ECLI:CZ:US:2016:2.US.1084.16.1
sp. zn. II. ÚS 1084/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele R.P., zastoupeného Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou, se sídlem Brno, Bohunická 517/55, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 60 Co 388/2015-597, a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, č. j. 30 Nc 87/96-448, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a M.K. a A.K., obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1, a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas s tím, že mu bylo stanoveno nepřiměřeně vysoké výživné, navíc zpětně od roku 2008, ač v této době plnil svoji vyživovací povinnost naturálně i finančně. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nezohlednily veškeré skutkové okolnosti daného případu a nebyla zachována rovnost stran soudního řízení. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je kusé, provedené dokazování nebylo dostatečné a trpí takovými vadami, jež činí rozsudek nepřezkoumatelným, zejména když řada důkazů nebyla bez řádného odůvodnění provedena. Pochybení se dle názoru stěžovatele dopustil i soud odvolací, který, ač doplnil dokazování, neprovedl některé stěžovatelem navržené důkazy (například listiny, jež stěžovatel doložil spolu s odvoláním, výslech svědka M.G.), a o jejich neprovedení nerozhodl, ani je nijak neodůvodnil. Stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti stran při zkoumání příjmů a životní úrovně jeho na straně jedné, a A.K. (dále jen "matka") na straně druhé, když u matky se soudy omezily pouze na zjištění jejích příjmů z pracovního poměru. Stěžovatel tvrdí, že matka je držitelkou živnostenského oprávnění a odvolací soud pochybil, když příjmy z této činnosti nezkoumal s odůvodněním, že matka pracuje na plný úvazek a nelze předpokládat, že by mohla jakékoliv podnikání provozovat ve větším rozsahu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že při vypracování znaleckých posudků k ocenění nemovitostí se znalec nevyjádřil k obvyklé ceně nájmu nemovitostí ve spoluvlastnictví matky, přičemž tyto nemovitosti mohou být pronajímány a pravděpodobně již pronajímány jsou, o čemž svědčí skutečnost, že na pozemku je postaven billboard. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nezohlednily při posuzování životní úrovně účastníků také životní úroveň jejich partnerů, když odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel žije s přítelkyní J.M. a její nezletilou dcerou, přičemž přítelkyně do nedávné doby byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti po těžkém úrazu dolních končetin, přechodně byla po několik měsíců upoutána na invalidní vozík a stále je po třetí operaci odkázána na cizí pomoc a má snížený pracovní úvazek.
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, Okresnímu soudu ve Zlíně a vedlejším účastnicím M.K. a A.K., aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
4. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť byla zachována rovnost stran řízení a bylo dodrženo právo na spravedlivé řízení, přičemž odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy dle vyjádření Okresního soudu ve Zlíně rozhodovaly dle zákonných ustanovení zejména s ohledem na zájmy tehdy nezletilého dítěte, přičemž nedošlo k zásahu do práva rodiče na péči o dítě, a nebyla porušena ani základní práva tehdy nezletilého dítěte. Ústavní stížnost proto Okresní soud ve Zlíně považuje za nedůvodnou.
5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukazují na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. není dosud pravomocné, a není proti němu v tomto rozsahu přípustná ústavní stížnost. Veškeré námitky stěžovatele týkající se dlužného výživného proto nejsou relevantní, neboť o výši a splatnosti dlužného výživného nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Co se týče námitek stěžovatele, které se týkají stanoveného výživného, mají vedlejší účastnice za to, že i v této části je ústavní stížnost nepřípustná a zjevně neopodstatněná, neboť obecné soudy řádně provedly hodnocení důkazů a zásadně nevybočily ze zákonných mezí. V opačném případě by bylo dle názoru vedlejších účastnic zasaženo do nezávislosti rozhodování obecných soudů, která se mimo jiné realizuje i prostřednictvím zásady volného hodnocení důkazů.
6. Stěžovatel ve své replice uvádí, že napadá nejen výši výživného, ale také období, za které mu bylo výživné uloženo. V této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že mu byla uložena povinnost přispívat na výživu dcery zpětně od roku 2008, přestože soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvádí, že stěžovatel přestal dostatečně plnit svou vyživovací povinnost v březnu 2011. K vyjádření právní zástupkyně matky o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům II., III. a IV. rozsudku prvostupňového soudu stěžovatel uvádí, že proti těmto výrokům ústavní stížnost nesměřuje, o čemž svědčí obsah ústavní stížnosti, kdy stěžovatel nikterak nenapadá výši dlužného výživného či jeho splatnost. Skutečnosti, na které stěžovatel poukazuje ve vztahu k plnění naturálnímu či relutárnímu, však v podané stížnosti uvádí, neboť jsou směrodatné pro stanovení rozhodného okamžiku, od kterého se vyživovací povinnost stěžovatele mění v čistě peněžitou dávku. Dále jimi poukazuje na péči a výživu, již dceři poskytoval, z čehož je patrné, že se o dceru řádně staral a zajišťoval jí vysoký životní standard.
7. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 30 Nc 87/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Matka dne 22. 8. 2011 podala návrh na úpravu rodičovské odpovědnosti k (v té době) nezletilé dceři a navrhla, aby nezletilá byla svěřena do její péče, otci aby bylo stanoveno výživné od 1. 9. 2008 ve výši 12 000 Kč měsíčně. Podáním ze dne 21. 4. 2015 již zletilá A.K. navrhla, aby otci bylo stanoveno výživné od 1. 9. 2008 ve výši 31 151 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, č. j. 30 Nc 87/1996-448 byla otci uložena povinnost přispívat na výživu dcery od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2013 částkou 15 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 30. 9. 2013 částkou 18 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 2014 do budoucna částkou 25 000 Kč měsíčně (výrok I.). Stěžovateli byla dále stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2008 do 30. 4. 2015 ve výši 923 000 Kč, a to ve třech splátkách po 307 777 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně náklady řízení ve výši 20 683 Kč (výrok III.). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 16. 12. 2015 A.K. navrhla, aby otci bylo stanoveno výživné od 13. 1. 2014 ve výši 25 000 Kč měsíčně. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu dcery od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 do budoucna 18 000 Kč měsíčně, a návrh A.K. na přiznání výživného ve výši dalších 7.000 Kč měsíčně od 13. 1. 2014 do budoucna, se zamítá (výrok I.). Ve výrocích II., III., IV. odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 60 Co 388/2015-597, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV., přičemž tento výrok ústavní stížností stěžovatel nenapadá, zůstává k přezkumu Ústavního soudu výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo platit na výživu dcery od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 do budoucna 18 000 Kč měsíčně. Stěžovatel má za to, že odvolací soud neměl přistoupit k přiznání výživného zpětně od roku 2008, neboť v té době svoji vyživovací povinnost stěžovatel plnil. Stěžovatel také tvrdí, že při stanovení výživného odvolací soud neprovedl všechny navrhované důkazy, a porušil zásadu rovnosti stran při zkoumání příjmů a životní úrovně jeho na straně jedné, a matky na straně druhé, mimo jiné tím, že nezohlednily při posuzování životní úrovně účastníků také životní úroveň jejich partnerů.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též ustanovení §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, soudy respektovaly a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
12. V projednávané věci soud prvního stupně zdůraznil, že při stanovení výživného musí vycházet z celkové sociální situace rodiče a jeho majetkových poměrů a příjmů, které považoval v případě stěžovatele za nadstandardní. Odvolací soud, jehož úprava výživného je napadána, konkrétně dovodil, že s přihlédnutím k účetně vykazovanému příjmu stěžovatele (50 000 až 60 000 Kč měsíčně), výši investic v rámci jeho podnikání (nákup nebytových prostor za účelem skladování v ceně 2 200 000 Kč, nákup automobilu s leasingovými splátkami 15000 Kč měsíčně či následně nákup automobilu v hodnotě 1 000 000 Kč, zaplacení nájemného na rok dopředu) a také vzhledem k majetkové úrovni otce - vlastnictví nemovitostí v hodnotě několika miliónů a nákupům zlata a uměleckých děl v celkové hodnotě 200 000 Kč, že majetková úroveň stěžovatele odpovídá příjmu nejméně 100 000 Kč čistého měsíčně.
13. Ústavní soud shledal výše uvedená zjištění odpovídající obsahu vyžádaného soudního spisu. Shora předestřeným námitkám stěžovatele, týkajícím se zejména nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto Ústavní soud nepřisvědčil. Ústavní soud prvotně neshledal důvodnou námitku týkající se nesprávně zjištěné životní úrovně stěžovatele ve vazbě na jeho čistý příjem. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud vycházel při stanovení výše výživného z účetně vykázaného čistého měsíčního příjmu stěžovatele 50 000 až 60 000 Kč, přičemž vzal v potaz také výši investic v rámci jeho podnikání, vlastnictví řady nemovitostí a pořízení zlata a uměleckých děl stěžovatelem. Odvolací soud netvrdil (jak namítá stěžovatel), že stěžovatel dosahuje čistého příjmu ve výši 100 000 Kč měsíčně, nýbrž že majetková úroveň odpovídá příjmu nejméně 100 000 Kč čistého měsíčně. Odvolací soud tedy při stanovení výše výživného správně nevycházel pouze z příjmů stěžovatele vykázaných v daňovém přiznání, ale komplexně zjišťoval jeho majetkové poměry. Tento postup odvolacího soudu tedy shledal Ústavní soud za ústavně konformním.
14. Pokud stěžovatel namítá, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, které se měly zejména vztahovat k prokázání životní úrovně účastníků řízení, popřípadě jejich partnerů, upozorňuje Ústavní soud, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. To platí tím spíše pro řízení nesporné, jak je tomu v projednávané věci, kdy odvolací soud měl další dokazování ohledně posuzování např. oprávněnosti výdajů stěžovatele, jeho svěřeneckého fondu, či ohledně prokazování případných příjmů matky vykonávaných na základě živnostenského oprávnění za nadbytečné. Tyto své závěry odvolací soud řádně odůvodnil na straně 8 napadeného rozsudku.
15. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Odvolací soud ostatně v daném případě přistoupil ke změně a částečnému zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, když na základě doplněného dokazování přistoupil ke snížení výživného uloženého stěžovateli soudem prvního stupně. Odvolací soud se také vypořádal se skutečností, že stěžovatelova dcera, o jejíž úpravu výživného se jednalo, v průběhu řízení nabyla zletilosti, a přizpůsobil tomu právní úpravu vyživovací povinnosti stěžovatele, reflektuje nástup posléze již zletilé dcery na střední školu.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nezohlednil při svých závěrech o vysoké životní úrovni stěžovatele jeho soužití s dlouhodobě nemocnou přítelkyní a její nezletilou dcerou, ani nepřistoupil k stěžovatelem navrhovanému výslechu přítele matky M.G. Jakkoli si je Ústavní soud vědom své judikatury týkající se zjišťování příjmů partnerů účastníků řízení ve věcech výživného, nelze mít za to, že z ní vyplývající závěry v tomto smyslu dopadají příhodně na projednávanou věc, a to zejména s ohledem na zásadní rozdíl mezi výší příjmů obou rodičů, a také s ohledem na věk dnes již zletilé dcery stěžovatele, která žije ve svých dvaceti letech svůj vlastní život nesrovnatelně méně závislý na majetkových poměrech matky, než jak je tomu v případě nezletilých dětí. Jakkoli se stanovené výživné částečně vztahuje i k době, kdy byla dcera stěžovatele nezletilá, v dané konkrétní věci s ohledem na vysokou životní úroveň stěžovatele, o níž si soudy učinily na základě provedeného dokazování představu, z níž vycházely při stanovení výživného, nelze očekávat, že by případné zjišťování příjmů současných partnerů rodičů či oceňování výnosů z pozemků ve vlastnictví matky vedly ke stanovení nižšího výživného, jak se domnívá stěžovatel. V případě stanovení výživného totiž není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (§913 odst. 1 občanského zákoníku). Hledisko majetkových poměrů povinného má přitom vést ke komplexnímu posouzení jeho ekonomické situace. Soudy v dané věci v souladu se zákonem vycházely z toho, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§915 odst. 1 občanského zákoníku). Odvolací soud na základě této zásady dovodil, že právě s ohledem na zjištěné nadstandardní majetkové poměry stěžovatele náleží jeho nyní již zletilé dceři výživné ve výši stanovené napadeným rozsudkem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená občanským zákoníkem umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu. V dané konkrétní věci soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je vzhledem ke své majetkové situaci schopen plnit výživné v dané výši, přičemž přihlédly i k námitkám stěžovatele, který s ohledem na svůj zdravotní stav upozorňoval v roce 2015, že dočasně nebude moci vykonávat úřad notáře. K tomu lze jen dodat, že pokud by v budoucnu u stěžovatele došlo k takové změně, která by mu neumožňovala plnit soudem stanovenou vyživovací povinnost, je oprávněn podat k příslušnému soudu návrh na snížení výživného.
17. K rozsáhlým námitkám stěžovatele týkajícím se uložené povinnosti platit výživné zpětně od r. 2008 Ústavní soud připomíná, že podle §922 odst. 1 občanského zákoníku je soud oprávněn přiznat výživné pro dítě za dobu tří let od zahájení soudního řízení. Samotná skutečnost, že soud určil stěžovateli platit výživné i za období od 22. 8. 2008, tak nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv, jakkoli v této době určitá plnění na výživu dcery poskytoval. Svůj závěr o tom, že rodiče tehdy nezletilé M.K. spolu v období od srpna 2008 nežili, odůvodnil podrobně odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí, přičemž se vypořádal i se skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování, že rodiče v tomto období spolu jezdili na dovolené, matka u stěžovatele prováděla určité domácí práce a intimně se stýkali. Za rozhodující odvolací soud považoval, že rodiče spolu nebydleli, společně nehospodařili a neměli žádné společné finanční prostředky. Uvedené dle odvolacího soudu neodpovídá plnohodnotnému soužití rodičů a výkonu plnohodnotné rodičovské péče. Konkrétní výše peněžitých i nepeněžitých plnění, která stěžovatel na výživu dcery v rozhodném období poskytl, a kterých se dovolává i v ústavní stížnosti, pak bude předmětem řízení před soudem prvního stupně, kterému byla mimo jiné v tomto rozsahu věc odvolacím soudem vrácena.
18. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vycházelo jak ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení §85 odst. 2, odst. 3 a §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, tak i z ustanovení §910 až §923 občanského zákoníku, která představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí ve věcech stanovení výživného, nelze mít za to, že by došlo k porušení majetkových či sociálních práv stěžovatele či jeho práva na spravedlivý proces.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu