ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.29.2012:34
sp. zn. 2 Azs 29/2012 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců a) K. G., . b)
nezl. F. Di., c) nezl. F. Z., d) nezl. F. P., e) nezl. F. A., f) nezl. F. B., g) nezl. F. Dj., žalobci
b) až g) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, všichni t. č. Pobytové středisko
Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, zastoupeni Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Heyrovského 1178, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 6. 2012, č. j. 29 Az 22/2011 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Janu Urbanovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 16 632 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2011, č. j. OAM-424/VL-07-P08-R2-2008 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobcům neuděluje mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí
žalovaného napadli žalobci u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; ten ji rozsudkem
ze dne 25. 6. 2012, č. j. 29 Az 22/2011 - 77, zamítl.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že dle tvrzení žalobkyně a) byla celá její
rodina v zemi původu vystavena pronásledování ze strany ozbrojených složek státu,
a to z důvodu členství manžela F. M. v politické straně DPT, která hájila kurdské zájmy. Manžel
žalobkyně a) [a současně otec žalobců b) až g)] uváděl, že byl v zemi původu opakovaně
zadržován a vyslýchán, příslušníci ozbrojených složek ho navštěvovali i doma a kladli mu otázky,
týkající se jeho členství ve straně, přestože v té době šlo ještě o politickou stranu legální. Žalovaný
(v samostatně vedeném řízení) tyto potíže manžela žalobkyně a) interpretoval tak, že souvisejí
s členstvím jeho bratra v organizaci PKK, přičemž i manžel měl na tuto stranu kontakty. Krajský
soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. 6. 2012, č. j. 29 Az 21/2011 – 62, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě F. M. ve věci neudělení azylu a konstatoval, že jeho žaloba byla zamítnuta.
Soud vycházel v jeho případě z toho, že rozhodnutí žalovaného bylo řádně odůvodněno a
hodnotí vývoj politických stran, které se v rozhodné době v Turecku věnovaly kurdským
zájmům, přičemž dokazuje, že strana DTP byla po určitou dobu stranou legální; až v prosinci
2009 ji turecký ústavní soud zrušil a někteří členové byli obviněni ze spolupráce či propagace
teroristické organizace PKK. Toto uskupení přitom nejen Turecko, ale i EU a USA považují za
teroristickou organizaci. Žalovaný pak podle soudu přesvědčivě zdůvodnil, jaké případné
problémy mohly plynout z členství ve straně i manželu žalobkyně a), který se nijak netajil se svojí
aktivní podporou členů PKK a s pomocí jim poskytovanou. Krajský soud tak pokládal
za prokázané, že jmenovaný vyvíjel v zemi původu činnost, jež mohla u ozbrojených složek státu
vzbudit zájem o jeho osobu, a s ohledem na zjištěné okolnosti byl takový zájem logicky legitimní
(nebylo by možné jej vyloučit při vykonávání takové činnosti v kterémkoliv demokratickém
státě). Žalovaný přesvědčivě zdůvodnil i svůj závěr o možném přesídlení manžela žalobkyně a) i
s celou rodinou do jiné části Turecka, kde žije prakticky 2/3 občanů kurdské národnosti. Podle
soudu dospěl žalovaný po zvážení všech skutečností uvedených manželem žalobkyně a) v žádosti,
v pohovorech, při jednání soudu a též na základě informací z objektivních a aktuálních podkladů
ke správným, logickým a odůvodněným závěrům. Žalovaný se taktéž důkladně zabýval
postavením Kurdů v Turecku; připustil, že v minulých letech bylo v mnoha směrech složité,
nicméně popsal pokrok v řešení jejich legitimních požadavků. Krajský soud tak ve shora uvedené
věci dospěl k závěru, že manžel žalobkyně a) nebyl pronásledován z azylově relevantních důvodů.
V nyní posuzované věci krajský soud upozornil, že žalobkyně a) odvozovala
pronásledování celé rodiny právě od tvrzeného pronásledování svého manžela. Tvrdila, že ona
i její děti měly obavy, neboť nevěděly, kdy bezpečnostní složky přijdou k nim domů hledat
manžela (otce). Takové tvrzení ovšem nemohl krajský soud, s ohledem na to, jak vyhodnotil
případ manžela žalobkyně a), považovat za azylově relevantní, ve smyslu §12 zákona o azylu.
Zájem bezpečnostních složek o F. M. byl legitimní, jak bylo popsáno shora, přičemž žalobkyně a)
sama nikdy neuvedla, že by jí vojáci či policie nějak ublížili, zadrželi či ji vyslýchali; uvedla, že
turecké bezpečnostní složky se vůči ní a dětem v průběhu rutinních návštěv žádné perzekuce
nedopustily. Krajský soud rovněž zhodnotil, že nebyly dány ani důvody podle §13 zákona o
azylu a že k rozhodnutí podle §14 zákona o azylu měl žalovaný dostatečné podklady.
Pokud žalobci namítali porušení §2, §3 a §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), pak i tuto námitku vyhodnotil krajský
soud jako nedůvodnou. Uvedl, že žalovaný zjistil stav věci nepochybným způsobem
a v odpovídajícím rozsahu, neboť doplnil podklady o novou výpověď žalobkyně a) i o potřebné
informace o situaci v zemi původu. Žalobkyně a) byla s podklady řízení na své přání částečně
seznámena, přičemž bylo zaprotokolováno její vyjádření. Se správním spisem, týkajícím se jejího
manžela, dále seznamována nebyla, neboť prohlásila, že s ničím dalším seznamována být nechce
a rovněž vždy prohlašovala, že zcela souhlasí s výpovědí manžela. Podle krajského soudu tak
k porušení §36 odst. 3 správního řádu nedošlo.
Žalovaný se tedy podle krajského soudu velmi pečlivě vypořádal i s otázkou doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu; žalobcům nehrozí nebezpečí vážné újmy v případě jejich
návratu. Při přezkoumání možného bezpečného přesídlení rodiny v rámci země původu
se krajský soud zabýval i kritérii podle čl. 8 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice č. 2004/83/ES.
Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností,
opírající se o důvod podle §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelé tvrdí, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se skutečnostmi uvedenými
v žalobě a při pohovorech v průběhu správního řízení a vycházel pouze ze skutečností,
zjišťovaných v samostatném řízení, týkajícím se manžela stěžovatelky a) [otce stěžovatelů b) až g]
F. M., od něhož stěžovatelé odvozují své azylové důvody. Krajský soud dovodil, že jmenovaný
vyvíjel činnost pro teroristickou organizaci, a proto považoval zájem státních orgánů o jeho
osobu a rodinu za legitimní a oprávněný; naznal, že nesplňuje podmínky azylově relevantního
pronásledování a jeho žalobu zamítl. Výlučně s odkazem na jeho řízení pak krajský soud zamítl i
žalobu stěžovatelů, neboť veškerý zájem státních orgánů o rodinu vycházel z činnosti otce rodiny
a byl naprosto legitimní. Stěžovatelé ovšem závěry o legitimnosti zájmu o osobu F. M. ze strany
státních orgánů ve vlasti odmítají. Uvedli, že vůči němu nebylo vzneseno žádné trestní obvinění,
byl však opakovaně zadržován a krátkodobě vězněn. Argumentace žalovaného i soudu se však
opírá o to, že se F. M. dopouštěl nelegální nebo trestné činnosti. Pokud by tomu tak skutečně
bylo, státní orgány by jistě zahájily jeho stíhání, což se ale nestalo. Problémy ve vlasti vyvolaly u
stěžovatelky a) opakovaný silný psychický tlak, který vyústil v deprese, u dcery Di. vyvolaly
agresivitu a u syna Dj. poruchu řeči.
Závěry žalovaného o protiprávní činnosti manžela stěžovatelky a) a otce nezletilých dětí
tedy nemají podle stěžovatelů oporu ve spisu. S námitkami stěžovatelů se soud vypořádal pouze
odkazem na argumentaci žalovaného, věcně se jimi uváděnými důvody nezabýval, a vycházel
výlučně z posouzení azylové žádosti F. M. Proto považují napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatelé shledávají v tom, že se krajský soud nevypořádal
s jejich tvrzeními o pronásledování pro příslušnost ke kurdské národnosti a pro politické názory
F. M. F. M., podle stěžovatelů, splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) či b)
zákona o azylu a stěžovatelé pak odvozeně splňují podmínky pro udělení azylu podle §13 či §
14b citovaného zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud,
ve smyslu §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelům
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jejich věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatelů a je podmíněn již zmíněným přesahem jejich vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Úvodem Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že nyní projednávaná věc souvisí s jinou
věcí, vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Azs 30/2012, týkající se již zmiňované azylové věci
manžela stěžovatelky a) [otce stěžovatelů b) až g)] F. M., tj. „hlavy rodiny“. V této věci byla již
kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítnuta, a to usnesením ze dne 11. 10. 2012, č. j. 4 Azs
30/2012 - 37. K posuzování provázaných žádostí rodinných příslušníků o mezinárodní ochranu
se již Nejvyšší správní soud vyslovil v tom smyslu, že „žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou
v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte
žádajícího o mezinárodní ochranu se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení
mezinárodní ochrany. V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti
o mezinárodní ochranu odvozovala od důvodů svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl příslušnými správními
orgány zamítnuty, tak bylo na místě i v jejím případě legitimně očekávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu.“
(rozsudek ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, publikovaný pod č. 1943/2009 Sb. NSS).
I v nyní projednávaném případě odvozují od F. M. své azylové důvody nejen nezletilé děti, nýbrž
i manželka, která sama žádné azylově relevantní důvody, vztahující se pouze k její osobě,
netvrdila; své problémy vždy spojovala s důvody manželovými.
Jakkoli je smyslem azylového práva poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před
jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je (společně s doplňkovou
ochranou) jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro
poskytování ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 – 46).
Přisvědčit nelze ani kasační námitce, podle níž je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se soud nezabýval žalobními důvody a toliko
odkázal na argumentaci žalovaného. Toto problematikou se Nejvyšší správní soud již v minulosti
mnohokráte zabýval; zmínit lze například rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
z něhož se podává, že „[n]ezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho
odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní
bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť krajský
soud se řádně zabýval všemi stěžovateli uplatněnými žalobními body. Nic mu přitom nebránilo
vycházet z argumentace žalovaného (a odkazovat na ni), pokud naznal, že je přiléhavá a zejména,
že je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek přitom nepostrádal ani vlastní hodnocení
ze strany krajského soudu a vzhledem k tomu, že se vypořádal se všemi žalobními body, nebylo
možné dospět k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
K tvrzení stěžovatelů o porušování lidských práv kurdské menšiny v zemi původu, již zdejší
soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, č. j. 5 Azs 5/2008 - 53, konstatoval, že neutěšená situace
se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě
nezakládá důvod pro její udělení podle §12 zákona o azylu. Právně významnou pro zjištění
naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se (v kontextu zjištěné situace
v zemi původu) jeví konkrétní situace stěžovatelů a důvody, pro které o azyl žádají. V souzené
věci bylo shledáno, že konkrétní důvody uváděné stěžovateli nelze podřadit důvodům pro udělení
mezinárodní ochrany; s tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Současně poukazuje
na závěry žalovaného i krajského soudu, že jednání spočívající v udržování kontaktu se členy
organizace, která je (nejen v zemi původu) považována za teroristickou (PKK), by vzbudilo zájem
bezpečnostních složek ve kterékoliv demokratické zemi. V řízení nebylo prokázáno,
že by samotná skutečnost, že F. M. a potažmo stěžovatelé, jakožto jeho rodina, jsou kurdské
národnosti, zakládala jejich pronásledování. Žalovaný se dostatečně zabýval všemi tvrzeními
stěžovatelů a vyhodnotil, že zájem o osobu manžela, respektive otce stěžovatelů, v zemi původu
byl důsledkem jeho spolupráce s bojovníky kurdské organizace PKK. Nelze ani pominout fakt, že
stěžovatelé mají reálnou možnost řešit své problémy přesídlením do jiné části Turecka.
Pokud stěžovatelé argumentují tím, že jim měl být udělen azyl za účelem sloučení rodiny
podle §13 zákona o azylu, respektive doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (§14b
zákona), neboť F. M., dle jejich názoru, splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o
azylu, zde lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 – 81,
publikovaný pod č. 388/2004 Sb. NSS, z něhož se podává, že „[u]dělení azylu rodinnému příslušníku
azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné jen v případě existence pravomocného
rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. Postup podle citovaného
ustanovení nelze odůvodnit tím, že v případě stěžovatelových rodinných příslušníků dospěl soud k nezákonnému
závěru, pokud zamítl jejich žalobu proti zamítavému rozhodnutí o neudělení azylu.“ Pro udělení doplňkové
ochrany dle §14b zákona o azylu je pak obdobně předpokladem pravomocné udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu rodinnému příslušníkovi. Navíc by v obou těchto případech
musel žalovaný shledat též důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení tohoto typu mezinárodní
ochrany. Žádná z těchto situací ale v nyní posuzovaném případě nenastala.
Stěžovatelé konečně tvrdili, že z důvodu problémů ve vlasti se u stěžovatelů a), b) a g)
objevily zdravotní a psychické problémy. V tomto smyslu však v žalobě ničeho nenamítali,
a proto k těmto nově uváděným skutečnostem nemohl zdejší soud přihlížet (§109 odst. 5 s. ř. s.).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů; nezbylo mu proto, než ji pro nepřijatelnost podle
§104a s. ř. s., usnesením odmítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnut dle §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovatelům k jejich žádosti ustanovil zástupcem advokáta, jehož
zastupování pokračovalo i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 s. ř. s.); náklady řízení v tomto
případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Jejich výše je představována odměnou
za jeden úkon právní služby pro každého stěžovatele (doplnění kasační stížnosti), celkem tedy
11 760 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], a v náhradě hotových výdajů v částce
7 x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 13 860 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát
prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí
2 772 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši 16 632 Kč; tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu