ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.163.2015:28
sp. zn. 2 Azs 163/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. U.,
zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2015, č. j. CPR-19488-3/ČJ-2014-930310-
V242, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j.
4 A 20/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne
13. 11. 2014, č. j. KRPA-438138-13/ČJ-2014-000022, bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění, přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, kterému žalovaná částečně vyhověla a rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015,
č. j. CPR-19488-3/ČJ-2014-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zkrátila dobu
správního vyhoštění žalobce na šest měsíců; ve zbylé části rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdila.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 4 A 20/2015 – 36 (dále jen „městský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Dle jeho názoru nebyla žalovaná povinna hodnotit, zda žalobce může
s ohledem na svůj zdravotní stav z České republiky vycestovat. Žalobce nepředložil aktuální
zprávy o svém zdravotním stavu a žalovaná by k takovým zprávám mohla přihlédnout pouze
v případě, že by lékař vyhodnotil zdravotní stav žalobce jako neumožňující vycestování,
což z předložených lékařských zpráv vyčíst nelze. Správní orgány zkoumaly přiměřenost
zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce a městský soud
tak v jejich postupu neshledal pochybení. Žalobce se sice odvolával na svůj závažný zdravotní
stav z doby, kdy odjel do Norska, nedoložil však, jaký je jeho současný zdravotní stav, naopak
z jeho výpovědi vyplynulo, že v současné době je ochoten dobrovolně vycestovat. Ve správním
řízení rovněž neuváděl žádné skutečnosti, které by mu ve vycestování bránily. Tvrzení žalobce,
že správní vyhoštění zasáhne do jeho soukromého a rodinného života, neboť žije společně
s občankou České republiky, je novou skutečností, o níž se žalobce v průběhu správního
řízení vůbec nezmínil, a správní orgány se jí tak nemohly zabývat. Městský soud poukázal
na to, že soudy při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a proto k této nové skutečnosti nepřihlédl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené a nebylo
vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaná v rozporu s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nezohlednila konkrétní okolnosti stěžovatelova
případu. Dle názoru stěžovatele by měl soud přihlédnout i k tomu, že stěžovatel dlouhodobě sdílí
společnou domácnost s občankou České republiky, s níž žije v partnerském svazku. Nejvyšší
správní soud by tedy měl přezkoumat postup žalované a městského soudu, neboť správním
vyhoštěním dojde k odloučení stěžovatele od jeho družky a tím de facto k rozbití fungujícího
partnerského svazku. Městský soud a správní orgány nevěnovaly dopadu správního vyhoštění
do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho družky žádnou pozornost a svá rozhodnutí
v tomto směru řádně neodůvodnily. Stěžovatel uvedl, že je dán důvod přijatelnosti jeho kasační
stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s, a rovněž navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek.
[4] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[6] Otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť kasačními stížnostmi ve věcech mezinárodní ochrany, kde by její zodpovězení
bylo podstatné, se rozumí kasační stížnosti proti rozhodnutím krajských soudů o žalobách proti
rozhodnutím Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, mezi něž patří např. rozhodnutí
o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany,
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
atp. (srov. §2 odst. 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 Aps 5/2007 – 63,
publ. pod č. 1459/2008 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 – 69; publ. pod č. 3181/2015 Sb. NSS; všechna v tomto
rozsudku citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). V nyní posuzované věci se jedná
o rozhodnutí Policie České republiky o správním vyhoštění cizince, které mezi věci
mezinárodní ochrany nespadá. Argumentace stěžovatele, že jeho kasační stížnost je přijatelná,
neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, je tedy z procesního hlediska
nadbytečná.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Pokud stěžovatel v úvodu své kasační stížnosti žalované vytkl, že napadené rozhodnutí
je nepřiměřené, v rozporu s právními předpisy a neodpovídá okolnostem daného případu,
pak Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož je kasační
stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví. Zásadně tedy nelze koncipovat kasační námitky tak, jak to v tomto případě učinil
stěžovatel, který napadl vady správního rozhodnutí, aniž by rozvedl, v čem měl městský soud
při vypořádání souvisejících žalobních bodů pochybit. Takto koncipované kasační námitky nejsou
způsobilé konkrétního přezkumu a Nejvyšší správní soud se k nim mohl vyjádřit pouze v obecné
rovině a ve stručnosti, neboť nepoukazují na žádná konkrétní pochybení správních orgánů.
Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v České republice nemá žádné příbuzné, žije v podnájmu
se svým kamarádem z Indie, je svobodný a bezdětný, v České republice se nenachází osoba,
vůči níž má vyživovací povinnost, a nemá zde majetek, dluhy ani žádné jiné vazby; svůj domek
a další majetek má v Bangladéši, kde žije jeho matka, otec a sedm dalších sourozenců;
a není mu známa žádná překážka ve vycestování (viz protokol ze dne 13. 11. 2014 založený
pod č. l. 10 správního spisu). V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
tvrdil, že správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života,
neboť v posledních měsících před odcestováním (stěžovatel měl patrně na mysli odcestování
do Norska, kde podle svých vlastních slov pobýval od 22. 3. 2013 do 12. 10. 2014) již skoro nebyl
schopen se v důsledku svého zhoršeného zdravotního stavu o sebe postarat a veškerý pohyb
mu činil značné obtíže, na území České republiky se nedopustil žádné trestné činnosti, nikdy
s ním nebylo vedeno žádné správní řízení o ukončení povolení k pobytu, po příletu zpět na území
České republiky neprodleně začal svou situaci řešit a svým nelegálním pobytem Českou republiku
nijak nepoškodil. Všechny stěžovatelem namítané okolnosti správní orgány ve svých
rozhodnutích zohlednily (správním orgánům přitom nelze vyčítat, že se nedostatečně věnovaly
rodinnému životu stěžovatele, když sám stěžovatel žádné pro věc podstatné okolnosti ze svého
rodinného života neuvedl a naopak tvrdil, že v České republice nemá žádné vazby) a stěžovateli
uložily správní vyhoštění v délce šesti měsíců, tedy při spodní hranici možného zákonného
rozpětí (horní hranice činí tři roky). Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše
uvedené za to, že napadené rozhodnutí není nepřiměřené či nedostatečně odůvodněné,
byly v něm zohledněny konkrétní okolnosti stěžovatelova případu a nedošlo ani k porušení
§2 odst. 4 správního řádu.
[9] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že soud (z kasační stížnosti
není zcela patrné, zda měl stěžovatel na mysli Nejvyšší správní soud či městský soud)
by měl přihlédnout k tomu, že dlouhodobě sdílí společnou domácnost s občankou České
republiky paní P. R., s níž žije v partnerském svazku. Tuto okolnost však stěžovatel ve správním
řízení vůbec nezmínil (viz předchozí odstavec tohoto rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud
shrnul jeho námitky uplatněné ve správním řízení) a poprvé ji uvedl až v žalobě proti
napadenému rozhodnutí. Obecně platí, že při přezkumu správního rozhodnutí vycházejí krajské
soudy ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
odst. 1 s. ř. s.), a Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 5 s. ř. s.). S ohledem na určité zvláštnosti
řízení v cizineckých věcech je třeba připomenout, že tato procesní pravidla mohou být prolomena
jinou normou, která požívá aplikační přednosti, a to zejména Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z ní vyplývající zásady non-refoulement (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 – 76, nebo ze dne
22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131). Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 – 65, konstatoval, že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy, dle něhož má každý právo
na respektování svého soukromého a rodinného života. Takový postup bude však možný pouze
ve výjimečných případech, a to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede
skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti
nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního orgánu, (3) zároveň
se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení
doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou
dodatečně posouzeny v novém správním řízení. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku
sice vyjadřoval primárně k azylovému řízení, avšak jeho závěry jsou do jisté míry inspirativní
i pro řízení o správním vyhoštění.
[10] Dle Nejvyššího správního soudu nebyla v nyní posuzovaném případě splněna již první
citovaná podmínka pro prolomení pravidla daného §75 odst. 1 s. ř. s., neboť údajné soužití
stěžovatele s P. R. nelze vnímat jako skutečnost, která nastala (pokud k ní vůbec došlo) až po
právní moci napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v žalobě ze dne 8. 3. 2015 tvrdil, že se již
v průběhu řízení o správním vyhoštění rozhodl požádat o povolení přechodného pobytu za
účelem společného soužití s občankou České republiky P. R. Zároveň upozornil na to, že s P. R.
„udržuje vztah již delší dobu“. Ke kasační stížnosti připojil čestná prohlášení svých přátel, která
mají potvrzovat, že s P. R. žije ve společné domácnosti jako druh a družka od ledna 2015.
Napadené rozhodnutí přitom bylo vydáno dne 20. 2. 2015 a nabylo právní moci dne 27. 2. 2015.
Vzhledem k povaze stěžovatelem namítané nové skutečnosti (jedná se o jeho údajně dlouhodobý
partnerský vztah, o němž přirozeně musel vědět, a nic mu nebránilo tuto okolnost uplatnit ve
správním řízení; stěžovatel ostatně na základě této skutečnosti dle svých vlastních slov požádal
v průběhu správního řízení o povolení k pobytu) nelze uvažovat ani o splnění druhé citované
podmínky potřebné pro prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy považuje
posuzování dalších citovaných podmínek za nadbytečné a v souvislosti se čtvrtou podmínkou
pouze upozorňuje na §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stěžovateli umožňuje uplatnit
u správních orgánů případné nové a pro věc podstatné skutečnosti, které nastaly po dni nabytí
právní moci rozhodnutí o vyhoštění. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v nyní posuzované
věci nelze nalézt důvody pro prolomení pravidla uvedeného v §75 odst. 1 s. ř. s. a městský soud
tedy nepochybil, když se za dané procesní situace nezabýval údajným partnerským vztahem
stěžovatele s občankou České republiky, o němž se stěžovatel poprvé zmínil až v žalobě
proti napadenému rozhodnutí. Ze shodných důvodů nepřistoupil k věcnému posuzování tohoto
tvrzení ani Nejvyšší správní soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. O návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť o samotné kasační stížnosti
bylo rozhodnuto neprodleně po doplnění jejích důvodů (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 73/2012 - 17). Další usnesení, jež by oddálilo následky
napadeného rozhodnutí správního orgánu do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne
o kasační stížnosti (a s vydáním jeho rozsudku pak pozbylo účinnosti), by bylo nadbytečné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 – 44,
publ. pod č. 173/2004 Sb. NSS).
[12] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalované náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu