ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.157.2020:32
sp. zn. 2 Azs 157/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: T. N. T.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
6. 5. 2020, čj. 77 A 39/2020 - 15,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020, čj. 77 A 39/2020 - 15, se r uší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 6. 5. 2020,
č. j. 77 A 39/2020 – 15, odmítl žalobu podanou dne 26. 3. 2020, kterou se žalobce domáhal,
aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat do třiceti dnů od právní moci rozsudku
rozhodnutí ve věci jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
[2] Krajský soud především uvedl, že žalobce nesplnil podmínku bezvýsledného vyčerpání
prostředků, které procesní předpis stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu
(§79 odst. 1 věty první s. ř. s.); tímto prostředkem byla v daném případě žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). Konstatoval, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců (dále jen „Komise“) rozhodla o zrušení původního rozhodnutí žalovaného a vrátila věc
žalobce žalovanému, přičemž oběma bylo toto rozhodnutí doručeno dne 20. 12. 2019.
Připomenul, že podle §169t odst. 6 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodne
žalovaný o žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti
a ve lhůtě 90 dnů ve zvlášť složitých případech, nebo pokud žalovaný požádal o vydání
závazného stanoviska Úřad práce ČR. V uvedených lhůtách je žalovaný povinen rozhodnout také
poté, co původní rozhodnutí zruší Komise a věc mu vrátí k novému projednání; lhůta v takovém
případě počíná běžet dnem vrácení spisu se zrušujícím rozhodnutím žalovanému. V daném
případě však dle krajského soudu z žaloby jednoznačně neplynulo ani to, kdy lhůta pro vydání
rozhodnutí počala běžet, ani to, zda měl žalovaný povinnost rozhodnout ve lhůtě 60 dnů,
či 90 dnů.
[3] Žalobce měl za to, že od 20. 12. 2020 byl žalovaný nečinný, a proto podal dne 24. 2. 2020
žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti u Komise; nevyčkal však na její vyřízení.
Za normálních okolností by dle krajského soudu měla Komise rozhodnout ve lhůtě 30 dnů
(analogicky použito lhůtu pro vydání rozhodnutí podle §71 s. ř.), tedy v projednávaném případě
do 25. 3. 2020. Vláda ČR však před uplynutím lhůty vyhlásila nouzový stav (usnesením vlády ČR
ze dne 12. 3. 2020, č. 198, o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 71/2020 Sb.; dále
jen „usnesení vlády č. 71/2020 Sb.“) a s účinností od 14. 3. 2020 nařídila přerušit všechna řízení
o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných na zastupitelských úřadech (bod I/4
usnesení). Kvůli přerušení řízení neběžely dle krajského soudu tedy lhůty jak pro vydání
rozhodnutí o uvedených žádostech, tak pro učinění opatření proti nečinnosti. V projednávaném
případě lhůta pro vyřízení žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti nejen neskončila
před podáním žaloby, ale neskončila ani v den rozhodování soudu, a není ani jednoznačné, kdy
vlastně skončí.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Namítl, že podmínky §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., dle kterého krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby, nebyly splněny. Zrušující
rozhodnutí Komise nabylo právní moci dne 20. 12. 2019, v této věci nebyly splněny podmínky,
pro které zákon předpokládá devadesátidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí, a proto zákonná lhůta
pro vydání rozhodnutí žalovanému marně uplynula dne 18. 2. 2020. O žádosti o uplatnění
opatření proti nečinnosti podané dne 24. 2. 2020 měla Komise rozhodnout v třicetidenní lhůtě,
což neučinila, došlo tedy k bezvýslednému vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti
dostupných stěžovateli, a podmínky stanovené v §79 odst. 1 věty první s. ř. s. v den podání
žaloby tudíž byly splněny.
[5] Krajský soud nesprávně vztáhl usnesení vlády č. 71/2020 Sb. i na řízení o žádosti
o uplatnění opatření proti nečinnosti (výslovně to uvádí v bodě 9 napadeného usnesení). Z bodu
I/4 usnesení vlády však nelze dovodit, že by se měl vztahovat na jiná řízení než na řízení
o žádostech o vymezená pobytová oprávnění. Komisi nic nebránilo v tom, aby opatření vydala.
Mohla například rozhodnout tak, že žalovanému ukládá o žádosti rozhodnout do 15 dnů
od odpadnutí překážky, pro kterou žalovaný řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty
přerušil (v obdobných případech tak Komise skutečně rozhodla).
[6] Lhůta pro vydání rozhodnutí žalovanému uplynula ještě před vyhlášením nouzového
stavu, před vydáním usnesení vlády č. 71/2020 Sb. a před vydáním usnesení žalovaného
o přerušení řízení o stěžovatelově žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Nečinnost žalovaného
neměla s těmito akty žádnou příčinnou souvislost, a byla proto nezákonná.
[7] Stěžovatel považoval za nezákonné i usnesení vlády č. 71/2020 Sb. Nebylo mu zřejmé,
jaký konkrétní cíl mělo krizové opatření v bodu I/4 tohoto usnesení sledovat, protože vláda
ani v tomto usnesení, ani v usnesení o vyhlášení nouzového stavu nevymezila dotčená práva
a povinnosti, jak jí ukládá čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České
republiky. Obsah tohoto krizového opatření neodpovídá §6 odst. 1 písm. b) zákona
č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), na jehož základě
ho vláda přijala. Přerušení správních řízení nebylo žádným organizačním nebo technickým
opatřením určeným k řešení výskytu koronaviru a k odstranění jeho následků a nesledovalo žádný
cíl uvedený v citovaném ustanovení krizového zákona.
[8] Krajský soud své rozhodnutí opřel o bod I/4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb.,
aniž by se zabýval jeho zákonností a ústavností. Navíc tento bod interpretoval tak, že všechna
řízení o žádostech o pobytová oprávnění byla s účinností od 14. 3. 2020 přerušena již na základě
samotného usnesení vlády, což je výklad chybný. Vláda nebyla oprávněna tak učinit,
proto provedení bodu I/4 usnesení uložila žalovanému, který pak vydal individuální usnesení
o přerušení jednotlivých řízení. V projednávaném případě žalovaný usnesení vydal až po podání
nečinnostní žaloby a na přípustnost žaloby samotné proto nemělo žádný vliv.
[9] Závěrem stěžovatel namítl, že pokud dle krajského soudu žaloba trpěla nedostatky (neboť
z žaloby údajně jednoznačně neplynulo to, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí počala běžet, ani to,
zda měl žalovaný povinnost rozhodnout ve lhůtě 60 dnů, či 90 dnů), měl jej k jejich odstranění
vyzvat podle §37 odst. 5 s. ř. s.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve věci nebyl a není nečinný.
Upozornil na krizové opatření, kterým vláda nařídila přerušit všechna řízení o žádostech
o oprávnění k pobytu nad 90 dnů. Žalovaný se řídil tímto bezprostředně závazným usnesením
a řízení o žádosti stěžovatele přerušil. Žalovaný činil kroky k tomu, aby ve věci rozhodl, ovšem
stěží mohl předvídat, že bude muset řízení přerušit na dobu trvání nouzového stavu.
Dne 19. 5. 2020 pak žalovaný vydal rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání
zaměstnanecké karty zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dne 29. 5. 2020 odvolání;
rozhodnutí žalovaného tedy dosud nenabylo právní moci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a stěžovatelem
uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by měl v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti,
a dospěl k závěru, že takovými vadami netrpí.
[12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se skutkově i právně obdobným případem
zabýval již v rozsudku ze dne 22. 7. 2020, č. j. 1 Azs 200/2020 – 31, a v projednávané věci
neshledal žádný důvod, proč by se měl od zaujatého názoru odchýlit.
[13] Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby.
Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem
speciálním, neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení
řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012,
č. j. 4 As 57/2012 - 13).
[14] Krajský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítl jako nepřípustnou podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nebyla splněna podmínka stanovená v §79 odst. 1 věty první s. ř. s.
Podle §79 odst. 1 věty první s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou
domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Povinnost
soudu odmítnout žalobu na ochranu proti nečinnosti podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v případě,
kdy žalobce nevyčerpal prostředek proti nečinnosti před správním orgánem, potvrdil rozšířený
senát v usnesení ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, č. 3071/2014 Sb. NSS, a v rozsudku
ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, č. 3409/2016 Sb. NSS, jak uvedl v napadeném usnesení
i krajský soud.
[15] Prostředkem, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, je v daném případě žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti podle §80 odst. 3 s. ř. Bezvýsledně je pak tento prostředek ochrany vyčerpán,
pokud nadřízený správní orgán žádosti navrhovatele nevyhoví podle §80 odst. 6 věty
druhé s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že správní řád výslovně nestanoví lhůtu pro vydání
rozhodnutí ve věci žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, je třeba vycházet z §71
odst. 3 s. ř. a tam stanovené obecné třicetidenní lhůty. Pro zvláště složité případy není na základě
§71 odst. 3 s. ř. vyloučena aplikace lhůty delší. Účastník řízení by tedy měl před podáním žaloby
na ochranu proti nečinnosti vyčkat uplynutí alespoň obecné třicetidenní lhůty. Z toho plyne,
že bezvýsledně je prostředek ochrany proti nečinnosti vyčerpán také tehdy, pokud nadřízený
správní orgán ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodne (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009 - 149, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne
25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, č. 3409/2016 Sb. NSS). Platí, že podmínka bezvýsledného
vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem musí být splněna
již k okamžiku podání žaloby (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 5 As 9/2015-59, č. 3409/2016 Sb. NSS).
[16] Krajský soud i stěžovatel se shodují v tom, že třicetidenní lhůta vyplývající z §71 odst. 3
s. ř. začala běžet dne 24. 2. 2020, kdy stěžovatel podal žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti. Spor je však o to, zda lhůta v době podání žaloby již uplynula, a prostředek ochrany
proti nečinnosti byl tudíž bezvýsledně vyčerpán, či nikoli.
[17] V usnesení č. 71/2020 Sb. nařídila vláda ČR s ohledem na nouzový stav s účinností
od 14. 3. 2020 přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných
na zastupitelských úřadech (bod I/4 usnesení). Takovým řízením je i řízení o stěžovatelově
žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou-li řízení o žádostech
o pobytová oprávnění přerušena, znamená to, že neběží lhůty jak pro vydání rozhodnutí o nich,
tak pro učinění opatření proti nečinnosti. Dle krajského soudu tedy od 14. 3. 2020 neběžela
Komisi lhůta pro vydání usnesení, kterým se buďto ukládá žalovanému v určité lhůtě
rozhodnout, nebo se návrhu nevyhovuje; podle krajského soudu proto ani nemohla lhůta
uplynout a podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti tak nemohla
být splněna.
[18] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že účelem správních i soudních prostředků
ochrany proti nečinnosti je to, aby účastník řízení dosáhl vydání rozhodnutí ve věci samé,
a to z povahy věci v co nejkratší době. V tomto smyslu je třeba vyložit i podmínku vyčerpání
prostředků ve smyslu §79 odst. 1 věty první s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 270/2016 - 32). Z toho kasační soud vycházel při posuzování
projednávané věci.
[19] Jak správně namítá stěžovatel, z usnesení vlády č. 71/2020 Sb. neplyne, že by snad
v důsledku přerušení řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných
na zastupitelských úřadech neběžela lhůta pro učinění opatření proti nečinnosti (či zamítnutí
žádosti o jeho uplatnění) nadřízeným správním orgánem v těchto řízeních. Vláda pouze v bodu
I/4 usnesení nařizuje přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů
podaných na zastupitelských úřadech a v bodu III/1/a) ukládá 1. místopředsedovi vlády
a ministru vnitra provést toto opatření. K přerušení jednotlivých řízení pak docházelo
individuálními usneseními, v případě stěžovatele se jednalo o usnesení ze dne 26. 3. 2020,
č. j. OAM-39885-23/ZM-2019. Rovněž z tohoto usnesení plyne jen a pouze to, že se přerušuje
správní řízení vedené pod sp. zn. OAM-39885/ZM-2019 do doby ukončení nouzového stavu,
případně do konce platnosti krizového opatření uvedeného v bodě I/4 usnesení vlády ČR.
[20] Automatické stavení lhůty pro přijetí usnesení nadřízeným správním orgánem, kterým
buďto uplatní opatření proti nečinnosti, anebo zamítne žádost o jeho uplatnění, s každým
přerušením řízení, ve kterém má k nečinnosti docházet, se příčí smyslu a účelu opatření proti
nečinnosti. Takový postup by byl v rozporu s právem účastníka podat žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti a s povinností nadřízeného správního orgánu žádostí se zabývat
a rozhodnout o ní.
[21] Procesní postup navržený krajským soudem by v konečném důsledku vedl i k zamezení
přístupu k soudu (a tedy k porušení práva na spravedlivý proces, jehož je právo na přístup
k soudu integrální součástí). Jak uvedl rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 7 Ans 10/2012-46, č. 3013/2014 Sb. NSS, skutečnost, že je správní řízení přerušeno, nemůže
vést k odepření přístupu k soudu, jehož úkolem je, aby samostatně a nezávisle přezkoumal,
„zda k přerušení řízení došlo věcně důvodně a po rozumu zákona (a správní orgán tedy nečinný není),
anebo zda přerušení řízení je nedůvodné nebo účelové a správní orgán je užil jen jako jakýsi procesní paraván,
který má zastřít porušování povinnosti ‚vyřizovat věci bez zbytečných průtahů‘ (§6 odst. 1 s. ř.)“. Soudy
v souladu s názorem rozšířeného senátu vyjádřeným v tomto usnesení musí mít možnost
přezkoumat, zda je přerušení řízení důvodné, či nikoli, a na základě toho buď uložit správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, nebo žalobu zamítnout; přerušení
samotné však nesmí být důvodem, proč je přístup k soudu účastníku řízení odepřen.
Na použitelnosti citované judikatury Nejvyššího správního soudu nic nemění ani skutečnost,
že v projednávaném případě by přístupu k soudu nebránilo samotné přerušení řízení,
ale z něj dle krajského soudu plynoucí nemožnost bezvýsledně vyčerpat prostředky ochrany proti
nečinnosti správního orgánu jako jednu z podmínek řízení.
[22] Nadto by při přijetí závěru krajského soudu mohlo dojít k situaci, kdy by marně uplynula
objektivní lhůta k podání nečinnostní žaloby, jež podle §80 odst. 1 s. ř. s. činí jeden rok
od uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí ve věci (ústavnost této lhůty potvrdil Ústavní soud
v nálezu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19), během které by však vůbec nemuselo dojít
k naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu. Podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 s. ř. totiž nestaví
ani nepřerušuje běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 8 As 88/2016 - 32, a ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 270/2016 - 32).
[23] Jak zdůraznil krajský soud, přerušení řízení v důsledku nouzového stavu neskončilo
ani v den rozhodování soudu a v té době dokonce nebylo jednoznačné ani to, kdy přerušení
skončí. Nebylo tedy zřejmé, jak dlouho nastalá situace bude trvat. Optikou krajského soudu
by po celou dobu trvání této časově neurčitě vymezené situace neměl účastník řízení prostředek,
kterým by se proti nečinnosti bránil, a to jak přímo před správními orgány, či následně
subsidiárně soudní cestou. Mohlo by také dojít k absurdní, v předchozím bodě nastíněné situaci,
kdy by již uplynula objektivní roční lhůta od marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí,
avšak podle výkladu zastávaného krajským soudem by stále nebyl bezúčelně vyčerpán prostředek
ochrany proti nečinnosti, neboť by v důsledku přerušení řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké
karty neběžela ani lhůta pro vydání usnesení o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti.
[24] Bylo by navíc paradoxní, pokud by přerušení řízení ve věci samé mělo vliv na běh lhůty
pro vyřízení prostředku ochrany proti nečinnosti. To zvláště v tomto případě, kdy přerušení
řízení nemělo vliv ani na běh lhůty pro vydání samotného meritorního rozhodnutí o žádosti.
Soud připomíná, že dojde-li ke zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k novému
projednání správnímu orgánu prvního stupně, je třeba vázat začátek lhůty pro vydání nového
rozhodnutí na okamžik nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Ans 6/2009 - 82). Zároveň platí, že pokud je správní
řízení přerušeno až poté, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu již uplynula, nemá
toto následné přerušení za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 - 20). Lhůta
pro vydání rozhodnutí v projednávaném případě tedy uplynula již před přerušením řízení,
konkrétně 18. 2. 2020, a přerušení proto nemělo za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí
správního orgánu, a tedy ani žádný vliv na její běh.
[25] Podobným právním názorem se ostatně řídila i Komise, která o stěžovatelově podnětu
podle §80 odst. 3 věty druhé s. ř. rozhodla dne 8. 4. 2020 (tedy více než měsíc před vydáním
napadeného usnesení krajského soudu) tak, že se žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti
nevyhovuje. Usnesení vydala i přesto, že bod I/4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb. o nutnosti
přerušit řízení o žádostech o pobytová oprávnění byl stále účinný a řízení o stěžovatelově žádosti
o vydání zaměstnanecké karty bylo nadále přerušeno (vláda zrušila bod I/4 usnesení s účinností
až od 11. 5. 2020 a žalovaný v řízení pokračoval až od 18. 5. 2020). Žádosti o uplatnění opatření
proti nečinnosti Komise nevyhověla právě s odkazem na přerušení řízení o žádosti z důvodu
vyhlášeného nouzového stavu.
[26] Nelze se tedy ztotožnit s krajským soudem, že nebyla splněna podmínka řízení stanovená
v §79 odst. 1 věta první s. ř. s. Stěžovatel v den podání žaloby bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které správní řád stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Krajský soud měl
tedy nečinnostní žalobu meritorně projednat, a nikoli ji odmítnout pro její nepřípustnost.
[27] Přestože krajský soud žalobu odmítl, vyjádřil se v napadeném usnesení také k běhu lhůty
pro vydání rozhodnutí žalovaného o žádosti, tedy k meritu věci, na což stěžovatel následně
reagoval v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se proto vyjádří i k této kasační námitce.
[28] Kasační soud se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, dle něhož ze žaloby není
zřejmé, kterého dne začala žalovanému běžet lhůta k vydání rozhodnutí a zda tato lhůta
je šedesátidenní, či devadesátidenní. Z žaloby je naopak zřejmé, že dle stěžovatele lhůta začala
běžet dnem nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí Komise, tedy 20. 12. 2019. Na rozdíl
od krajského soudu, který počátek lhůty váže ke dni předání správního spisu Komisí
zpět žalovanému, určil stěžovatel počátek lhůty správně (viz bod 26 a v něm citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Ans 6/2009 - 82). Stěžovatel
nadto v žalobě uvedl, že dne 24. 2. 2020 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti
ke Komisi; je tedy rovněž nepochybné, že se domníval, že v jeho případě se uplatní lhůta
šedesátidenní. Žalovaný stěžovatele neinformoval, že by jeho případ považoval za zvlášť složitý
nebo že si vyžádal stanovisko Úřadu práce ČR, což by odůvodňovalo uplatnění devadesátidenní
lhůty. Pokud měl krajský soud o některé z těchto skutečností pochyby, mohl a měl si je ověřit
ze správního spisu žalovaného. Ten si však v řízení vůbec nevyžádal (č. l. 22 soudního spisu).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Postup krajského soudu, který žalobu jako nepřípustnou odmítl, ačkoli ji měl meritorně
projednat, neboť byla splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu
(§79 odst. 1 věta první s. ř. s.), tedy Nejvyšší správní soud shledal nezákonným.
[30] Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný vydal dne 19. 5. 2020
rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty zamítl. Nyní bude věcí
krajského soudu, aby žalobu posoudil v souladu s §81 odst. 1 s. ř. s. i ve světle této skutečnosti.
[31] Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu pro jeho nezákonnost zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu