ECLI:CZ:US:2004:2.US.114.03
sp. zn. II. ÚS 114/03
Usnesení
II. ÚS 114/03
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. P. a 2) J. P., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2002, sp. zn. 10 Ca 245/2002, a proti rozhodnutí Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 28. srpna 2002, č. j. RD-7374/8911/02-L, a proti rozhodnutí Městského úřadu v Jindřichově Hradci, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 14. června 2002, č. j. VÚP 1548/02-Ha, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí, a to rozhodnutí Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství, a rozhodnutí Městského úřadu v Jindřichově Hradci, odboru výstavby a územního plánování. Stěžovatelé tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, obsažená v článku 11 odst. 4 a v článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ze spisu odboru výstavby a územního plánování Městského úřadu Jindřichův Hradec, zn. VÚP 97/318/04/Ha, Ústavní soud zjistil následující.
Obecní úřad ve Strmilově dopisem z 16. 7. 2001 vyzval stěžovatele k uzavření kupní smlouvy, podle které by stěžovatelé odprodali pozemek - ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. Strmilov, podle geometrického plánu, ze dne 31. 1. 2001, za kupní cenu 3 540,- Kč, s odůvodněním, že se jedná o pozemek, na němž se nachází stavba místní komunikace.
V pasportu místních komunikací obce Strmilov, zpracovaném 27. 4. 1966 Ústavem geodézie a kartografie v Českých Budějovicích, je uvedena místní komunikace, a je zapsána pod číslem.
Na to bylo zahájeno odborem výstavby a územního plánu Městského úřadu Jindřichův Hradec řízení o návrhu obce Strmilov na zřízení věcného břemene na části parcely, vyznačené geometrickým plánem, jako pozemek, v k. ú. a obci Strmilov, z důvodu existence místní komunikace na cizím pozemku. Účastníci řízení byli oznámením z 22. 4. 2002 zároveň vyzváni, aby nejpozději do 6. 5. 2002 uplatnili své připomínky a námitky.
Stěžovatelé dopisem z 9. 5. 2002 s návrhem obce Strmilov nesouhlasili. Uvedli, že neexistuje žádný doklad o zařazení části st. p. do místních komunikací, a to s přihlédnutím k určení pozemku, dopravnímu významu a stavebně technickému vybavení komunikace. Namítali, že se předmětná komunikace není stavbou ale jen zpevněnou plochou, nespojuje žádné části obce a neslouží k užívání široké veřejnosti. Poukázali na to, že není zřejmé, kdo zřídil předmětnou komunikaci.
Rozhodnutím odboru výstavby a územního plánu Mětského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 14. 6. 2002, č. j. VÚP: 1548/02/Ha, bylo zřízeno podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, věcné břemeno k části pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatelů, vyznačené geometrickým plánem jako pozemek, v k. ú. a obci Strmilov. Právo věcného břemene spočívá v užívání předmětného pozemku jako místní komunikace. Tato komunikace začíná u pozemku, a končí u pozemku, v k. ú. a obci Strmilov. Zároveň byla tímto rozhodnutím stanovena jednorázová náhrada ve výši 3 540,- Kč, splatná do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Námitkami stěžovatelů se správní orgán nezabýval, protože byly podány po stanovené lhůtě, navíc právní zástupkyní, která nepředložila zmocnění.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali, že pozemek neexistuje, že geometrický plán byl získán nezákonným způsobem a nemá podpisy stěžovatelů, a je proto neplatný. Popřeli existenci komunikace před rokem 1940 s odkazem na převod pozemku, dne 1. 9. 1943. Závěrem uvedli, že o neexistenci místní komunikace již pravomocně rozhodl Katastrální úřad, Zememěřičský úřad, Okresní soud, Krajský soud a Krajský úřad. V dalším podání, rovněž označeném jako odvolání, stěžovatelé namítali, že zřízení věcného břemene může navrhnout pouze vlastník komunikace a obec Strmilov nedoložila, že je vlastníkem předmětné komunikace. Namítali, že předmětná zpevněná plocha nevykazuje žádné znaky pozemní komunikace podle zákona. Dále namítali, že výrok rozhodnutí postrádá uvedení osoby, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřízeno. Rozporovali pravomoc stavebního úřadu rozhodovat v této věci. Namítali, že se stěžovatelé stále považují jak za vlastníky komunikace, tak za vlastníky pozemku pod ní. Konečně namítali, že geometrický plán pro oddělení pozemku byl proveden bez vědomí stěžovatelů a nebyl odsouhlasen Katastrálním úřadem.
Referát dopravy a silničního hospodářství Okresního úřadu Jindřichův Hradec napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že je prokazatelné, že se v daném případě podle evidence pasportu místních komunikací obce Strmilov jedná o místní komunikaci, která je podle evidence Katastrálního úřadu Jindřichův Hradec z části na cizím pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Obci Strmilov se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání se stěžovateli. Dále se uvádí, že stavba není součástí pozemku, předmětná stavba komunikace je typickým veřejným statkem právně upraveným zákonem č. 13/1997 Sb.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 245/2002, Ústavní soud zjistil, že proti posledně uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé řádně a včas žalobu. V této žalobě namítali nezákonnost vydaného rozhodnutí. Uváděli, že skutková zjištění, učiněná správními orgány, jsou v příkrém rozporu s tím, co bylo zjištěno v řízení, vedeném Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 426/99. Poukazovali na to, že věcná břemena jsou v našem právním řádu upravena v §151n až 151p občanského zákoníku a jejich zřízení musí být s touto úpravou konformní. V této souvislosti namítají, že rozhodnutí Městského úřadu v Jindřichově Hradci neobsahuje uvedení, ve prospěch koho by se stěžovatelé měli něčeho zdržet, něco trpět či něco konat, není konkretizována výměra pozemku. Proto považují stěžovatelé zřízené věcné břemeno za neurčité, a proto neplatné.
K vlastní komunikaci namítali, že stavba je charakterizována stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. Tyto u předmětné komunikace neexistují a správní orgán si situaci zjednodušil zjištěním, že komunikace je zařazena do pasportu místních komunikací. Ve zmíněném řízení u Okresního soudu v Jindřichově Hradci přitom bylo zjištěno, že předmětná komunikace nebyla do pasportu místních komunikací nikdy zařazena.
Majetkoprávním vypořádáním pak podle názoru stěžovatelů není jen převod vlastnictví, ale i uzavření nájemní smlouvy, která stěžovatelům nikdy nebyla navržena. Stěžovatelé jsou přitom připraveni respektovat nájem za tržní nájemné.
Konečně stěžovatelé namítali, že vyvlastňovací hledisko podle zákona o místních komunikacích musí být shodné s vyvlastňovacími hledisky podle občanského zákoníku a stavebního zákona. V obou těchto normách je stanoven předpoklad, že takto lze zřídit věcné břemeno, pokud jiný samostatný přístup z veřejné komunikace neexistuje. V daném případě tomu tak ale není a správní orgány se tímto hlediskem nezabývaly.
V doplnění žaloby pak stěžovatelé uvádějí, že svévolná úprava pozemku, k níž v daném případě došlo, nemůže být považována za stavbu. Protože tato stavba zjevně není legální, nemůže být ani obsažena v pasportu místních komunikací. Z tohoto vymezení předmětné komunikace jako neoprávněné stavby pak stěžovatelé navazují na úpravu řešení vztahu vlastníka neoprávněné stavby a vlastníka pozemku, upravenou občanským zákoníkem.
Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl, když dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Soud dovodil, že místní komunikace je podle zákona o pozemních komunikacích veřejně přístupnou pozemní komunikací, která slouží převážně místní dopravě na území obce, přičemž je zjevné, že vždy nemusí být stavbou, která by vyžadovala stavební povolení. Stavba přitom nesleduje vlastnictví pozemku, ale má vlastní právní osud. Zákon o pozemních komunikacích přitom jednoznačně vymezuje způsob uspořádání poměrů, v případě nesouhlasu vlastníka pozemku ohledně majetkoprávního vypořádání. Zřízením místní komunikace již v roce 1940 na pozemku právních předchůdců žalobců došlo k zásahu do vlastnického práva právních předchůdců stěžovatelů, proto náprava v případě, že stěžovatelé odmítli prodej pozemkové parcely, na které je místní komunikace, je možná jen formou zřízení věcného břemene, které je nezbytné k užívání místní komunikace. Vzhledem k tomu, že jde o místní komunikaci, není možné přikázat věc za náhradu stěžovatelům.
Soud dále dovodil, že předmětná komunikace, existující již před rokem 1940 (tedy předtím, než byl postaven dům právních předchůdců stěžovatelů na jejich pozemku), zařazená v roce 1966 do pasportu místních komunikací obce Strmilov, zčásti vedená po pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, je veřejností užívána. Shledal jako neoprávněnou výtku stěžovatelů, že skutková zjištění ve správním řízením jsou zkreslená a v rozporu s civilním řízením, vedeným Okresním soudem v Jindřichově Hradci (jak je uvedeno shora). Z rozsudků, vydaných v tomto řízení, nevyplývá, že by soudy dospěly k závěru, že předmětný pozemek ve vlastnictví stěžovatelů není v pasportu místních komunikací. Toto bylo pouze tvrzení žalobce v rámci odvolání proti rozsudku a nikoli skutkový závěr soudu.
Soud shledal správným napadené rozhodnutí, neboť v rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec je jednoznačně a dostatečně vymezen předmět obsahu věcného břemene. Nemovitost, která je břemenem zatížena, je řádně a správně identifikována, uvedení výměry pozemku nutné není. Vymezení oprávněného, kterému právo odpovídající věcnému břemeni náleží, není v konkrétním případě nezbytné, neboť v mezích zákona smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně, obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. V souladu s tímto účelem zřízení věcného břemene je takové právo zřizováno k řádnému výkonu vlastnického práva obce k místní komunikaci.
V daném případě se podle názoru soudu nejedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, neboť na danou záležitost v případě, že se jedná o místní komunikaci, dopadá zákon o místních komunikacích, který upravuje mimo jiné postup při zřízení věcného břemene v případě zřízení stavby - místní komunikace na cizím pozemku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že místní komunikace má v daném případě sloužit jako přístupová komunikace (ovšem nikoliv jediná přístupová komunikace) k soukromému podnikatelskému subjektu - K. S., s. r. o. Postupem ve správním řízení mělo a má být dosaženo jediného cíle, možnosti užívat cizí pozemek jako přístupovou cestu ke komerčním účelům. Stěžovatelé jsou toho názoru, že není veřejným zájmem omezení vlastnického práva jednoho soukromého subjektu ve prospěch jiného soukromého subjektu, k užívání cizího pozemku jako přístupové cesty pro zaměstnance a obchodní partnery podnikatelského subjektu. Tuto problematiku je třeba posuzovat i z hlediska rovnosti jednotlivých subjektů.
Pokud jde o zřízení věcného břemene, je třeba i tuto věc posuzovat z hlediska platné právní úpravy, tedy i z hlediska ustanovení §151n a následujících občanského zákoníku. S touto jedinou úpravou musí být konformní i věcné břemeno, vzniklé rozhodnutím příslušného orgánu. Zřízené věcné břemeno této právní úpravě nevyhovuje. Není jednoznačně uvedeno, ve prospěch koho by se měli žalobci něčeho zdržet, něco trpět, či něco konat, ale věcné břemeno není jednoznačně konkretizováno, ani jaká výměra pozemku je tímto věcným břemenem dotčena. Takto zřízené věcné břemeno je neurčité, je tudíž neplatný správní akt, jímž bylo zřízeno.
Podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., lze věcné břemeno zřídit toliko ke stavbě komunikace. Restriktivním, jazykovým a logickým výkladem lze tedy dovodit, že není možné zřídit věcné břemeno k fakticky již existující věci. Přitom stavba je charakterizována, co se formálních náležitostí týče, stavebním povolením, existující věc pak kolaudačním rozhodnutím. Ani jeden tento správní akt, dokazující legalitu stavby, nikdy nebyl doložen. Správní orgán si celou záležitost zjednodušil nesprávným a nezákonným skutkovým zjištěním, že příslušný pozemek byl zařazen do pasportu místních komunikací. Přitom ve shora uvedeném řízení, vedeném Okresním soudem v Jindřichově Hradci a následně Krajským soudem v Českých Budějovicích, bylo jednoznačně zjištěno, že předmětný pozemek nebyl nikdy do pasportu místních komunikací zařazen.
Navíc majetkoprávním vypořádáním z hlediska zákona není jen převod vlastnictví, ale i uzavření nájemní smlouvy. Nebylo ničím doloženo odmítnutí uzavření takovéto smlouvy, pokud by bylo respektováno tržní nájemné za komerční pronájem nemovitosti.
Stěžovatelé dovozují, že v pasportu místních komunikací mohou být zařazeny pouze ty, které umožňují přístup k nemovitostem, kde jiný přístup z veřejné komunikace neexistuje. V tomto ohledu musí být vyvlastňovací hledisko podle zákona o místních komunikacích shodné s podmínkami, které jsou upraveny pro takové případy v občanském zákoníku a ve stavebním zákoně. Zde však k areálu soukromého podnikatelského subjektu je možný jiný samostatný přístup z veřejné komunikace a zřizování věcného břemene je takto zřejmě neodůvodněné.
Důležitá je i otázka povolenosti či nepovolenosti stavby. Pro tzv. černou stavbu dozajista nemůže být zřizováno věcné břemeno, zatěžující vlastníky pozemku. Samotná úprava povrchu pozemku nemůže být považována za stavbu. To, že jde o stavbu na cizím pozemku bez jakéhokoliv oprávnění tento zastavět, nezpochybnil ani vedlejší účastník. Ve správním řízení, ani v soudním řízení nebylo objasněno, zda se skutečně jedná o nepovolenou stavbu. Přitom osud neoprávněných staveb upravuje především §135c občanského zákoníku. Zde jde o neoprávněnou stavbu postavenou na cizím pozemku bez práva stavby na něm. Shora zmiňované ustanovení občanského práva hmotného určuje osud, postup a pořadí ohledně rozhodování o vlastnictví stavby na cizím pozemku. Je zřejmé, že obecným principem je odstranění stavby z cizího pozemku, výjimkou je přenechání vlastnictví stavby vlastníkovi pozemku po finančním vypořádání se stavebníkem. Třetím způsobem nápravy stavu vzniklého neoprávněnou stavbou je ten, jenž koresponduje s úpravou podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Toto ustanovení je však rázu umožňujícího jejich aplikaci ve zvlášť výjimečných případech a je na stavebníkovi, aby prokázal tuto výjimečnost mimo jiné tím, že prokáže stavebním povolením, nikoliv jen faktickým výsledkem nějaké činnosti, výjimečný a veřejně důležitý zájem na zachování stavby. Užívání stavby ve prospěch soukromého komerčního subjektu pak takovýmto zvlášť důležitým, veřejným zájmem rozhodně není.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že nesouhlas stěžovatelů se závěry soudu má charakter opravného prostředku. Stěžovatelé uvádějí shodné skutečnosti, které uplatnili jako žalobní námitky. Soud se v napadeném rozsudku s těmito námitkami vypořádal, když zejména vzal za prokázáno, že předmětná stavba na pozemku stěžovatelů byla zařazena mezi místní komunikace v roce 1966 dle zákona č. 135/1961 Sb., a komunikace existovala jako veřejná cesta od roku 1939, kdy dům právních předchůdců stěžovatelů nebyl postaven. Stěžovatelé odmítli prodej. Okolnost, že žalobním důvodům nebylo přisvědčeno, nelze interpretovat tak, že ústavní práva stěžovatelů nebyla chráněna. V řízení nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Proto soud navrhl zamítnout ústavní stížnost.
Krajský úřad Jihočeského kraje, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti provedl historický rozbor dané věci. Vedlejší účastník dále uvedl, že za doby 1. republiky se ustálil právní názor, že pozemek v soukromém vlastnictví se stává veřejnou cestou za současného splnění dvou podmínek, a to, že slouží pro potřeby komunikace, a byl věnován a to i konkludentně, přičemž se vychází z právní domněnky věnování u starých cest.
K roli obchodní firmy K. S., s. r. o., uvedl, že není v tomto právním případě relevantní, vzhledem k historickému vývoji předmětné komunikace. Dále uvedl, že platná soudní judikatura považuje existenci místní komunikace za prokázanou její evidencí v pasportu místních komunikací. Podmínka existence stavby je také v daném případě splněna, neboť tato fakticky existuje. U starých cest a staveb povětšinou nelze nalézt stavebně technickou dokumentaci a správní rozhodnutí, vydaná ve věci stavby, která někdy nemusela být ani vydaná, nebo se nedochovala. Nelze souhlasit s tím, že takové stavby de facto neexistují, neboť by jich neexistovala celá řada na území státu. Zákony se s existencí takových staveb vypořádávají, přičemž ustanovení §135c občanského zákoníku je lex generalis ve vztahu k ustanovení §17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Přitom posledně uvedené ustanovení hovoří o hotových stavbách, nikoliv o stavbách povolených, kolaudovaných, apod.
K námitce, že předmětný pozemek nebyl nikdy do pasportu místních komunikací zařazen, se uvádí, že do pasportu místních komunikací se zařazují tělesa místních komunikací, tedy stavby a nikoliv pozemky, na kterých jsou postaveny. Ty slouží pouze k identifikaci stavby a zpřesnění rozhodnutí, jejich uvedení či neuvedení však není relevantní z hlediska posouzení, zda určitá komunikace do pasportu zařazena je či není, neboť identifikace může být uvedena i jiným způsobem.
K argumentaci nájemní smlouvou za tržní nájemné se uvádí, že výsledek jednání, kdy je požadováno komerční nájemné, lze v projednávaném případě považovat za stav, kdy se prokazatelně nepodařilo vypořádat majetkoprávní vztahy.
K námitce existence další přístupové cesty z veřejné komunikace se uvádí, že stěžovatelé nevhodně směšují umožnění výkonu vlastnického práva ke stavbě ve smyslu §135c odst. 3 občanského zákoníku a vytváření a existenci komunikační sítě ve smyslu příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikací.
K pojmu stavba se uvádí, že judikaturou byl tento pojem definován jako výsledek stavební činnosti, tj. činnosti, kterou se s použitím stavebního materiálu vytvoří nový stavební objekt.
Vedlejší účastník tedy navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů [§132 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektovaly zákonné podmínky.
V daném případě Ústavní soud neshledává zásah do práva stěžovatelů tak, jak je vymezen v článku 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud má za prokázáno, že správní orgán zřídil předmětné věcné břemeno na návrh obce Strmilov, jakožto vlastníka místní komunikace, nacházející se mimo jiné na části pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatelů, vyznačené geometrickým plánem, jako pozemek v k. ú. a obci Strmilov. Právo věcného břemene bylo vymezeno v užívání předmětného pozemku jako místní komunikaci s tím, že tato komunikace začíná u pozemku a končí u pozemku v k. ú. a obci Strmilov. Zároveň byla tímto rozhodnutím stanovena jednorázová náhrada za zřízení věcného břemene ve výši 3 540,- Kč.
Předmětná komunikace je místní komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, jejímž vlastníkem je ze zákona obec. O zařazení pozemní komunikace do kategorie místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Předmětná místní komunikace zjevně existovala jako veřejná cesta již nejméně od roku 1939, a jako taková byla oprávněně zařazena do pasportu místních komunikací obce Strmilov z 27. 4. 1966. O vyřazení předmětné komunikace z kategorie místní komunikace a ze sítě místních komunikací vůbec nebylo zjevně doposud příslušným orgánem rozhodnuto. Přitom pro zjištění, zda určitá pozemní komunikace je či není místní komunikací, je rozhodující, zda je jako taková zařazena příslušnou obcí v její evidenci. Rozhodnutím příslušného správního orgánu, zda je určitá komunikace zařazena či vyřazena ze sítě místních komunikací, jsou pak soudy vázány. Nakolik je předmětná komunikace veřejně přístupnou pozemní komunikací, která slouží převážně místní dopravě na území obce, nebyl soud v projednávaném případě oprávněn přezkoumávat.
Ústavní soud se tedy neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že předmětná komunikace je tzv. černou stavbou, která pro absenci stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí nemůže být ve veřejném zájmu, a nemůže být pro své stavebně technické vlastnosti stavbou pozemní komunikace vůbec. Ústavní soud poukazuje na to, že zákon o pozemních komunikacích je zákonem speciálním ve vztahu ke stavebnímu zákonu (§16 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.), který sám definuje co je a co není pozemní komunikace, aniž by tuto definici, pokud se stávajících pozemních komunikací týče, dával do souvislosti s řízením a rozhodnutími podle stavebního zákona. Vzhledem k tomu je také mylný názor stěžovatele o tom, že v rámci řízení o zřízení věcného břemene k narovnání majetkoprávních vztahů mezi vlastníkem pozemní komunikace a vlastníkem pozemku, na kterém se pozemní komunikace nachází, je nutné přihlížet k tomu, zda je na pozemek, k němuž vede pozemní komunikace, i jiná přístupová cesta z veřejné komunikace. To by podle názoru Ústavního soudu mohlo být významné například při rozhodování, zda pozemní komunikaci zařadit do sítě pozemních komunikací (§3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Tak tomu ale v daném případě není, poněvadž předmětná komunikace je součástí sítě místních komunikací.
Smyslem a účelem zákona o provozu na pozemních komunikacích je zejména stanovit pravidla zabezpečující ochranu veřejnému účelu, kterým je v daném kontextu bezplatné užívání pozemních komunikací obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (§19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Je ve veřejném zájmu, aby byly právní vztahy mezi vlastníky pozemních komunikací a vlastníky pozemků, na nichž se pozemní komunikace nacházejí, upraveny k dosažení shora uvedeného veřejného účelu. Odrazem tohoto veřejného zájmu je možnost zřízení věcného břemene tak, jak k tomu došlo v projednávaném případě.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že majetkoprávním vypořádáním by v dané věci mohlo být sjednání nájemní smlouvy s tržním nájemným, o kterém ze strany správních orgánů nebylo vůbec uvažováno. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že zřízením věcného břemene má být dosaženo možnosti užívat pozemek stěžovatelů ke komerčním účelům obchodní společností K. S., s. r. o. Jak bylo uvedeno, jsou místní komunikace veřejným statkem, sloužícím neohraničenému okruhu osob po neohraničenou dobu, a to bezúplatně. Proto je zájem obchodní společnosti K. S., s. r. o., v této věci irelevantní. Nárok této společnosti na určení existence věcného břemene práva cesty k předmětnému pozemku musel být soudy po právu odmítnut. Soudy se v té souvislosti přitom nebyly oprávněny zabývat skutečnostmi, které následně vedly ke zřízení předmětného věcného břemene, a také se jím nezabývaly.
Na zatížení vlastnického práva stěžovatelů k předmětnému pozemku nelze nahlížet jako na jeho komerční využívání, které by bylo navíc účelně řešitelné nájemní smlouvou. Z povahy věci vyplývá, že nájemní vztah by v daném případě mohl být vlastníkem komunikace sjednáván toliko na dobu neurčitou. Takto sjednávanému nájemnímu vztahu by pak odpovídalo právo stěžovatelů nájemní smlouvu kdykoliv vypovědět (§677 občanského zákoníku). Možnost výpovědi lze sice limitovat co do výpovědní doby a povinnosti k vyklizení a odevzdání pronajaté věci (§678 občanského zákoníku), avšak samotnou možnost vypovědět nájemní smlouvu omezit nelze. Po takovémto skončení nájemního vztahu by pak potenciálně nastal stav, který předcházel zřízení předmětného věcného břemene. Proto je podle názoru Ústavního soudu řešení daného případu sjednáním nájemního vztahu neúčelné.
Co do výše platby za omezení vlastnického práva pak nelze požadovat tzv. tržní nájemné, či jinak nazvanou tržní odměnu. Vlastník místní komunikace, tedy obec, není podnikatelským subjektem a nevlastní místní komunikaci za účelem dosažení zisku, ale k bezplatnému uspokojování veřejné potřeby. Proto požadavek stěžovatelů na placení tržního nájemného za užívání jejich pozemku jako místní komunikace je nutné považovat za rozporný s dobrými mravy a příčící se veřejnému zájmu. Soud správně dovodil, že takovýto postoj stěžovatelů (jelikož tito zároveň odmítli předmětný pozemek odprodat) má za následek nutnost zřídit v nezbytném rozsahu věcné břemeno na předmětném pozemku ve vlastnictví stěžovatelů.
Zřízení předmětného věcného břemene bylo tedy v daném případě provedeno ve veřejném zájmu a na základě tohoto zákona. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že zřízené věcné břemeno je neurčité. Předmětné věcné břemeno je zřízeno přesně v intencích §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Ze znění věcného břemene v rozhodnutí odboru výstavby a územního plánu Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 14. 6. 2002, č. j. VÚP: 1548/02/Ha, vyplývá, že věcné břemeno bylo zřízeno k části pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, vyznačené geometrickým plánem, a to na návrh obce Strmilov, jako vlastníka pozemku. Co do polohy, hranic a rozlohy části pozemku stěžovatelů, na kterém předmětné věcné břemeno vázne, je toto věcné břemeno naprosto určité. Přitom pro jakékoliv majetkové dispozice s nemovitostmi není nutné uvádět jejich výměru v m2 (§5 zákona č. 344/1992 Sb.), jak správně uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích. Osoba oprávněného z věcného břemene je v daném případě rovněž dostatečně určitá, neboť z výroku rozhodnutí vyplývá, že je věcné břemeno zřizováno na žádost obce Strmilov, a to k užívání jako místní komunikace. Z tohoto vymezení je zřejmé, že pro potřeby zápisu tohoto věcného břemene do katastru nemovitostí je nutné za oprávněného z věcného břemene považovat obec Strmilov - žadatele o zřízení věcného břemene a vlastníka místní komunikace. Tak to lze vyvodit i z odůvodnění napadeného rozsudku.
Třetí ústavně zaručená zásada pro omezení vlastnického práva, tedy přiměřená náhrada, byla v daném případě rovněž stanovena.
Ústavní soud neshledal ani zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelů podle článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, když se soud zabýval dostatečně všemi vznesenými námitkami stěžovatele, a v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ústavní stížnost stěžovatelů tak má spíše než povahu brojení proti zásahu do ústavně zaručených práv, povahu nesouhlasu s neúspěchem v řízení, zřejmě způsobeným mimo jiné komplikovaností dané problematiky. Úspěch v řízení však ústavně zaručeným právem není.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu