ECLI:CZ:US:2013:2.US.1199.13.1
sp. zn. II. ÚS 1199/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti nezl. Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Janou P. a Josefem P. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Brno, Burešova 6, proti postupu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v řízení vedeném pod sp. zn. KRPS-379144/TČ-2012-010071 a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku v řízení vedeném pod sp. zn. ZT 6/2013, proti odepření práva stěžovatele nahlédnout do spisu v přípravném řízení a práva na doručení usnesení o odložení věci podle §159a ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu; proti sdělení vrchního komisaře Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne 4. 1. 2013 č. j. KRPS-379144/TČ-2012-010071; a proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. ZT 6/2013, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b), d), čl. 8, a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 12 a čl. 40 odst. 1, 2 písm. b) ii), b) vii), odst. 3 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví specifikované sdělení a vyrozumění policejního orgánu a státního zastupitelství pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatel rovněž požaduje, aby mu byla podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiznána náhrada nákladů zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a ze spisu č. j. KRPS-379144-50/TČ-2012-010071, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality Praha 5 - Zbraslav ze dne 4. 1. 2013 č. j. KRPS-379144/TČ-2012-010071 bylo podle §159a odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu odloženo trestní stíhání stěžovatele pro čin jinak trestný těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trestní stíhání je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilého. Tohoto jednání se měl stěžovatel, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 29. 10. 2012 na gymnáziu v R. vstoupil do kabinetu poškozené A. R., učitelky matematiky a informatiky, bodl ji nožem do zad a poté pokračoval v útoku údery pěstmi do jejího obličeje. Svým jednáním jí způsobil zranění, která naplňují kritéria pro těžké ublížení na zdraví.
Usnesením okresního státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 1 Rod/1/2013 byl podán návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 218/2003 Sb.). Vzhledem k povaze trestného činu, věku stěžovatele, který již dovršil 15 let, a zjištěnou psychickou poruchu stěžovatele, státní zástupkyně navrhla vydání rozsudku, kterým by stěžovateli byla uložena ochranná výchova podle §93 odst. 1 písm. f) zákona č. 218/2003 Sb. a ochranné léčení podle §93 odst. 1 písm. g) téhož zákona.
Ústavní stížností napadeným sdělením policejního orgánu ze dne 4. 1. 2013 bylo zákonným zástupcům stěžovatele k jejich žádosti o nahlédnutí do spisu a vytvoření kopie spisové dokumentace a k jejich vyjádření k odmítnutí nahlédnout do spisu a doručit usnesení o odložení věci sděleno, že s ohledem na právní úpravu jim nemůže být odepřeno pouze nahlédnutí do protokolu o výpovědi stěžovatele. Policejní orgán dále zdůraznil, že zmocněnci (advokátovi) stěžovatele nahlédnout do protokolu o výpovědi stěžovatele umožněno bylo, stejně jako mu bylo v souladu s §158 odst. 5 trestního řádu umožněno účastnit se na úkonu konaném se stěžovatelem. Ohledně doručení usnesení o odložení věci policejní orgán konstatoval, že toto usnesení se podle §159 odst. 6 trestního řádu doručuje poškozenému, pokud je znám, a dále oznamovateli, pokud o to požádá.
Okresní státní zástupkyně pak v napadeném vyrozumění ze dne 11. 2. 2013 k žádosti zákonných zástupců stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu konstatovala, že postup policie byl v souladu se zákonem. K námitkám zákonných zástupců stěžovatele uvedla, že tito mají právo nahlížet do spisů a činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí pouze v případě, že je zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu. Zahájení trestního stíhání však v dané věci nepřichází v úvahu, neboť je nepřípustné vzhledem k nedostatku věku stěžovatele. K námitce týkající se doručení usnesení o odložení věci konstatovala, že podle ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu zákonní zástupci stěžovatele nespadají do kategorie osob, jimž má být toto usnesení doručeno.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že jemu, resp. jeho zákonným zástupcům bylo zabráněno v přístupu do spisu vedeného policejním orgánem ve věci podezření ze spáchání činu jinak trestného. Namítá dále, že policejní orgán i státní zastupitelství jemu a jeho zákonným zástupcům odmítli doručit usnesení o odložení věci podle §159a odst. 2 ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Uvádí výčet ustanovení Listiny a mezinárodních úmluv, k jejichž porušení mělo dojít, a zákonných ustanovení týkajících se předmětné problematiky. Svá tvrzení o porušení základních práv se stěžovatel snaží doložit též odkazem na závěry vybrané judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel namítá, že na jeho případ nedopadají usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3075/11 a II. ÚS 1885/12, v nichž Ústavní soud konstatoval, že jeho zásah do probíhajícího řízení a rozhodování orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace (např. zásah do osobní svobody), za nepřípustný, odporující zásadě subsidiarity ústavní stížnosti. Uvádí, že prostřednictvím svých zákonných zástupců již bezúspěšně využil institut žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu.
Odlišnost daného případu spatřuje pak především ve svém postavení osoby mladší patnácti let, kdy mu byla odepřena možnost uplatnit již v průběhu přípravného řízení svoji obhajobu a předejít tak nepříznivým důsledkům řízení před soudem, spočívajícím především ve vysokém riziku stigmatizace. Stěžovatel je také přesvědčen, že jeho stížnost svým významem podstatně převyšuje zájmy jeho samotného, kdy v důsledku praxe odhlížející od povinného užití analogie zákonné úpravy vztahující se k obviněným jsou osoby mladší patnáct let v přípravném řízení zbaveny těchto významných procesních záruk.
III.
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánu veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále uvedených.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí jednak proti tzv. jinému zásahu orgánů státní moci a jednak žádá, aby Ústavní soud zrušil napadené sdělení a vyrozumění policejního orgánu a státního zastupitelství pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní stížnost má povahu ultima ratio, tj. prostředku, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak je patrné z ustálené judikatury, včetně stěžovatelem citovaných nálezů, Ústavní soud se zabývá případnými pochybeními orgánů činných v trestním řízení z počátku trestního řízení teprve za situace, kdy nedošlo k nápravě v následném řízení před trestními soudy. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal důvody, pro které by se od této své judikatury odchýlil.
Jak vyplývá z vyžádaného trestního spisu a z vyjádření policejního orgánu a okresní státní zástupkyně, v důsledku toho, že v posuzované věci je trestní stíhání stěžovatele vzhledem k nedostatku jeho věku nepřípustné, bylo postupováno podle ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu, §160 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §159a odst. 6 trestního řádu. Tato ustanovení stanoví, kdo je oprávněn nahlížet do spisu a pořizovat z nich kopie a komu má být doručeno usnesení o odložení věci. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení došly k závěru, že v případě stěžovatele jde o čin jinak trestný, kterého se dopustilo dítě mladší než patnáct let, a tudíž je trestní stíhání pro nedostatek věku nepřípustné, byl v předmětné věci podán návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. V této věci již budou stěžovatel i jeho zákonní zástupci účastníky řízení a stěžovateli bude pro toto řízení podle §91 uvedeného zákona soudem ustanoven i opatrovník, který bude hájit zájmy nezletilého. Jinými slovy, stěžovatel má ve své dispozici jiné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. A teprve po vyčerpání těchto prostředků může brojit proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dřívější návrh je nepřípustný.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví specifikovaného sdělení a vyrozumění policejního orgánu a státního zastupitelství, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě se o tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejedná. K otázce způsobilosti "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení poškozenému být předmětem efektivní ústavní stížnosti se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře opakovaně dovodil, že napadená "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 868/06, III. ÚS 921/06, II. ÚS 471/07, I. ÚS 2433/09, II. ÚS 2245/09).
Protože se v případě "sdělení" policejního orgánu a státního zastupitelství zjevně nejedná o rozhodnutí ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musel Ústavní soud podání v části, v níž se stěžovatel domáhá vydání rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud příslušný, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a zčásti ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyly ani dány podmínky pro postup podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj