ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.147.2016:30
sp. zn. 2 Azs 147/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. V. N.,
zastoupený Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2014,
č. j. MV-77012-3/SO-2013, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30A 4/2015 - 92,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30A 4/2015 - 92,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30A 4/2015 - 92,
bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2014, č. j. MV-77012-3/SO-2013,
kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 5. 2013,
č. j. OAM-424-14/ZR-2013, tak, že se výrokem I. platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu
podle §77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
ruší a výrokem II. se podle §77 odst. 3 stanovuje lhůta k vycestování z území České republiky
do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2013,
č. j. OAM-424-14/ZR-2013. Konkrétně žalovaná změnila výrokovou část rozhodnutí správního
orgánu I. stupně tím, že ji doplnila o výrok II., kterým stanovila lhůtu k vycestování z území
České republiky.
[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve uvedl, že při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců správní orgán zohlední zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Následně krajský
soud obsáhle citoval závěry správních orgánů k otázce přiměřenosti zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu, přičemž vyhodnotil, že nemůže být pochyb o tom, že se správní orgány
otázkou přiměřenosti dostatečně zabývaly. Podle krajského soudu však neobstála kvalita
odůvodnění napadeného rozhodnutí.
[3] V daném případě nebylo pochyb o tom, že se žalobce dopustil závažného porušení
zákonů České republiky, nadto se prokazatelně dopustil protiprávního jednání i na území dalších
států Evropské unie. Podle krajského soudu však ani tyto skutečnosti nezbavily správní orgány
povinnosti opatřit si ve vztahu k hodnocení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí
příslušné informace a tyto řádně zvážit. Krajský soud tak shledal nezbytným, aby správní orgány
zkoumaly a poměřovaly rovněž vliv napadeného rozhodnutí na ostatní rodinné příslušníky,
kteří by jinak měli právo pobývat v České republice na základě samostatného pobytového
oprávnění. K tomu krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39. Samotné správní orgány přitom ve svých rozhodnutích
konstatovaly vysokou pravděpodobnost zásahu do žalobcova soukromého nebo rodinného
života.
[4] V této souvislosti krajský soud dále uvedl, že v řízení před správními orgány
byly opakovaně navrhovány výslechy členů žalobcovy rodiny, avšak tyto důkazy nebyly
provedeny, aniž by bylo řádně zdůvodněno, proč se tak nestalo. Právě výpovědi členů rodiny,
zde především manželky žalobce, by podle názoru krajského soudu mohly podstatným způsobem
osvětlit intenzitu možného dopadu rozhodnutí i na ostatní rodinné příslušníky. V uvedeném
postupu správních orgánů, resp. v neprovedení navrhovaných výslechů, tak krajský soud shledal
zásadní pochybení, jež vedlo k závěru o důvodnosti podané žaloby.
II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobce
[5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě napadla
rozsudek krajského soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka předně uvedla, že v dané věci bylo nutno vzájemně poměřit veřejný zájem
spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem žalobce na jeho soukromý a rodinný život.
Stěžovatelka proto vážila relevantní vazby žalobce na území s veřejným zájmem, zde spočívajícím
zejména v ochraně společnosti před mimořádně závažnou drogovou kriminalitou.
[7] Co se týče neprovedení důkazů výslechem žalobce a svědeckou výpovědí jeho manželky,
stěžovatelka zastává názor, že provedení těchto úkonů by bylo zcela nadbytečné. Stěžovatelka,
jakož i správní orgán I. stupně nikterak nezpochybňovaly, že mezi žalobcem a jeho rodinnými
příslušníky je skutečné pouto, do něhož může být napadeným rozhodnutím určitým
způsobem zasaženo. Podstatné však je, že stěžovatelka tento zásah vyhodnotila jako přiměřený,
a to s ohledem na důvody a okolnosti, jež ke zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu
vedly. Stěžovatelka proto nerozumí tomu, co by mělo být podle krajského soudu svědeckou
výpovědí manželky žalobce zjištěno.
[8] Stěžovatelka dále doplnila, že důkazní návrh týkající se výslechu žalobce není ve správním
spisu obsažen, přičemž zdůraznila, že žalobci byl dán zcela dostatečný prostor pro vyjádření
jeho postoje a sdělení rozhodných skutečností. Nutno uvést, že žalobce své stanovisko týkající
se zrušení povolení k trvalému pobytu ve správním řízení písemně vyjádřil.
[9] Stěžovatelka dále uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za přiměřené důvodům,
které k jeho vydání vedly, když poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 – 41. Zdůraznila přitom, že žalobci nebylo uloženo opatření
ve formě správního vyhoštění, které by mu další pobyt na území České republiky zakázalo,
avšak bylo mu odebráno nejvyšší a nejvýhodnější pobytové oprávnění, jakého může cizinec
na území dosáhnout. Stěžovatelka pak v této souvislosti zrekapitulovala, že se žalobce dopustil
úmyslné trestné činnosti mimořádné závažnosti, ve značném rozsahu a jako člen organizované
skupiny, když páchal (drogovou) trestnou činnost za účelem dosažení zisku a po dobu několika
měsíců. Role žalobce v rámci předmětné organizované skupiny zároveň byla zásadní, nikoliv
jen nepatrná, neboť žalobce svým jednáním významně přispíval k plánovaným cílům
skupiny. Žalobcem opakovaně akcentovaný zásah do rodinného života (resp. zásah do života
jeho manželky a nezletilých dětí) si tak podle názoru stěžovatelky přivodil především
on sám svým vlastním protiprávním jednáním. Právě žalobce si totiž musel být vědom, že pokud
páchá závažnou úmyslnou trestnou činnost, může toto jednání vyústit jednak v uvěznění,
bude-li odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a jednak ve ztrátu pobytového
oprávnění na území České republiky.
[10] Závěrem stěžovatelka uvedla, že veškeré podmínky pro zrušení povolení žalobce
k trvalému pobytu, které jsou uvedeny v §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců,
byly v daném případě splněny. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgány v daném případě zcela
nadřadily formální postup nad materii věci. Z obsahu správního spisu podle žalobce vyplývá,
že veškeré správní rozhodování bylo založeno nikoliv na zjišťování materiální pravdy v podobě
toho, jaký zásah do základního práva v daném specifickém případě může nastat zrušením
jeho trvalého pobytu, ale na volné úvaze správních orgánu, která nemá základ v provedeném
dokazování. Pokud tedy bylo vynecháno „hledání“ materiální pravdy v procesu rozhodování
správních orgánů, a to v podobě neprovedení důležitých důkazů, pak se jednalo o vadu,
která měla za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce dále konstatoval, že odnětí
svobody pro něho bylo dostatečně výchovným trestem. Co se týče samotné jím páchané trestné
činnosti, žalobce uvedl, že se jednalo o ojedinělý exces, který vedl k jeho prvnímu trestnímu
stíhání, a tedy na něho nelze pohlížet jako na osobu, která by se soustavně dopouštěla
porušování právních povinností. Odloučení od rodiny, které z důvodu svého trestního stíhání
nemohl ovlivnit, mu rovněž nemůže být kladeno k tíži, nadto za situace, kdy byl s rodinou
i přes omezení své osobní svobody v čilém kontaktu. Ke zpřetrhání rodinných pout totiž nedošlo
a tato se znovu obnovila po podmínečném propuštění žalobce z výkonu trestu. S ohledem
na výše uvedené žalobce navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a s přihlédnutím k vadám, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti.
[13] Klíčovou otázkou daného případu je posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky do soukromého a rodinného
života žalobce (popř. jeho rodinných příslušníků).
[14] Podle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 17. 12. 2015),
ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky,
že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.
[15] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce nelze považovat za trestně
zachovalého, neboť z obsahu správního spisu [konkrétně z opisu z evidence Rejstříku
trestů, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 (v právní moci dne
23. 11. 2012), sp. zn. 46T 9/2011, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012,
sp. zn. 11To 118/2012] je zřejmé, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Pro výkon trestu odnětí svobody byl žalobce zařazen
do věznice s ostrahou. Spornou je tedy pouze skutečnost, zda jsou důsledky zrušení povolení
k trvalému pobytu žalobce na území České republiky z tohoto důvodu přiměřené, a to s ohledem
na dopad do jeho soukromého a rodinného života, jak požaduje shora citované ustanovení
zákona o pobytu cizinců.
[16] V dané věci je tedy potřeba identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného
života žalobce v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo
k jeho vydání. K tomu lze odkázat na rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39,
ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[z]e samotné podstaty principu přiměřenosti plyne,
že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem
na soukromý a rodinný život cizince.“
[17] Co se týče existence rodinného života žalobce, pak tato nebyla správními orgány nijak
zpochybněna. Naopak sama stěžovatelka v napadeném rozhodnutí výslovně uvedla, že intenzita
zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v daném případě není zanedbatelná.
Při posouzení věci správní orgány vycházely z toho, že žalobce má na území České republiky
manželku a dvě nezletilé děti (narozené dne 12. 12. 2007 a dne 28. 1. 2010). Všichni jsou státní
příslušníci Vietnamské socialistické republiky, držitelé povolení k trvalému pobytu na území
České republiky, přičemž jsou k pobytu hlášeni na totožné adrese jako žalobce. Stěžovatelka
tak shledala vzájemné vazby žalobce s rodinou jako reálné, avšak oslabené z důvodu
stěžovatelova odsouzení k trestu odnětí svobody, když ten byl uvězněn po většinu života svých
dětí. Stěžovatelka taktéž přihlédla k tomu, že byl žalobce držitelem povolení k trvalému pobytu
na území České republiky od roku 2005.
[18] Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že o okolnostech rodinného života žalobce
správní orgány uvážily nezaujatě, když vzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti daného
případu a přihlížely ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. V této souvislosti se proto jeví zcela
nadbytečným požadavek krajského soudu, plynoucí z odůvodnění jeho rozsudku, na doplnění
dokazování, a to provedením svědeckých výpovědí členů rodiny žalobce (konkrétně
manželky). Správní orgány totiž pouto mezi žalobcem a jeho rodinou považovaly za skutečné
a toto nezpochybňovaly. Vyhodnotily přitom, že do rodinného života žalobce a jeho nejbližších
bude negativně zasaženo, avšak tento zásah shledaly přiměřeným.
[19] Za případný zásah do žalobcova práva na soukromý a rodinný život podle názoru
Nejvyššího správního soudu lze považovat skutečnost, že ten již nebude moci pokračovat
na území České republiky v soužití s manželkou a dvěma dětmi. S ohledem na délku pobytu
žalobce a jeho rodiny na území České republiky je též možné očekávat i narušení dalších
sociálních vazeb. Jak v úvahu přicházející varianta praktického odloučení stěžovatele od jeho
rodiny, tak možná varianta přesídlení stěžovatelovy rodiny do Vietnamské socialistické republiky
proto představují intenzivní zásah do rodinného života žalobce.
[20] Na druhou stranu tímto nejsou stěžovatel a jeho rodinní příslušníci zcela zbaveni
možnosti realizovat společný rodinný život. Nutno doplnit, že ani čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu
je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).
V této souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné i případné
extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný,
případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto
důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci
extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci
Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98). Z tvrzení žalobce pak v nyní řešené věci
nelze nemožnost realizace jeho rodinného života v zemi původu (a to všech členů jeho rodiny)
jakkoliv dovodit. Naopak, přestěhování stěžovatele a s ním případně jeho manželky a dětí
do Vietnamu a jejich společnému životu tam nic nebrání.
[21] Zbývá tedy posoudit, zda jsou výše uvedené možné následky napadeného rozhodnutí,
nepochybně pro stěžovatele osobně i pro jeho manželku a děti velmi závažné a měnící zcela
zásadně dosavadní způsob jejich života, adekvátní důvodu, který vedl správní orgány právě
k rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce.
[22] Tímto důvodem byla skutečnost, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
podle §283 odst. 1, odst. 2, písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
za což byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, se zařazením
do věznice s ostrahou (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 (v právní moci
dne 23. 11. 2012), sp. zn. 46T 9/2011, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012,
sp. zn. 11To 118/2012). Stěžovatel se tedy spolu s dalšími osobami dopustil jednání, jímž naplnil
kvalifikovanou skutkovou podstatu (ve druhém odstavci) trestného činu, jehož objektem je zájem
na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného
nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou
nebo psychotropní látku a prekursory. Již obecnou a typovou společenskou nebezpečnost
(škodlivost) takovéhoto kvalifikovaného trestného činu je nutno hodnotit jako vysokou,
a to zejména ve vztahu k významu společenského zájmu chráněného uvedeným ustanovením.
Nadto je třeba uvést, že úloha žalobce v rámci předmětné organizované skupiny (podle výroční
zprávy Národní protidrogové centrály z roku 2010 největší odhalená zločinecká skupina
obchodující na území České republiky s marihuanou) byla zcela zásadní, neboť ten uzavřel
nájemní smlouvu na prostor, kde docházelo k nakládání s drogou, řídil a organizoval celý proces
pěstování a zpracování drogy, jakož i činnost tzv. zahradníků, a rovněž se podílel na zásobování
předmětného komplexu. To vše páchal úmyslně, po dobu několika měsíců, za účelem dosažení
zisku. Výše trestu uloženého žalobci (6 roků odnětí svobody) a jeho zařazení do věznice
s ostrahou tak svědčí i o konkrétní společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jednání žalobce
s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu, které trestní soudy při svém rozhodování
zohlednily. Na věci nic nemění ani okolnost, že předmětem popsaného zištného
a „průmyslovým“ způsobem provozovaného jednání byla droga typově spíše méně
nebezpečná - podstatné je zde to, za jakým účelem, v jakém rozsahu a jakým způsobem
stěžovatel svoji činnost prováděl.
[23] Navíc je k osobě žalobce možné poukázat i na skutečnost, že s ním bylo podle zpráv
Europolu vedeno na území Spolkové republiky Německo v roce 1998 řízení pro porušení
cizineckého zákona (falešná identita) a zákona o zbraních a dále na území Francouzské republiky
v roce 2001 řízení pro porušení cizineckého zákona (tři falešné identity).
[24] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se žalobce dopustil natolik závažného
protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života,
resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený. I když správní orgány
rozhodovaly s jistým časovým odstupem od spáchání trestného činu, nesnížila se společenská
škodlivost jednání žalobce natolik, že by bylo možné považovat rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu na území České republiky ve smyslu §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu
cizinců za neadekvátní. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že byl stěžovatel z výkonu
trestu podmíněně propuštěn a podmínky podmíněného propuštění plní. Podmíněné propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje zahlazení odsouzení. Na stěžovatele se nehledí,
jako by nebyl odsouzen. Pro něj negativní důsledky jeho jednání tak nadále přetrvávají
(byť v menší míře), přičemž se nevyčerpávají použitím trestněprávních nástrojů. Stěžovatel
si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých
možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině
trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat
s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům touho
státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí
právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým
jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu
v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného
jednání vyvarovat.
[25] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že zákonem č. 314/2015 Sb. (v účinnosti
od 18. 12. 2015), kterým byl změněn zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, došlo v §77 odst. 1 uvedeného zákona k doplnění písm. h), které stanoví,
že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České
republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky
anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že zákonodárce
provedenou novelou zákona o pobytu cizinců v případech závažného protiprávního jednání
cizince (trestněprávního charakteru) upustil v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému
pobytu od dalšího zkoumání přiměřenosti z hlediska zásahu zrušujícího rozhodnutí
do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle nynější koncepce zákona o pobytu cizinců
tak bude v případě závažné trestné činnosti cizince povolení k trvalému pobytu zrušeno
bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život. Lze stěží předpokládat, že zákonodárce
chtěl novelou celkově výrazně zostřit právní úpravu rušení trvalého pobytu a připustit typově
výrazně přísnější zásahy do soukromého a rodinného života cizinců za určitá jednání,
než jaké předvídala úprava předchozí; ostatně něco takového by bez dalšího nemohl provést
pro svou vázanost mimo jiné článkem 8 Úmluvy, který limituje přípustnou míru přísnosti
běžného zákonodárce v tomto ohledu. Jestliže se tedy stěžovatel dopustil trestného jednání výše
popsaného, za které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků
(dvojnásobku rozhodné hranice podle nové právní úpravy), šlo typově o jednání, u něhož
by podle nynější úpravy vůbec proporcionalita zásahu do jeho soukromého a rodinného života
neměla být testována. Takto typově závažné jednání tedy i podle dřívější, na stěžovatele
použitelné úpravy zpravidla mělo mít za následek zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu,
neboť typově jednoznačně a s velkou rezervou dosahovalo intenzity narušení veřejného zájmu
opravňující i k velmi závažnému zásahu do soukromého a rodinného života cizince a jeho
rodinných příslušníků.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. V souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud bude v dalším řízení vázán výše uvedeným právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[28] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu