ECLI:CZ:US:2006:1.US.299.06
sp. zn. I. ÚS 299/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. září 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně týkající se stanovení výživného, které je stěžovatel povinen platit na své nezletilé děti.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 10 Nc 632/2001 bylo rozhodnuto, že nezletilá L., nar. 31. 3. 1993 a nezletilá K., nar. 22. 5. 1995 H. se svěřují pro dobu po rozvodu do výchovy matce R. H. Otci bylo stanoveno výživné počínaje dnem 1. 10. 2002 na nezletilou L. částkou 5 000 Kč měsíčně a na nezletilou K. ve výši 4 000 Kč měsíčně do 31. 8. 2004. Od 1. 9. 2004 bylo výživné stanoveno částkou 5 500 Kč pro nezletilou L. a 4 500 Kč pro nezletilou K. Nedoplatek na výživném pro nezletilou L. za dobu od 1. 10. 2002 do 30. 6. 2005 byl vyčíslen na 136 000 Kč pro nezletilou L. a 111 000 Kč pro nezletilou K. Soud dále stanovil, že otec (stěžovatel) je povinen nedoplatek na výživném splácet ve splátkách 3 000 Kč pro každou nezletilou, počínaje zářím 2005, spolu s běžným výživným.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 sp.zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 potvrdil s tím, že změnil pouze výši nedoplatků na výživném tak, že nedoplatek činí za dobu od 1. 10. 2002 do 28. 2. 2006 pro nezletilou L. 166 400 Kč a pro nezletilou K. 136 600 Kč. Zároveň rozhodl, že otec je povinen uhradit nedoplatek na výživném do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Podle stěžovatele byly rozsudkem Městského soudu v Praze porušeny §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině a v důsledku toho i stěžovatelovo základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při určení výše výživného totiž soud vycházel z daňových přiznání otce a následně ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") o možnosti výdělků dosahovaných jako průměrných v dané profesi statistikou tohoto ministerstva. Soudy dezinterpretovaly stěžovatelovy příjmy a odůvodnění rozsudku neodpovídá provedeným důkazům. Stěžovatel totiž nevykázal v roce 2002 v rozsudku uváděný příjem z nájmu a není jasné, jak soud k uvedené částce dospěl. Obdobně tomu bylo i v roce 2003. Stěžovatel také není vlastníkem rozestavěného hotelu v katastrálním území Ludvíkov pod Smrkem, jak dovodil obecný soud. Soudy při zjišťování výdělkových možností stěžovatele vycházely z jeho předpokládaného příjmu podle zprávy o průměrných výdělcích tlumočníků ve statistice MPSV; stěžovatel však činnost tlumočníka vykonává jen příležitostně (cca 3-12 dnů v roce), vykonává převážně činnost překladatele, která je zcela jinak honorována. V Severočeském kraji, kde žije, jsou podstatně odlišné výdělkové možnosti než v jiných regionech. Konstatování soudu, že otec má podstatně výhodnější podmínky pro výkon stejné práce jako vykonává matka, není správné a nemá oporu v objektivních důkazech, neboť otec nežije v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo, jak uvádí soud, ale s Polskem a žije v domě na samotě. Otec- stěžovatel navíc nemá oprávnění provádět překladatelskou profesi ve Spolkové republice Německo a v současnosti nelze takové oprávnění získat.
Stěžovatel dodal, že odvolací soud nepřímo "dovozuje částku, kterou otec měl utržit za prodej obchodního podílu ve společnosti International Trading, s. r. o." a uvádí, že tato společnost disponuje značným majetkem. Stěžovatel však obchodní podíl v této společnosti převedl v roce 2003 a dnes nemá možnost jakkoli s jejím majetkem disponovat.
Stěžovatel dále namítl, že z rozsudku městského soudu není zřejmé, z jakého příjmu (výdělku) matky soud vycházel. Soud zřejmě vycházel jen z jejího daňového přiznání a nezabýval se jejími dalšími výdělkovými možnostmi a majetkovými poměry. Oproti tomu u otce- stěžovatele bylo daňové přiznání v podstatě ignorováno a soud vycházel především z jeho předpokládaného příjmu a jeho majetkových možností. Tím prý porušil čl. 37 odst. 3 Listiny a deklaroval nerovné postavení účastníků.
Soud rovněž podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že týž převedl na své nezletilé dcery 1/16 domu v Praze 3, bez jakýchkoli důkazů konstatoval, že se jedná o záležitost finančně nákladnou co se týká údržby a že nebylo prokázáno, že by výnosy z tohoto majetku převýšily rozsah povinností se spoluvlastnictvím spjatých. Příjem dětí z uvedené nemovitosti však byl v řízení prokázán a za rok 2003 činil 52 746 Kč "čistého".
Stěžovatel konečně prohlásil, že pokud mu byla napadeným rozsudkem stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné v celkové výši více než 300 000 Kč ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, ovlivní tato skutečnost výrazně jeho majetkové poměry.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Nc 632/2001, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Zjistil, že dne 20. 6. 2003 podala R. H. návrh na úpravu výchovy a výživy za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství proti M. H., rozeném H. Rozsudkem ze dne 12. 7. 2005 č. j. 10 Nc 632/2001-245 soud svěřil nezletilé děti do výchovy matce. Otci bylo stanoveno výživné počínaje dnem 1. 10. 2002 na nezletilou L. částkou 5 000 Kč měsíčně a na nezletilou K. ve výši 4 000 Kč měsíčně do 31. 8. 2004. Od 1. 9. 2004 bylo výživné stanoveno částkou 5 500 Kč pro nezletilou L. a 4 500 Kč pro nezletilou K. Nedoplatek na výživném pro nezletilou L. za dobu od 1. 10. 2002 do 30. 6. 2005 byl vyčíslen na 136 000 Kč pro nezletilou L. a 111 000 Kč pro nezletilou K. Soud dále stanovil, že otec (stěžovatel) je povinen nedoplatek na výživném splácet ve splátkách 3 000 Kč pro každou nezletilou, počínaje zářím 2005, spolu s běžným výživným.
Soud při určování výše výživného vycházel z otcových přiznání k dani z příjmů za roky 2002, 2003 a 2004. Dále vycházel z údajů poskytnutých MPSV o průměrném měsíčním příjmu osob v profesi tlumočník a dále makléř a obchodní zástupce. Soud vzal v úvahu i výpověď otce, podle které měl pohledávky za třetími osobami ve výši cca 6 000 000 Kč, i když nedoložil, jaké kroky a zda vůbec nějaké podniká k vymožení těchto pohledávek. Otec je vlastníkem domu na adrese Přebytek 132; dům byl postaven jako rekreační objekt, není však jako takový využíván, místnosti jsou prázdné, okolí je neupravené, neoplocené. Otec byl společníkem a jednatelem společnosti International Trading, spol. s r.o., která sídlí v jím vlastněné nemovitosti v Přebytku č. 132. Společnost původně platila nájem ve výši 30 000 Kč čtvrtletně, nyní neplatí nic. Otec odprodal v roce 2003 svůj obchodní podíl ve zmíněné společnosti za 378 000 Kč. Navíc je spoluvlastníkem nemovitostí v katastrálním území Ludvíkov. Matka vyčíslila náklady na nezletilé; sama pracuje jako tlumočnice. Soud vzal v úvahu její příjmy vyplývající z daňových přiznání za léta 2002, 2003 a 2004. Podle soudu je zřetelný nepoměr mezi poměry matky a otce. Otec nepožaduje finanční prostředky z pronájmu místností společnosti International Trading, spol. s r.o., ač by tak činit mohl. Přispíval na výživu nezletilých v roce 2001 a do měsíce září 2002 částkou 10 000 Kč měsíčně. Poté neplatil žádné výživné až do listopadu 2003, kdy začal přispívat částkou 1 700 Kč na nezletilou L. a částkou 1 300 Kč pro nezletilou K. Soud při určování výživného vycházel nejen z otcových příjmů, ale i z jeho výdělečných možností.
K odvolání stěžovatele i matky nezletilých Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2006 č. j. 15 Co 51/2006-303, 15 Co 52/2006 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení výživného potvrdil. Ve výroku o nedoplatku na výživném rozsudek změnil tak, že částku nedoplatku zvýšil (srov. shora) a určil, že otec je povinen nedoplatek na výživu nezletilých uhradit do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud shledal věcně správným rozhodnutí nalézacího soudu, pokud jde o výši výživného. Soud prý správně vycházel z toho, že je třeba zohlednit odůvodněné potřeby dětí, podíl matky na zajištění jejich potřeb a majetkové poměry otce a jeho výdělkové možnosti a schopnosti. Bylo prokázáno, že obě děti pěstují bohatou zájmovou činnost. Zvýšené výdaje s tím spojené je třeba považovat za odůvodněné. Soud správně vedle prokázaných příjmů a výdajů otce vycházel i z jeho výdělkových možností a schopností. Odvolací soud zrevidoval faktické příjmy otce za období let 2002- 2004 v provnání s příjmem, kterého mohl podle zprávy MPSV dosahovat a vzal v úvahu i příjem z prodeje podílu obchodní společnosti. Takto zjištěné příjmy vyčíslil na částku 44 368 Kč měsíčně v průměru. Takový příjem plně odůvodňuje přiznání výživného ve výši stanovené soudem prvního stupně. Pokud jde o námitku otce, že soud nevzal v úvahu nemovitý majetek, který otec převedl na nezletilé, bylo prý projevem svobodné vůle otce, obdaroval-li dcery spoluvlastnickým podílem na nemovitostech. Nelze nyní omezovat rozsah vyživovací povinnosti otce k nezletilým tím, že na ně převedl nějaký majetek.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla k vyjádření zaslána rovněž R. H., která se ve stanovené lhůtě nevyjádřila a právního zástupce - advokáta si přes poučení nezvolila. Proto s ní jako s vedlejší účastnicí nebylo dále jednáno.
IV.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel přímo v ústavní stížnosti a Městský soud v Praze jako účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2006, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
V.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto z tohoto důvodu zpravidla nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů. Tato zásada je však prolomena tehdy, jestliže v procesu dokazování prováděném v řízení před obecnými soudy byly porušeny základní práva nebo svobody účastníků, zakotvené v ústavním pořádku; v rámci toho je třeba i uvážit, zda řízení bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud již judikoval (viz nález sp.zn. III. ÚS 511/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 61), že podle ustanovení §85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Při rozhodování soudu podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného.
Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních §85 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění této povinnosti vyplývající z ustanovení §120 občanského soudního řádu potřebuje shromáždit potřebné důkazy. Mezi nimi mají významnou roli listinné důkazy dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 51/97; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 9).
Ústavní soud konečně judikoval, že z hlediska stanoveného postupu je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Jde o jeden z principů přestavujících součást práva na řádný proces (nález sp. zn. I. ÚS 60/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 127).
Povinnost řádného zdůvodnění napadeného rozsudku však odvolací soud v posuzované věci náležitě nedodržel. Z odůvodnění napadeného rozsudku zejména nevyplývá, proč soud při rozhodování o výživném vycházel toliko ze statistického průměrného výdělku tlumočníků, sděleného MPSV, který se v konkrétním případě může podstatně lišit od skutečnosti. Zde je třeba vzít v úvahu tvrzení stěžovatele, že vykonával povolání překladatele, které je od povolání tlumočníka odlišné a navíc neměl pro takovou činnost živnostenské oprávnění. Krajský soud se nezabýval ani tím, zda možnosti otce a matky, která vykonávala především povolání tlumočnice, pro kterou má živnostenské oprávnění, jsou vzhledem k bydlišti obou rodičů odlišné (např. s ohledem na možnost fyzického dosažení určitého místa výkonu práce apod.) a námitky otce v tomto směru bez dostatečného odůvodnění odmítl. V tomto směru nelze ignorovat tvrzení stěžovatele, že žije na samotě v pohraničí s Polskem, kde jsou pracovní příležitosti a výdělkové možnosti zcela jiné než např. v Praze. Nelze totiž paušálně tvrdit, že profese překladatele či tlumočníka není vázána na místo bydliště a nevzít přitom v úvahu např. konkurenci na trhu překladatelů, která může být silně ovlivněna mimo jiné i místem bydliště uchazeče o práci (osobní kontakty atd.). Za tohoto stavu je závěr soudu, vycházející z údajných otcových výdělkových možností opřený o uvedenou zprávu MPSV, nedostatečně skutkově podložený a z hlediska spravedlivého procesu stěží přijatelný. Pokud pak jde o otcovy další příjmy, spokojil se soud údajem otce, že má blíže neurčené pohledávky ve výši 6 000 000 Kč, aniž by se zabýval tím, o jaké pohledávky se jedná a jsou-li vůbec dobytné.
Za této situace tedy nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - vybudovat celkový seriózní závěr o výdělkových a majetkových možnostech a schopnostech stěžovatele, i kdyby byl přijal - jak uvádí napadený rozsudek - úhradu 378 000 Kč za převod svého podílu v International Trading, s. r. o.
Z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny tedy považuje Ústavní soud důkazní mezeru takto vzniklou za protiústavní. Bylo na obecném soudu, aby v souladu s §120 odst. 2 občanského soudního řádu provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. To platilo tím spíše v souzené věci, neboť se jednalo o částku ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli (nález sp. zn. I. ÚS 603/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 99).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 51/2006, 15 Co 52/2006 zrušit.