ECLI:CZ:US:2016:2.US.1177.16.1
sp. zn. II. ÚS 1177/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín I, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, č. j. 3 T 207/2007-727, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 To 60/2015-780, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v trestní věci, v níž byl první obžalovaný shledán vinným z trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a z pokusu trestného činu krádeže podle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §247 odst. 1 a 2 trestního zákona, a druhý obžalovaný byl shledán vinným z trestného činu podílnictví podle ustanovení §251 odst. 1 trestního zákona.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu obecnými soudy bylo odepřeno účastnit se daného trestního řízení v procesním postavení poškozeného, ačkoliv mu takové postavení jednoznačně příslušelo, neboť mu byla dotčeným trestným činem způsobena majetková škoda. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jako poškozený vystupoval již od počátku dotčeného trestního řízení, neboť odcizené sbírkové předměty byly v jeho vlastnictví, když svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnil podáním ze dne 13. 7. 2007. Zároveň stěžovatel namítá, že poté, co s ním soud přestal jednat jako s poškozeným, neposkytl možnost k uplatnění práv poškozeného ve smyslu ustanovení §46 a §43 odst. 3 trestního řádu ani Oblastnímu muzeu v Děčíně, příspěvkové organizaci, která měla místo stěžovatele v postavení poškozeného vystupovat.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a jejích příloh vzal Ústavní soud za nesporné především následující skutečnosti. Stěžovatel svůj nárok na náhradu škody v rámci dotčeného trestního řízení uplatnil podáním ze dne 13. 7. 2007. Usnesením ze dne 17. 7. 2009, č. j. 5 To 491/2008-612, Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné rozhodl, že stěžovatel v procesním postavení poškozeného vystupovat nemůže, neboť toto postavení náleží Oblastnímu muzeu Děčín, příspěvkové organizaci, která je nadána všemi atributy právnické osoby, což je zřejmé i z čl. XII odst. 7 písm. h) zřizovací listiny, podle které má rovněž právo uplatnit nárok na náhradu škody. V další fázi řízení před okresním soudem tento soud již se stěžovatelem jako poškozeným nejednal, přičemž ten se o jím vydaném meritorním rozhodnutí dozvěděl až z vyrozumění krajského soudu ze dne 11. 11. 2014 o jednání u odvolacího soudu. Na základě tohoto vyrozumění podal stěžovatel bezodkladně odvolání proti dotčenému rozsudku I. stupně, které krajský soud bez dalšího zamítl nyní napadeným rozhodnutím, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. V odůvodnění soud zopakoval, že ze zřizovací listiny Oblastního muzea v Děčíně je patrno, že Ústecký kraj v souladu s ustanovením §14 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění zákona č. 231 2002 Sb. (dále jen "zákon o krajích"), zřídil muzeum se všemi atributy právnické osoby, a to včetně oprávnění nakládat se svěřeným majetkem. Za tohoto stavu, jakkoliv postup dozorujícího státního zástupce, jakož i mylné vyrozumění odvolacího soudu, mohou vést k závěru jinému, zůstává skutečností, že muzeum má všechny atributy právnické osoby a spravuje majetek, ohledně něhož má právo vystupovat navenek. Proto krajský soud uzavřel, že stěžovatel nemá v této věci postavení poškozeného.
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
7. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
8. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].
9. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008). I s ohledem na vytčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatele opodstatněnou. Připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním, v němž oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu neshledaly či mu nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení (což představuje případ stěžovatele), jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatel tudíž má ve své moci procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je třeba přitom vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), neboť i ze samotného textu aplikovaného ustanovení §206 odst. 3 věty druhé trestního řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu tedy zůstávají zachovány.
11. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že eventuální pochybení obecných soudů by ve svém důsledku nemohla vést ke kasaci napadeného rozsudku také z toho důvodu, že se jedná o rozsudek o vině a trestu týkající se pouze obviněných (shodně srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008). Navíc Ústavní soud připomíná, že v případě pochybení nalézacího soudu ve věci přiznání náhrady škody poškozenému trestní řád výslovně stanoví, že zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (viz ustanovení §265 citovaného zákona). Pokud by tedy Ústavní soud zjistil pochybení obecných soudů pouze ve věci chybného opomenutí poškozeného, jevilo by se eventuální zrušení rozhodnutí obecného soudu jako ryze formalistické, neboť již nyní má stěžovatel možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Zdali skutečně byl či nebyl účastníkem dotčeného trestního řízení (především s ohledem na běh promlčecí doby) je pak věcí dokazování v onom civilním řízení, kdy v rámci tohoto řízení může stěžovatel navrhnout provedení důkazu například i předmětným spisovým materiálem orgánů činných v trestním řízení.
12. Ústavní soud rovněž připomíná, že pokud stěžovatel nesouhlasil s tím, že mu nebylo v dané trestní věci přiznáno postavení poškozeného, tak o této skutečnosti se dozvěděl již z výše citovaného rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 7. 2009, přičemž zajisté již tehdy mohl brojit proti tomuto "vyloučení" z trestního řízení, včetně podání ústavní stížnosti. Zároveň mohl již tehdy požadovat dotčenou náhradu škody v řízení občanskoprávním. Za této situace tedy Ústavní soud nepřihlížel k námitce stěžovatele stran eventuálního propadnutí lhůt k uplatnění dotčeného nároku.
13. Ústavní soud konečně uvádí, že nepřihlížel k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel tvrdí, že právo na účast v trestním řízení bylo odňato též Oblastnímu muzeu Děčín jakožto právoplatnému poškozenému dle rozhodnutí obecných soudů vydaných v daném trestním řízení. Ústavní stížností lze totiž napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Stěžovatel tudíž musí být účastníkem (stranou) řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a současně musí namítat porušení svého základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Nelze naopak podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná (viz za všechny např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999). Jestliže tedy stěžovatel vytýkal, že postup soudů zasáhl též do základních práv jím zmiňované právnické osoby, tak k této argumentaci nemohl Ústavní soud přihlédnout, na čemž nic nemění skutečnost, že stěžovatel je zřizovatelem této právnické osoby. Pokud dotčené muzeum považovalo postup obecných osudů za rozporný s jejich základními právy, zajisté samo mohlo brojit proti tomuto postupu opravnými prostředky či eventuálně též ústavní stížností, stěžovatel však nemůže ústavní stížnost podávat "za jiného".
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu