ECLI:CZ:US:2020:2.US.1001.20.1
sp. zn. II. ÚS 1001/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, sídlem Palackého 653, Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 4372/2018-233 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva a svobody vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 29 Nc 460/2016-150 zastavil řízení o schválení zastupování stěžovatelky členem domácnosti výrokem I., výrokem II. rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatelky tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v oblasti nakládání s nemovitým i movitým majetkem a uzavírání smluv týkajících se takového právního jednání, nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 2 000 Kč měsíčně, přebírání veškerých peněžních a listovních zásilek, a to i těch, které jsou určeny do vlastních rukou, rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a umístění do zdravotnického zařízení nebo o způsobu svého léčení, darování a přijímání darů větší než malé hodnoty a darů vzhledem k okolnostem neobvyklých, uzavírání nájemních smluv, včetně dodatků, smluv o úvěru, kupních smluv, jejichž předmět má vyšší cenu než 2 000 Kč, uzavírání smluv o úrazovém a životním pojištění, uzavírání smluv o stavebním spoření a poskytnutí úvěru, uzavírání leasingových smluv, smluv o ručení, avalování směnek, uzavírání a výpovědí smluv o běžném účtu, konání veškerých jednání týkajících se podávání žádostí a vyřizování dávek státní sociální podpory a dávek v hmotné nouzi, konání veškerých jednání týkajících se přiznání příspěvku na péči a starobního důchodu a jejich změn a konání veškerých jednání týkajících se přihlášení k trvalému bydlišti a jeho změn. Výrokem III. soud současně posuzované jmenoval opatrovníkem L. V. k zastupování ve všech právních jednáních, ke kterým není způsobilá, a výrokem IV. mu uložil povinnost předkládat soudu vyúčtování ze správy majetku posuzované a zprávu o osobě opatrované vždy do 30. 6. kalendářního roku. Výroky V., VI. a VII. dále rozhodl o přiznání odměny opatrovnici D. L. a o nákladech řízení.
3. Ke společnému odvolání stěžovatelky a soudem jmenovaného opatrovníka Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193 změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh na omezení stěžovatelky ve svéprávnosti a rozhodl o nákladech řízení. Má za to, že opatření v podobě omezení svéprávnosti není za účelem ochrany zájmů posuzované, popřípadě třetích osob, zapotřebí. Stěžovatelka se může domáhat jmenování opatrovníka v řízení, které je možné zahájit jen na její návrh dle §45 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nebo může své záležitosti obstarávat tak jako dosud.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 4372/2018-233, neboť nebylo shledáno jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu, proto bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud poukázal na to, že soudy se nikterak neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zhlédnutí posuzované v odvolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v celém předchozím řízení byly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti, má značné zdravotní potíže vzhledem k vyššímu věku a je závislá na pomoci L. V., který obstarává její běžné záležitosti a hospodaří s jejím příjmem. Poukazuje na vady soudního řízení, kdy návrh byl podán na určení opatrovníka, ale nikoli na omezení svéprávnosti, krajský soud měl zopakovat dokazování v odvolacím řízení a neměl nekriticky přebírat závěry znaleckého posudku. Měl povinnost přijmout mírnější a méně omezující opatření přesto, že byl návrh podán dle §469 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Podstatou této ústavní stížností je namítaný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel krajský soud, když změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se stěžovatelka na svéprávnosti neomezuje a zároveň neměl pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu okresním soudem, a přesto z něj vycházel. Stěžovatelka nebyla náležitě zhlédnuta krajským soudem, jak vyžaduje zákon, aby mohly soudy o její svéprávnosti rozhodnout. V dané věci došlo dle stěžovatelky k jasnému zanedbání a podcenění důkazu výslechem jejího ošetřujícího psychiatra, kdy bylo okresním soudem dokazování provedeno jen lékařskou zprávou, dále znaleckým posudkem, zhlédnutím stěžovatelky a listinnými důkazy.
6. Stěžovatelka v měnícím rozhodnutí krajského soudu spatřuje libovůli a svévoli při aplikaci podústavního práva. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení omezení svéprávnosti se jmenováním opatrovníka a následné jejich zrušení, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelky a jde o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy, ale i soudy jiných členských zemí EU, posuzují odlišně, kterýžto postup vede k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12).
7. Vady předchozího řízení nenapravil ani Nejvyšší soud, který její dovolání neshledal přípustným dle §237 a §238 občanského soudního řádu, což je v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy i s judikaturou Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl dle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že je věc naléhavá a projednal ji mimo pořadí, neboť stěžovatelce může vzniknout neodčinitelná nebo obtížně odčinitelná újma.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) ze dne 8. 7. 1999; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není nárokem na úspěch ve věci či rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení.
11. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je námitka, že stěžovatelka nebyla omezena na svéprávnosti a nebyl jmenován její opatrovník L. V., a to navzdory skutečnosti, že s ní od roku 2006 bydlí, obstarává běžné záležitosti, hospodaří s jejím příjmem a na základě pověření plnou mocí vyřizuje potřebné záležitosti.
12. Ústavní soud podotýká, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti dle §55 odst. 1 občanského zákoníku je vždy zapotřebí dbát toho, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné třeba k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za nejkrajnější řešení. Při rozhodování je nutno zkoumat, co ohrožuje zachování právní osobnosti omezované osoby. Nezpochybňuje názor stěžovatelky v tom ohledu, že smyslem a účelem institutu je zajištění jeho ochrany, nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy posuzovaného. [srov. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11 (N 168/70 SbNU 563)].
13. Co se týče samotných důvodů omezení svéprávnosti a řízení o něm, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů nějaké závažné pochybení, které by mělo vést k jeho zásahu. Krajský soud vyšel ze skutkových závěrů okresního soudu, a to zhlédnutí stěžovatelky v jejím místě bydliště, znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D. a lékařské zprávy psychiatra. Krajský soud vzal v úvahu, že stěžovatelka má zajištěno bydlení, nemá dluhy, umí posoudit svůj zdravotní stav a nemá problémy při poskytování zdravotní péče. Nic nenasvědčuje jejímu ohrožení při nakládání s majetkem. Dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu z ohrožení postavení posuzované, popřípadě třetích osob. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplynuly pochybnosti z hlediska ochrany jejích zájmů, které může vzbuzovat osoba pečovatele L. V. dle zprávy Magistrátu města České Budějovice a úřední činnosti soudu (spolupráce se sociálními pracovníky je problematická, všech 26 exekučních řízení bylo pro nemajetnost zastaveno atd.). Při obstarávání úředních záležitostí Krajský soud rozhodl o odvolání bez přítomnosti stěžovatelky a nevyhověl žádosti o odročení, protože ve věci stěžovatelky probíhá řada řízení, kde za stěžovatelku vystupuje L. V. V těchto řízeních dochází k průtahům právě ze zdravotních důvodů stěžovatelky a nutnosti zajištění péče o její osobu. Krajský soud uvedl, že je v zájmu stěžovatelky rozhodnout ve věci omezení svéprávnosti, k jejímuž omezení neshledal zákonné důvody. Dále uvedl, že jmenovat opatrovníka dle §469 občanského zákoníku lze jen na návrh toho, komu má být jmenován. Bude záviset na rozhodnutí stěžovatelky, zda podá nový návrh na ustanovení opatrovníka.
14. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdy je nutné zhlédnout posuzovaného i v odvolacím řízení ani opakovat důkazy provedené okresním soudem, když výsledný skutkový stav odlišně posoudil. K obsahu návrhu není bez pochybností, že není zřejmé, čeho se stěžovatelka vlastně domáhala, zda ustanovení opatrovníka bez současného omezení svéprávnosti nebo omezení svéprávnosti. Stěžovatelka napadla odvoláním jen některé výroky rozsudku okresního soudu a krajský soud ji vyhověl, nic nesvědčí o tom, že by usilovala o jmenování opatrovníka bez současného omezení svéprávnosti.
16. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, zmínit, že si je vědom těžkostí, s nimiž se musí všichni zúčastnění, tedy stěžovatelka každodenně potýkat. Ústavní soud, obdobně jako Nejvyšší soud a krajský soud opětovně však zdůrazňuje podstatu institutu opatrovnictví, tedy zajištění ochrany stěžovatelky. Naopak Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru, že k zhlédnutí posuzované osoby by mělo docházet vždy i v odvolacím řízení. Takový mimořádný postup je třeba vždy odůvodnit konkrétními okolnostmi jednotlivých případů, když argumentaci judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
18. Postup podle §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze je aplikovat jen v mimořádných, respektive, jak uvádí citované ustanovení, v "naléhavých" případech. Ústavní soud návrhu vyhověl a řízení bylo ukončeno v době přiměřené (srov. usnesení ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 974/08, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 556/02).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu