ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.96.2014:33
sp. zn. 2 Azs 96/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: T. T. N.,
zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 4. 2014, č. j. OAM-66/LE-BE03-PS-2014, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 44 A 17/2014 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
ze dne 2. 4. 2014, č. j. KRPE-28634-14/ČJ-2014-170022-SV, byla žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) podle §124 odst. 1 písm. b), c), d) a e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěna za účelem správního vyhoštění. Dne 7. 4. 2014
stěžovatelka v zařízení pro zajištění cizinců učinila podle §3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaný
poté rozhodl rozhodnutím ze dne 11. 4. 2014, č. j. OAM-66/LE-BE03-PS-2014
(dále jen „napadené rozhodnutí“), že stěžovatelka je dle §46a odst. 1 písm. c)
a §46a odst. 2 zákona o azylu povinna setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování,
maximálně však do 13. 8. 2014.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 12. 5. 2014, č. j. 44 A 17/2014 – 19 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), zamítl. Žalovaný dle jeho názoru náležitě vysvětlil, jaké zdravotní potíže stěžovatelky
posuzoval a jak o nich uvážil, proč nepovažoval stěžovatelku za osobu s vážným zdravotním
postižením a proč tyto potíže nebránily v jejím dalším setrvání v zařízení pro zajištění cizinců.
Ani dle názoru krajského soudu nebyly zdravotní potíže stěžovatelky natolik závažné, aby bránily
jejímu pobytu v tomto zařízení. Krajský soud neshledal v napadeném rozhodnutí rozpor
s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť závěr
žalovaného, že stěžovatelka mohla svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek,
byl dostatečně odůvodněn její pobytovou a azylovou historií. K tomu krajský soud dodal,
že aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu dostatečně odůvodňuje to, že stěžovatelka
v minulosti setrvávala na území České republiky neoprávněně zcela vědomě, a to dokonce
i poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění, a podle svých vlastních slov tak hodlá činit
i do budoucna. Ze stejného důvodu nebylo dle názoru krajského soudu napadené rozhodnutí
v rozporu ani s mezinárodními závazky.
[3] Rovněž v procesním postupu žalovaného krajský soud pochybení neshledal. Vzhledem
k povaze této věci a s tím souvisejícími kratšími lhůtami pro vydání rozhodnutí nelze postupovat
zcela shodně jako v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí neodporuje
§2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť žalovaný zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu
a na jeho základě přijal správný právní závěr. Námitku poukazující na údajné porušení povinnosti
žalovaného seznámit účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí vznesla stěžovatelka pouze
v obecné rovině a blíže neuvedla, s jakými podklady pro rozhodnutí nebyla seznámena. Krajský
soud závěrem konstatoval, že stěžovatelka si musí být vědoma svého dosavadního nezákonného
jednání na území České republiky, neboť byla seznámena se všemi jí se týkajícími správními
rozhodnutími, jakož i s řadou rozhodnutí krajských soudů a Nejvyššího správního soudu. Rovněž
její zdravotní stav byl již v minulosti opakovaně posouzen s tím, že nebrání vycestování z území
České republiky. Pokud stěžovatelka poukazovala na zhoršení svého zdravotního stavu během
pobytu v zařízení pro zajištění cizinců, má dle krajského soudu možnost žádat o přezkum trvání
důvodů pro setrvání v tomto zařízení dle §46a odst. 5 zákona o pobytu cizinců.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Předně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, přičemž
v této souvislosti poukázala na údajné porušení §2 odst. 3 a 4, §3, §50 odst. 3
a §68 odst. 3 správního řádu ze strany žalovaného. Dle názoru stěžovatelky krajský soud
i žalovaný bagatelizovali její zdravotní obtíže. Pouhý fakt, že je schopna cestovat, nijak
nevypovídá o tom, zda je osobou s vážným zdravotním postižením dle §46a odst. 1 zákona
o azylu. Krajský soud se dále údajně nezabýval ani jejím odkazem na směrnici Rady 2003/9/ES
ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl
(dále jen „směrnice Rady 2003/9/ES“), podle níž je nezbytné, aby členské státy zohlednily situaci
tzv. zranitelných osob, mezi něž patří i stěžovatelka. Stěžovatelka dále nesouhlasila s názorem,
že představuje hrozbu pro veřejný pořádek, neboť průběh její imigrační historie, pobyt na území
České republiky bez víza a četnost s ní vedených azylových řízení nemohou bez dalšího takový
závěr odůvodnit. Její předchozí jednání nelze považovat za dostatečné opodstatnění pro hrozbu
veřejnému pořádku, neboť je namístě použít restriktivní výklad tohoto pojmu a například
ani předchozí odsouzení pro trestný čin automaticky neznamená, že cizinec představuje aktuální
hrozbu pro veřejný pořádek. Stěžovatelka dále nebyla spokojena s vypořádáním žalobního bodu
týkajícího se možnosti seznámení se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí.
K tomu uvedla, že jestliže krajský soud tuto námitku odmítl s tím, že ji uplatnila pouze v obecné
rovině, pak mohla těžko uvést, s jakými konkrétními podklady nebyla seznámena,
když s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí nebyla seznámena vůbec.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve odkázal na napadené rozhodnutí
a své vyjádření k žalobě a konstatoval, že námitka porušení správního řádu byla formulována
pouze obecně. Posouzením toho, zda je stěžovatelka osobou s vážným zdravotním postižením
dle §46a zákona o azylu, se podrobně zabýval na základě shromážděných podkladů, zejména
stěžovatelkou předložených lékařských zpráv z let 2012 – 2013 a aktuálního vyjádření lékařky
ze zařízení pro zajištění cizinců, přičemž shledal, že se nejedná o stav tak závažný, aby se uplatnila
výjimka z citovaného ustanovení. Stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní zdravotní potíže,
které považuje za stěžejní pro shledání vážného zdravotního postižení. Uvedla sice, že je imobilní
a odkázaná na jiné osoby, ale současně potvrdila, že je schopna delšího cestování. Závěry
žalovaného, potvrzené i krajským soudem, pak nemůže zpochybnit ani její obecné tvrzení,
že její zdravotní stav vylučuje setrvání v zařízení pro pobyt cizinců. K námitce existence hrozby
pro veřejný pořádek žalovaný uvedl, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje skutkový stav týkající
se její pobytové historie na území České republiky. Dle žalovaného je tak závěr krajského soudu,
že se stěžovatelka dlouhodobě zpěčuje právnímu řádu České republiky a negativním dopadům
svého opakovaného protiprávního jednání se brání podáváním dalších žádostí o udělení
mezinárodní ochrany, zcela oprávněný a řádně odůvodněný. Kasační námitka vůči posouzení
ohrožení veřejného pořádku ze strany stěžovatelky je formulována obecně, žalovaný i krajský
soud nerozhodovali automaticky, nýbrž vzali do úvahy individuální okolnosti pobytu a jednání
stěžovatelky na území České republiky. Stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedla,
jaké konkrétní podklady (skutková zjištění) napadeného rozhodnutí jí nebyly známy, přestože
tyto podklady jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, a v čem spatřuje konkrétní
dopad namítaného pochybení na zákonnost napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že na nyní posuzovanou věc nedopadá
§104a s. ř. s. Jak již uvedl ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Azs 19/2013 – 38 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou přístupná na www.nssoud.cz),
„zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti je na místě pouze u věcí, jejichž meritem je posouzení otázky udělení
nebo neudělení některé z forem mezinárodní ochrany včetně posouzení, zda správní řízení ve věci této otázky
bylo vedeno v souladu se zákonem. […][N]ení důvodu se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti
v případě, je-li meritem otázka setrvání cizince v přijímacím středisku, pokud se tento domáhá udělení
mezinárodní ochrany, včetně případného přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví“. V nyní
posuzované věci je předmětem přezkumu uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců; nejedná se tak přímo o otázku udělení mezinárodní ochrany, a proto nebylo potřebné
zabývat se přijatelností kasační stížnosti (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 1. 2014, č. j. 2 Azs 10/2013 - 62).
[8] Nejvyšší správní soud tedy posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecnou námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského
soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 -130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS). Výše uvedená pochybení
však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Z napadeného rozsudku
je jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil a k jakým závěrům dospěl.
Zcela srozumitelným způsobem se také vypořádal se všemi žalobními námitkami.
Konkretizované námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jež stěžovatelka uplatnila
ve spojení s některými kasačními námitkami nesprávného právního posouzení, budou pro větší
přehlednost vypořádány v relevantních pasážích odůvodnění tohoto rozsudku
(viz odstavce [11], [12] a [13]).
[10] Stěžovatelka dále brojila proti údajně zásadním pochybením ve správním řízení.
Tato pochybení kvalifikovala jako porušení §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož
je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Zásadně tedy nelze koncipovat kasační námitky tak, jak to v tomto
případě učinila stěžovatelka, tedy stejně jako v žalobě ke krajskému soudu napadat procesní vady
správního řízení, aniž by bylo rozvedeno, v čem měl krajský soud při vypořádání souvisejícího
žalobního bodu pochybit. Tuto námitku by tedy bylo možné odmítnout, Nejvyšší správní soud
se k ní však přesto vyjádřil. Učinil tak pouze ve stručnosti, neboť tato námitka je formulována
pouze v obecné rovině a nepoukazuje na žádná konkrétní pochybení správního orgánu.
Ustanovení §3 správního řádu stanoví povinnost správních orgánů zjistit stav věci
tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky §2 správního řádu. Podle §50 odst. 3 správního
řádu je správní orgán povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu
má být povinnost uložena. Ze správního spisu je patrné, že žalovaný pečlivě zjišťoval všechny
okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu, přičemž vyšel zejména z předchozích
rozhodnutí souvisejících se správním vyhoštěním stěžovatelky, z informací poskytnutých
samotnou stěžovatelkou při její žádosti o udělení o mezinárodní ochrany a lékařských zpráv
o jejím zdravotním stavu. Vyžádal si též aktuální vyjádření lékařky ze zařízení pro zajištění
cizinců. Postup žalovaného tak nelze považovat za jednostranný, směřující pouze ke zjišťování
skutečností vyznívajících v neprospěch stěžovatelky. Není a nemůže být pochybením žalovaného,
že takto vzešlé skutkové podklady vyzněly v neprospěch stěžovatelky. Ostatně sama stěžovatelka
žádné konkrétní rozpory ve skutkových zjištěních nenamítla a ani neuvedla, jakými dalšími
skutkovými okolnostmi se měl žalovaný zabývat. K výše uvedenému je možné dodat, že zákon
o azylu nekonkretizuje způsob, jakým má žalovaný zjišťovat splnění podmínek pro uložení
povinnosti podle §46a odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Lze tedy dovodit, že tyto skutečnosti
zjišťuje především z informací poskytnutých jak samotným žadatelem o udělení mezinárodní
ochrany, tak z informací zjištěných v předchozích řízeních, zejména od Policie ČR. Převzetí
skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců proto nemůže být nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu,
že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky
pro aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákon o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá
do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat (shodně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42). Obecné výtky
stěžovatelky směřující proti postupu žalovaného jsou tedy nedůvodné.
[11] Předmětem dalšího okruhu kasačních námitek učinila stěžovatelka názor,
že nepředstavovala hrozbu pro veřejný pořádek, a tak nebyly splněny podmínky aplikace
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se výkladem citovaného ustanovení
v souvislosti s pojmem „veřejný pořádek“ velmi podrobně zabýval v rozsudku ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 – 30. Dle závěrů citovaného rozsudku při rozhodování správního orgánu
o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců je nutno
otázku, zda je důvodné se domnívat, že zajištěný cizinec, který učinil prohlášení o mezinárodní
ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, by mohl představovat
nebezpečí pro veřejný pořádek [§46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 z ákona o azylu], posuzovat
tak, jako obdobný důvod pro vyhoštění cizince [§119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců].
Takovým důvodem tedy může být jen jednání cizince, které bude představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nezbytné
zohlednit celkovou životní situaci žadatele o azyl. Krajský soud i žalovaný postavili své závěry
o tom, že stěžovatelka představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, na tvrzení, že opakovaně
a vědomě porušovala zákony i povinnosti stanovené jí správními rozhodnutími a hodlá
tak (podle svých vlastních slov) činit i do budoucna. Závěry krajského soudu i žalovaného
tak spočívají na logických a konzistentních argumentech a konkrétních skutkových zjištěních
(které stěžovatelka nijak nerozporuje) a nejsou tak nepřezkoumatelné, jak tvrdila stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud má navíc tyto závěry za věcně správné, neboť nejsou založeny na pouhém
konstatování porušení zákona ze strany stěžovatelky, ale výstižně zohledňují její celkovou
pobytovou historii a její subjektivní vztah k porušování právních předpisů. Na tomto místě
je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud se situací stěžovatelky v nedávné době již zabýval
(v souvislosti s posuzováním rozhodnutí o jejím správním vyhoštění), a to v rozsudku
ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2 Azs 38/2014 – 30. V něm uvedl, že stěžovatelka porušovala (ke dni
vydání posuzovaného rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. ke dni 20. 8. 2013) „právní předpisy
soustavně a vědomě, což podstatně zvýšilo závažnost jejího protiprávního jednání. Nadto byla stěžovatelka
již před vydáním napadeného rozhodnutí ‘varována’ předchozími řízeními o správním vyhoštění.“ Po vydání
tohoto rozsudku byla stěžovatelka rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Pardubického kraje, ze dne 2. 4. 2014, č. j. KRPE-28634-14/ČJ-2014-170022-SV, zajištěna
podle §124 odst. 1 písm. b), c), d) a e) za účelem správního vyhoštění. Důvodem
pro toto rozhodnutí bylo mimo jiné to, že stěžovatelka nevycestovala ve stanovené době z území
České republiky a závažným způsobem porušila povinnost o uložení zvláštního opatření
za účelem správního vyhoštění. Je tedy zjevné, že postoj stěžovatelky k plnění zákonných
povinností zůstal nezměněn. Výše uvedené plasticky ilustruje subjektivní vztah stěžovatelky
k povinnostem vyplývajících z právních předpisů a pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné
moci a Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že žalovaný ani krajský soud nepochybili,
když posoudili jednání stěžovatelky jako aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmů
společnosti, konkrétně zájmu na řádném fungování veřejné správy ve věcech pobytu cizinců.
[12] Stěžovatelka nesouhlasila také s hodnocením závažnosti svého zdravotního stavu,
přičemž tvrdila, že tato otázka nebyla v napadeném rozsudku ani v napadeném rozhodnutí řádně
posouzena. Krajský soud na str. 8 napadeného rozsudku ke zdravotnímu stavu stěžovatelky
mimo jiné uvedl: „zdravotní potíže, jimiž žalobkyně trpí, nebrání v jejím dalším setrvání v ZZC
(pozn. soudu: krajský soud měl na mysli zařízení pro zajištění cizinců, kde se stěžovatelka v době
vydání napadeného rozhodnutí nacházela). Pochybení v tomto směru shledáno nebylo,
neboť také podle názoru soudu je další pobyt žalobkyně v ZZC možný, protože její zdravotní potíže nejsou
závažné (např. oproti zhoubnému onemocnění), nýbrž v lidské společnosti víceméně běžné.
Nadto jsou medikamentózně podchyceny a monitorovatelné i v podmínkách ZZC, v němž je zajištěna každodenní
lékařská péče. Jakékoli další projevy onemocnění má tak žalobkyně možnost řešit bezprostředně v ZZC,
aniž by musela podstoupit cestu do jiného více či méně vzdáleného zdravotnického zařízení.“ Taková úvaha
krajského soudu se dostatečným způsobem vypořádává s relevantní žalobní námitkou,
je naprosto srozumitelná a zdejší soud na ní neshledává nic nepřezkoumatelného (stejný závěr
je možné učinit i stran napadeného rozhodnutí, které se zdravotnímu stavu stěžovatelky věnuje
na str. 3 a 4). Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat (aniž by tím chtěl zlehčovat zdravotní
obtíže stěžovatelky), že závěry krajského soudu v tomto směru pokládá za správné, logické
a v souladu se zákonem. Zdravotní stav stěžovatelky je dle lékařských zpráv stabilizovaný
a nevyžaduje žádné zvláštní zacházení, jež by nebylo poskytováno zařízením pro zajištění cizinců.
Z údajů, které měl žalovaný při vydání rozhodnutí k dispozici, nijak nevyplývá, že by zdravotní
stav stěžovatelky splňoval podmínky k tomu, aby ji bylo možno považovat za osobu s vážným
zdravotním postižením. I poslední zdravotní zpráva ze dne 10. 4. 2014, kterou vyhotovila lékařka
ze zařízení pro zajištění cizinců, nepřinesla k otázce zdravotního stavu stěžovatelky žádné nové
relevantní skutečnosti a v podstatě potvrzuje závěry předchozích lékařských zpráv,
tj. že zdravotní obtíže stěžovatelky jsou chronické rázu a nevyžadují nutnou hospitalizaci. Ostatně
pokud je stěžovatelka schopna absolvovat cestu do Vietnamu (jak vyplývá z jejích podání),
není zřejmé, z jakého důvodu by nemohla setrvat v zařízení, kde jí bude poskytována veškerá
potřebná zdravotní péče.
[13] Krajský soud se shora uvedenou argumentací ohledně zdravotního stavu stěžovatelky
vypořádal i s jejím odkazem na směrnici Rady 2003/9/ES, což je mimo jiné zjevné již z počátku
relevantní pasáže, v níž krajský soud použil termín této směrnice „zranitelné osoby“. Námitka
stěžovatelky, jež tvrdila, že krajský soud na její žalobní bod poukazující na citovanou směrnici
nijak nereagoval, tak není důvodná. Stěžovatelka se v něm dovolávala „eurokonformního“
výkladu této směrnice (přičemž patrně měla na mysli eurokonformní výklad souvisejícího
ustanovení vnitrostátního práva, tj. §46a odst. zákona o azylu), nicméně žádný konkrétní výklad
nenabídla a ani citovaná směrnice neobsahuje žádná výkladová východiska, jež by mohla
zpochybnit správnost interpretace relevantních ustanovení provedené krajským soudem. Nejvyšší
správní soud pro úplnost podotýká, že dne 19. 7. 2013 vstoupila v platnost nová směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu a která stávající směrnici Rady 2003/9/ES nahrazuje.
[14] Stěžovatelka ve své poslední námitce vyjádřila nespokojenost s vypořádáním své žalobní
námitky, kterou poukazovala na to, že žalovaný ji údajně neumožnil seznámit se před vydáním
napadeného rozhodnutí s jeho podklady. Namítala, že může těžko uvádět, s jakými konkrétními
podklady nebyla seznámena, když s podklady nebyla seznámena vůbec. Neví-li, co vše obsahuje
správní spis, pak stěží může specifikovat, s kterým z těchto podkladů nebyla seznámena.
[15] Ve správním řízení mají účastníci právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci
k podkladům rozhodnutí. Toto právo je ústavně garantováno (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod), ve správním řízení je lze zařadit mezi základní zásady činnosti správních orgánů
(§4 odst. 4 správního řádu). Podkladem rozhodnutí se podle §50 odst. 1 správního řádu rozumí
„zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady
od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.“ Jedná
se o demonstrativní výčet, přičemž obecně lze říci, že podkladem pro rozhodnutí mohou být
všechny druhy informací, údajů a skutečností, které mohou přispět ke zjištění stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podklady pro vydání správního rozhodnutí se uvedou
v jeho odůvodnění (§68 odst. 3 správního řádu). Pokud tedy krajský soud v napadeném
rozsudku konstatoval, že stěžovatelka svou výhradu, že nebyla seznámena s podklady správního
rozhodnutí, uplatnila pouze v obecné rovině, byla taková úvaha zcela namístě, neboť podklady
pro rozhodnutí jsou obvykle patrné nejen toliko ze správního spisu, ale též z odůvodnění
správního rozhodnutí. Nejinak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, neboť žalovaný
v napadeném rozhodnutí podrobně a úplně uvedl všechny použité podklady.
[16] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že dle jeho ustálené judikatury je účelem
§36 odst. 3 správního řádu, který upravuje povinnost správního orgánu umožnit účastníkovi
řízení vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, „poskytnout účastníku správního řízení možnost
prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil
ve správním řízení,“ a „možnost vznést výhrady k podkladům“ shromážděným správním orgánem
pro jeho rozhodnutí. Naplnění daného ustanovení je tak posuzováno právě s ohledem
na jeho zmíněný smysl, nikoliv formalisticky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2004, č. j. 6 A 15/2000 - 63, publ. pod č. 186/2004 Sb. NSS, a ze dne 15. 12. 2004,
č. j. 7 As 40/2003 - 61, publ. pod č. 958/2006 Sb. NSS). V nyní posuzované věci představovaly
podklady pro rozhodnutí žalovaného převážně informace zjištěné Policií ČR v předchozích
řízeních souvisejících se správním vyhoštěním stěžovatelky. Žalovaný dále vycházel z informací
poskytnutých samotnou stěžovatelkou v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a z vyjádření
lékařky ze zařízení pro zajištění cizinců ke zdravotnímu stavu stěžovatelky ze dne 10. 4. 2014;
oba tyto podklady nijak nezpochybnily skutečnosti zjištěné již v předchozích správních řízeních
a nepřinesly do stěžovatelčiny věci nic nového. Ani ryze teoreticky tak nemohly vést k odlišnému
výsledku nyní posuzovaného správního řízení, neboť zrušení rozhodnutí správního orgánu může
být odůvodněno pouze takovou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003,
č. j. 6 A 12/2001 – 51, publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 – 101). Lze tedy uzavřít, že všechny podklady pro vydání
napadeného rozhodnutí stěžovatelka dobře znala a za výše popsané situace by lpění na poskytnutí
možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí bylo ryze formalistické. Krajský soud
tak nepochybil, když související žalobní námitce stěžovatelky nepřisvědčil.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu