala
dne 6. 2. 2009. Dále je v soudním spisu založen výpis z evidence žalovaného k osobě stěžovatelky
ze dne 13. 7. 2009 a ze dne 9. 11. 2009. Z obou vyplynuly shodné skutečnosti, a sice, že
stěžovatelka dne 10. 1. 2009 svévolně opustila Pobytové středisko v Z. u B. Krajský soud se poté dne
13. 11. 2009 obrátil na Ředitelství služby cizinecké policie se žádostí o prověření pobytu
stěžovatelky na adrese P. 8, Š. 364/15 u paní A. Š. Z přípisu dotázaného orgánu ze dne
13. 11. 2009 vyplynulo, že stěžovatelka měla platné vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany platné od 10. 12. 2008 do 7. 2. 2009 a že její poslední evidovaný pobyt byl na adrese
Pobytového střediska v Z. u B., které stěžovatelka dne 10. 1. 2009 svévolně opustila; současné
místo pobytu není známé. Krajský soud se poté dne 19. 11. 2009 obrátil na Policii ČR, Oblastní
ředitelství SCP Praha, Inspektorát cizinecké policie Praha se žádostí o prověření pobytu
stěžovatelky na adrese P. 8, Š. 364/15 u paní A.Š. Odpověď dotázaného orgánu došla krajskému
soudu dne 10. 2. 2010 a je z ní patrné, že šetření provádějící policista hovořil dne 3. 2. 2010 s paní
A. Š., která uvedla, že se stěžovatelka již na uvedené adrese nezdržuje a že by se měla zdržovat
v Ch. nebo v D., přičemž přesnou adresu neznala. Bylo tak též zjištěno telefonní číslo
na stěžovatelku, na kterém se však nepodařilo ji kontaktovat. Krajský soud však již předtím
usnesením ze dne 11. 1. 2010, č. j. 64 Az 92/2008 – 83, řízení podle ustanovení §33 písm. b), e)
zákona o azylu zastavil.
Podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo
pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce). Podle písm. e) téhož ustanovení soud řízení
zastaví, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) se n ezdržuje v místě hlášeného pobytu
a jeho změnu soudu neoznámil.
Především je nutno krajskému soudu opětovně vytknout nesprávnou aplikaci právní
normy. Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku v této věci, vydaném dne 26. 11. 2008,
č. j. 2 Azs 83/2008 – 65, totiž krajskému soudu vytknul, že důvod pro zastavení řízení nesprávně
subsumoval pod ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu, které však dopadá na jiný okruh
případů a upozornil, že v dané věci by bylo lze řízení zastavit jed ině podle ustanovení §33
písm. b) zákona o azylu, a to za předpokladu splnění jeho podmínek. Krajský soud však tento
závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nerespektoval a v nyní přezkoumávaném
usnesení uvedl, že řízení zastavuje podle ustanovení §33 písm. b), e) zá kona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy opětovně upozorňuje, že na daný případ může dopadat jedině
důvod zastavení řízení podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu. Výkladem ustanovení
§33 písm. e) citovaného zákona se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 8. 2009,
č. j. 1 Azs 38/2009 – 48, v němž konstatoval, že „[u]stanovení §33 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, lze aplikovat jen na situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany změní mís to hlášeného pobytu
v souladu s §77 téhož zákona, neoznámí tuto změnu soudu a současně se na novém místě hlášeného pobytu
nezdržuje.“ Z obsahu správního a soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatelka podstupovala
postup změny místa hlášeného pobytu podle ustanovení §77 zákona o azylu, a proto je zřejmé,
že pak ani takovou změnu nemohla ohlašovat soudu a ani splnit podmínku, že by se v novém
místě hlášeného pobytu nezdržovala. Nejvyšší správní soud tedy považuje opakovaně za nutné
korigovat právní názor krajského soudu stran aplikace ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu
na posuzovanou věc a konstatuje, že aplikace tohoto ustanovení je vyloučena. Zároveň je však
třeba dodat, že by bylo zcela v rozporu se zásadou procesní ekonomie rušit usnesení krajského
soudu jen za tím účelem, aby tento soud ve svém odůvodnění vypustil odkaz na jedno ze dvou
zákonných ustanovení, přestože (jak bude vyloženo dále) druhé z těchto ustanovení jako důvod
pro zastavení řízení plně obstojí (srov. rozsudek Nejvyššího správního s oudu ze dne 6. 8. 2009,
8 Azs 26/2009 – 45).
V rámci přezkumu skutkových zjištění krajského soudu stran posouz ení otázky, zda byly
naplněny podmínky pro zastavení řízení z důvodu nemožnosti zjištění místa pobytu stěžovatelky
podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu, je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat,
že v postupu krajského soudu shledává jisté nelogičnosti. Předně není zřejmé, proč krajský soud
nerozhodl o věci meritorně a v reálném čase, když stěžovatelce zaslal výzvu, zda souhlasí
s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání a podle doručenky ze dne 6. 2. 2009 měl pak
i postaveno najisto, že se stěžovatelka zdržuje na adrese P. 8, Š. 15 u A . Š. a že si tam i řádně
přebírá poštu. Krajský soud bez zjevných důvodů s rozhodnutím ve věci vyčkával s tím, že si až
dne 13. 7. 2009 a dne 9. 11. 2009 nechal vyhotovit výpisy z evidence žalovaného, ze kterých
pouze seznal, že stěžovatelka naposledy svévolně opustila pobytové středisko dne 10. 1. 2009.
V listopadu 2009 pak započal aktivně zjišťovat, zda se stěžovatelka na adrese P. 8, Š.15 stále
zdržuje. Od dotázaného orgánu (Ředitelství služby cizinecké policie, Praha 3 ) se dozvěděl, že
současné místo pobytu stěžovatelky není známé. Následně se dne 19. 11. 2009 obrátil se stejnou
žádostí na Policii ČR, Oblastní inspektorát SCP Praha, Inspektorát c izinecké policie Praha. Aniž
by však obdržel odpověď dotázaného orgánu, rozhodl dne 11. 1. 2010 o zastavení řízení.
Vycházel-li za této situace krajský soud z předpokladu, že stěžovatelka je neznámého
pobytu, jednalo se o závěr nepodložený a předčasný, zejména proto, že mu bylo známo,
že se stěžovatelka v únoru roku 2009 na adrese P. 8, Š.15 zdržovala a obsah soudního spisu
v době rozhodování o zastavení řízení nenasvědčoval tomu, že se již na této adrese nadále
nezdržuje. Krajský soud proto nemohl mít postaveno na jisto, že je stěžovatelka neznámého
pobytu. Na neznámost místa pobytu nelze usuzovat pouze z informace o svévolném opuštění
pobytového střediska dne 9. 1. 2009, byl-li krajský soud nesporně samotnou stěžovatelkou
zpraven o místě jejího pobytu na adrese P. 8, Š. 15 a ještě v únoru 2009 byla stěžovatelka na této
adrese kontaktní. Krajský soud se ani v mezidobí (od února 2009 do ledna 2010) nepokoušel
stěžovatelce na uvedenou adresu zaslat nějakou písemnost, aby si sám ověřil, zda je stále
dostupná či nikoliv. V daném případě tedy nelze než učinit dílčí závěr, že krajský soud nevyčerpal
veškeré dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatelky a o zastavení řízení rozhodoval,
aniž měl postaveno na jisto, že místo jejího pobytu nebylo možno v rozhodné době (11. 1. 2010)
zjistit; jeho rozhodnutí je tudíž založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu se podává, že takové procesní pochybení soudu
v zásadě postačuje pro zrušení jeho rozhodnutí. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 15. 7. 2004,
č. j. 3 Azs 58/2004 – 57, publikovaný pod č. 343/2004 Sb. NSS, roz sudek ze dne 26. 5. 2005,
č. j. 7 Azs 271/2004 – 58, publikovaný pod č. 707/2005 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 16. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 41/2003 – 42, publikovaný pod č. 729/2005 Sb. NSS.
Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že dne 10. 2. 2010 byl do soudního spisu
doručen úřední záznam Služby cizinecké policie, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze kterého se podává, že dne 3. 2. 2010 bylo
provedeno šetření k pobytu stěžovatelky na adrese P. 8, Š.5, přičemž bylo od A. Š. zjištěno, že se
stěžovatelka na uvedené adrese již nezdržuje a že by se měla nacházet v Ch. nebo v D.; telefonní
číslo, na kterém by měla být stěžovatelka dostupná, nebylo kontaktní. Na základě těchto zjištění
Nejvyšší správní soud uzavírá, že k datu 3. 2. 2010 bylo již postaveno na jisto, že je stěžovatelka
neznámého pobytu. Jakkoli tedy bylo rozhodnutí krajského soudu ze dne 11. 1. 2010 o zastavení
řízení předčasné, procesní vada, které se krajský soud dopustil, neměla de facto vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí, neboť informace dostupné z úředního záznamu zhojují (ex post) nedostatek
skutkových zjištění krajského soudu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, se podává, že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok
rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ V nyní posuzovaném případě lze
skutečně bez jakýchkoli pochybností dovodit, že kdyby k procesnímu pochybení krajského soudu
nedošlo, tj. kdyby krajský soud dostatečně zjistil skutkový stav (zejm éna vyčkal vyjádření policie),
byl by výsledek naprosto stejný. Řízení před krajským soudem by bylo zastaveno, neboť by bylo
bezpečně zjištěno, že stěžovatelka je neznámého pobytu.
Pokud jde o zbývající kasační námitky, ty nemohl Nejvyšší správní soud z povahy věci
vypořádat, neboť se dotýkají samotného merita věci, tj. argumentují ve prospěch udělení
mezinárodní ochrany stěžovatelce, a zcela se tak míjejí s obsahem napadeného usnesení krajského
soudu. Proto byly pro posouzení zákonnosti usnesení o zastavení řízení zcela bezpředmětnými.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Krajský soud ustanovil stěžovatelce zástupcem advokáta; náklady říze ní v tomto případě
hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní
služby (sepsání kasační stížnosti) v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem ted y 2400 Kč. Vzhledem k tomu,
že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyš uje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně
vypočtená podle ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o d ani z přidané
hodnoty, činí 480 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši 2880 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu