ECLI:CZ:NSS:2010:5.ANS.6.2009:82
sp. zn. 5 Ans 6/2009 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobců:
1) JUDr. P. U. a 2) R. U., oba zast. JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem Špitálka
23b, Brno, proti žalovanému: Městský úřad Ivančice, se sídlem Palackého nám. 196/6,
Ivančice, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8.
2009, č. j. 29 Ca 143/2009 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobci brojí proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně,
jímž byla odmítnuta jako opožděná jejich žaloba na ochranu proti tvrzené nečinnosti žalovaného
ve věci návrhu žalobců na kolaudaci stavby.
Jak vyplývá ze správního spisu, který si Nejvyšší správní soud vyžá dal od Městského
soudu v Praze, který vede řízení v související věci, požádali žalobci návrhem doručeným
žalovanému dne 17. 5. 2001 o vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání stavby
„Novostavba obytného domu, včetně přípojky na veřejný vodovod, ne propustné jímky na vyvážení a elektroinstalace
na pozemku p. č. st. 107 v k. ú. Alexovice“. Žalovaný následně vyzval žalobce, aby předložili
geometrický plán obsahující zaměření dokončené stavby a provedli kroky potřebné k vydání
rozhodnutí o dodatečném povolení nepovolené změny stavby, a to ve lhůtě do 31. 12. 2001.
Zároveň žalovaný rozhodl o přerušení kolaudačního řízení; rozhodnutí o přerušení řízení nabylo
právní moci dne 31. 5. 2001. Žalobci předložili požadovaný geometrický plán žalovanému dne
8. 10. 2001. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 27. 3. 2002, č. j. SÚ-1532/01-Pu, návrh
na kolaudaci předmětné stavby zamítl. Žalobci napadli rozhodnutí o zamítnutí kolaudace
odvoláním, na jehož základě nadřízený Okresní úřad Brno-venkov rozhodnutím ze dne
24. 6. 2002, č. j. RRR 1226/02-Ni, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Zrušující rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov nabylo právní moci
dne 4. 7. 2002.
Oznámením ze dne 19. 7. 2002 žalovaný nařídil ve věci ústní jednání spojené s místním
šetřením na den 16. 8. 2002. Ústní jednání proběhlo dne 16. 8. 2002 za účasti zástupců
žalovaného, obou žalobců, jejich právního zástupce a ostatních účastníků řízení. Žalobci však
odmítli umožnit zástupcům žalovaného vstup do předmětné stavby a zabránili tak provedení
místního šetření. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 24. 9. 2002, č. j. SÚ-1532/01-Pu,
v němž návrh na kolaudaci předmětné stavby zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci
odvolání, jež bylo ovšem rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 13. 2. 2003,
č. j. JMK 20/2003/OUP/-Ka, zamítnuto a napadené rozhodnutí žalovaného bylo potvrzeno.
Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 3. 3. 2003.
Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 2. 2003, č. j. JMK 20/2003/OUP/-Ka, následně
posuzovalo Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci přezkumu mimo odvolací řízení podle §65
a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Ministerstvo rozhodnutím ze dne 18. 6. 2004, č. j. 17875/04-63/1617,
změnilo rozhodnutí krajského úřadu tak, že původní výrok o zamítnutí odvolání žalobců
a potvrzení rozhodnutí žalovaného nahradilo novým zněním výroku: „Podle §59 odst. 3 správního
řádu se ruší rozhodnutí Městského úřadu Ivančice, stavebního úřadu I. stupně, č. j. SÚ 1532/01-Pu ze dne
24. 9. 2002 a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí.“ Proti rozhodnutí ministerstva podali
rozklad D. a Z. Š., kteří byli účastníky předchozího kolaudačního řízení. Ministr pro místní rozvoj
rozhodnutím ze dne 22. 10. 2004, č. j. 21669/2004 - 92, rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva
potvrdil; rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci dne 2. 11. 2004.
Následně žalovaný oznámil žalobcům pokračování v kolaudačním řízení týkajícím
se předmětné stavby a nařídil na den 11. 5. 2005 ústní jednání spojené s místním šetřením.
Žalovaný dále vyzval žalobce k předložení dokladů potřebných ke kolaudaci stavby. Výzva byla
doručena oběma žalobcům dne 20. 4. 2005. Následně požádal žalovaný dne 22. 4.2005 krajský
úřad podle §49 odst. 2 správního řádu o prodloužení lhůty pro vydání kolaudačního rozhodnutí
do 20. 5. 2005. Krajský úřad žádosti žalovaného o prodloužení lhůty k rozhodnutí přípisem
ze dne 2. 5. 2005, č. j. JMK 16440/2005 OÚPSŘ, vyhověl a lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci
prodloužil do 20. 5. 2005. V průběhu ústního jednání spojeného s místním šetřením v místě
předmětné stavby dne 11. 5. 2005 neumožnili žalobci vstup do kolaudované stavby a zmařili
tak provedení místního šetření. Nadto žalobci nepředložili žalovanému požadované podklady.
Žalobkyně to zdůvodnila tak, že všechny doklady potřebné k vydání kolaudačního rozhodnutí
již stavebnímu úřadu byly předloženy a ústní jednání spojené s místním šetřením v místě
předmětné stavby proběhlo již dne 11. 3. 2002. Následně žalovaný nařídil opakované ústní
jednání spojené s místním šetřením na den 8. 6. 2005 a vyzval žalobce k předložení konkrétního
výčtu dokladů stanovených v §31 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení stavebního zákona. Žalobci bylo toto oznámení doručeno dne 25. 5. 2005, žalobkyni
pak dne 26. 5. 2005. Žalovaný opětovně požádal krajský úřad přípisem ze dne 19. 5. 2005,
č. j. ORR-1429-/05/SÚ-Ko/2, o prodloužení lhůty k vydání konečného rozhodnutí ve věci
s odůvodněním, že nemohl přezkoumat provedení stavby a nebyly získány spolehlivé podklady
pro rozhodnutí, neboť žalobci neumožnili provedení místního šetření a nepředložili žalovanému
požadované podklady. Krajský úřad žád osti žalovaného o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí
nevyhověl a vyzval jej k neprodlenému vydání rozhodnutí ve věci návrhu na kolaudaci předmětné
stavby. Během nařízeného ústního jednání dne 8. 6. 2005 žalobci opět neumožnili provedení
místního šetření a nepředložili požadované podklady pro rozhodnutí. K tomu žalobkyně uvedla,
že část požadovaných dokladů (geometrické zaměření celé stavby ) již žalovanému byla předána
a ostatní chybějící doklady budou žalovanému předloženy, pokud o to požádá.
Rozhodnutím ze dne 10. 6. 2005, č. j. ORR-1532/01/SÚ-Ko/4, žalovaný zamítl návrh
žalobců na kolaudaci předmětné stavby. V rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobci neposkytli
žalovanému v průběhu kolaudačního řízení nutnou součinnost, když neumožnili provedení
místního šetření a neposkytli žalovanému požadované podklady pro rozhodnutí a z těchto
důvodů nemohl žalovaný kladné kolaudační rozhodnutí vydat. Žalobci brojili proti tomuto
rozhodnutí žalovaného odvoláním, jež krajský úřad rozhodnutím ze dne 19. 9. 2005, č. j. JMK
30328/2005 OÚPSŘ, zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Krajský úřad se v odůvodnění
ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobci neposkytli žalovanému potřebnou součinnost,
když mu neumožnili provést místní šetření a nepředložili mu ani písemné podklad y k rozhodnutí
o návrhu na kolaudaci. Žalovaný tedy dle názoru krajského úřadu nepochybil, když návrh
na vydání kolaudačního rozhodnutí zamítl. Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne
26. 9. 2005.
Žalobci podali dne 14. 11. 2005 ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí
krajského úřadu o zamítnutí odvolání. Řízení o této žalobě však bylo Krajským soudem v Brně
usnesením ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 270/2005 - 91, zastaveno pro nezaplacení části
soudního poplatku.
Žalobkyně se návrhem ze dne 7. 1. 2008 podaným u Ministerstva pro místní rozvoj
domáhala obnovy řízení o kolaudaci předmětné stavby z důvodu dle §100 odst. 1 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ministerstvo postoupilo následně návrh věcně příslušnému
krajskému úřadu, jenž návrh na obnovu řízení zamítl rozhodnutím ze dne 12. 2. 2008, č. j. JMK
8737/2008. Proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení brojila žalobkyně odvoláním ze dne
20. 2. 2008, jež ministerstvo rozhodnutím ze dne 20. 5. 2008, č. j. 10263/2008-83/602, zamítlo
a předchozí rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo. Podnět žalobkyně k přezkoumání rozhodnutí
ministerstva ze dne 20. 5. 2008 shledal ministr pro místní rozvoj nedůvodným, což oznámil
žalobkyni přípisem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 24849/2008-31-3.
Žalobou podle §79 a násl. s. ř. s. podanou žalobci dne 27. 5. 2009 u Okresního soudu
Brno – venkov se žalobci domáhali ochrany před tvrzenou nečinností žalovaného. Žalobci
uvedli, že podali dne 17. 5. 2001 u žalovaného „návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí
o umístění stavby obytného domu na p. č. 107 v k. ú. Alexovice“ a návrh doložili předepsanými
náležitostmi a projektovou dokumentací tak, že byl způsobilý k projednání a žalovaný je také
k žádnému doplnění návrhu nevyzval. Dále žalobci uvedli, že rozhodnutím ministerstva ze dne
18. 6. 2004, č. j. 17875/04-63/1617, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2002,
č. j. SÚ 1532/01-Pu, a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Dle
tvrzení žalobců nicméně žalovaný do dne podání žalo by rozhodnutí ve věci samé nevydal a zůstal
nečinný. Zákonná šedesátidenní lhůta k vydání rozhodnutí přitom již uběhla. Dále žalobci uvedli,
že se podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád , hodlali obrátit na nadřízený správní
orgán dne 1. 4. 2009 s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, avšak zvolili raději formu
žaloby.
Okresní soud Brno – venkov následně v souladu s §104b odst. 2 věta druhá o. s. ř. vydal
usnesení ze dne 15. 6. 2009, č. j. 20 C 137/2009 - 56, jímž vyslovil svou věcnou nepříslušnost
k projednání žaloby a věc po právní moci usnesení postoupil Krajskému soudu v Brně
jako soudu věcně příslušnému.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne 7. 8. 2009, č. j. 29 Ca 143/2009 - 63, odmítl dle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl,
že žádost žalobců o vydání kolaudačního rozhodnutí byla podána dne 17. 5. 2001 a lhůta
pro rozhodnutí o žádosti tedy uplynula dne 17. 7. 2001, tj. před účinností soudního řádu
správního. Lhůta pro podání žaloby podle §80 odst. 1 s. ř. s. tak začala v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu běžet ode dne 1. 1. 2003, tj. ode dne účinnosti soudního
řádu správního, přičemž marně uplynula dne 31. 12. 2003. Žaloba však byla podána k Okresnímu
soudu Brno - venkov až dne 27. 5. 2009 a byla tedy dle krajského soudu podána opožděně.
Proti usnesení krajského soudu brojí žalobci (stěžovatelé) kasační stížností ze dne
10. 9. 2009. Pokud jde o důvody kasační stížnosti, stěžovatelé odkazují n a §103 odst. 1 písm. a)
a písm. e) s. ř. s., tj. na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem v předcházejícím řízení a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že užívání nezk olaudované stavby je protizákonné
a stavební úřad je povinen tento stav řešit z úřední povinnosti v souladu s tehdy účinným
zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen
„stavební zákon“). Stavební zákon dle stěžovatelů nestanovil „žádný zánik práva stavebníků,
ani požadavek na kolaudační rozhodnutí“, žalovaný je tedy povinen nezákonný stav užívání
nezkolaudované stavby dořešit z úřední povinnosti. Stěžovatelé měli za to, že žalovaný je povinen
podle §81 odst. 3 a §82 odst. 2 stavebního zákona přerušit kolaudační řízení a určit lhůtu
k nápravě, zjistí-li závady nebo nedostatky na stavbě. Samotná stavba však byla přitom
dle stěžovatelů provedena v souladu se stavebním povolením a rozhodnutími o změně stavby
před jejím dokončením a ani stavební úřad nespecifikoval žádnou vadu ani nedostatek bránící
v užívání stavby a vydání kladného kolaudačního rozhodnutí. Stěžovatelé namítli, že stavební
úřad má zahájit řízení o odstranění stavby, zjistí-li, že stavba je provedena v rozporu se stavebním
povolením i ověřenou projektovou dokumentací. Pokud stavební úřad zjistí, že je stavba užívána
bez kolaudačního rozhodnutí, zahájí řízení o přestupku, ovšem jen za podmínek uvedených
ve stavebním zákoně. Nezjistil-li žalovaný žádný nedostatek na stavbě a neměl-li zákonný důvod
k zahájení správního řízení o odstranění stavby, ani k zahájení přestupkového řízení, je povinen
vydat v souladu se stavebním zákonem kladné kolaudační rozhodnutí.
Stěžovatelé dále namítali, že nikdy nebyli neč inní, vždy využili veškeré řádné i mimořádné
opravné prostředky, opakovaně podávali stížnosti a podněty na nečinnost správního orgánu.
Podle svého názoru tedy stěžovatelé lhůtu pro podání žaloby dodrželi.
Žalovaný ve svém vyjádření k důvodům kasační stížn osti uvedl, že ve věci návrhu
na kolaudaci předmětné stavby vydal po zrušení předchozích dvou rozhodnutí konečné
rozhodnutí, jímž návrh stěžovatelů na kolaudaci zamítl (rozhodnutí ze dne 10. 6. 2005, č. j. ORR-
1532/01/SÚ-Ko/4 – pozn. NSS). Žalovaný tedy dle svého názoru není nečinný, neboť návrh
na kolaudaci byl zamítnut, toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení a je pravomocné.
Žalovaný nemůže z vlastního podnětu zahájit nové kolaudační řízení, neboť kolaudační řízení
je řízením návrhovým. Dále uvedl, že stěžovatelé od roku 2002 nezkolaudovanou stavbu užívají
k jinému účelu, než k němuž byla stavba povolena. Z tohoto důvodu bylo proti stěžovatelce
vedeno řízení o přestupku a proti stěžovateli řízení o správním deliktu a oběma byla uložena
pokuta. Krajský úřad obě rozhodnutí o pokutě zrušil a věc vrátil žalovanému k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační st ížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobami oprávněnými, neboť stěžovatelé
byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu
v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost z celkového hlediska
důvodnou.
Nejvyšší správní soud musí především zdůraznit, že kasační stížnost míří proti usnesení
krajského soudu, jímž byla žaloba v předmětné věci odmítnuta, nebyla tedy krajským soudem
meritorně posuzována. Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby lz e v kasační stížnosti
uplatnit pouze důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy uvést, proč je usnesení
o odmítnutí podle názoru stěžovatele nezákonné a proč mělo být tedy o žalobě rozhodnuto
meritorně. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu
(mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 - 38,
publikovaný pod č. 524/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5.1 . 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 22/2006 - 72, www.nssoud.cz).
Ustanovení §80 odst. 1 s. ř. s. stanoví:
„Žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany,
marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není- li taková lhůta
stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední
úkon.“
Ustanovení §49 správního řádu stanovilo:
„(1) V jednoduchých věcech, zejména lze -li rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem
řízení, rozhodne správní orgán bezodkladně.
(2) V ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je správní orgán povinen
rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze -
li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný
rozhodnout o rozkladu). Nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60 dnů, je povinen o tom
účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit. “
Stěžovatelé v kasační stížnosti zejména namítají, že krajský soud dospěl k nesprávnému
závěru, že žaloba byla podána opožděně. Z obsahu žaloby plyne, že stěžovatelé spatřovali
tvrzenou nečinnost žalovaného v té fázi kolaudačního řízení, jež nastala poté, co dne 2. 11. 2004
nabylo právní moci rozhodnutí ministerstva o změně rozh odnutí krajského úřadu, tedy
po zrušení rozhodnutí žalovaného o zamítnutí kolaudace ze dne 24. 9. 2002, č. j. SÚ 1532/01-Pu.
Dle jejich tvrzení žalovaný po zrušení uvedeného rozhodnutí již nevydal nové rozhodnutí ve věci,
jímž by o jejich návrhu na kolaudaci stavby rozhodl. Je tedy zřejmé, že k namítaným průtahům
v kolaudačním řízení došlo dle stěžovatelů až poté, co bylo zrušeno tehdy již pravomocné
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2002, č. j. SÚ-1532/01-Pu, jímž byl zamítnut návrh
na kolaudaci předmětné stavby.
Nejvyšší správní soud tedy nejprve zkoumal, zda je správný závěr krajského soudu
o opožděnosti podané žaloby.
V této souvislosti je třeba především zdůraznit, že na dané sp rávní řízení, v němž
žalovaný pokračoval po zrušení jeho rozhodnutí ze dne 24. 9. 2002, č. j. SÚ 1532/01-Pu,
se i nadále vztahovaly lhůty pro rozhodnutí správního orgánu dle §49 správního řádu. Běh lhůty
dle §80 odst. 1 s. ř. s. pro podání žaloby na ochranu proti tvrzené nečinnosti žalovaného v tomto
správním řízení je tedy třeba odvíjet od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta podle §49 správního
řádu pro rozhodnutí žalovaného, nikoliv od okamžiku, kdy byl stěžovateli vůči správnímu orgánu
nebo správním orgánem vůči stěžovatelům učiněn poslední úkon, jak stěžovatelé naznačovali
v kasační stížnosti. Druhá část ustanovení §80 odst. 1 s. ř. s. se totiž uplatní pouze tehdy, pokud
zvláštní zákon lhůtu pro rozhodnutí správního orgánu nestanoví, což ovšem není daný případ.
Zároveň ovšem Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud pochybil při určení
počátku a konce lhůty k podání žaloby podle §80 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud dospěl k závěru,
že lhůta podle §49 správního řádu pro rozhodnutí žalovaného o návrhu stěžovatelů uplynula
již dne 17. 7. 2001 a že tudíž lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného
začala běžet ode dne 1. 1. 2003 a uplynula dne 31. 12. 2003.
Z doslovného znění §49 odst. 2 správního řádu, jenž stanovil, že správní orgán
je povinen rozhodnout ve věci „do 30 dnů od zahájení řízení“, skutečně vyplývá, že lhůta k vydání
rozhodnutí plyne ode dne zahájení řízení, jímž se v souladu s §18 odst. 2 věty prvé správního
řádu rozuměl den, kdy podání účastníka řízení došlo správ nímu orgánu příslušnému ve věci
rozhodnout, tedy v posuzovaném případě 17. 5. 2001. Toto ustanovení však nelze takto v jeho
doslovném významu použít v těch případech, kdy již správní orgán ve věci vydal rozhodnutí,
nicméně to bylo následně zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Krajský
soud vůbec nepřihlédl v této souvislosti ke skutečnosti, že žalovaný v mezidobí od zahájení řízení
do 2. 11. 2004 vydal dvě rozhodnutí, jimiž návrh na kolaudaci předmětné stavby opakovaně
zamítl, a to rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, č. j. SÚ-1532/01-Pu a rozhodnutí ze dne 24. 9. 2002,
č. j. SÚ-1532/01-Pu. Obě tato rozhodnutí však byla nadřízenými správními orgány (první v rámci
odvolacího řízení, druhé v rámci přezkoumání odvolacího rozhodnutí mimo odvolací řízení -
§65 správního řádu) zrušena a věc byla vždy vrácena žalovanému k novému projednání
a rozhodnutí. Předpoklad krajského soudu, že i pro další postup žalovaného po té, co bylo jeho
předcházející rozhodnutí ve věci pravomocně zrušeno, a věc mu byla vrácena k novému
projednání, by měla být určující lhůta 30, resp. 60 dnů počítaná ode dne původního zahájení
řízení, by vedl k absurdním důsledkům, neboť v případech, kdy by tato pořádková lhůta uplynula
již před vydáním následně zrušeného rozhodnutí a n ebylo by zároveň možné vzhledem
k charakteru či rozsahu vad, pro něž bylo předcházející rozhodnutí zrušeno, znovu rozhodnout
bezodkladně, nebyl by správní orgán již pro pokračování v řízení po vrácení věci k novému
projednání vázán žádnou lhůtou. Takový výklad by odporoval ústavnímu právu účastníka
správního řízení, aby jeho věc byla rozhodnuta v přiměřené lhůtě. Obdobně absurdní a rozporný
s ústavním pořádkem by byl tento výklad ve vztahu k běhu lhůty pro podání nečinnostní žaloby,
neboť tak, jak dovodil krajský soud, by tato lhůta mohla uběhnout ještě dříve, než by vůbec
nastala nečinnost správního orgánu, před níž by se žalobce domáhal soudní ochrany. Byť tedy
správní orgán po té, co bylo jeho předcházející rozhodnutí ve věci zrušeno a věc mu byla vrácena
k novému projednání, nezahajuje nové správní řízení, ale pokračuje v řízení již zahájeném,
je třeba pro účely §49 odst. 2 správního řádu (a obdobně pro účely §71 odst. 3 nyní účinného
správního řádu č. 500/2004 Sb.) vycházet z toho, že tato lhůta pro rozhodnutí správního orgánu
běží znovu ode dne právní moci zrušujícího rozhodnutí.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2002, č. j. SÚ-
1532/01-Pu, bylo zrušeno rozhodnutím ministerstva ze dne 18. 6. 2004, č. j. 17875/04-63/1617,
jímž bylo změněno rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 2. 2003, č. j. JMK 20/2003/OUP/-
Ka. Rozhodnutí ministerstva nabylo právní moci dne 2. 11. 2004.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že po zrušení shora uvedeného rozhodnutí
žalovaného a vrácení věci žalovanému k novému projednání běžela lhůta podle §49 odst. 2
správního řádu pro nové rozhodnutí o návrhu stěžovatelů na kolaudaci stavby ode dne
3. 11. 2004. I pokud by se v posuzované věci jednalo o zvlášť složitý případ ve smyslu §49
odst. 2 správního řádu, o němž by žalovaný byl povinen rozhodnout v šedesátidenní pořádkové
lhůtě, došlo by k uplynutí této lhůty pro nové rozhodnutí ve věci nejpozději dne 3. 1. 2005. Tento
závěr nemůže ovlivnit ani skutečnost, že krajský úřad na žádost žalovaného prodloužil přípisem
ze dne 2. 5. 2005 lhůtu k rozhodnutí ve věci až do 20. 5. 2005, neboť v době, kdy krajský úřad
o prodloužení lhůty rozhodl, tato lhůta již marně uplynula a bylo tedy vyloučeno ,
aby k prodloužení lhůty pro rozhodnutí ve věci vůbec mohlo dojít. I kdyby ovšem soud pro účely
stanovení počátku běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného
vycházel ve prospěch stěžovatelů z toho, že lhůta dle §49 odst. 2 správního řádu v tomto případě
definitivně skončila až dne 20. 5. 2005, nic by to nemohlo změnit na konstatování, že roční lhůta
k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §80 odst. 1 s. ř. s.
v předmětné věci marně uplynula, a to tedy nejpozději dne 22. 5. 2006.
Nejvyšší správní soud tak musí na jedné straně korigovat nesprávný závěr krajského
soudu, že lhůta k podání žaloby marně uplynula již dne 31. 12. 2003, na straně druhé ovšem musí
potvrdit správnost celkového závěru krajského soudu, že žaloba byla podána opožděně,
neboť stěžovatelé podali žalobu proti nečinnosti žalovaného až dne 27. 5. 2009, tedy více než tři
roky po nejzazším možném datu uplynutí lhůty dle §80 odst. 1 s. ř. s. Uvedené pochybení
krajského soudu tedy nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí a žaloba stěžovatelů byla
odmítnuta krajským soudem jako opožděná podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zcela v souladu
se zákonem. Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že žalovaný
ve věci návrhu stěžovatelů na kolaudaci předmětné stavby vydal rozhodnutí ze dne 10. 6. 2005,
č. j. ORR-1532/01/SÚ-Ko/4, jímž návrh na kolaudaci stavby zamítl. Jak plyne z obsahu
správního spisu, nadřízený krajský úřad zamítl odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí
a výše uvedené rozhodnutí žalovaného tak nabylo právní moci dne 26. 9. 2005. Z uvedeného
je zřejmé, že žalovaný již o návrhu stěžovatelů na kolaudaci st avby pravomocně rozhodl, byť
se tak stalo až po uplynutí lhůty dle §49 odst. 2 správn ího řádu. Kdyby tedy za této situace
stěžovatelé podali žalobu na ochranu proti tvrzené nečinnosti žalovaného včas a byly ve věci
splněny i ostatní podmínky řízení, musela by být jejich žaloba krajským soudem zamítnuta
jako nedůvodná. Žalovaný již totiž nemůže být po té, co ve věci pravomocně rozhodl, v řízení
o návrhu stěžovatelů na kolaudaci stavby nečinný a zároveň krajský soud vždy rozhoduje
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle skutkového stavu zjištěného ke dni
svého rozhodnutí (§81 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že žalovaný je povinen vydat z úřední povinnosti kladné
kolaudační rozhodnutí, neshledá-li žádné nedostatky stavby, případně vyzvat stěžovatele
k odstranění závad či nedostatků stavby, konstatuje Nejvyšší správní soud, že jednak toto tvrzení
nesměřuje proti závěrům krajského soudu o opožděnosti předmětné žaloby a jednak mu ani nelze
přisvědčit, neboť v souladu s §79 odst. 1 stavebního zákona bylo řízení o kolaudaci stavby
výlučně řízením návrhovým, zahajovaným vždy na návrh stavebníka, případně budoucího
uživatele (provozovatele) stavby. Jak již bylo řečeno, o takovém návrhu již žalovaný pravomocně
rozhodl, žádné jiné řízení ve věci kolaudaci stavby z úřední povinnosti zahájit nemohl a nemůže
tak učinit ani podle současné právní úpravy [viz §190 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pokud stěžovatelé uváděli, že žalovaný je povinen
zahájit řízení o přestupku, dospěl-li k závěru, že stavba je užívána b ez kolaudačního rozhodnutí,
poukazuje Nejvyšší správní soud na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, podle něhož vůči
stěžovatelům jsou z důvodu neoprávněného užívání stavby vedena řízení o přestupku,
resp. o správním deliktu. Tato řízení ani případná rozhodnutí v těchto řízeních vydaná však
nemohou nic změnit na tom, že žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci návrhu
na kolaudaci stavby byla podána opožděně a byla tedy po právu odmítnuta. Nemohou nic změnit
ani na tom, že kdyby byla tato žaloba podána včas a byly by splněny ostatní podmínky řízení,
musela by být zamítnuta jako nedůvodná, neboť o návrhu stěžovatelů na kolaudaci stavby
již bylo pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. února 2010
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu