ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.236.2017:36
sp. zn. 2 Azs 236/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti nezákonnému zásahu žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č.
j. 9 A 202/2016 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
ze dne 18. 9. 2016, č. j. KRPE-79284-25/ČJ-2016-170022-SV (dále jen „první rozhodnutí
o zajištění“), byl žalobce pod jinou identitou (dále jen „stěžovatel“) podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění,
se stanovením doby zajištění na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody stěžovatele,
tj. do 16. 11. 2016. Dne 19. 9. 2016 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany dle §3a
odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. OAM-132/LE-LE05-LE05-PS-2016
(dále jen „druhé rozhodnutí o zajištění“), byl stěžovatel dle §46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu
zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž doba trvání zajištění dle §46a odst. 5 téhož
zákona byla stanovena do 17. 1. 2017.
[2] Dne 23. 9. 2016 učinil stěžovatel čestné prohlášení o totožnosti ve smyslu
§10 odst. 3 zákona o azylu, v němž uvedl jméno, příjmení, datum narození a státní příslušnost
tak, jak je označeno shora. Ze správního spisu vyplývá, že do té doby stěžovatel dokládal
svou totožnost padělaným identifikačním průkazem a odmítal sdělit správním orgánům
svou pravou identitu. Identifikační údaje stěžovatele dle podaného čestného prohlášení
byly následně úspěšně ověřeny porovnáním s fotokopií cestovního dokladu č. AK808493,
platného do 27. 9. 2015.
[3] Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. OAM-132/LE-LE05-LE05-PS2-2016
(dále jen „třetí rozhodnutí o zajištění“), byl stěžovatel dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena
dle §46a odst. 5 téhož zákona do 17. 1. 2017. Žalovaný v odůvodnění zejména uvedl,
že v případě stěžovatele se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, rovněž i proto,
že stěžovatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve.
[4] Druhé rozhodnutí o zajištění bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 41 Az 21/2016 – 29, jenž nabyl právní moci téhož dne.
Stěžovatel byl ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn dne 22. 11. 2016.
[5] Žalobou dle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění
(dále jen „s. ř. s.“), se stěžovatel u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal
určení nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího v pokračování zajištění od 15. 11. 2016
až do 22. 11. 2016 i přesto, že rozhodnutí o druhém zajištění bylo s právní mocí ke dni
15. 11. 2016 zrušeno výše odkázaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem.
[6] Městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 A 202/2016 – 63 (dále jen „napadený
rozsudek“), stěžovatelovu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění napadeného
rozsudku městský soud uvedl, že skutkový stav (jak popsán shora) není mezi účastníky sporný.
Podle městského soudu je nepochybné, že v uvedené době, kdy bylo pravomocně rozhodnuto
o zrušení rozhodnutí o druhém zajištění stěžovatele, existovalo oprávnění žalovaného k zajištění
stěžovatele na základě třetího rozhodnutí o zajištění. Ve stěžovatelem vymezené době
tak existoval další právní důvod k zajištění, kterým bylo nové rozhodnutí ve smyslu §46a odst. 10
zákona o azylu. Platnost rozhodnutí o druhém zajištění zanikla vydáním třetího rozhodnutí
o zajištění, tj. dne 31. 10. 2016. Proti rozhodnutí o třetím zajištění měl stěžovatel ostatně možnost
se bránit správní žalobou, obdobně jak to učinil v případě druhého rozhodnutí o zajištění.
Městský soud dále shledal, že v předmětném období byl stěžovatel zajištěn na základě
pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o třetím zajištění, a pokud tedy nadále setrvával
v zajišťovacím zařízení, bylo tomu tak v souladu s rozhodnutím vydaným v rámci oprávnění
žalovaného dle §46a odst. 9 a 10 zákona o azylu. Námitku zneužití plurality důvodů zajištění
dle §46a odst. 1 zákona o azylu žalovaným k vydávání nových rozhodnutí o zajištění shledal
městský soud nepodloženou. To, že žalovaný stěžovatele zajišťoval z různých důvodů, není
známkou zneužití práva, ale jde o důvody, které zákon předjímá a které stěžovatel svým jednáním
postupně naplňoval. Skutečnost, že žalovaný stěžovatele ze zajištění propustil dříve než
17. 1. 2017, není důkazem o tom, že by žalovaný jakkoli uznával nezákonnost svého jednání,
nýbrž spíše svědčí o jeho benevolenci v důsledku zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Ani v případě, kdy by žalovaný stěžovatele propustil až 17. 1. 2017, by bez dalšího
nedošlo k nezákonnému zásahu z jeho strany.
[7] Proti napadenému rozsudku brojí stěžovatel včasně podanou kasační stížností.
Jako důvod kasační stížnosti v širším smyslu označuje důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatel odkazuje na ustanovení §46a odst. 12 písm. c) zákona o azylu, podle něhož
„[z]ajištění podle tohoto zákona musí být bez zbytečného odkladu bez rozhodnutí ukončeno, rozhodne-li soud
o zrušení rozhodnutí o zajištění nebo o prodloužení doby trvání zajištění; povinnost propustit žadatele o udělení
mezinárodní ochrany vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku“. Jelikož soud přezkoumává zákonnost
zajištění standardním způsobem běžným ve správním soudnictví, tedy přezkoumá zákonnost
konkrétního správního rozhodnutí ke dni vydání rozhodnutí, bylo by dle stěžovatele zcela
nesmyslné omezovat povinnost žalovaného propustit cizince ze zajištění pouze na existenci
takového rozsudku, který přezkoumával rozhodnutí, na jehož základě byl cizinec zajištěn ke dni
vydání takového rozsudku. Řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění trvá obvykle dva až čtyři
týdny a právní názor soudu by tedy žalovanému dával možnost zcela, a to bez ohledu
na rozhodnutí soudu, zamezit propuštění cizince ze zajištění. V takovém případě by totiž
postačovalo, aby žalovaný cizince vždy před vydáním rozsudku v řízení o žalobě u příslušného
správního soudu zajistil z nového důvodu, nebo dokonce to, aby cizince zajišťoval na velmi
krátké časové úseky, které by vždy prodlužoval, a žalovaný by se nemusel obávat toho,
že po prohraném sporu u správního soudu bude muset cizince propustit. Citované ustanovení
§46a odst. 12 písm. c) zákona o azylu je proto třeba vykládat tak, že žalovaný je povinen cizince
propustit vždy po vyhlášení rozsudku, kterým bylo zrušeno alespoň jedno z rozhodnutí,
na jejichž základě je cizinec žalovaným kontinuálně omezován na osobní svobodě. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud po předložení věci rozšířenému senátu napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s uplatněnou kasační
argumentací. S ohledem na podobnost argumentace stížní a žalobní odkázal na své vyjádření
k žalobě. Ve shodě s městským soudem pak žalovaný zopakoval, že ve stěžovatelem naříkané
době existoval právní důvod jeho zajištění, představovaný třetím rozhodnutím o zajištění,
na které neměl zrušující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vliv. Pro úplnost žalovaný
dodal, že tentýž soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti třetímu rozhodnutí o zajištění,
následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2017,
č. j. 2 Azs 37/2017 - 31, a konečně i ústavní stížnost proti oběma soudním rozhodnutím odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. I. ÚS 2161/17. Pokud jde o stav řízení
o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu, toto bylo pravomocně skončeno dne
21. 11. 2016, přičemž stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana kterékoli formy. O žalobě
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany je vedeno řízení u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 29 Az 54/2016, které dosud nebylo skončeno. Žalovaný má kasační stížnost
za nedůvodnou. Stejně tak se neztotožňuje s blíže neodůvodněným návrhem stěžovatele
na předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[10] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné úvodem konstatovat, že napadený rozsudek,
ani jemu předcházející řízení, netrpí vadami popsanými v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
Nejvyšší správní soud obecně přihlíží i nad rámec uplatněných kasačních důvodů. Dále je proto
namístě posoudit důvodnost stěžovatelovy námitky nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
[13] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 Afs 1/2009 – 48,
konstatoval, že „[r]ozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] tehdy, pokud krajský soud na zjištěný skutkový stav použije (aplikuje) jiný právní předpis,
než který měl správně použít, resp. jej neaplikuje, ačkoliv tak měl správně učinit.“ Krom toho může
dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu spočívat nesprávné posouzení právní otázky
též v nesprávném výkladu konkrétního ustanovení právního předpisu, které na posuzovanou věc
dopadá (např. rozsudek ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012 – 20).
[14] Nejvyšší správní soud stěžovatelovu názoru nepřisvědčuje a plně se ztotožňuje s právním
náhledem podaným v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Ustanovení §46a
odst. 12 písm. c) zákona o azylu je třeba vyložit tak, že povinnost žalovaného propustit
zajištěného žadatele o mezinárodní ochranu je dána tehdy, zruší-li soud právě takové
rozhodnutí o zajištění, na základě kterého je žadatel v okamžiku vydání zrušujícího rozsudku
zajištěn. Došlo-li tedy ke zrušení rozhodnutí o zajištění opírajícího se o důvod zajištění dle §46a
odst. 1 písm. b), aniž by v okamžiku vyhlášení zrušujícího rozsudku byl žadatel
o mezinárodní ochranu podle tohoto ustanovení zajištěn, došlo toliko ke zrušení již neplatného
(srov. ustanovení §46a odst. 10 zákona o azylu) rozhodnutí o zajištění, které v předmětné době
nemělo žádné právní účinky. I v případě, kdy by v rámci jednoho konkrétního rozhodnutí
o zajištění bylo žalovaným uplatněno více důvodů zajištění dle §46a odst. 1 zákona o azylu
zároveň, přičemž by v rámci následně iniciovaného soudního přezkumu takového rozhodnutí
byl pouze jeden z těchto důvodů shledán neopodstatněným, rozhodnutí o zajištění jako celek
by obstálo, neboť by byl naplněn alespoň jeden z důvodů zajištění a zajištění by tak nebylo
lze označit za nezákonné. Stěžovatel byl zajištěn na základě třetího rozhodnutí o zajištění, které
v té době bylo účinné.
[15] Jako příměru lze použít právních závěrů rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
5. 6. 2015, č. j. 44 A 41/2015 – 16, dle nichž „[v] případě úspěšného zpochybnění pouze jednoho z více
současně aplikovaných důvodů uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců [§46a odst. 1 písm. a),
b) nebo c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je třeba zrušit pouze odpovídající část výroku napadeného
rozhodnutí.“ Dále zde Krajský soud v Praze shledal, že „[z]rušení pouze dílčí části výroku rozhodnutí
odpovídající jednomu z více současně aplikovaných důvodů uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců podle §46a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neaktivuje povinnost Ministerstva vnitra ČR
podle §46a odst. 6 věty poslední zákona o azylu umožnit žadateli bez zbytečného odkladu opustit přijímací
středisko.“ Nejvyšší správní soud se s uvedeným zcela ztotožňuje. Logickým argumentem „a maiori
ad minus“ (od většího k menšímu) lze bezpečně dospět k závěru, že musí-li být k ukončení
zajištění zrušeno rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ohledně všech uplatněných důvodů zajištění,
musí tomu tak být i v případě, kdy by tyto důvody byly uplatněny v několika různých
rozhodnutích o zajištění. Důvod zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, uplatněný
v třetím rozhodnutí o zajištění, však výše odkazovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem nikterak dotčen nebyl a ani nemohl být, neboť rozhodnutí o třetím zajištění nebylo
v daném řízení předmětem soudního přezkumu. V nepropuštění ze zajištění v návaznosti
na zrušení druhého rozhodnutí o zajištění soudem nelze shledat nezákonný zásah.
[16] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že možnost vydání nového
rozhodnutí o zajištění dle §46a odst. 10 zákona o azylu potenciálně otevírá prostor k účelovému
správnímu rozhodování směřujícímu k maření efektivity soudní ochrany osobní svobody žadatele
o mezinárodní ochranu, nicméně stěžovatel sám ani netvrdí, že by tomu tak v jeho případě
skutečně bylo. Jedná se proto o námitku ryze spekulativní, bez souvztažnosti ke stěžovatelově
věci.
[17] Pokud stěžovatel navrhoval předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu, je k tomuto třeba poznamenat, že takový návrh není v dispozici stěžovatele, nýbrž
příslušného senátu soudu, který je povinen věc rozšířenému senátu postoupit v případě naplnění
podmínek dle §17 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel sám v kasační stížnosti nenabídl žádné bližší
odůvodnění takového postupu, zatímco rozhodující senát neshledal v předmětné otázce existenci
rozporné judikatury ani se neodchyloval od právního názoru Nejvyšším správním soudem
již dříve vysloveného.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nenamítá
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení důvodně. Jelikož napadený
rozsudek a jemu předcházející řízení obstojí i nad rámec stěžovatelem uplatněné námitky (§109
odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
zatímco úspěšný žalovaný zjevně nevynaložil v řízení takové náklady, jež by přesahovaly běžný
rámec jeho úřední činnosti, a jejichž náhradu by mu tedy bylo lze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu