ECLI:CZ:US:2013:2.US.1025.12.1
sp. zn. II. ÚS 1025/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Sabiny Gažové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 141/2011-44 ze dne 11. 1. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 42 Ad 27/2011-23, byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") ze dne 30. 11. 2010, č. j. X-SN, jímž byly zamítnuty její námitky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 1. 7. 2010, kterým byla stěžovatelce zamítnuta žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezískala potřebných 25 let důchodového pojištění. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl.
Proti rozsudku kasačního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá, že již v řízení vedeném u ČSSZ zpochybnila ústavnost právní úpravy obsažené v zákoně o důchodovém pojištění. Ve správní žalobě pak uvedla, že ČSSZ sice rozhodla v souladu s jednoduchým právem, avšak nevyslyšela její argumentaci stran protiústavnosti předmětné právní úpravy. Stěžovatelka následně u Krajského soudu v Praze podala v rámci řízení o správní žalobě návrh na jeho přerušení a předložení věci Ústavnímu soudu ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který však soud neakceptoval. Nejvyšší správní soud, tentýž senát 3 Ads, který již rozhodoval ve věci přiznání jejího vdovského důchodu (rozsudek sp. zn. 3 Ads 142/2011 ze dne 31. 10. 2011), rozhodl ve věci nyní posuzované překvapivě. Shodnou (identickou) argumentaci krajského soudu stran stěžovatelkou vzneseného návrhu na postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy totiž posoudil zcela opačně než ve věci vdovského důchodu, když v nyní posuzované věci reakci krajského soudu na stěžovatelkou vznesený návrh shledal dostatečně odůvodněnou, kdežto v rozsudku ze dne 31. 10. 2011 uvedl, že krajský soud nevyhovění návrhu vůbec neodůvodnil a měl posoudit, jakými úvahami se řídil, když návrh na postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy zamítl. Stěžovatelka má za to, že situace, kdy tentýž senát vydá v případě dvou opravných prostředků s totožnou argumentací směrujících proti dvěma rozhodnutím s totožným odůvodněním dvě zcela protichůdná rozhodnutí, zásadním způsobem zasahuje především do zásady právní jistoty, ve svém důsledku pak oslabuje důvěru společnosti v justici.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Kasační soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce v tom, že posouzení téže (obsahově identické) argumentace, uplatněné Krajským soudem v Praze ve dvou rozsudcích (týkajících se přezkumu rozhodnutí ČSSZ o nepřiznání vdovského, resp. starobního důchodu), Nejvyšším správním soudem odlišným způsobem by mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces, zvláště pokud jde o legitimní očekávání účastníka řízení, neboť je nepřípustné, aby tatáž otázka (ať již skutková nebo právní) byla vykládána jednou v jeho prospěch a podruhé v jeho neprospěch, přičemž ani změna v obsazení senátu nemůže takový postup ospravedlnit (stále jde totiž o tentýž orgán veřejné moci). Nicméně Ústavní soud musel dále posuzovat, zda jsou splněny podmínky pro jeho kasační zásah, přičemž ty z následujících důvodů splněnými neshledal.
V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv (resp. povinností nositele veřejné moci) zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v nyní hodnoceném případě, kdy krajský soud by dospěl ke stejnému výsledku (o jehož správnosti je pevně přesvědčen), jen s tím rozdílem, že by k otázce ústavní konformity zaujal podrobněji zdůvodněný postoj.
Oprávnění (a současně i povinnost) obecného soudu předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, které je dále konkretizováno v normách podústavního práva (zejména v §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a §48 odst. 1 písm. a/ soudního řádu správního), představuje pravomoc, kterou jsou obecné soudy originárně nadány z Ústavy samé, jejíž realizaci může účastník řízení svým podnětem (kupř. v podobě námitky uplatněné v žalobě) iniciovat, avšak nemůže se jejího užití domáhat. Takové subjektivní procesní právo (a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces) účastníka řízení neexistuje (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1367/12 ze dne 17. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soudce (resp. soudní senát) dospívá k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákonných norem výlučně na základě svých vlastních úvah, nikoli úvah účastníkových, byť ty mohou náhled soudu na ústavnost aplikovaných právních norem ovlivnit. Expressis verbis, pravomoc a povinnost obecného soudu stanovená čl. 95 odst. 2 Ústavy tu není pro účastníka řízení, nýbrž pro soudce, který má sám možnost, aniž to kterýkoli z účastníků navrhne, posoudit ústavní konformitu ustanovení právních předpisů, které na daný případ aplikuje, a formálně ji zpochybnit u Ústavního soudu; nelze jej však do této pozice "vmanévrovat" vlastním účastníkovým podnětem či návrhem. Utvoření takového názoru na ústavnost či neústavnost je toliko věcí nezávislého soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1248/08 ze dne 15. 7. 2009, dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Ze všech těchto důvodů je patrné, že účastník řízení nemůže žádný formální návrh na použití čl. 95 odst. 2 Ústavy vznést (a obecný soud tak nemůže ani o takovém návrhu rozhodovat), může toliko právní úpravu, která je na danou věc aplikovatelná, z ústavněprávního hlediska argumentačně zpochybnit. Učiní-li tak, je soud povinen se s ní vypořádat jako s jakoukoli jinou námitkou (k čemuž ostatně i krajský soud přistoupil).
Ústavní soud proto uzavírá, že kasační soud v nyní napadeném rozsudku zjevně nemohl postupovat ústavně nekonformním způsobem a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že měl uložit krajskému soudu, aby podrobně vyložil, proč považuje důchodový systém v namítaných aspektech za souladný s ústavním pořádkem. Právě to s ohledem na charakter pravomoci zakotvené v čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak byl nastíněn výše, není přípustné, jelikož v případě, že soud není přesvědčen o protiústavnosti právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, není povinen státi se advokátem zákonodárcovým a podrobně vysvětlovat, proč nepokládá tu či jinou právní úpravu za protiústavní; je třeba vycházet ze zásady presumpce ústavnosti zákonů. Ostatně kvalifikované posouzení ústavní konformity právních aktů přísluší výhradně Ústavnímu soudu, k němuž mají účastníci řízení (za splnění podmínek dle zákona o Ústavním soudu) přístup. Stěžovatelka přitom měla nyní, při podání ústavní stížnosti, možnost spojit ústavní stížnost s návrhem na zrušení příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění (§74 zákona o Ústavním soudu), čehož však nevyužila s konstatováním, že "to je v daném momentu zřejmě předčasné".
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu