ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.4.2009:180
sp. zn. 2 Azs 4/2009 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. M. G. E., zastoupeného Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2006,
č. j. OAM-642/LE-05-07-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 3. 2008, č. j. 47 Az 21/2007 - 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2008, č. j. 47 Az 21/2007 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2006, č. j. OAM-642/LE-05-07-2006. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud shledal postup žalovaného
souladným se zákonem, neboť stěžovatel podal žádost o udělení azylu jen z ekonomických
důvodů. Na tom nemohou nic změnit nově tvrzené skutečnosti, týkající se problémů stěžovatele
kvůli jeho sexuální orientaci, které začal uvádět až v řízení před soudem. Tyto skutečnosti
považuje krajský soud navíc za účelové.
Stěžovatel v kasační stížnosti a několika doplněních uvádí, že uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně pak namítá, že soud měl vyjít ze znění čl. 10 a 95 Ústavy a dále čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, neboť striktní aplikace §75 odst. 1 s . ř. s. by v daném případě
vedla k rozporu s mezinárodní smlouvou. Stěžovatel nepopírá, že v době rozhodování o jeho
žádosti žalovanému nebyly známy skutečnosti o stěžovatelově homosexualitě, nicméně
nebezpečí, které mu hrozilo, již existovalo. Přestože se stěžovatel o tomto nebezpečí zmínil
až po právní moci rozhodnutí žalovaného, domnívá se, že k němu měl krajský soud přihlédnout.
Zejména pokud při ústním odůvodnění rozsudku o účelovosti jeho tvrzení nehovořil. Stěžovatel
dále poukazuje na to, že dokládá fotokopii rozsudku egyptského soudu, kterým byl odsouzen
za homosexualitu ke 4 letům odnětí svobody, a to spolu s překladem soudního tlumočníka. Jedná
se o rozsudek ze dne 6. 12. 2007, kterým byl stěžovatel v nepřítomnosti odsouzen „Soudem
pro státní bezpečnost v Aldakahlia“ za „trestný čin homosexuality“ k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v rozsahu čtyř let s prací. Stěžovatel poukazuje na to, že je mu znám institut
možné opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Avšak tento postup mu nezaručuje,
že nedojde k porušení čl. 33 Úmluvy, neboť neexistuje žádný mechanismus, který by správnímu
orgánu stanovoval jasný rámec, kdy nově podanou žádost akceptovat. Dále stěžovatel doložil
fotokopii výpisu z rejstříku trestů vydaného Ministerstvem vnitra Egyptské arabské republiky dne
22. 9. 2008 spolu s překladem soudního tlumočníka, z něhož výše zmíněný trest také vyplývá.
Stěžovatel také uvádí, že o své sexuální orientaci hovořil již při pohovoru dne 7. 7. 2006
a následně při řadě lékařských vyšetření. Také poukazuje na to, že se 21. 8. 2006 dozvěděl o tom,
že při vlakovém neštěstí, ke kterému došlo v Egyptě, zahynuli všichni členové jeho rodiny.
Domnívá se, že tato tragédie je důvodem hodným zvláštního zřetele, k němuž by mělo být
přihlédnuto. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak svoje rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu považuje za vydaný v souladu se zákonem. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat p řípustností kasační stížnosti. Pokud jde
o námitku, že stěžovatel o své homosexualitě hovořil již během správního řízení a o tvrzení
týkající se možnosti podat opakovanou žádost, tak ty shledal Nejvyšší správní soud
nepřípustnými ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Jedná se totiž o námitky nové, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit mohl.
Následně Nejvyšší správní soud vážil otázku, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§104a s. ř. s.). Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57,
(obě dostupná na www.nssoud.cz). Zde soud dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost
se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno „zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele“; příkladem
toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního
práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ v dané věci
jedná, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí zabývat
věcně.
Nejvyšší správní soud se před zkoumáním jednotlivých důvodů uvedených v kasační
stížnosti musel nejprve vypořádat s případnými vadami, ke kterým je povinen přihlížet vždy
z moci úřední. Podle §109 odst. 3 s. ř. s. není totiž vázán důvody kasační stížnosti, bylo -li řízení
před krajským soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c )] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je -li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Při posuzování otázky možné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vyšel Nejvyšší správní soud z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaného pod č. 1546/2008 Sb. NSS, kde se rozš ířený senát
vyjádřil mimo jiné i k povaze §76 odst. 1 s. ř. s. Podle rozhodnutí rozšířeného senátu
„ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zr ušit i bez
nařízení jednání – z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zr ušení správního
rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě nicotnosti rozhodnutí,
kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad
spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání
zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek “.
Z citovaného názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správní soudu plyne, že krajský soud
je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost
nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své
žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lz e pak hovořit
zejména v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami
účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůb ec nebo nedostatečně vzhledem
k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k ž alobě, příp. v kasační
stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71,
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se proto zabýval posouzením, zda rozhodnutí žalovaného
netrpí natolik vážnými vadami, že by vylučovaly jeho přezkoumání v mezích žalobních bodů.
V daném případě shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, neboť žalovaný
nerozhodl o celém předmětu řízení. Ve svém rozhodnutí totiž pouze zamítl žádost o udělení
azylu jako nedůvodnou, avšak nerozhodl o překážkách vycestování podle §91 zákona o azylu
(ve znění účinném do 31. 8. 2006). Krajský soud pak svoje rozhodnutí zatížil stejnou vadou,
neboť tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nezohlednil.
Podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu (ve znění účin ném do 31. 8. 2006) se žádost
o azyl zamítne jako zjevně nedůvodná, uvádí -li žadatel pouze ekonomické důvody. Citovaný
zákon dále v §28 stano ví, že „pokud bude rozhodnuto o neudělení ne bo odnětí azylu, ministerstvo
v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91). “ Uvedená ustanovení byla
v dřívější době správními soudy vykládána tak, že pokud jsou sp lněny podmínky stanovené
v §16 zákona o azylu, není již potřeba v případě daného cizince rozhodovat o tom, zda
se na něj vztahuje překážka vycestování. Takový výklad však byl judikaturou Nejvyššího
správního soudu překonán, a to zejména usnesením rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, www.nssoud.cz, v němž soud zaujal názor, že „ ustanovení §28 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vylo žit tak, že pojem "rozhodnutí
o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16
zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování .“. Rozšířený senát
založil své rozhodnutí zejména na argumentaci, podle níž institut překážky vycestování
představoval zákonný výraz zásady mezinárodního práva non -refoulement, výslovně zakotvené
v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, případně dovozované judikat urou
Evropského soudu pro lidská práva z čl. 3 Evropské ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Soulad s těmito závazky vyjádřenými v uvedených mezinárodněprávních
předpisech by pak byl značně narušen, pokud by bylo přitakáno souhlasu s vyloučením
posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako
zjevně nedůvodná.
Ze spisu vyplynulo, že v daném případě stěžovatel v žádosti o udělení azylu, jakož
i při pohovoru opakovaně uvedl, že z Egypta odešel proto, aby mohl zlepšit ekonomickou situaci
své rodiny. Ze stejného důvodu pak žádá v České republice o azyl. Žádné další důvody ani obavy
nezmiňoval. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 8. 7. 2006 správně zamítl jeho žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť stěžovatel skutečně jiné
než ekonomické důvody v řízení neuváděl. O překážkách vycestování však nerozhodl. Naopak
v odůvodnění uvedl, že s ohledem na zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, nehodnotil
pro nadbytečnost překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť aplikace těchto
ustanovení se váže k §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.
K tomu nutno zdůraznit, že posuzování překážek vycestování je od posuzování
podmínek pro udělení azylu odlišné. Udělení azylu podle §12 zákona o azylu je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 tohoto zákona
nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti
o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu žadatele ze země původu.
Překážky vycestování se naopak vztahují typicky k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela
odlišném čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS). Princip nutnosti samostatného
posuzování překážek vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz) je pak nutno zachovat i v případě, kdy žádost o azyl byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná (viz výše zmíněné rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2009).
Žalovaný tedy měl povinnost rozhodnout o existenci překážky vycestování a přesvědčivě
se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda v případě stěžovatele neexistují
skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat §91 zákona o azylu (ve znění účinném
do 31. 8. 2006). V rozhodnutí žalovaného však výrok vztahující se k otázce překážek vycestování
zcela chybí, což činí toto rozhodnutí nedostatečně srozumitelným a tím i nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud tak shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumateln ým pro absenci
části výroku; pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit ex offo
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jestliže krajský soud toto rozhodnutí přezkoumal a závěry
žalovaného bez dalšího přejal, je i jeho rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností spočívající
v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud dále vážil ostatní (přípustné) důvody uplatněné v kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků. Touto problematikou se však vzhledem k výše uvedeným závěrům bude muset nejprve
zabývat žalovaný, a proto Nejvyšší správní soud k jejímu zkoumání nepřistoupil. Žalovaný
při rozhodování o možnosti udělení doplňkové ochrany (podle čl. II odst. 2 zákona
č. 165/2006 Sb. totiž v dalším řízení o stěžovatelově žádosti bude postupovat podle
novelizovaného zákona o azylu) bude vážit i stěžovatelem tvrzené hrozící potíže kvůli jeho
sexuální orientaci, jakož i jím předložené listiny (rozsude k egyptského soudu a výpis z rejstříku
trestů). Pro účely dalšího řízení soud obiter dictum poukazuje na svůj rozsudek ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78 (www.nssoud.cz), v němž podrobně rozvedl, jakým
způsobem se má žalovaný zabývat povinností odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k otázce
doplňkové ochrany.
Pokud jde o stěžovatelovo sdělení týkající se úmrtí jeho ro diny při vlakovém neštěstí,
tak krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže k němu při posuzování důvodů
stěžovatelovy žádosti o azyl nepřihlédl. Jedná se totiž o skutečnos t, kterou stěžovatel v řízení
o udělení azylu neuplatnil. Krajský soud pak v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
správního rozhodnutí vychází zásadně ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době
rozhodování správního orgánu. Žalovaný touto informací v řízení o azylu nedisponoval
a proto k ní nemohl přihlédnout ani krajský soud.
Aniž by zdejší soud předjímal případnou úspěšnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, je třeba poukázat na to, že stěžovatel má možnost podat žádo st novou.
Ta však musí být opřena o nové skutečnosti, které nebyly bez stěžovatelova vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
ukončeném řízení; k tomu, kdy je opakovaná žádost nepřípustná viz §10a písm. e) zákona
o azylu. Tento důvod kasační stížnosti tak nebyl shledán.
Jelikož však Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným, zrušil jej a věc mu vrátil k dalšímu ř ízení. V něm bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) a rozhodnutí žalovaného
zruší jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu