ECLI:CZ:US:2000:2.US.101.2000
sp. zn. II. ÚS 101/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. I. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1999, č.j. 29 Ca 350/98 - 33, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 9. 1998, č.j. 540/98/FŘ/130, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 27. 11. 1997, č.j. 80015/97/314912/3753, a o návrhu na zrušení §50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1/ Krajského soudu v Brně, 2/ Finančního ředitelství v Brně a 3/ Finančního úřadu v Jihlavě, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora citovaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rubrikovanému dodatečnému platebnímu výměru. Stěžovatel tvrdí, že tak byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, vyžádaného správního spisu a vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 29 Ca 350/98, který je veden u Krajského soudu v Brně, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovateli byla potvrzeným platebním výměrem vyměřena dodatečně daň z přidané hodnoty ve výši 1.174.153,- Kč. Stěžovatel namítá, že tím orgány finanční správy a krajský soud porušily jeho ústavně zaručená práva. Současně tvrdí, že rozhodnutí, vydaná v předchozím řízení, se opírají o ustanovení §50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb., které je neústavní. Dává podle stěžovatele správci daně neomezenou libovůli, když znemožnilo kontrolu oprávněnosti aplikace konkrétních pomůcek stanovených správcem daně, a když v tomto směru nelze přezkoumat, zda použitými pomůckami není porušen zákon a práva občana.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu JUDr. R. M., který k meritu věci uvedl, že stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Soud se námitkami stěžovatele zabýval meritorně a rozhodl rozsudkem, nikoli usnesením, jak uvádí stížnost. Aplikace §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků byla na základě obsahu správního spisu důvodná. Dále pak přezkumná pravomoc soudu, ale ani odvolacího správního orgánu nesahá. Jinak odkázal na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 2/ účastník řízení se vyjádřil cestou svého ředitele Ing. M. Č., který obsáhle odůvodnil stanovisko ke stížnosti. Poukázal na platný právní stav, podle kterého lze rozšiřovat důvody žaloby ve správním soudnictvím jen do konce dvouměsíční lhůty pro její podání. Ve vztahu k porušení §31 odst. 6 a §46 odst. 3 cit. zákona poukázal na zásadu návrhového řízení sdílenou i Ústavním soudem, podle které si má každý střežit svá práva (vigilantibus iura). Argumentaci vůči §50 odst. 5 cit. zákona označil za vytrženou z kontextu celého zákona o správě daní a poplatků (§2 odst. 2, §16 odst. 2 písm. d/ a e/, odst. 4 písm. c/ a f/ a odst. 8, §31 odst. 6, §23 §46 odst. 3). Doměření daní podle pomůcek je kontumačním způsobem stanovení daně za předpokladu, že daňový subjekt neplní své povinnosti stanovené zákonem, tedy neprokáže skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání a není možné stanovit daňovou povinnost dokazováním. Jde tak u určitý druh sankce. K námitkám vůči §50 odst. 5 cit. zákona uvedl, že žádném případě si nemůže správce daně počínat libovolně. Nebyl tak porušen čl. 2 odst. 2, ani čl. 4 odst. 4 Listiny. Stejně tak odmítl námitku porušení čl. 11 odst. 5 Listiny v daném řízení, neboť daň byla stanovena zákonem č. 588/1992., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o čl. 1 Listiny, lze námitku chápat jen jako porušení zásady rovnosti v právech. Ani to nemohlo být s ohledem na nález Ústavního soudu č. 6/1996 Sb. (Pl. ÚS 5/95) porušeno, neboť jde o rovnost relativní, nikoli absolutní. 3/ účastník se plně ztotožnil s názorem 2/ vedlejšího účastníka a odkázal na svou předkládací zprávu v rámci odvolacího řízení.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti samotné, neboť bez toho, že jsou zjištěny předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., nepřichází do úvahy přerušení řízení podle §78 odst. 1 a projednání návrhu učiněného podle §74 téhož zákona.
Základem ústavní stížnosti je polemika s postupem správce daně a s povahou přezkumné činnosti odvolacího orgánu daňové správy a krajského soudu. Stěžovatel namítá, že orgány finanční správy a krajský soud porušily jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny, když:
- správce postupoval nesprávně, neboť odmítal stěžovatelem nabízené prostředky (elektronické záznamy účetnictví);
- podle §46 odst. 3 cit. zákona měl správce daně přihlédnout také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Je absurdní tvrzení, že z §46 odst. 3 cit. zákona neplyne povinnost takové okolnosti vyhledávat. Sám přitom opakovaně tyto záznamy svého účetnictví nabízel, ale správce daně k nim odmítl přihlédnout, ač má podle zákona o správně daní a poplatků postupovat v úzké součinnosti s daňovými subjekty, volit prostředky, které je co nejméně zatěžují a umožňují ještě dosáhnout cíle řízení;
- správce daně postupoval v rozporu se zákonem, svoje rozhodnutí dostatečně podle §31 odst. 8 cit. zákona neprokázal. I kdyby postupoval v souladu s §31 odst. 5, daňové povinnosti byly stanoveny v rozporu s §31 odst. 6 a §2 odst. 2 cit. zákona;
- rozhodnutí, vydaná v předchozím řízení, se opírají o ustanovení §50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb., které je neústavní, neboť dává podle stěžovatele správci daně neomezenou libovůli, když znemožnilo kontrolu oprávněnosti aplikace konkrétních pomůcek stanovených správcem daně a když v tomto směru nelze přezkoumat, zda použitými pomůckami není porušen zákon a práva občana;
- daňové řízení je založeno na zásadách zákonnosti a součinnosti. Správce daně aplikuje pomůcky, pro jejichž použití jsou splněny zákonné podmínky §31 odst. 5, avšak nelze zjistit, zda jsou aplikovány pomůcky, které odpovídají §31 odst. 6 tohoto zákona. Tato skutečnost nemusí být správcem daně nijak specifikována a není podle §50 odst. 5 ani přezkoumatelná dalším orgánem, nelze se proti ní odvolat, takže je porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu. Oprávněnost aplikace konkrétních pomůcek stanovených správcem daně tak nelze přezkoumat podle čl. 36 odst. 2 Listiny;
- tento stav může být navozen i neexistencí Nejvyššího správního soudu, který by posoudil i skutkový stav celé věci. Jsou pak přijímána rozhodnutí, která vyzní ve prospěch státních úředníků, nikoli ve prospěch daňového subjektu, čímž dochází k porušení základní zásady vztahu jednotlivce a státu, zakotvené v čl. 1 Listiny .
Namítané porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny stěžovatel nijak nezdůvodnil. Blíže argumentoval jen v případě čl. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny. Navrhl zrušit §50 odst. 5 cit. zákona, neboť na jeho základě může odvolací orgán posoudit toliko zákonnost rozhodnutí, ale nemůže ověřit skutkový stav věci a verdikt správce daně změnit a dále navrhl zrušit všechna rozhodnutí ve věci vydaná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se zabýval pouze ústavní argumentací stěžovatele. Pokud jde o nijak blíže nezdůvodněný zásah do čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanoví, že "při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena", Ústavní soud konstatuje, že jednání orgánů veřejné moci sledovalo zákonem stanovený cíl a stanovení daňové povinnosti nesledovalo jiný účel, než který vybírání daní sleduje. Stěžovatel v tomto směru žádnou konkrétní argumentaci ani nepředložil a likvidační charakter stanovené daňové povinnosti ani nenamítá. Především ale nerespektuje fakt, že se jedná o náhradní postup správce daně v případě, že daňový subjekt neplní stanovené povinnosti. Tomuto postupu se každý může vyhnout (včetně stěžovatele), když podá řádně a včas daňové přiznání (viz níže).
V případě rovněž pouze obecné námitky porušení čl. 11 odst. 5 Listiny je třeba především uvést, že toto ustanovení základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje. Jedná se o kompetenční ustanovení typické pro demokratický právní stát, ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní, které zatěžují majetek fyzických a právnických osob. Současně je však zaručeno, že o právním základu a nezbytnosti daní rozhoduje občany volený zastupitelský orgán - Parlament, a nikoli exekutiva. Toto ustanovení je proto pouze reflexem subjektivního veřejného práva. V daném případě byla vybíraná daň stanovena zákonem a podle zákona bylo rovněž provedeno příslušné daňové řízení. I v tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku porušení čl. 1 Listiny, stěžovatel argumentuje neexistencí Nejvyššího správního soudu, který by posoudil i skutkový stav celé věci. Jsou pak přijímána rozhodnutí, která vyzní ve prospěch státních úředníků, nikoli ve prospěch daňového subjektu, čímž dochází k porušení základní zásady vztahu jednotlivce a státu podle čl. 1 Listiny. Ustanovení čl. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, stanoví rovnost lidí v právech (a přirozeně i povinnostech) mezi sebou navzájem, nikoli s orgány veřejné moci. Právě na této nerovnosti je založena úprava základních práv a svobod jako ústavně zaručených subjektivních veřejných práv. Proto Ústavní soud neshledal na místě námitku 2/ účastníka, že rovnost nelze chápat absolutně, nýbrž jen relativně. Ve vztahu mezi daňovým poplatníkem a správcem daně, který je orgánem státu, totiž o žádnou rovnost v případě daňového řízení nemůže jít. O rovnosti stěžovatele a orgánu daňové správy lze hovořit pouze v případě přezkumu zákonnosti dodatečného platebního výměru před krajským soudem, kde se jedná o rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, což stěžovatel nijak nezpochybňuje.
K ochraně jednotlivce v takových veřejnoprávních vztazích, kde veřejná moc vystupuje v nadřazeném postavení, slouží ústavně zaručená kontrola zákonnosti jednání orgánů veřejné moci. S tím souvisí i zjevná neopodstatněnost námitek stěžovatele pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení, "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod, podle Listiny". Toto ustanovení nebylo postupem krajského soudu porušeno.
Ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že "směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně". Navazuje tak na hypotézu, kterou je použití pomůcek při stanovení výše daně ve smyslu §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení zajišťuje vynucení nesplněných povinností plátcem daně v daňovém řízení, když stanoví, že "nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici, nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem".
Z tohoto ustanovení především plyne, že správce daně podle pomůcek stanoví nikoli daň, což by bylo v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, nýbrž konkrétní výši daně stanové zákonem. Stěžovatel namítá, že v rámci použití pomůcek postupoval správce daně způsobem, který neodpovídá §31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Konkrétně namítá, že nabízel opakovaně své elektronické záznamy účetnictví, ale správce daně to nepřijal. Ustanovení §31 odst. 5 cit. zákona přitom podle stěžovatele prolamuje zásadu součinnosti (§2 odst. 2 cit. zákona), neboť podle něj "vyjádří-li správce daně pochybnosti o tvrzených skutečnostech", je oprávněn stanovit daňovou povinnost podle pomůcek. Problém však vidí především v libovůli správce daně.
V tomto směru poukazuje Ústavní soud na obsah správního spisu, vedeného správcem daně, i na odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde jsou okolnosti celého daňového řízení popsány (stěžovatel do protokolu uvedl, že se mu nepodařilo správcem daně požadované doklady opatřit, neboť nabyvatele podniku v jeho bydlišti nezastihl, dále trojí výzva k předložení dokladů s poučením o postupu podle §31 odst. 5 cit. zákona, zmiňovanou disketu s doklady předložila osoba, která neměla plnou moc k zastupování stěžovatele, pokus využít součinnosti třetí osoby neuspěl, neboť nový majitel podniku se nezdržoval v místě bydliště a rovněž nepodával daňová přiznání). Stěžovatel již přitom v ústavní stížnosti neargumentuje stanoviskem z odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, že předložení daňových dokladů potřebných k provedení kontroly daně z přidané hodnoty nebylo po něm možné požadovat, neboť svůj podnik odprodal jiné osobě. Mimo jiné i v tom spočíval důvod postupu správce daně podle pomůcek a důvod neúspěchu stěžovatele v odvolacím a správně žalobním řízení, když byl navíc několikrát vyzván, aby doklady předložil. Odvolací orgán kromě toho dospěl k závěru, že prodej podniku ze dne 22. 11. 1996 byl simulovaným právním úkonem, který zastíral vůli prodávajícího, nepředložit správci daně požadované doklady a evidence.
Stejně tak je zcela neopodstatněná námitka, že "vyjádří-li správce daně pochybnosti o tvrzených skutečnostech", je oprávněn stanovit daňovou povinnost podle pomůcek podle §31 odst. 5 cit. zákona. Takto předmětné ustanovení formulováno není, zní zcela jinak, než si je pro svou argumentaci upravuje stěžovatel, a to: "Nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici, nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem". K porovnání stěžovatelovy "verze" předmětného ustanovení s jeho skutečným zněním není již nutno uvádět další argumenty. V žádném případě skutečné znění §31 odst. 5 cit. zákona svévoli či libovůli správce daně neumožňuje.
Stěžovatel dále tvrdí, že podle §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků měl správce daně přihlédnout také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny a že je absurdní tvrzení, že z tohoto neplyne povinnost takové okolnosti vyhledávat. I tato námitka je nepodložená, s ohledem na skutečnost, že přiznání k dani podává její plátce. Daňový orgán jeho údaje ověřuje a je povinen nepochybně přihlédnout ke všem okolnostem, které by mohly být pro plátce výhodné. V daném případě však nastala situace, kdy plátce daně ve stanovené lhůtě doklady nepředložil, ač k tomu byl třikrát vyzván a správce daně jej současně poučil o možnosti použít postupu podle §31 odst. 5 cit. zákona. Proto je stíhán zvláštním druhem tzv. kontumačního daňového řízení. Neznamená to, že není povinností správce daně přihlížet ke všem pro plátce výhodným okolnostem podle §46 odst. 3 cit. zákona a současně ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny (§16 odst. 8 cit. zákona, ve znění zákona č. 323/1996 Sb.). Z textu obou uvedených ustanovení plyne povinnost k takovým zjištěným okolnostem přihlédnout, nikoli je ale vyhledávat. To je věcí plátce daně. Pokud plátce daně svou povinnost podle §2 odst. 9 cit. zákona nesplnil, musí počítat i s tím, že správce daně při stanovení daně podle pomůcek ke všem objektivně existujícím, avšak nezjištěným okolnostem, nebude moci přihlédnout, protože se o nich nedoví. Takový postup není výrazem libovůle státních úředníků a v tomto bodě jsou námitky stěžovatele zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku nesouladu použitých prostředků mezi §31 odst. 5 a §31 odst. 6 cit. zákona (při stanovení daně z příjmu měl mít správce daně potřebné doklady k dispozici), je třeba uvést, že v tomto směru nelze postup krajského soudu hodnotit jako nezákonný již proto, že podle §250b odst. 1 a §250h odst. 1 o.s.ř. nemůže přihlížet k doplnění žaloby, které bylo učiněno po lhůtě. V tomto bodě odkazuje Ústavní soud na své usnesení, sp. zn. III. ÚS 326/97, ze dne 4. 11. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, usnesení č. 18) a zejména na nález, sp. zn. I. ÚS 40/98, ze dne 2. 3. 1999 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32), podle kterého návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému. To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem.
Zde je třeba mimo již uvedených důvodů uvést, že základem námitky je samotný fakt použití výpočtu daně pomocí pomůcek. V takovém případě ovšem kontrola oprávněnosti jejich použití ve smyslu §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, jak již ze samotného pojmu "oprávněnost" vyplývá, spočívá právě v přezkumu dodržení zákonnosti, tj. v ověření, zda byly podmínky pro použití pomůcek po právu dány nebo ne, nikoli zda bylo počítáno správně. To v tomto směru není úkolem odvolacího orgánu. Ústavní soud dodává, že nikde v ústavní stížnosti není uvedeno, že by stěžovatel marně usilovat o nahlédnutí do správního spisu ve smyslu §23 odst. 1 a 2 cit. zákona.
Stěžovatel rovněž argumentuje neexistencí Nejvyššího správního soudu. Jde tak v podstatě o námitku nad rámec ústavní stížnosti, neboť tento stav nemohl postup účastníků řízení nijak ovlivnit. Jen pro úplnost možno uvést, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) nedopadá na správní rozhodnutí a správní rozhodování jako takové, nýbrž zaručuje soudní přezkum takových rozhodnutí v případě, že se dají podřadit pod pojem "občanských práv nebo závazků (civil rights and duties, les droits et obligations de caractere civil)", které chápou evropské orgány značně široce. Nicméně stanovení daně pomocí pomůcek je svou podstatou správně procesním postupem, který slouží k zajištění plnění úkolů daňové správy. Jde o akt vrchnostenské povahy, i když má majetkovou povahu a dotýká se vlastnictví a s ním spojených dalších práv. V daném případě však soud posuzoval podle čl. 36 odst. 2 Listiny zákonnost stanovení občanského závazku ve smyslu občanských (veřejnoprávních - civic), nikoli občanskoprávních (civil) povinností, který má zajistit akceschopnost státní moci, nezbytnou v podmínkách demokratické společnosti. Zde nejde o soukromoprávní vztah ve smyslu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR věty prvé. Jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byly stát a veřejná správa vůbec schopny plnit svoje funkce.
Proto Ústavní soud shledal oprávněným postup soudu, který došel k závěru, že aktem soukromoprávní povahy (prodej podniku) nemůže dojít ke změně veřejnoprávních povinností daňového subjektu. Stěžovatel nepřestal být prodejem podniku daňovým subjektem s povinností předložit správci daně požadované doklady řádně a včas podle zákona nebo k výzvě správce daně s důkazním břemenem spočívajícím podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků výhradně na něm.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. V takovém případě, jak bylo shora uvedeno, sdílí osud ústavní stížnosti i akcesorický návrh, učiněný podle §74 zákona o Ústavním soudu, takže touto otázkou se Ústavní soud nemohl zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu