ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.221.2016:42
sp. zn. 2 Azs 221/2016 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: S. M.,
zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2013, č. j. OAM-10/LE-18-K01-R2-2010, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016,
č. j. 2 Az 5/2014 – 59,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 2 Az 5/2014 – 59,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 12. 2013, č. j. OAM-10/LE-18-K01-R2-2010,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 16 456 Kč do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 12. 8. 2016 brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Městský soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu
žalobu ze dne 14. 2. 2014, směřující proti shora označenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“) a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaný svým rozhodnutím rozhodl o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 15. 1. 2010 tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“),
se neuděluje. Rozhodnutí žalovaného je přitom v pořadí již druhým rozhodnutím
o stěžovatelově žádosti; předchozí rozhodnutí žalovaného, tj. rozhodnutí ze dne 12. 9. 2011,
č. j. OAM-10/LE-18-PA03-2010, bylo ke kasační stížnosti stěžovatele ze dne 7. 6. 2012 zrušeno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 – 68
(dále jen „zrušující rozsudek“).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění zrušujícího rozsudku zejména uvedl, že „[v] dalším
řízení by se měl žalovaný znovu zabývat otázkou, zda stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí
reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu. V této souvislosti je však
třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které byly v průběhu správního řízení zjištěny, a to jak z výpovědí
stěžovatele a jím předložených listin, tak i ze zpráv o situaci na Ukrajině. Pokud žalovaný dospěje k závěru,
že stěžovateli v případě návratu na Ukrajinu hrozí reálné nebezpečí vážné újmy, bude se muset zabývat
též tím, zda jsou splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu.“ Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů tak Nejvyšší správní soud
shledal předchozí rozhodnutí žalovaného toliko v rozsahu týkajícím se neudělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Nadto pak soud poznamenal, že „skutečnost, že příkoří,
která stěžovatel v minulosti utrpěl a která v každém případě dosahovala intenzity nejen pronásledování,
ale i vážné újmy, neboť stěžovatel byl vystaven mj. mučení, tedy nejzávažnější formě špatného zacházení ve smyslu
čl. 3 Úmluvy, po jeho propuštění již v uvedené intenzitě nepokračovala, neznamená, že hrozba takové vážné újmy
již zcela pominula.“ Krom toho Nejvyšší správní soud vyjádřil i názor, že „[p]ředchozí mučení
a protiprávní zacházení se stěžovatelem během policejního vyšetřování tak může představovat důvod pro další
útoky na stěžovatele, a to zejména tehdy, pokud by se nadále domáhal vyšetření svého případu.“
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že na základě
zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu upustil od opětovného posuzování žádosti
o udělení mezinárodní ochrany dle §12, §13 a §14 zákona o azylu, neboť v rozsudku
bylo konstatováno, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle
těchto ustanovení. Nejvyšší správní soud dle žalovaného neshledal dřívější rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelným, a uložil žalovanému toliko zabývat se otázkou, zda v případě
stěžovatele existuje reálné nebezpečí, že tento bude i v budoucnu vystaven jednání představitelů
ukrajinských bezpečnostních složek či jimi pověřených osob, které by dosáhlo intenzity vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu. Dále žalovaný uvedl, že od doby
vydání jeho dřívějšího (zrušeného) rozhodnutí nenastaly u stěžovatele žádné nové skutečnosti,
které by bylo nutné dle vyjmenovaných ustanovení zákona o azylu posuzovat, a proto žalovaný
v tomto ohledu odkázal na své dřívější rozhodnutí.
Dle rozhodnutí žalovaného stěžovatel neuvedl (a ani žalovaný nenalezl) žádné
skutečnosti, na základě kterých by stěžovateli mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná
újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Trest smrti byl na Ukrajině ostatně zrušen
již v roce 2000. Dále dle žalovaného lze doplňkovou ochranu pro nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu shledat pouze tam, kde takové nebezpečí
reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině
v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat.
Stěžovatel tak dle názoru žalovaného neuvedl žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo,
že by byl na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a žalovaný sám žádné takové skutečnosti nezjistil.
Tvrzeným důvodem pronásledování stěžovatele ze strany jednotlivých pracovníků
ukrajinské policie je dle žalovaného snaha stěžovatele „domoci se práva“ u Evropského soudu
pro lidská práva a rovněž msta policistů, kteří se na stěžovatelově případu podíleli.
K tomu žalovaný uvedl, že samotným důvodem pro udělení doplňkové ochrany nemůže
být skutečnost, že se stěžovatel doposud nedomohl spravedlivého řešení své věci a žalovaný
se proto zabýval především stěžovatelovými obavami z pokračujícího jednání jednotlivých
policistů. Žalovaný dospěl k závěru, že z informací obsažených ve správním spisu nevyplývá,
že by stěžovateli mělo automaticky v případě jeho návratu do vlasti hrozit mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání. Proti stěžovateli v současnosti není na Ukrajině vedeno
žádné trestní stíhání a nic tak nenasvědčuje tomu, že by měl být ve své vlasti uvězněn. Žalovaný
dále dovozuje, že situace obecného zneužívání pravomoci veřejných osob na Ukrajině a jejich
následné beztrestnosti naznala pozitivních změn po přijetí nového ukrajinského trestního řádu.
Dle žalovaného není bez významu, že po dobu stěžovatelova pobytu ve vyšetřovací vazbě
až do doby jeho propuštění nedošlo k žádnému zacházení se stěžovatelem, které by mohlo
být kvalifikováno jako mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
ačkoli v této době jej měly orgány Ukrajiny plně pod kontrolou a pokračoval-li by jejich zájem
na takovém konání, tak jim nic nebránilo v jeho uskutečnění. K obdobně protiprávnímu jednání
ze strany státních orgánů Ukrajiny pak nedošlo ani poté, kdy byl stěžovatel z vyšetřovací
vazby propuštěn, přičemž stěžovatel nebyl následně z čehokoli obviněn, když navíc dosáhl
nejen zproštění obžaloby z vraždy, ale i zrušení dříve mu uloženého dohledu. Stěžovatel
se pak po svém propuštění nikterak nesnažil vůči jednání jednotlivých policistů jakkoli
dále bránit, ačkoli během svého pobytu ve vazbě vystupoval (též za přispění své manželky)
velice aktivně. Přestože byl stěžovatel dle svého tvrzení po svém propuštění vystaven
přinejmenším obtěžujícímu jednání ze strany policistů a obával se o svůj život, nepodnikl
proti tomuto nic a namísto toho bez dalšího opustil Ukrajinu. Ve správním řízení přitom
nebylo prokázáno, že by na Ukrajině existovala naprostá a úplná tolerance nezákonného
policejního jednání.
Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil pochybnosti stran pravdivosti
stěžovatelova tvrzení o podání stížnosti k Nejvyššímu soudu Ukrajiny. Stěžovatelova tvrzení
jsou ve vzájemném rozporu zejména v ohledu označení osob, vůči kterým měla tato stížnost
směřovat. Stěžovatel rovněž své tvrzení o podání stížnosti nepodložil žádnou listinou, zatímco
jiná svá tvrzení v mnoha případech listinnými důkazy dokládal. Pokud stěžovatel podání stížnosti
osvědčoval prohlášením svého zástupce ze dne 24. 9. 2010, pak žalovaný k tomuto uvedl,
že se jedná o neověřitelné tvrzení, přičemž jeho autora (tj. tehdejšího zástupce stěžovatele)
nelze z podstaty věci považovat za objektivní osobu. Jestliže se stěžovatel obává návratu
na Ukrajinu proto, že by mohl být odrazován od obrácení se na Evropský soud pro lidská práva,
má žalovaný za to, že občanům Ukrajiny, kteří v minulosti proti Ukrajině před tímto soudem
uspěli, zaplatila ukrajinská vláda odškodné, a je tedy nepravděpodobné, že by stěžovatel
měl být pro žalování Ukrajiny u Evropského soudu pro lidská práva jakkoli postihován.
Ukrajinští občané obecně neváhají domáhat se svých práv u tohoto soudu, což by neplatilo
v případě, že by tímto riskovali konkrétní represe ze strany úřadů své země.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný rovněž konstatoval, že stěžovatel v době
jeho vydání nevedl na Ukrajině žádné řízení, které by mohlo být zdrojem zájmu jednotlivých
policistů o jeho osobu a tím i obav stěžovatele z jeho návratu do vlasti. Trvající nebezpečí
pro případ návratu stěžovatele nelze dle žalovaného dovodit ani z prohlášení rodičů jeho
manželky, neboť tímto nejsou tvrzeny žádné nové skutečnosti, nýbrž je jím opakovaně
popisována situace v době stěžovatelova zadržení a věznění a bezprostředně po jeho odjezdu
z vlasti. Dle žalovaného lze tedy opodstatněně předpokládat, že stěžovateli v případě návratu
na Ukrajinu nemůže nic adresného hrozit ze strany ukrajinských státních orgánů. Zejména
z těchto důvodů tak žalovaný nedospěl k závěru, že by stěžovateli v případě návratu do vlasti
hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona
o azylu. Krom toho se dále žalovaný zabýval i otázkou, zda stěžovateli v případě návratu nehrozí
vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, přičemž ani v tomto ohledu neshledal
naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „za situace, kdy žalovaný
(správně zřejmě „žalobce“, pozn. NSS) s výjimkou nově tvrzené skutečnosti spočívající v narození
dítěte netvrdí žádné nové skutečnosti, je možnost soudního přezkumu udělení mezinárodní ochrany
podle ust. §12, §13, §14 a §14b prováděná zdejším soudem omezena a ve své podstatě nadbytečná,
neboť uvedená ustanovení již byla předmětem přezkumu prováděného Městským soudem v Praze a zejména
pak následného kasačního přezkumu prováděného NSS.“ Městský soud dále konstatoval,
že stěžovatelem až v žalobě uplatněná skutečnost narození jeho dítěte není dostačující
pro udělení humanitárního azylu a nadto se jedná o skutečnost, jejímuž uplatnění v řízení
před žalovaným nic nebránilo, pročež nelze žalovanému přičítat k tíži, že se takovouto
skutečností nezabýval. Krom toho pak městský soud zdůraznil, že trest smrti byl na Ukrajině
již zrušen, Ukrajina podepsala protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod ohledně zrušení trestu smrti a Úmluvu proti mučení a nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení. Z obsahu správního spisu pak dle krajského soudu vyplývá, „že by v případě žalobce mohlo
potencionálně docházet k vážné újmě spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání
dle ust. §14a odst. 2 písm. b).“ Městský soud dále shledal, že v důsledku částečné rozdílnosti tvrzení
stěžovatele stran jmen konkrétních osob, vůči kterým měl iniciovat na Ukrajině soudní řízení,
je tvrzení stěžovatele o podání takové žaloby (stížnosti) nevěrohodné, a tudíž neprokázané.
Dle krajského soudu je potom s podivem, že v době svého zadržení a pobytu ve vazbě
se stěžovatel sám nebo prostřednictvím své manželky obracel na místní a generální prokuraturu,
soudy, lidové poslance, organizace zabývající se ochranou lidských práv, ombudsmana i média,
ale po svém propuštění již tak aktivní nebyl, a to i přesto, že jeho pronásledování policejními
a bezpečnostními složkami i nadále pokračovalo. Za nedůvodnou posléze označil městský soud
žalobní námitku, dle níž bylo žalovaným na osobu stěžovatele a priori nahlíženo jako na osobu
nedůvěryhodnou.
Dle odůvodnění napadeného rozsudku pak lze předpokládat, že pokud by byl stěžovatel
pronásledován policejními a bezpečnostními složkami tak intenzivně, jak uvádí, jistě by využil
znovu všech prostředků ke své obraně. Stěžovatel tak však neučinil, ačkoli právě díky svému
aktivnímu vystupování dosáhl dříve zrušení obvinění, propuštění z vazby a zrušení dohledu.
Na Ukrajině není v současně době vedeno žádné řízení, ve kterém by stěžovatel figuroval.
Logicky tedy místní policejní a bezpečnostní složky nemají žádný důvod mít zvýšený zájem
o osobu žalobce. K tomu je třeba připočíst i vliv doby, která od stěžovatelem vylíčeného
protiprávního jednání policejních a bezpečnostních složek uplynula. Žalobce dokonce svůj případ
nepředložil ani k posouzení Evropskému soudu pro lidská práva, ačkoli je nepochybné,
že tak učinit mohl. I v dalších ohledech se městský soud ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí
žalovaného, zejména v otázce obsahu a implikací stěžovatelem předloženého vyjádření
jeho bývalého zástupce, advokáta Ivana Stepanovyče Bilovčuka, ze dne 9. 4. 2012, či vyjádření
rodičů jeho manželky ze dne 6. 4. 2012. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne
2. 10. 2013 pak dle krajského soudu vyplývá, že není známo, že by byl na Ukrajině praktikován
plošný postih osob, které se na Ukrajinu vrací po delší době ze zahraničí s výjimkou osob,
které jsou stíhány za trestné činy. Městský soud se proto shodl s žalovaným v tom, že stěžovateli
nehrozí v případě návratu do jeho země původu bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by žalovaný hodnotil důkazy selektivně
a pouze v jeho neprospěch. Za nedostatečně konkrétní a nesubstancovanou pak městský soud
označil stěžovatelovu žalobní námitku, dle níž žalovaný nevycházel stěžovateli počas řízení vstříc.
Ze správního spisu dle krajského soudu nikterak nevyplývá, že by žalovaný nezjistil skutkový
stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti. Žalovaný tedy logicky zhodnotil uvedené
skutečnosti, které zasadil do zjištěného stavu poměrů na Ukrajině, a provedl svůj úsudek,
který dostatečně zdůvodnil. Městský soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.;
namítá tedy v obecné rovině nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé, a konečně že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Žalovaný se měl dopustit pochybení tím, že zcela bezdůvodně odmítal důkazy spočívající
ve vyjádření rodinných příslušníků či advokáta stěžovatele s tím, že jsou to osoby pro dané řízení
nedůvěryhodné pro svůj vztah k žalobci. Stěžovatel nyní namítá, že v dané věci lze těžko obstarat
důkazy od jiných osob, neboť nelze předpokládat, že své budoucí protizákonné jednání potvrdí
sami dotyční příslušníci bezpečnostních sborů.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí účelově
dezinterpretuje jeho výpovědi a vytýká mu jejich marginální rozdílnosti za účelem zpochybnění
věrohodnosti osoby stěžovatele. Jako příklad stěžovatel uvádí tvrzení žalovaného o údajném
neplnění daňové povinnosti v zemi původu, kdy jistě nechtěl stěžovatel tvrdit, že neplatil daně
(jako svou zákonnou povinnost), ale že neplatil tzv. výpalné, což naopak svědčí o stěžovatelově
konzistentním postoji ve věci respektování právních předpisů i za cenu osobních obětí.
Dle stěžovatele žalovaný ve svém rozhodnutí nereflektoval politickou a bezpečnostní
situaci v zemi původu, ačkoli se od doby jeho dřívějšího rozhodnutí tamní situace nezlepšila,
ale naopak radikálně zhoršila. V této souvislosti není dle stěžovatele bez zajímavosti,
že je to právě město a region Čerkasy, ve kterém bylo po hlavním městě Kyjevě zatčeno
a kompromitováno nejvíce opozičních aktivistů a představitelů, což jistě koreluje
s nadstandardním postavením bezpečnostních složek v této oblasti. Dále v tomto směru
stěžovatel odkazuje na zprávu Amnesty International z měsíce října roku 2011, ze které
má vyplývat, že jen v roce 2010 ukrajinská policie mučila, vydírala, nutila k přiznání či rasově
diskriminovala tisíce lidí. Vyšetřování je přitom neefektivní a původci uvedených příkoří zůstávají
prakticky beztrestní. Dalšími údaji o problematickém působení bezpečnostních složek
na Ukrajině stěžovatel podepírá své přesvědčení o splnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu.
Za absurdní dále stěžovatel označuje závěr žalovaného, že svá tvrzení stran důvodů
pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany neprokázal. Nelze totiž předpokládat, že by běženec,
který uniká před nezákonným jednáním a šikanou orgánů státní správy, mohl svá následná tvrzení
zcela a bezezbytku prokázat, když většinou podkladů k takovému prokázání nezbytných disponují
právě původci na něm páchaných nezákonností. Městský soud pak nesprávně aprobuje
pochybení žalovaného. Stěžovatel namítá, že skutkový stav je zcela odlišný, než jak byl popsán
žalovaným a posléze potvrzen městským soudem.
Stěžovatel má za to, že skutečnost narození jeho dítěte výrazně komplikuje nejen
případný návrat stěžovatele a jeho rodiny na Ukrajinu, ale zároveň výrazně zvyšuje možnost
fyzického i psychického nátlaku na stěžovatele a jeho rodinu ze strany dotyčných příslušníků
bezpečnostních sborů. Tato skutečnost proto měla být reflektována v rozhodnutí žalovaného
ohledně možnosti udělení humanitárního azylu po tom všem, co stěžovatel a jeho manželka
v zemi původu protrpěli a čím byli též psychicky poznamenáni. Z rozhodnutí žalovaného
však nelze vysledovat úvahy a hodnocení ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu, pročež je v tomto ohledu považuje za nepřezkoumatelné.
Za stěžejní označuje stěžovatel námitku, kterou poukazuje na nerespektování právního
názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu žalovaným a posléze
i městským soudem ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu. Stěžovatel zde cituje části odůvodnění zrušujícího rozsudku a tyto komparuje
s rozhodnutím žalovaného a napadeným rozsudkem, zejména v rozsahu, ve kterém
se tyto vyjadřují k potencialitě vážné újmy hrozící stěžovateli v případě jeho návratu
na Ukrajinu. Stěžovatel rovněž podotýká, že městský soud posuzoval hrozbu uložení
nebo vykonání trestu smrti pouze v užším smyslu, ačkoli dle zrušujícího rozsudku je třeba
tuto vyhodnocovat šířeji, tedy jako hrozbu jakéhokoli jednání, které by v konečném důsledku
mohlo vést až k usmrcení stěžovatele.
Stěžovatel rovněž podotýká, že dle zrušujícího rozsudku lze dospět k závěru,
že se lze důvodně obávat hrozby vážné újmy i v budoucnu, a to jednak proto, že k takovému
jednání již došlo v minulosti, a dále i z důvodu, že dle všeho policejní orgány nadále
projevují zájem o osobu stěžovatele, a pokud by se stěžovatel nadále domáhal prošetření
bezpráví, které na něm bylo spácháno v minulosti, lze se důvodně domnívat, že bude v reakci
na takovou snahu o své očištění a potrestání viníků vystaven obdobnému jednání
i v budoucnosti. Městský soud však závěry zrušujícího rozsudku prakticky ignoruje nelogickými
závěry, které navíc nejsou ničím podložené, a dovozuje, že stěžovateli žádná újma ve smyslu
§14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu nehrozí.
Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Kromě rekapitulace zjištění
učiněných v řízení o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnil se se způsobem posouzení důvodnosti žaloby
městským soudem. Žalovaný podotýká, že stěžovatel v doplňujícím pohovoru konaném dne
6. 12. 2013 neuvedl žádné nové skutečnosti relevantní pro případné udělení humanitárního azylu.
Skutečnost narození svého dítěte rovněž při pohovoru neuvedl, ačkoli mu v tomto nic nebránilo,
a proto nelze žalovanému důvodně vytýkat, že takto nezmíněnou skutečnost nereflektoval
při svém uvážení otázky udělení humanitárního azylu. I přesto nelze narození dítěte
mít za skutečnost opodstatňující udělení humanitárního azylu stěžovateli.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti dále podotkl, že se řídil závazným
právním názorem dle zrušujícího rozsudku a znovu se zabýval naplněním podmínek pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Ve svém rozhodnutí se vyjádřil ke skutečné hrozbě
vážné újmy, na což odkazuje. Dále žalovaný uvedl, že není pravdou, že by se ve svém rozhodnutí
nezabýval současnou vnitropolitickou a bezpečnostní situací na Ukrajině. Tamní ozbrojený
konflikt je již déle než dva roky zakonzervován pouze na Luhanskou a Doněckou oblast,
kdežto město Čerkasy, v němž stěžovatel dříve žil, se nachází ve střední části země,
kde ani v měsíci září 2016 žádné vojenské operace neprobíhají. Žalovaný pak uzavřel,
že ve svém postupu, ani v postupu městského soudu, nadále neshledává žádné pochybení,
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k naplnění ostatních podmínek řízení (zastoupení stěžovatele advokátem,
stejně jako včasnost podání, bezvadnost a přípustnost kasační stížnosti) se Nejvyšší správní
soud před posouzením důvodnosti kasační stížnosti musel přednostně zabývat otázkou
její přijatelnosti.
Dle ustanovení §104a s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, jestliže tato svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k obsahu pojmu „podstatný
přesah významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele“ plyne, že tento je dán,
jestliže se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni městských soudů i Nejvyššího správního
soudu. Kasační stížnost bude též přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně.
Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li městský soud
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu nebo městský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud má za to, že kasační stížnost je přijatelná, neboť v napadeném
rozsudku shledal zásadní pochybení takové intenzity, že se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí městského soudu odlišné. Konkrétní vymezení
tohoto důvodu přijatelnosti se prakticky kryje s posouzením důvodnosti jedné ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek, pročež bude poskytnuto v rámci vypořádání stížních námitek
níže.
Stěžovatel označil za stěžejní kasační námitku tvrzení, dle něhož se žalovaný i městský
soud neřídili závazným právním názorem dle dřívějšího zrušujícího rozsudku městského soudu.
Tato námitka je důvodná, neboť závazný právní názor dle zrušujícího rozsudku nelze zúžit toliko
na poslední odstavec str. 12 uvedeného rozsudku, ve kterém Nejvyšší správní soud zavázal
žalovaného opětovně se zabývat otázkou, zda stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu
hrozí reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu,
a přihlédnout ke všem skutečnostem, které byly v průběhu správního řízení zjištěny,
a to jak z výpovědí stěžovatele a jím předložených listin, tak i ze zpráv o situaci
na Ukrajině. Nejvyšší správní soud totiž ve zrušujícím rozsudku krom uvedeného rovněž
konstatoval, že „[p]ředchozí mučení a protiprávní zacházení se stěžovatelem během policejního vyšetřování
tak může představovat důvod pro další útoky na stěžovatele, a to zejména tehdy, pokud by se stěžovatel nadále
domáhal vyšetření svého případu.“ I toto zjištění byl žalovaný povinen respektovat,
přičemž Nejvyšší správní soud má za to, že takto postavený závěr by bylo lze revidovat toliko
tehdy, zpochybnil-li by žalovaný v následném řízení o žádosti již dříve nerozporovaná tvrzení
ohledně mučení a dalšího protiprávního zacházení se stěžovatelem, na základě kterých
byl uvedený závěr ve zrušujícím rozsudku přijat. Žalovaný však ve svém rozhodnutí
nezpochybňuje, že by ke stěžovatelem tvrzeným příkořím snad nebylo došlo, konstatuje toliko,
že stěžovatel nedoložil (a že žalovanému se nepodařilo osvědčit), že by mohl být pro případ
svého návratu ve vlasti dále vystaven nebezpečí. Bez podstatné změny náhledu na zjištěný
skutkový stav (ke které v dalším řízení před žalovaným nedošlo) je však takový závěr neslučitelný
s výše citovaným závěrem Nejvyššího správního soudu podaným ve zrušujícím rozsudku.
Nejvyšší správní soud připouští, že nosným důvodem zrušujícího rozsudku byla vskutku
zjištěná vada nepřezkoumatelnosti dřívějšího rozhodnutí žalovaného pramenící z nedostatku
odůvodnění závěru žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany formou
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu; to však pouze proto, že v daném ohledu žalovaný
neformuloval svůj závěr o nesplnění podmínek na základě všech skutečností (případně tvrzení)
dle správního spisu. Nebyl zde tedy komplexní úsudek žalovaného, který by bylo lze označit
za věcně nesprávný, avšak toto nebránilo Nejvyššímu správnímu soudu, který měl příslušný
správní spis k dispozici, aby ve zrušujícím rozsudku vyjevil svůj právní názor stran skutečného
nebezpečí vážné újmy v případě návratu stěžovatele do vlasti (za předpokladu zachování
zjištěných skutkových poznatků). Takový postup je v zásadě žádoucí s ohledem na procesní
ekonomii. Rovněž s ohledem na tento princip Nejvyšší správní soud zásadně nepřistupuje
k rušení správního aktu v případě, kdy by jím shledané pochybení (zde nepřihlédnutí ke všem
v řízení zjištěným skutečnostem a důkazům) nemohlo mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci
samé.
Dále Nejvyšší správní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti (žalovanému z jeho úřední
činnosti známé), že předmětem řízení před tímto soudem (sp. zn. 5 Azs 20/2015) byla i kasační
stížnost manželky stěžovatele, směřující proti rozsudku městského soudu ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 2 Az 15/2011 – 118, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 9. 2011, č. j. OAM-11/LE-18-PA03-2010, o neudělení mezinárodní ochrany.
Z rozhodnutí o této kasační stížnosti (rozsudek ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 – 35,
kterým byl uvedený rozsudek, stejně jako rozhodnutí žalovaného, zrušen) vyplývá, že manželka
stěžovatele stála při stěžovateli po celou dobu jeho peripetií s dotyčnými příslušníky ukrajinské
policie, vyvíjela aktivní činnost směrem k řešení stěžovatelovy situace, písemně kontaktovala
tamní soudy, prokuraturu různých stupňů, stěžovatelův případ medializovala apod. V důsledku
této své činnosti čelila pokusům o únos, stejně jako vyhrožování usmrcením. Uvedené zkušenosti
rovněž zavdaly vzniku jejího psychického onemocnění. Nejvyšší správní soud ohledně manželky
stěžovatele v uvedeném rozsudku výslovně konstatoval, že „v případě stěžovatelky jsou dány
důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do země původu, mohlo by jí hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy
dle §14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu. Nebude-li tedy věrohodnost tvrzení stěžovatelky spolehlivě
vyvrácena či zpochybněna nebo nedojde-li na základě nových důkazů, včetně nových informací o zemi původu,
k zásadnímu přehodnocení dosud zjištěného skutkového stavu, je třeba vycházet z toho, že stěžovatelka
výše uvedenou podmínku pro udělení doplňkové ochrany, tedy důvodnou obavu z hrozby skutečného nebezpečí
vážné újmy, splňuje.“ Vzhledem k tomu, že co do podmínek pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 2 písm. a) a b) je skutkový základ tvrzení stěžovatele i jeho manželky z povahy
věci naprosto totožný, konstatuje i nyní Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k absenci
zásadního přehodnocení zjištěného skutkového stavu, že i v případě stěžovatele je třeba vycházet
z toho, že tento podmínku důvodné obavy z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy splňuje.
Opačný závěr by vedl ke zcela absurdnímu závěru, že stěžovateli, ačkoli je bezpochyby
středobodem celého dění, které jej přimělo opustit Ukrajinu, skutečné nebezpečí vážné újmy
v případě návratu nehrozí, kdežto jeho manželce takové nebezpečí hrozí. Nejvyšší správní soud
toto konstatuje s vědomím, že ve věci stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu nebyl
pro žalovaného citovaný názor Nejvyššího správního soudu dle rozsudku 15. 1. 2016,
č. j. 5 Azs 20/2015 – 35, závazný, stejně jako s vědomím skutečnosti, že tento právní názor
byl vysloven až poté, kdy žalovaný vydal své rozhodnutí o žádosti stěžovatele. V zájmu
respektování zásady materiální pravdy je však třeba náhled na obě tyto skutkově prakticky shodné
věci sjednotit.
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že zrušujícím rozsudkem bylo dřívější rozhodnutí
žalovaného zrušeno v celém rozsahu, a to i přesto, že důvodem pro jeho zrušení byla shledaná
nepřezkoumatelnost závěrů o nenaplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany
dle ustanovení §14a zákona o azylu. Za takové situace je nikoliv nepodstatným pochybením
žalovaného, nejsou-li v jeho rozhodnutí znovu popsány úvahy žalovaného stran nenaplnění
ostatních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (§12, §13 a §14 zákona o azylu). Žalovaný
ve svém rozhodnutí přímo uvedl, že důvodnost stěžovatelovy žádosti již nově neposuzoval
prizmatem těch ustanovení zákona o azylu, jejichž dřívější posouzení nebylo Nejvyšším správním
soudem ve zrušujícím rozsudku shledáno nepřezkoumatelným či nezákonným. Nastolil
tím však stav, kdy sice výrok jeho nynějšího rozhodnutí konstatuje, že mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b se neuděluje, nicméně odůvodnění jeho nynějšího
rozhodnutí žádné úvahy stran možnosti vyhovění stěžovatelově žádosti v intencích ustanovení
§12, §13 a §14 neobsahuje, když žalovaný ani nepřevzal text obsahující důvody pro neudělení
mezinárodní ochrany v uvedeném rozsahu ze svého předchozího rozhodnutí. Žalovaný
tak v tomto rozsahu zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Vzhledem k tomu, že městský soud k nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného nepřihlédl, zatížil též napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 Afs 56/2013 – 32). Byť stěžovatel
v kasační stížnosti dovozoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodů odlišných
od právě popsaného, je třeba mít na zřeteli, že nepřezkoumatelnost přezkoumávaného soudního
rozhodnutí je jednou z vad, k nimž je Nejvyšší správní soudu povinen přihlédnout i bez návrhu
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Za zcela marginální pak Nejvyšší správní soud, ve shodě se stěžovatelem, považuje
dílčí rozpory ve výpovědích stěžovatele ohledně jmen osob, vůči kterým měla směřovat
jeho stížnost podaná u Nejvyššího soudu Ukrajiny. Stěžovatel od počátku tvrdil, že ve věci
této stížnosti byl zastoupen tamním advokátem, který na jeho pokyn stížnost k soudu podal,
a lze tudíž důvodně předpokládat, že to nebyl sám stěžovatel, kdo takovou stížnost sepsal.
S přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel je nesporně právním laikem, pak nelze toliko
ze žalovaným zjištěných dílčích rozporů v jeho výpovědích dovozovat, že takovou stížnost
nepodal, tímto následně podepřít konstataci o „podivném chování stěžovatele“ spočívajícím
v rezignaci na domáhání se svých práv a osobní svobody a konečně uzavřít, že s ohledem
na uvedenou rezignaci stěžovatele se lze vlastně důvodně domnívat, že tomuto již po jeho
propuštění z vazby nic nehrozilo a nadále ani hrozit nebude. Zcela absurdní je pak domněnka
žalovaného, dle níž stěžovatel nebyl po propuštění z vazby nadále ohrožen ze strany příslušných
představitelů ukrajinské státní moci z toho důvodu, že vůči jeho osobě následně nebyly opětovně
zahájeny úkony trestního řízení (což navíc nelze na základě obsahu správního spisu jednoznačně
tvrdit) nebo že stěžovatel nebyl nadále fyzicky napadán ani jinak přímo konfrontován
předmětnými osobami. Stěžovatel totiž od počátku a konzistentně uváděl, že po propuštění
z vazby nevycházel z domu a činil další aktivní opatření k zamezení jakéhokoli vystavení
se byť jen možnosti kontaktu s jím označovanými osobami či jejich podřízenými. Ve světle
těchto stěžovatelových tvrzení (podepřených též prohlášeními osob jemu blízkých) se jeví
uvedená argumentace žalovaného jako zcela nepřípadná. Obdobnou argumentací pak vyvracel
důvodnost stěžovatelovy žalobní námitky městský soud. Lze tak uzavřít, že skutková podstata,
na níž žalovaný založil důvody svého rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, a městský soud
měl k následné žalobní námitce stěžovatele z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit.
Naopak stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že městský soud pochybil, když dospěl
k závěru, že žalobní námitka stran nedostatečného zohlednění skutečnosti narození stěžovatelova
dítěte v rámci odůvodnění rozhodnutí žalovaného nebyla důvodná. Správní orgány jsou sice
s ohledem na ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), povinny postupovat tak, aby byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2 správního řádu, nicméně v tomto případě uvedené povinnosti žalovaný dostál,
neboť se stěžovatelem provedl doplňující pohovor, v němž měl stěžovatel příležitost skutečnost
narození dítěte sdělit, a to v zejména v reakci na dotaz žalovaného, zda na straně stěžovatele
nastaly v mezidobí nové skutečnosti, které by chtěl uvést ke své žádosti o mezinárodní ochranu.
Nejvyšší správní soud se v tomto zcela ztotožňuje s názorem městského soudu a konstatuje,
že tato stěžovatelova námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost shledal ve výše uvedených ohledech
důvodnou, pročež napadený rozsudek v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
zrušil. Jelikož z povahy výše shledaných pochybení městského soudu je zřejmé, že již v řízení
o žalobě byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil posléze
Nejvyšší správní soud též ke zrušení rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]
a vyslovil vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (přiměřeně §78 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení pak bude žalovaný vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(přiměřeně §78 odst. 5 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy náleží právo na náhradu nákladů obou soudních řízení. V řízení
před městským soudem byl stěžovatel zastoupen na základě plné moci Mgr. et Mgr. Markem
Čechovským, Ph.D., advokátem. Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů spojených s tímto
zastoupením. Vzhledem k tomu, že stěžovatel výslovně nevyčíslil náklady spojené s uvedeným
zastoupením v řízení před městským soudem, rozhodl o nich kasační soud na základě skutečností
zřejmých ze spisu. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč
za tři úkony právní služby, tj. převzetí a přípravu zastoupení, dále podání žaloby a účast
na jednání před městským soudem dne 20. 7. 2016 v délce jedné hodiny [§7 bod 5.,
§9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
do 30. 6. 2014 co do úkonů převzetí a přípravy zastoupení a podání žaloby, ohledně dalších
úkonů pak ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o náklady spojené se zastoupením
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, vyčíslil tyto stěžovatel ve svém podání ze dne 25. 8. 2016.
Stěžovatel uvedl, že jeho zástupce provedl tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu věci,
písemné podání ve věci samé a konečně „účast u úkonu“. Nejvyšší správní soud nepřiznal
stěžovateli náhradu nákladů v rozsahu úkonu přípravy a převzetí věci, neboť tento úkon
zohlednil již v rámci náhrady nákladů zastoupení v řízení před městským soudem. Pokud
zamýšlel stěžovatel pod úkonem „účast na úkonu“ nárokovat náhradu za úkon spočívající
v účasti na jednání před městským soudem dne 25. 8. 2016, přiznal mu tuto Nejvyšší správní
soud již v rámci náhrady nákladů zastoupení onoho řízení. V opačném případě není zřejmé,
jakého úkonu se zástupce stěžovatele měl účastnit, neboť Nejvyšší správní soud ve věci kasační
stížnosti stěžovatele jednání nenařizoval. Náklady na zastoupení stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti tak dle Nejvyššího správního soudu spočívají v odměně za podání kasační stížnosti.
Jedná se tudíž o jeden úkon dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, v hodnotě 3100 Kč.
Dále soud zahrnul mezi náklady obou řízení paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši
4 x 300 Kč za pět úkonů právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu, v obou dotčených
zněních) a náhradu za daň z přidané hodnoty (21 %) ve výši 2856 Kč. Další náklady v řízení
před městským soudem či v řízení o kasační stížnosti z příslušných soudních spisů nevyplývají,
a stěžovatel další náklady rovněž nevyčísluje. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud
stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč. Žalovaný je povinen uhradit tuto částku
k rukám stěžovatelova zástupce ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu