ECLI:CZ:US:2018:2.US.1226.17.1
sp. zn. II. ÚS 1226/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 20. února 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 ve věci ústavní stížnosti a) Olgy Nonfriedové, b) Jiřího Nonfrieda a c) Ing. Vladimíra Nonfrieda, všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2015 č. j. 5 C 67/2012-378, vydaným v restituční věci stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a 1. města Rakovník, se sídlem Husovo náměstí 27, Rakovník, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 4. 2017, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník, ze dne 9. 3. 2012 č. j. 45970/2012-MZE-130713 bylo rozhodnuto, že žádný ze stěžovatelů není vlastníkem ideální třetiny pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci podle pozemkové knihy p. č. X (nyní rozděleného do několika pozemků) o výměře 1,0830 ha v katastrálním území Rakovník (dále jen "předmětný pozemek"). Důvodem byla skutečnost, že nebyly naplněny restituční důvody podle §6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"). Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé žalobou podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali jeho nahrazení tak, aby bylo uznáno jejich právo na náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 5 C 67/2012-378, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že předmětný pozemek byl původně ve vlastnictví Ing. Jiřího Nonfrieda, právního předchůdce stěžovatelů. Na československý stát přešel vyvlastněním na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970 č. j. 1712/70, ve spojení s rozhodnutím Okresního národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970 č. j. Výst 5460/70. Za vyvlastněný pozemek byla původnímu vlastníku vyplacena náhrada určená podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve výši 0,40 Kčs za 1 m2, tedy celkem 7 576,40 Kčs. K jeho vyvlastnění došlo pro účely výstavby sídliště Vinohrady a k tomuto účelu byl také použit, přičemž na něm byly postaveny obytné domy, chodníky, místní komunikace, veřejná zeleň a osvětlení.
4. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem okresního soudu, že restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě není naplněn. V této souvislosti uvedl, že předmětný pozemek byl zemědělskou ornou půdou. V době vyvlastnění byl oset a sloužil Školnímu statku v Rakovníku k zemědělskému využití. Vyhláška č. 43/1969 Sb. stanovila pro pozemky odlišnou sazbu náhrady v závislosti na tom, zda se nacházely v intravilánu nebo extravilánu obce. Podle jejího §14 odst. 5 se zastavěnou částí obce (intravilánem) rozumělo území, které je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce. Shodné vymezení tohoto pojmu bylo obsaženo v §4 odst. 4 vyhlášky č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Zastavěná část obce zahrnovala i pozemky, které byly zemědělského původu, nevytvářely však se zemědělským půdním fondem souvislý celek.
5. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný pozemek se nacházel za hranicí intravilánu obce, byl ornou půdou a vytvářel souvislý celek s navazující zemědělskou půdou. Pro ocenění tohoto pozemku proto nebylo možné použít §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., neboť vyšší sazba podle tohoto ustanovení mohla být poskytnuta jen za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce nebo za pozemky nebo jejich části mimo zastavěnou část obce prokazatelně určené pro stavbu rekreační chaty nebo na zřízení samostatné zahrádky nebo za pozemky již zastavěné, popřípadě též za pozemky již ke shora uvedeným účelům použité. V úvahu tak přicházelo pouze ocenění pozemku podle §15 odst. 1 vyhlášky, podle něhož za jiné pozemky, než které jsou uvedeny v §14, přísluší peněžitá náhrada ve výši 0,40 Kčs za 1 m2. Námitka stěžovatelů, že předmětný pozemek byl na základě závazného územního plánu určen k zastavění, a tudíž měl být oceněn vyšší sazbou, nebyla podle krajského soudu opodstatněná. Určení pozemku k zastavění podle závazného územního plánu totiž automaticky neznamenalo, že se takový pozemek stal pozemkem v intravilánu obce nebo že se stal pozemkem zastavěným. Původnímu vlastníkovi byla podle krajského soudu poskytnuta adekvátní náhrada určená v souladu s tehdy platným cenovým předpisem.
6. Ostatní námitky stěžovatelů krajský soud neshledal důvodnými. Skutečnost, že investor musel do státního rozpočtu zaplatit odvod ve výši 231 056 Kčs v souvislosti s odnětím části předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu, nebyla z hlediska posouzení žaloby významná. Povinnost platit odvod v určené výši podle §17 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, nevyjadřovala cenu tohoto pozemku, nýbrž hodnotu roční hrubé rostlinné výroby, která by byla na pozemku dosažena, případně částky určené pro rekultivaci pozemků.
7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 odmítnuto pro jeho vady spočívající v absenci některých povinných náležitostí podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatelé nedostatečně vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z okolností, z nichž usuzovali na jeho přípustnost, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 občanského soudního řádu. Řádně ale neměl být vymezen ani dovolací důvod. V rozporu s §241a odst. 3 občanského soudního řádu totiž v dovolání nemělo být uvedeno, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
III. Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dovolací soud posoudil jejich dovolání formalisticky, čímž znemožnil jeho věcné projednání. Podle jejich názoru dovolání obsahovalo veškeré obligatorní náležitosti. Bylo v něm uvedeno, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, tedy jaká právní otázka hmotného práva měla být krajským soudem posouzena jinak. Současně měli dovolací důvod vymezit způsobem uvedeným v §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Za nesprávné posouzení věci ze strany krajského soudu považovali právní závěr, podle něhož v případě předmětného pozemku neměl být dán žádný z restitučních titulů podle §6 odst. 1 písm. n) a r) zákona o půdě.
9. Po vyvlastnění předmětného pozemku byla právnímu předchůdci stěžovatelů vyplacena náhrada, která však neměla odpovídat tehdy platné cenové vyhlášce. Byla totiž vyplacena ve výši jako za pozemek nacházející se v extravilánu obce, a nikoli v jejím intravilánu. Stěžovatelé poukazují na to, že předmětný pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, byl zahrnut do územního plánu pro výstavbu sídliště, před vyvlastněním bylo vydáno stavební povolení a bylo započato se stavbou bytových jednotek. Náhrada, kterou měl obdržet jejich právní předchůdce, proto měla být vyšší. Až do výměry 3 000 m2 měla být vypočtena ve výši určené podle §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb. a teprve za část pozemku tuto výměru přesahující měla náležet částka 0,40 Kčs za 1 m2. Stěžovatelé upozorňují i na disproporci mezi částkou 7 576,40 Kčs, kterou za vyvlastnění obdržel právní předchůdce stěžovatelů, a částkou 231 056 Kčs odvodu do státního rozpočtu za odnětí ze zemědělského půdního fondu. Mají za to, že napadená rozhodnutí nijak nezmírnila minulé majetkové křivdy, které byly způsobeny jim nebo jejich právním předchůdcům; místo toho je prohloubila.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 67/2012 a vyzval Nejvyšší soud i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 18. 1. 2018 uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, shrnul důvody odmítnutí dovolání a v podrobnostech odkázal na napadené usnesení, které mělo být zcela v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
12. Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 17. 1. 2017 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Obecné soudy podle jeho názoru úplně a správně zjistily skutkový stav a dospěly ke správnému závěru, že u stěžovatelů není naplněn restituční titul podle zákona o půdě. Vytknout nelze nic ani rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání.
13. Město Rakovník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
14. Protože uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti a pouze odkázala na napadená rozhodnutí, nebylo třeba je zasílat stěžovatelům a bylo možné přistoupit k vlastnímu posouzení ústavní stížnosti.
15. Dle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V. Podmínky projednání ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti stěžovatelů, která směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. V tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná (stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení
17. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
19. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto nálezu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
20. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Pokud by je nemělo, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
21. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je vymezení důvodu dovolání, od nějž se odvíjí rozsah přezkumu dovolacího soudu. Ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu stanoví, že dovolání je možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu se dovolací důvod vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.
22. Dále §241a odst. 2 občanského soudního řádu vyžaduje, aby bylo v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti [například usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (v SbNU nepublikováno) nebo nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)].
23. V případě napadeného rozsudku krajského soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některého z předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Ústavní soud nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že stěžovatelé v dovolání nevymezili dovolací důvod způsobem odpovídajícím §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Z dovolání jednoznačně vyplývá, že rozporují právní závěr krajského soudu, podle něhož jim neměl svědčit žádný z restitučních titulů podle §6 odst. 1 písm. n) a r) zákona o půdě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že předmětný pozemek přešel na stát v důsledku jeho vyvlastnění bez náhrady [§6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě], respektive za náhradu neodpovídající tehdejším právním předpisům, neboť tato náhrada měla být stanovena jako za pozemek "v zastavěné části obce" ve výši podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a nikoli podle §15 odst. 1 této vyhlášky. Následkem nesprávného právního posouzení této otázky ze strany krajského soudu měl být stěžovatelům upřen jejich restituční nárok.
25. Pokud jde o vymezení, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v dovolání jsou formulovány následující dvě otázky: "Zda bylo správně interpretováno ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a r) zákona o půdě ve vztahu k ochraně zákonného zájmu oprávněných osob ke splnění účelu a cíle restituce, když opakovaně Ústavní soud i Nejvyšší soud judikovaly, že v pochybnostech je třeba vykládat restituční předpisy ve prospěch oprávněných osob?" a "Zda byl správně posouzen charakter pozemků pro účely jejich ocenění, když ke dni rozhodnutí o vyvlastnění byly pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, byly určeny k výstavbě sídliště, na které již bylo vydáno stavební povolení, a přesto byly oceněny pozemky jako v extravilánu obce, protože se nepodařilo dohledat územní rozhodnutí. Za tímto účelem byly také vyvlastňovány a náhrada byla stanovena?"
26. Lze přisvědčit závěru Nejvyššího soudu v tom, že samotné takto formulované otázky nejsou dostatečně určité a neumožňují spolehlivě zjistit, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento závěr ovšem neobstojí, jsou-li uvedené otázky posuzovány v kontextu celé argumentace obsažené v dovolání. Z obsahu dovolání je totiž patrné, že podle stěžovatelů se měl krajský soud při posouzení otázky hmotného práva, zda lze za "pozemky v zastavěné části obce" podle §14 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 43/1969 Sb. považovat i pozemky, které byly k okamžiku vyvlastnění určeny k výstavbě, odchýlit od požadavku vyplývajícího z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, aby byly restituční předpisy v pochybnostech vykládány ve prospěch oprávněných osob. Na zodpovězení této otázky mělo záviset posouzení existence restitučního nároku stěžovatelů.
27. Ústavní soud zdůrazňuje, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527)]. Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607)]. Ostatně nelze přehlédnout, že povinnost orgánů veřejné moci vykládat restituční předpisy v pochybnostech ve prospěch oprávněných osob představuje stěžejní princip, na němž je již od 90. let minulého století založeno rozhodování soudů v restitučních věcech.
28. Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů pro jeho vady, ačkoli mělo všechny náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, bylo stěžovatelům v rozporu se zákonem odepřeno jejich právo na to, aby dovolací soud posoudil jejich dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VII. Podmínky projednání ústavní stížnosti proti ostatním napadeným rozhodnutím
29. Zjištěné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů zakládá důvod pro zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu, čímž se otevře prostor k tomu, aby byla z jeho strany otázka přípustnosti a případně také důvodnosti dovolání řádně posouzena. Ústavní stížnost je tak v části, ve které směřuje proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, předčasná. Nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla navíc v této části dána již proto, že důvodem odmítnutí dovolání bylo nevymezení, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Stěžovatelé mají nadále možnost domoci se ochrany svých práv v dovolacím řízení.
VIII. Závěr
30. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelů důvodnou v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto částečně vyhověl (výrok I) a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil (výrok II). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (výrok III). V dalším řízení dovolací soud opětovně posoudí dovolání stěžovatelů z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud na tomto místě nijak nepředjímá způsob, jakým by měla být ze strany dovolacího soudu posouzena otázka přípustnosti dovolání stěžovatelů.