ECLI:CZ:US:2015:2.US.1159.15.1
sp. zn. II. ÚS 1159/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Dimunové, zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 č. j. 30 Co 36/2015-74, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované zaplacení částky 605,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 12. ledna 2014 do zaplacení a částky 12 576,25 Kč (výrok pod bodem I.). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 9 486,40 Kč (výrok pod bodem II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně - v souladu s poučením poskytnutým soudem prvního stupně - odvoláním.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 č. j. 30 Co 36/2015-74 bylo odvolání žalobkyně s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok pod bodem I.) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 968,- Kč.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně stěžovatelku vadně poučil o přípustnosti odvolání proti jeho rozsudku vydanému v bagatelní věci, považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 za včas podanou.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně posoudil její nárok nikoli jako nárok bagatelní a přípustnost odvolání zde nebyla ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. omezena. Proto proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, neboť jak vyplývá z napadaného rozhodnutí, je takovéto odvolání přípustné, ačkoli původní návrh žaloby byl stěžovatelkou koncipován jako tzv. bagatelní spor ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. s plněním nižším než 10.000,- Kč (jistina ve výši 605,- Kč a všechny ostatní nároky byly stěžovatelkou označeny jako příslušenství).
Stěžovatelka se cítí být zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, když obecné soudy při svém rozhodování ve věci samé aplikovaly neefektivní a zcela nelogickou právní úpravu, resp. rozhodovací praxi na předmětný spor a zcela opominuly základní zásady civilního práva, na které stěžovatelka poukazovala, jak ve svých podáních ze dne 12. 11. 2014 a 28. 11. 2014 před soudem prvního stupně, tak zejména pak ve svém odvolání ze dne 15. 12. 2014. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí pouze o argumentaci žalované, která předložila tři rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 397/2008, č. j. 25 Cdo 1612/2004 a č. j. 25 Cdo 397/2008, přestože žádný z uvedených judikátů nemá skutkově totožný základ se skutkovým stavem v řízení a žádný se netýkal porušení povinnosti prodejce uvedené v §619 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na základní zásady civilního práva a na délku soudního řízení, a s ohledem na praktický a v reálném životě zcela logický postup při efektivním docílení výsledku řešení sporných práv způsobem rychlým a hospodárným, uplatnila svůj nárok zcela správně. Aniž by stěžovatelka nárokovala zdlouhavou žalobou odstranění vady a pak případně žádala o výkon rozhodnutí, tuto vadu sama rychle a efektivně odstranila (bez odkladu po té, co odstranění vady žalovaná odmítla) a požadovala z obecné odpovědnosti za škodu takto vzniklé náklady na odstranění vady nahradit. Takovým postupem jednala stěžovatelka zcela v souladu se základními zásadami práva, jak byly specifikovány a řádně odůvodněny v odvolání stěžovatelky.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Městský soud v Praze dospěl k závěru, že v daném případě není odvolání žalobkyně ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť jím žalobkyně brojí do částky, která peněžité plnění 10 000,- Kč nepřevyšuje. Jak vyplývá ze žalobního návrhu, žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení 605,- Kč jako majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech na opravu kabelky zakoupené u žalované, která řádně nevyřídila její reklamaci, a dále částky 12 576,25 Kč, představující náklady, jež vynaložila na právní zastoupení a na vypracování znaleckého posudku k zajištění možnosti uplatnit uvedenou pohledávku z titulu náhrady škody. Městský soud s odkazem na ustanovení §121 odst. 3 o. s. ř. dovodil, že je třeba uvedené náklady v celkové výši 12 576,25 Kč hodnotit jako příslušenství pohledávky 605,- Kč, neboť dle tohoto ustanovení příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Při posuzování přípustnosti odvolání ve smyslu ust. §202 odst. 2 o. s. ř. se přitom k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti odvolání nemůže být přípustnost odvolání založena, a nic na tom nemůže změnit ani nesprávné poučení soudu, že v daném případě je odvolání přípustné.
Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Odvolací soud tedy postupoval správně, když odvolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, když v souzené věci neměl rozsudek soudu prvního stupně povahu ani rozsudku pro uznání ani povahu rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud ověřil, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti městského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, k tomu uvádí Ústavní soud následující:
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 605,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu