ECLI:CZ:US:2002:2.US.110.01
sp. zn. II. ÚS 110/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky M. S., zastoupené advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2000, čj. 13 Co 283/99-130, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. H., a B. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 11 C 326/94, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 11. 1998, čj. 11 C 326/94-72, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 1999, čj. 11 C 326/94-110, a opravného usnesení ze dne 30. 7. 1999, čj. 11 C 326/94-112, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky dne 4. 12. 1991, kterou prodal B. P., L. H. svůj spoluvlastnický podíl ve výši id. 4/8 na pozemcích zapsaných v době uzavření kupní smlouvy u Střediska geodézie. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) se nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby.
K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2000, čj. 13 Co 283/99-130, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně stran nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy. Dodal, že určení platnosti či neplatnosti této smlouvy soudem nemá v tomto případě vliv na právní postavení stěžovatelky ve vztahu k předmětným nemovitostem a není tak splněna základní podmínka, která by odůvodňovala podání určovací žaloby. Soud dospěl k závěru, že z tohoto důvodu je nadbytečné se věcně zabývat dalšími námitkami stěžovatelky směřujícími ke zpochybnění platnosti kupní smlouvy s ohledem na platnost předcházejících dohod o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v tehdy platném znění.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jeho vydání je údajně v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatelka zastává názor, že soud prvního stupně v řízení opomněl vyřešit prejudiciální otázku týkající se platnosti dohod o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v tehdy platném znění, ačkoli mu to bylo blíže nespecifikovaným usnesením krajského soudu ze dne 21. 9. 1998 uloženo. Namítá dále, že oba obecné soudy, zřejmě z důvodu nedostatečné orientace v označení jednotlivých parcel, nesprávně posoudily údaje získané z katastru nemovitostí a skutkový stav tak nebyl řádně zjištěn. Z neúplných skutkových zjištění pak vyvodily nesprávný právní závěr. Stěžovatelka také uvádí, že uzavřením předmětné kupní smlouvy ze dne 4. 12. 1991 bez jejího souhlasu coby spoluvlastníka nemovitostí byl porušen občanský zákoník a došlo navíc k zásadnímu zásahu do jejích vlastnických práv. Tvrdí, že předmětnou kupní smlouvou byly převáděny nemovitosti, ke kterým má výlučné vlastnické právo pouze ona, neboť dohody o vydání nemovitostí v rámci předcházejícího restitučního řízení, ze kterých spoluvlastníci odvozují své vlastnické právo, jsou podle jejího názoru neplatné. Domnívá se, že již uzavřením těchto dohod došlo k porušení jejího vlastnického práva a následně uzavřená předmětná kupní smlouva její vlastnické právo již zcela ignoruje.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení L. H. a B. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně odkazuje ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje ji zamítnout. K námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně měl v řízení vyřešit předběžnou otázku týkající se platnosti dohody o vydání nemovitostí v rámci restitučního řízení, uvádí, že taková povinnost soudu z předchozího řízení nevyplynula.
Vedlejší účastnice, paní L. H., byla vyzvána k vyjádření přípisem doručeným dne 20. 12. 2001 oproti podpisu jejímu právnímu zástupci JUDr. F. S., který Ústavnímu soudu doložil zmocnění k právnímu zastoupení a k přebírání písemností podepsané vedlejší účastnicí. K projednávané ústavní stížnosti se ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila.
Vedlejší účastník, pan B. P., byl Ústavním soudem vyzván, přípisem doručeným mu oproti podpisu dne 23. 3. 2001, aby se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě vyjádřil, s upozorněním, že podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby, jako účastníci a vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, zastoupeny advokátem. Vzhledem k tomu, že vyjádření, které Ústavnímu soudu ve lhůtě zaslal, sepsal bez požadovaného právního zastoupení, Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi provedené a hodnocené důkazy. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatelka s právním názorem obecných soudů nesouhlasí. Polemizuje se závěry, které obecné soudy v rozsudcích vyslovily, a to zejména v otázce naplnění zákonných procesních podmínek pro podání určovací žaloby [§80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o.s.ř.")], a domnívá se, že neuznáním jejího procesního postavení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. je možné k soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem pro meritorní přezkum návrhu soudem je naplnění procesních podmínek, kterými je jednak skutečnost, že účastník má věcnou legitimaci, tedy že byl účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, jednak účastník musí prokázat naléhavý právní zájem na určení (srov. Bureš, J., - Drápal, L., - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání: Praha, C.H. Beck 1997, s. 177).
Při posouzení existence věcné legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby se soud prvního stupně nejprve zaměřil na otázku právního vztahu stěžovatelky a obou vedlejších účastníků k předmětným nemovitostem. Po posouzení provedených důkazů dospěl k závěru, že jsou spoluvlastníky. Na zjištěný stav pak soud aplikoval ustanovení §140 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen "občanský zákoník"). Podle znění platného v době uzavření předmětné kupní smlouvy k převodu podílu mezi spoluvlastníky nebyl souhlas ostatních spoluvlastníků nutný. Soud tak dovodil, že argumentace stěžovatelky, týkající se zpochybnění platnosti kupní smlouvy, neboť k uzavření smlouvy došlo bez jejího souhlasu coby spoluvlastníka nemovitostí, nemá oporu v aplikovaném právním předpisu. Ustanovení §40a občanského zákoníku o možnosti domoci se relativní neplatnosti právního úkonu již samotným dovoláním se této neplatnosti na danou situaci nevztahuje. Uzavřením předmětné kupní smlouvy bez souhlasu spoluvlastníka, stěžovatelky, nebylo porušeno žádné ustanovení občanského zákoníku a tato skutečnost nemůže mít vliv na platnost předmětné kupní smlouvy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ovšem uvádí i jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy než nerespektování jejích spoluvlastnických práv, když zpochybnila platnost dohod o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v tehdy platném znění, z nichž spoluvlastníci odvozují své vlastnické právo k jednotlivým podílům. Domnívá se, že soud by měl v rámci tohoto řízení vyřešit otázku platnosti těchto dohod. Podle názoru stěžovatelky by totiž dospěl k závěru, že jsou neplatné a že výlučnou vlastnicí nemovitostí je ona. Z tohoto zjištění by pak dovodil i neplatnost předmětné kupní smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů.
Existence naléhavého právního zájmu, který je nutným předpokladem úspěšnosti určovací žaloby, je dána zejména tam, kde by bez příslušného určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. Bureš, J., - Drápal, L., - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání: Praha, C.H. Beck 1997, s. 177). V posuzovaném případě bylo tedy nutné vyřešit otázku, zda určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byly převedeny podíly mezi vedlejšími účastníky - spoluvlastníky, ve svém důsledku poskytne ochranu ohroženému právu stěžovatelky, nebo vyjasní obtížně prokazatelné právní vztahy a zvýší její právní jistotu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že předpoklad naléhavého právního zájmu stěžovatelky na podání určovací žaloby naplněn není, neboť vyhověním návrhu stěžovatelky by její právní postavení nebylo nijak dotčeno.
Otázka platnosti dohod o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v tehdy platném znění, nemůže být řešena v rámci tohoto řízení. Tímto argumentem stěžovatelka neosvědčuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů. Pokud stěžovatelka měla v úmyslu domoci se určovací žalobou ochrany tvrzeného vlastnického práva, měla v tomto duchu formulovat svůj žalobní petit (k tomu srov. Bureš, J., - Drápal, L., - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání: Praha, C.H. Beck 2001, s. 257). Jestliže se však domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů mezi ostatními spoluvlastníky, ani v případě, že by soud jejímu návrhu vyhověl, nedošlo by jeho výrokem k přesnému vymezení jejího vlastnického práva k nemovitostem, tedy k jeho ochraně. Toto rozhodnutí by zejména nemohlo být podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, aby tak došlo k vyjasnění stěžovatelkou zpochybňovaných vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem. Naléhavý právní zájem na podání uvedené určovací žaloby proto stěžovatelce nesvědčí a základní procesní podmínka pro její meritorní posouzení tak není splněna.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neuznáním jejího naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby porušily rovněž její právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť tomuto právu neposkytly ochranu. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka svůj žalobní petit, jímž byl soud vázán, formulovala tak, že i kdyby měla ve sporu plný úspěch, nedošlo by k posílení její právní jistoty ohledně vlastnického práva k nemovitostem. (Z připojeného spisového materiálu mimo to Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 17. 11. 1995 žalobu na určení vlastnických podílů a vlastnictví k pozemkům v podílovém spoluvlastnictví, o níž je u Okresního soudu ve Zlíně vedeno řízení pod sp. zn. 6 C 346/95. Toto řízení soud spojil s věcí vedenou pod sp. zn. 6 C 70/92 ke společnému řízení, které dosud není skončeno.) K otázce ochrany vlastnického práva Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 115/94), podle níž uvedené ustanovení Listiny chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli toliko tvrzený nárok na něj. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny, a její námitka je proto nedůvodná.
Ani námitce, že soud prvního stupně se měl platností dohod o vydání předmětných nemovitostí podle zmíněného restitučního předpisu zabývat jako předběžnou otázkou, neboť mu to údajně bylo nespecifikovaným usnesením krajského soudu ze dne 21. 9. 1998 uloženo, nelze přisvědčit. K posouzení této námitky si Ústavní soud vyžádal k nahlédnutí spis vedený u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 70/92. Z něj zjistil, že řízení uvedené spisové značky bylo zahájeno na návrh L. H. (vedlejší účastnice v posuzovaném řízení), kterým se domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví L. H. a M. S. (stěžovatelky) k nemovitostem. Krajský soud v Brně v něm vydal dne 21. 9. 1998 usnesení, čj. 13 Co 224/97-280. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 1. 1997, čj. 6 C 70/92-210, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 21. 1. 1997, čj. 6 C 70/92-217, kterým bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví k nemovitostem náležejícím výše jmenovaným účastnicím tohoto řízení. Uvedeným usnesením odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v rámci dalšího řízení mimo jiné zabýval i otázkou platnosti dohod o vydání nemovitostí podle zmíněného restitučního předpisu, neboť M. S. (stěžovatelka, zde žalovaná) ve svém odvolání jejich platnost zpochybnila. Právní názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí vychází ze skutkového základu, jehož východiskem bylo dokazování před soudem prvního stupně v dotyčném řízení, a soud prvního stupně je jím vázán toliko při svém dalším postupu v rámci tohoto konkrétního řízení, nikoli v řízeních jiných.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů při aplikaci jednotlivých právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a interpretace jednotlivých ustanovení nevybočila z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávané věci k jeho porušení nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Pokud se jedná o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že "jen" garantuje zásadní principy soudní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti proto nepodléhá.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu