ECLI:CZ:US:2018:2.US.1225.18.1
sp. zn. II. ÚS 1225/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Františka Foltýna, zastoupeného Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem Bryksova 818/48, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 8 C 159/2016-43, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 69 Co 370/2017-84, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti Ministerstvu obrany ("žalovaný") o náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem žalovaného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Městský soud v Praze následně v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání stěžovatele zamítl návrh na přerušení řízení a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Současně žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění původně v částce 54.400 Kč (1.600 Kč za každý měsíc prodlení, přičemž vydání rozhodnutí trvalo 34 měsíců), na které mu dle jeho mínění vznikl nárok z důvodu nepřiměřené délky řízení u žalovaného. V tomto řízení se stěžovatel domáhal jako pozůstalá osoba vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen "osvědčení") podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, a to ve vztahu ke svému zesnulému otci. Žádost o vydání osvědčení byla podána dne 30. 5. 2013. V souladu s ustanovením §6 odst. 3 zákona č. 262/2011 požádal žalovaný o předložení odborného stanoviska Archiv bezpečnostních složek, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu a Národní archiv. V návaznosti na vyžádání uvedených stanovisek bylo předmětné správní řízení usnesením ze dne 14. 6. 2013 přerušeno do doby, než budou tato stanoviska poskytnuta. Proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal odvolání. Dne 7. 3. 2016 žalovaný sdělil zástupci stěžovatele, že pominuly důvody k přerušení řízení a dne 24. 6. 2016 žalovaný vydal předmětné osvědčení. Protože po podání žaloby žalovaný písemně uznal, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům, omluvil se stěžovateli za způsobené nepříjemnosti a stěžovateli dobrovolně zaplatil částku 26.085 Kč, vzal v této části stěžovatel žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
4. Ve zbytku uplatněného nároku podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. nicméně obecné soudy stěžovateli nevyhověly, když přihlédly k nepříliš vysoké závažnosti vzniklé újmy: nejednalo se totiž o otázky života, zdraví, cti či důstojnosti stěžovatele, nýbrž jeho otce; řízení bylo složité; stěžovatel nevyužil možnosti odstranění průtahů v řízení, když zejména nepodal odvolání proti usnesení o přerušení řízení a do žádosti neuvedl všechny rozhodné skutečnosti, neboť tato žádost byla velmi stručná a konkrétní odbojová činnost otce byla zjištěna teprve z podkladů zajištěných žalovaným. Za této situace soudy shledaly poskytnuté odškodnění jako odpovídající.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje předchozí řízení a porušení svých základních práv spatřuje zejména ve změně rozhodovací praxe obecných soudů, přičemž prý vzhledem k jeho věku je po něm požadováno "takřka nemožné" dokazování některých skutečností. Tvrdí, že obecné soudy vykládají články Úmluvy restriktivně, v rozporu s ustálenou judikaturou a nejsou schopny absorbovat uvedenou problematiku a následně ji reflektovat v celé její šíři a hloubce. Stěžovatel poukazuje zejména na fakt, že obecné soudy mají odškodnění, které mu bylo v této souvislosti poskytnuto, za dostatečné, přičemž však nepřihlížejí k jeho věku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že došlo ke změně rozhodovací praxe obecných soudů. V prvé řadě je nutné konstatovat, rozhodovací praxe soudů by samozřejmě měla být v obdobných věcech zásadně konzistentní, nicméně je nutné brát v potaz vždy i konkrétní okolnosti případu a celkový jeho kontext. Úkolem Ústavního soudu pak není sjednocovat judikaturu obecných soudů při výkladu podústavního práva, jelikož tato role připadá především Nejvyššímu soudu. Úkolem Ústavního soudu je totiž v intencích čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, což v případě řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že je určen k ochraně ústavně zaručených práv. Pouze v případě jejich porušení proto může přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud předně konstatuje, že sjednocení výkladu řady relevantních právních otázek provedl právě již Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (www.nsoud.cz), takže jakkoliv v nyní projednávané věci nebylo dovolání přípustné, nebyla dána ani nezbytnost sjednocení judikatury, neboť to již bylo provedeno zmíněným stanoviskem.
10. Pokud stěžovatel polemizuje s okolností, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku jiného senátu (39 Co) stejného soudu, je třeba uvést, že městský soud tak učinil výslovně, vyložil důvody, pro které tento jiný rozsudek nepovažuje za správný a poukázal na okolnost, že samotný senát 39 Co se od tohoto svého rozhodnutí následně odchýlil. Jak k tomu uvedl Ústavní soud (např. nález ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2671/2016), změna judikatury není vyloučena a je namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tzn. že je méně přesvědčivá než jiné nabízející se způsoby výkladu, a že i při zohlednění hodnoty právní jistoty a s ní spojeného zájmu na stabilitě právních (a tedy společenských) vztahů nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit. Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení. V nyní projednávané věci je k tomu možno dodat, že zmíněné požadavky městský soud splnil, když svůj odlišný názor od názoru jiného senátu řádně vysvětlil.
11. Pokud stěžovatel poukazuje na zásadu, podle které by při shodných skutkových a právních případech neměly vznikat nedůvodné rozdíly, lze mu v obecné rovině v plné míře přisvědčit. V nyní rozhodované věci je však z obsahu obou napadených rozhodnutí dostatečně patrno, že se případem stěžovatele zabývaly velmi podrobně a konkrétně, neboť zejména z obsahu rozsudku obvodního soudu se podává podrobný popis všech úkonů, který musel žalovaný provést za účelem zjištění a prokázání odbojové činnosti otce stěžovatele. Současně se tento soud vypořádal s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým jednak v citovaném stanovisku, a dále v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014, když sice uvedl, že se na dané správní řízení nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně současně dovodil, že se o nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. jednalo a bylo proto namístě přiměřené odškodnění. Z konečného stanoviska žalovaného ze dne 20. 5. 2016, č. j. 4825-2/2016-1322, se ostatně podává, že žalovaný při stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění vycházel právě ze shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (viz zejména jeho část VI.), v němž je uvedeno, že je "nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší".
12. Podle ustanovení §31a tohoto zákona přitom platí, že se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne zejména k celkové délce řízení, k jeho složitosti, k jednání poškozeného, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud proto z hlediska výše tohoto odškodnění soudy zohlednily právě konkrétní okolnosti této věci (zejména konstatovaly složitost získávání pokladů a dále zdůraznily, že způsobená újma se netýkala přímo života, zdraví, cti či důstojnosti stěžovatele, nýbrž jeho otce) a pokud za této situace shledaly dostatečným odškodněním částku, dobrovolně vyplacenou žalovaným, nemá důvod, aby jim Ústavní soud z hlediska své role v ústavním systému něco podstatného vytkl, jelikož jejich závěry nepovažuje za excesivní, což teprve by - s o hledem na shora uvedené - mohlo vést k jejich protiústavnosti.
13. Jen nad tento rámec Ústavní soud proto uvádí, že si je dobře vědom všech nepravostí a zločinů předlistopadového totalitního režimu, stejně jako nemožnosti napravit všechny křivdy a nezákonnosti, kterých se dopustil. V případě stěžovatele je nicméně zejména podstatné, že žalovaný po podrobném zjišťování konkrétních okolností konstatoval, že otci stěžovatele náleží plná morální satisfakce za útrapy a nespravedlnosti, kterého se na něm minulý režim dopustil, a přiznal i příslušné finanční odškodnění. Jakkoliv je lidsky pochopitelné, že výše tohoto odškodnění nemůže být vnímána - s ohledem na nezpochybňované ústrky, kterých se dostalo celé rodině stěžovatelova otce - jako dostatečná, vnímá Ústavní soud též limity, které v tomto směru existují. Ústavněprávnímu vymezení role Ústavního soudu by nicméně neodpovídalo, kdyby kasačním způsobem rozhodoval o tom, jaká konkrétní částka odškodnění má být přiznávána.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu