ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.305.2017:30
sp. zn. 2 Azs 305/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Y. X., zastoupený
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013, č. j. MV-
118633-3/SO-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 9. 8. 2017, č. j. 10A 157/2013 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupce, advokáta Mgr. Marka Čechovského.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, č. j. 10A 157/2013 – 75, Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 6. 2013, č. j. MV-118633-3/SO-2011, jímž bylo podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto
jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 8. 2011, č. j. OAM-17491-13/MC-2010, kterým
bylo žalobci ve smyslu §87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud nejprve zrekapituloval, že povolení
cizince k trvalému pobytu lze podle shora uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců zrušit
pouze tehdy, pokud jsou kumulativně splněny dvě podmínky. Za prvé musel cizinec učinit
souhlasné prohlášení o určení otcovství účelově, a tím se dopustit obcházení zákona o pobytu
cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Za druhé pak zrušení trvalého pobytu cizince
musí být přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
[3] Pokud se jednalo o námitky žalobce týkající se naplnění první zmíněné podmínky,
městský soud jim nepřisvědčil. Žalobce v příslušné části žaloby především tvrdil, že žalovaný
své rozhodnutí nemohl založit pouze na odkazu na odůvodnění rozsudku soudu
v občanskoprávním řízení (pozn. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2008,
č. j. 39 C 227/2007 – 32, bylo rozhodnuto o popření otcovství žalobce k nezletilé Z. H.), z něhož
je závazný pouze výrok (tedy popření otcovství žalobce, nikoliv účelovost jeho prohlášení o
otcovství), a tudíž měl své závěry o zjevné účelovosti prohlášení otcovství vlastní činností nade
vší pochybnost prokázat. Městský soud pak dal žalobci zapravdu v tom smyslu, že závazným byl
pro správní orgány ve smyslu §159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pouze výrok rozsudku Městského soudu v Brně.
To však v žádném případě neznamená, že by z hlediska dokazování bylo odůvodnění rozsudku
pro správní orgány zcela bez významu, přičemž městský soud poukázal na dikci §53 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Žalovaný se navíc ve svých závěrech neopíral výhradně o rozsudek Městského soudu v Brně,
nýbrž jej doplnil vlastními úvahami, když dále hodnotil, že k zápisu žalobce do rodného listu
nezletilé Z. H. došlo více než čtyři měsíce od jejího narození, a to v době, kdy žalobce neměl na
území České republiky žádné pobytové oprávnění (tak tomu ostatně bylo i v době narození
nezletilé), že k žádosti o povolení k trvalému pobytu došlo bezprostředně po prohlášení
otcovství, a nakonec že dle úředních evidencí žalobce s nezletilou nikdy nežil na společné adrese.
Naproti tomu žalobce ani v odvolání, ani v žalobě neuvedl nic, co by závěry Městského soudu
v Brně o účelovosti jeho otcovství vyvracelo, ba dokonce nikdy ani netvrdil, že by jeho
prohlášení otcovství k nezletilé účelovým nebylo. Podle názoru městského soudu tedy byly závěry
žalovaného o účelovosti žalobcova souhlasného prohlášení otcovství zcela přezkoumatelné a tato
účelovost, kterou žalobce ostatně nikdy přímo nerozporoval, byla dostatečně prokázána.
[4] Městský soud dále konstatoval, že úvahy žalovaného o přiměřenosti zrušení žalobcova
povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života jsou
přezkoumatelné. Přitom městský soud připustil nepřezkoumatelnost v dílčí otázce, která však
dle jeho názoru nemůže sama o sobě odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí. Jednalo se totiž
o otázku místa narození žalobcova dítěte Y. Y. X., které se dle správního orgánu I. stupně
narodilo na území České republiky, kdežto podle žalovaného je místem narození dítěte Čínská
lidová republika, Klaipéda. Protože je však Klaipéda námořním přístavem v Baltském moři
na území Litevské republiky, ani tato oprava žalovaného danou otázka zcela neobjasnila.
Z hlediska přezkumu přiměřenosti zásahu zrušení trvalého pobytu do žalobcova rodinného
života však bylo podstatné občanství a pobytový status jeho dítěte, přičemž tyto skutečnosti jsou
v napadeném rozhodnutí vyjádřeny zcela srozumitelně. Ve svém celku je tedy příslušná část
odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelná a přezkoumatelná, neboť je z ní zřejmé,
na základě jakých skutkových zjištění žalovaný své závěry o přiměřenosti zrušení trvalého pobytu
založil.
[5] Žalobce přitom námitku nepřezkoumatelnosti opřel pouze o tvrzení, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí „neobsahuje žádné skutečnosti o případné přiměřenosti rozhodnutí“. Podle
městského soudu však rozhodnutí obou správních orgánů prokazatelně obsahují skutečnosti
svědčící o přiměřenosti zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu. Městský soud v této
souvislosti sice uznal, že žalovaný výslovně nehodnotil každý jednotlivý faktor uvedený v §174a
zákona o pobytu cizinců, nicméně dle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34) to pro přezkoumatelné posouzení přiměřenosti
rozhodnutí nebylo nezbytné. Správní orgány totiž relevantní faktory přiměřenosti zkoumaly,
přičemž odpovídajícím způsobem hodnotily ty, které mohly být pro posouzení věci významné.
[6] Městský soud tak uzavřel, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným.
Žalobu proto ve smyslu §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel předně vyslovil své přesvědčení o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Namítl, že se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou,
že ve správním řízení byl porušen §3 správního řádu, když správní orgán nezjistil stav věcí,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž stěžovatel dále upozornil na nedostatečné
odůvodnění správních rozhodnutí dle §68 odst. 3 správního řádu.
[9] Stěžovatel následně uvedl, že správní orgány, jakož i městský soud dostatečně
neprokázaly naplnění obou výše uvedených podmínek plynoucích z §87l odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel v tomto kontextu nezpochybnil skutečnost, že dle §53 odst. 3
správního řádu jsou rozhodnutí soudu veřejnými listinami, u nichž platí presumpce jejich
správnosti a pravdivosti toho, co je v nich osvědčeno a potvrzeno, avšak namítl, že rozsudkem
Městského soudu v Brně nebylo rozhodnuto o otázce účelovosti jeho jednání, a pokud městský
soud v dané věci tvrdí, že žalovaný své závěry doplnil vlastními úvahami, pak to nic nemění
na skutečnosti, že i tak úvahy správních orgánů nebyly podloženy relevantními důkazy
a účelovost prohlášení o uznání otcovství ze strany stěžovatele nebyla jednoznačně prokázána.
[10] Správními orgány pak neměla být náležitě posouzena ani otázka přiměřenosti rozhodnutí
ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele. Městský soud přitom pouze
konstatoval, že rozhodnutí obou správních orgánů prokazatelně obsahují skutečnosti
o přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu, a to zejména z důvodů, že stěžovatel
povolení k trvalému pobytu získal obcházením zákona. Takové odůvodnění však podle
stěžovatele nemůže obstát, jelikož účelovost jednání stěžovatele rozhodně nebyla prokázána
a samotný fakt údajného obcházení zákona ze strany stěžovatele není dostačujícím ani jediným
hlediskem, kterým by se správní orgán při posouzení přiměřenosti svého rozhodnutí měl zabývat.
Stěžovatel k tomu odkázal na 9 faktorů, které mají být ve smyslu judikatury Nejvyššího správního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva v cizineckých věcech brány v potaz. Dále stěžovatel
uvedl, že má na území České republiky svoji manželku a nezletilou tříletou dceru, přičemž tyto
zde mají povolen trvalý pobyt. Dcera stěžovatele se na území narodila. Odloučení stěžovatele
od rodiny by pak vedlo ke zpřetrhání pevných rodinných vazeb a razantní zhoršení finanční
situace rodiny.
[11] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně uplatněnou námitkou
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí
je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
[14] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, z jeho odůvodnění je totiž zcela zřejmé, jakými úvahami
byl při posouzení věci městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
[15] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že neshledal ničím nekonkretizované tvrzení
stěžovatele, jež se týká porušení §3 a 68 odst. 3 správního řádu, řádně uplatněnou stížní
námitkou. V kasační stížnosti je nutné výslovně uvést důvody, pro které je rozhodnutí soudu
napadáno; nestačí tedy pouhý odkaz či citace zákonného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 – 74, nebo rozsudek téhož soudu ze dne
28. 12. 2006, č. j. 8 Azs 101/2006 – 85, a ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 83/2015 - 19). Stížní bod
musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje
rozhodnutí soudu za nezákonné. Proto je třeba v kasační stížnosti konkretizovat, v čem podle
názoru stěžovatele pochybil soud v řízení o žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, nebo ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Afs 94/2006 - 99).
Nejvyšší správní soud se z tohoto důvodu zabýval kasačními námitkami v kasační stížnosti
vymezenými řádně, a nikoliv prostým odkazem na porušení vyjmenovaných ustanovení
správního řádu. K tomu je nutné upozornit též na skutečnost, že Nejvyšší správní soud není
povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele, neboť by takovým postupem přestal
být nestranným rozhodčím sporu, přičemž by nepřípustně přebíral roli advokáta.
[16] Jádrem kasační stížnosti jsou pak v nyní řešeném případě dva okruhy námitek, v nichž
stěžovatel brojí proti nesprávnému posouzení podmínek, jež stanoví §87l odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, ve znění účinném do novelizace provedené zákonem č. 427/2010 Sb.
(viz přechodné ustanovení čl. II bod 1. tohoto zákona), tj. posouzení účelovosti prohlášení
stěžovatele o určení otcovství a posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele. V souvislosti s oběma aspekty stěžovatel rovněž namítl nedostatečnost
odůvodnění rozhodnutí žalovaného i městského soudu.
[17] Pokud jde o první podmínku, judikatura Nejvyššího správního soudu již dříve stanovila,
že účelovost souhlasného prohlášení o určení otcovství je nutné zkoumat především ke dni,
kdy bylo učiněno. To, že cizinec případně není biologickým otcem, ale ještě logicky neznamená,
že souhlasné prohlášení o určení otcovství bylo učiněno účelově. Žalovaný totiž musí jednak
posoudit, zda cizinec v době, kdy souhlasné prohlášení o určení otcovství učinil, věděl, že není biologickým
otcem. A dále, i původně účelové souhlasné prohlášení o určení otcovství může být „zhojeno“
následnou příkladnou péčí o dotčené dítě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 – 102). Pro posouzení účelovosti samotné přitom existuje celá
řada kritérií. V rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[k]ritéria pro posouzení účelovosti souhlasného prohlášení o určení otcovství lze rozdělit
na „pozitivní faktory“, které poukazují na to, že obcházení zákona o pobytu cizinců je nepravděpodobné,
a na „negativní faktory“, které poukazují na to, že existuje možný úmysl obejít zákon o pobytu cizinců za účelem
získat pobytové oprávnění. Mezi pozitivní faktory patří zejména následující skutečnosti: (1) cizinec činící
souhlasné prohlášení o určení otcovství by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně v České republice
pobýval předtím; (2) před prohlášením o určení otcovství byl cizinec s matkou dítěte v dlouhodobém vztahu;
(3) cizinec sdílel s matkou dítěte společnou domácnost po dlouhou dobu; případně také (4) cizinec s matkou dítěte
přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností jako je například hypotéka
na bydlení (viz analogicky Sdělení Komise ke směrnici 2004/38/ES, str. 15-16). Mezi negativní faktory patří
zejména následující zkušenosti: (1) cizinec se s matkou dítěte před souhlasným prohlášením nikdy nesetkal nebo
se s ní setkal, ale prokazatelně při tomto setkání nemohlo dojít k pohlavnímu styku; (2) cizinec se s matkou dítěte
neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání, o okolnostech jejich společného
sexuálního života, nebo o důležité osobní informace, které se jich týkají, (3) důkaz o peněžní částce nebo daru,
které byly předány, aby došlo k souhlasnému prohlášení o určení otcovství (s výjimkou peněz nebo darů, které byly
předány jako obyčej v kulturách, kde je finanční odměna či dar matce za to, že porodí dítě, běžnou praxí),
(4) v minulosti cizince či matky dítěte existuje důkaz o předchozích účelových prohlášeních o určení otcovství nebo
jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, (5) k rozvoji rodinného života mezi
cizincem a dítětem, k jehož otcovství se souhlasným prohlášením přihlásil, došlo pouze tehdy, kdy cizinci hrozilo
zrušení povolení k pobytu či vyhoštění, (6) cizinec se s dítětem, k jehož otcovství se souhlasným prohlášením
přihlásil, a jeho matkou přestal stýkat krátce potom, co získal právo pobytu; případně též (7) cizinec
prokazatelně není biologickým otcem dítěte.
[18] V daném kontextu je třeba zrekapitulovat, že správní orgány, jakož i následně městský
soud, ve svém hodnocení věci vycházely zejména z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
11. 4. 2008, č. j. 39C 227/2007 – 32. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo určeno, že stěžovatel není
otcem nezletilé Z. H., nar. X. Městský soud v Brně přitom v odůvodnění uvedeného rozsudku
konstatoval za prokázaný skutkový děj, že „matka nezletilé Z. H., nar. X, žije doposud ve společné
domácnosti s J. D. Z družského soužití matky nezletilé a J. D. se dne X narodila nezletilá. Otcovství k této
nezletilé uznal stěžovatel, a to souhlasným prohlášením rodičů ze dne 11. 12. 2006. (…) Matka nezletilé
s ohledem na marné uplynutí zákonné 6 měsíční lhůty pro popření otcovství dala podnět Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, které podalo žalobu s tím, že stěžovatel nemůže být a není otcem nezletilé. Otcem nezletilé je J. D.,
což bylo potvrzeno výslechem matky nezletilé i výslechem J. D. J. D. jako biologický otec potvrdil, že se s matkou
nezletilé intimně stýkal, považuje se za otce nezletilé. Pokud soud zkoumal motivaci matky nezletilé pro souhlasné
prohlášení rodičů před matričním úřadem, z její výpovědi bylo zjištěno, že stěžovatel na ni udělal podvod. Její teta
jí sdělila, že pokud bude otcovství uznáno, stěžovatel jí za to opatří byt, aby měla kde bydlet. (…) S ohledem
na okolnosti tohoto případu je očividné, že stěžovatel nemůže být otcem nezletilé, zřejmě se jednalo pouze
a jen o určitý formální úkon ze strany stěžovatele za účelem získání pobytu na území ČR. …J. D. je dlouholetým
partnerem matky nezletilé a z jeho výpovědi vyplynulo, že se považuje za otce všech dětí matky nezletilé.“ Správní
orgány poté ke skutečnostem plynoucím ze shora citovaného rozsudku dále doplnily, že o
účelovosti jednání stěžovatele svědčí i to, že se nezletilá narodila v době, kdy stěžovatel
prokazatelně nebyl na území České republiky legálně a s největší pravděpodobností zde vůbec
nebyl, že v době uznání otcovství neměl na území České republiky žádné pobytové oprávnění, že
k uznání otcovství k nezletilé došlo až po více jak 4 měsících od jejího narození, a že dle úředních
evidencí stěžovatel s nezletilou nikdy nežil na společné adrese.
[19] Ve světle závěrů plynoucích z výše odkazované judikatury, tj. po zvážení jednotlivých
faktorů posuzovaných v rámci rozhodování o účelovosti souhlasného prohlášení o určení
otcovství, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením městského soudu, že uvedené
skutečnosti jsou ve vzájemné souvislosti zcela dostatečným důkazem toho, že stěžovatel
souhlasným prohlášením uznal své otcovství k nezletilé s cílem obejít zákon o pobytu cizinců
a získat takto povolení k trvalému pobytu.
[20] Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by správní orgány
o otázce účelovosti jeho jednání samostatně neuvážily, případně že by tyto úvahy nebyly
podloženy relevantními důkazy, když pro věc rozhodné skutečnosti nepochybně posoudily
a jednotlivé důkazy dostatečně specifikovaly, což je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z nich je ostatně seznatelné, že pro věc podstatná zjištění vyplynula zejména z obsahu rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2008, č. j. 39C 227/2007 – 32, a dále z cizineckých
evidencí. Závěry správních orgánů a městského soudu tak pramení z komplexního posouzení
listin shromážděných během správního řízení. K tomu je nutné podotknout, že tyto podklady
rozhodnutí byly součástí správního spisu po celou dobu řízení v dané věci, stěžovatel měl tudíž
nepochybně možnost se k nim vyjádřit. To však neučinil, i když se jím zmocněný zástupce
s obsahem spisu seznámil dne 14. 10. 2010. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud v této
souvislosti doplňuje, že závěr o účelovosti jednání stěžovatele nemusí být založen toliko
na důkazech přímých. Z dřívější judikatury zdejšího soudu totiž platí, že bude zcela postačující
řetězec nepřímých důkazů, který by jako jediné rozumné vysvětlení jednání účastných osob
nabízel právě to, že jeho základním cílem bylo získání trvalého pobytu cizince
(srov. např. rozsudek ze dne 8. 10. 2015, č. j. 7 Azs 226/2015 - 38).
[21] Nejvyšší správní soud dále považuje za potřebné vyjádřit se k povaze rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2008, č. j. 39C 227/2007 – 32, v rámci nyní řešeného
případu. Podle §53 odst. 3 správního řádu listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak,
potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Správní řád tak v citovaném ustanovení
přiznává ex lege listinám vydaným v mezích pravomoci orgánů zde taxativně vypočtených, jakož
dále též listinám prohlášeným zvláštními zákony za veřejné, vlastnost potvrzovat autenticitu
prohlášení orgánů, které tyto vydaly. Nebude-li dokázán opak, tj. bude-li i nadále jisté, že listiny
jsou autentickým prohlášením orgánů, jež je vydaly, pak bude těmto listinám přiznána i vlastnost
potvrzovat pravdivosti všeho toho, co je v nich osvědčeno či potvrzeno. Účastník řízení zároveň
není zbaven obrany proti veřejné listině. Musí ovšem tvrdit, že její obsah není správný, přičemž
o svém tvrzení nese důkazní břemeno. Je tedy pouze na něm a v jeho zájmu, aby dokázal opak
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012). Stěžovatel však v dané věci,
a to po celou dobu správního i soudního řízení, neuvedl nic (resp. nepředložil ani důkazní
návrhy), co by mohlo jakkoliv zpochybnit pravdivost všeho toho, co bylo v rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 11. 4. 2008, č. j. 39C 227/2007 – 32, konstatováno. Správní orgány proto
mohly ze skutečností plynoucích z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně najisto
vycházet i v nyní projednávaném případě.
[22] Pokud jde o druhou podmínku stanovenou §87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60, a ze dne 18. 4. 2008,
č. j. 2 As 19/2008 - 75). V této oblasti existuje i bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská
práva, která stanovila řadu kritérií pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného
života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech v cizineckých věcech (z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva srov. např. Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99, §39; Nunez proti Norsku, rozsudek, 28. 6. 2011, č. 55597/09,
§70; Konstantinov proti Nizozemsku, rozsudek, 26. 4. 2007, č. 16351/03, §52; či Üner proti
Nizozemsku, rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99).
[23] Podle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu
pro lidská práva musí být v cizineckých věcech brány v potaz zejména následující faktory: povaha
a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku
či trestného činu spáchaného cizince); délka pobytu cizince v hostitelském státě; doba,
jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince
v průběhu této doby; stěžovatelova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory
vyjadřující efektivnost rodinného života páru); počet nezletilých dětí a jejich věk; rozsah, v jakém
by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný
život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat
v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); rozsah
a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); imigrační
historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a věk a zdravotní stav
dotčeného. Tato kritéria byla vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců,
nicméně Nejvyšší správní soud je považuje – po patřičné úpravě – za aplikovatelná
i na rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu. I samotné zrušení povolení k pobytu totiž může
svými důsledky za určitých okolností samo o sobě představovat natolik intenzivní zásah
do soukromého a rodinného života cizince, že půjde o nepřiměřený zásah ve smyslu §87l odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[24] V daném kontextu je však nutné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34, v němž byl vysloven závěr, že [u]stanovení §174a
zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, která je nutno vážit při rozhodování o možnosti správního
vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců
zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct
kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé,
že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba
u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám
o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám rovněž ve správním
řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není pak žádného důvodu považovat správní
rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo
v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.
Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 – 38, ve kterém uvedl, že „[j]e ovšem třeba zdůraznit, že ačkoliv bylo
řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele zahájeno z moci úřední, nelze po příslušných správních
orgánech požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy pátraly po osobách, k nimž by stěžovatel mohl mít vytvořeny
blízké vazby a které by případně mohly prokázat skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, tj. nepřiměřenost
zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Je totiž nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým
způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011,
č. j. 8 As 32/2011 – 60).
[25] Jestliže tedy stěžovatel zcela obecně namítl, že správními orgány nebyla dostatečně
posouzena otázka přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud
toto tvrzení neshledal důvodným. Rozhodnutí správních orgánů totiž prokazatelně obsahují
skutečnosti pro věc relevantní, jež svědčí o přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu
stěžovatele. Bylo by tak zcela nepřípadným považovat správní rozhodnutí za nezákonná jenom
proto, že se správní orgány výslovně nevyjádřily ke všem kritériím, která mají být brána
v cizineckých věcech v potaz. Nutno podotknout, že sám stěžovatel zůstal v tomto ohledu
pasivní, když poukázal pouze na to, že má na území České republiky dceru Y. Y. X., nar. X. Čistě
na jeho vůli přitom bylo, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho
případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu.
[26] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že z podstaty principu přiměřenosti plyne,
že se poměřuje „něco k něčemu“, zde konkrétně zájem společnosti na dodržování právního řádu
České republiky, neboť jak již bylo shora vyloženo, stěžovatel prokazatelně získal povolení
k trvalému pobytu obcházením zákona, a naproti tomu právo na soukromý a rodinný život
cizince (dcera stěžovatele žijící na území České republiky). Nejvyšší správní soud přitom
vyhodnotil, že správní orgány svým povinnostem plynoucím z §87l odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, jakož i z §3 správního řádu (zásada vyšetřovací a materiální pravdy) dostály, neboť
zjišťovaly informace týkající se dcery stěžovatele a tyto následně vážily v kontextu dané věci.
Podstatným bylo zejména zjištění správních orgánů, že dcera stěžovatele je státní příslušnice
Čínské lidové republiky, která na území České republiky nemá žádné oprávnění k pobytu,
přičemž její žádost o povolení k trvalému pobytu byla dle žalovaného přerušena do doby vyřešení
předběžné otázky, kterou je právě řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele.
Ve vztahu k těmto okolnostem případu tudíž bylo možné konstatovat, že rozhodnutí o zrušení
trvalého pobytu sice bude pro stěžovatele představovat určitý zásah do práva na rodinný život,
nikoliv však zásah nepřiměřený, když rodinné soužití stěžovatele s jeho dcerou může být
realizováno bez jakýchkoliv omezení zejména v jejich domovském státě. K tomu Nejvyšší správní
soud pro doplnění odkazuje na rozsudek ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017 – 31, v němž
vyslovil názor, že „[s]kutečnost, že stěžovatel nebude moci pokračovat v trvalém soužití s manželkou a dítětem
na území ČR, nepochybně znamená zásah do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. Zároveň je však
třeba zdůraznit, že ani v takovém případě tímto nejsou stěžovatel a jeho rodinní příslušníci zcela zbaveni možnosti
realizovat společný rodinný život. Ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat
rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti
Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). V této souvislosti bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu mimo jiné
i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy otázku,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život
na jeho území. Z tvrzení stěžovatele v nyní řešené věci nelze dovodit, že by byla realizace jeho rodinného života,
a to všech členů jeho rodiny, v zemi původu vyloučena, jakkoli by to jistě pro ně znamenalo zcela zásadní životní
změnu. Stejně tak je možná realizace rodinného života „na dálku“, zejména prostřednictvím pravidelných návštěv
manželky a dětí stěžovatele u něho v Makedonii, jakkoli i to by jistě znamenalo podstatný a v řadě ohledů
neblahý zásah do jejich rodinných poměrů. Pokud by stěžovatel získal v budoucnu jiný, nižší stupeň oprávnění
ke vstupu či k pobytu na území ČR (to by jistě přes jeho závažnou kriminální minulost nebylo zcela vyloučeno
právě s ohledem na jeho rodinné vazby na území ČR), mohl by v určité míře být se svou rodinou i zde.“
[27] V nyní projednávaném případě nejde o cizince s kriminální minulostí, nýbrž o cizince,
který se obcházením zákona závažným a zavrženíhodným způsobem, konkrétně podvodným
jednáním (účelovým uznáním otcovství, tedy umělým vytvořením rodinně-právního vztahu
k nezletilému dítěti, s nímž neměl ve skutečnosti nic společného), snažil získat povolení
k trvalému pobytu. Na podstatě shora citované argumentace z rozsudku Nejvyššího správního
soudu to však nic nemění, neboť je pro oba typy případů společná – také podvodné jednání
v podobě účelového uznání otcovství má pravidelně vést ke zrušení trvalého pobytu cizince.
Příslušné ustanovení zákona o pobytu cizinců, jež zrušení trvalého pobytu umožňuje, má za účel
umožnit dodatečnou nápravu nežádoucího stavu, že cizinec tento pobyt získal svým jednáním
jsoucím v rozporu s cíli a smyslem a účelem ustanovení o jeho povolení. Jen výjimečně, tehdy,
kdy by zásah způsobený tím cizinci byl při porovnání míry zavrženíhodnosti jeho jednání
na jedné straně a povahy a intenzity dotčení jeho rodinného a osobního života na druhé straně
nepřiměřený, není na místě trvalý pobyt zrušit a fakticky akceptovat, že podvodné jednání bude
mít pro cizince v posledku pozitivní dopad.
[28] Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s názorem městského soudu, že správní rozhodnutí
jsou v částech, v nichž je zvažován případný nepřiměřený zásah do soukromé a rodinné sféry
stěžovatele, zákonná a přezkoumatelná.
[29] Stěžovatel závěrem kasační stížnosti uvedl, že „má na území České republiky svoji manželku
a nezletilou tříletou dceru, přičemž tyto zde mají povolen trvalý pobyt. Dcera stěžovatele se na území narodila.“
Toto tvrzení však poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. Podle §109 odst. 5 s. ř. s. platí,
že ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží. Toto ustanovení upravuje koncentrační mechanismus, který brání tomu, aby do řízení
o kasační stížnosti byly vnášeny skutkové novoty, tedy zcela nová tvrzení o určitých
skutečnostech, se kterými nebyl městský soud seznámen. Pokud by kasační soud k těmto novým
skutečnost přihlížel, dostal by se do role prvostupňového soudu, čímž by tak popřel svou roli
soudu přezkumného. Smyslem tohoto ustanovení je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud
rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl
rozhodovat městský soud v předchozím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68).
[30] Pokud tedy stěžovatel neuvedl v řízení před městským soudem, jakož i dříve ve správním
řízení, že má na území České republiky mimo dcery i manželku, že tyto osoby zde mají povolen
trvalý pobyt a že se zde jeho dcera narodila, není možné, aby k uvedeným skutečnostem Nejvyšší
správní soud přihlížel.
[31] Nad rámec nosných důvodů je však možno poznamenat, že i kdyby stěžovatel tyto
skutečnosti uplatnil v předchozích řízeních, za běžných okolností by závěr ohledně přiměřenosti
zrušení trvalého pobytu stěžovatele v porovnání se zásahem do jeho rodinného a osobního života
zpravidla nemohl být jiný. Jak již bylo výše zmíněno, účelové uznání otcovství ve snaze získat
trvalý pobyt má pravidelně vést ke zrušení trvalého pobytu cizince, a jen výjimečně nikoli.
[32] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání podkladů nutných
pro rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[34] Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení a to podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
[35] Protože nebylo rozhodováno o návrhu na přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní
soud rozhodl ve smyslu §10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu