ECLI:CZ:US:2001:2.US.124.97
sp. zn. II. ÚS 124/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp.
zn. 1 To 229/97, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení
vedeném proti jeho osobě byla porušena jeho ústavně zaručená práva
zakotvená v čl. 8 odst. 2, věta prvá Listiny základních práv
a svobod (dále "Listina") a v článku 9 odst. 1 a 3 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Stěžovatel tvrdí, že vazební důvod není podložen konkrétními
skutečnostmi odůvodňujícími obavu z jednání uvedeného
v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Dále stěžovatel namítá,
že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, proti kterému
ústavní stížnost směřuje, je velmi stručné a je dle stěžovatelova
názoru v podstatě v rozporu s ustanovením §138 trestního řádu
s poukazem na ustanovení §125 trestního řádu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením
Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1996, čj. Nt 3977/96-10,
byl stěžovatel podle ustanovení §68 trestního řádu vzat do vazby
pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné dávky podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 2 písm. c)
trestního zákona, a to ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit
jako návodce podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona
v součinnosti s obviněným Jiřím Rybákem. Proti tomuto usnesení
podal ihned po jeho vyhlášení stěžovatel stížnost, avšak tu blíže
nezdůvodnil. Krajský soud v Ostravě přezkoumal zákonnost
rozhodnutí okresního soudu a usnesením ze dne 24. 6. 1996, sp. zn.
1 To 591/96, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že s ohledem na
postoj stěžovatele ke sdělenému obvinění přichází v úvahu opatření
řady důkazů - především bude nutno provést vzájemnou konfrontaci
mezi stěžovatelem a spoluobviněným Jiřím Rybákem a opatřit
výslechy svědků s tím, že není vyloučena konfrontace svědků
s obviněnými. Proto v této fázi řízení byl dán důvod vazby
spočívající v obavě, že by se stěžovatel při pobytu na svobodě
mohl chovat způsobem, jaký je předpokládán ustanovením §67 písm.
b) trestního řádu. Tento stav trval až do 30.10.1996, kdy Okresní
soud v Ostravě na základě žádosti stěžovatele o propuštění
z vazby neshledal ani jeden ze zákonných vazebních důvodů. Žádosti
o propuštění usnesením ze dne 30.10.1996 vyhověl a rozhodl, že se
Jaromír Fešar propouští na svobodu. Krajský soud v Ostravě však
v souladu se stížností státního zástupce napadené usnesení zrušil,
neboť shledal i v této fázi řízení existenci vazebního důvodu dle
ust. §67 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutím krajského soudu
byla stěžovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 27. 3. 1997.
Stěžovatel podal po prostudování spisu dne 24. 2. 1997
další žádost o propuštění, o níž Okresní soud v Ostravě rozhodl
usnesením ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 4076/97, v jehož odůvodnění
uvedl, že po přezkoumání stěžovatelovy žádosti, stanoviska
státního zástupce a konceptu vyšetřovacího spisu dospěl k závěru,
že vazební důvody dle citovaného ustanovení trestního řádu
pominuly.Toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel je
stíhán pouze pro jeden skutek, ve vztahu k předmětné věci byly
provedeny potřebné vyšetřovací úkony a dne 24. 2. 1997 bylo
vyšetřování ukončeno dle §166 odst. 1 trestního řádu. V průběhu
vyšetřování nebyly zjištěny jakékoliv skutečnosti, které by
prokazovaly nebo které by nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel
pokusil působit na svědky nebo spoluobviněné, nebo se pokusil
jinak mařit objasňování skutečností, které jsou podstatné pro
trestní stíhání. Dle názoru okresního soudu tedy nebyla nadále
dána původní obava ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního
řádu. Vzhledem k tomu, že nevyvstaly ani jiné důvody vazby, bylo
rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
Proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele na svobodu podala
Krajská státní zástupkyně v Ostravě dne 12. 3. 1997 stížnost, sp.
zn. 4 KZv 54/96 - 313, v níž uvedla, že s argumentací Okresního
soudu v Ostravě nesouhlasí. Státní zástupkyně ve své stížnosti
tvrdí, že závěry Okresního soudu v Ostravě uvedené v usnesení,
sp. zn. Nt 4076/97, jsou v příkrém protikladu s předchozími
zjištěními jak Okresního soudu v Ostravě, tak Krajského soudu
v Ostravě v této věci, kde oba soudy opakovaně shledaly, že jsou
zjištěny skutečnosti, které odůvodňují důvod vazby stěžovatele
podle §67 písm. b) trestního řádu, aniž by došlo ke zjištění
nových skutečností, zcela odlišných. Jestliže naposledy důvody
vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele
Okresní soud v Ostravě shledal, když usnesením ze dne 16. 1.
1997, sp. zn. Nt 4007/97, podle ustanovení §71 odst. 2 trestního
řádu prodloužil vazbu mimo jiné u stěžovatele, pak pouhá
skutečnost, že vyšetřování bylo ukončeno, neznamená, že důvod
vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu automaticky
pominul. Obava z ovlivňování svědků a spoluobviněných dle názoru
státního zastupitelství ani nadále nepominula, neboť tyto osoby
nebyly dosud vyslechnuty soudem. Skutečnost, že orgánům činným
v trestním řízení se zatím pobyt svědka Cepáka nepodařilo zjistit,
totiž ještě neznamená, že místo pobytu tohoto svědka není známo
stěžovateli. Dle názoru státní zástupkyně je i nadále důvodné
podezření, že právě stěžovatel působil na ostatní spoluobviněné
v úmyslu spáchat trestný čin, takže nadále je nepochybně důvodná
obava, že by znovu působil na spoluobviněné a svědky, aby
vyšetřování zmařil.
Krajský soud poté přezkoumal napadené usnesení a příslušné
spisové materiály a dospěl k názoru, že stížnost krajské státní
zástupkyně je oprávněná, a proto usnesením ze dne 24. 3. 1997, sp.
zn. 1 To 229/97, rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.
Dne 27. 3. 1997 byla státním zastupitelstvím podána
u Okresního soudu v Ostravě na stěžovatele pro výše uvedený
trestný čin obžaloba.
Dne 28. 4. 1998 zamítl Vrchní soud v Olomouci žádost předsedy
senátu Okresního soudu v Ostravě o prodloužení lhůty trvání vazby
u J. F. nad dva roky. Po proběhnuvším hlavním líčení dne 18. 5.
1998 byl J. F. rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu
zkrácení daně, poplatku či jiné podobné dávky dle ust. §8 odst.
1 k §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Současně bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl stěžovatel
propuštěn z vazby na svobodu, neboť dle názoru Okresního soudu
v Ostravě dosud trvající vazební důvod odpadl.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 1998,
sp. zn. 10T 18/98, podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto
rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 1998. Trest
stanovený napadeným rozsudkem byl vykonán započtením, neboť vazba
svým trváním přesáhla uvedený trest.
Tento trest byl zrušen v souvislosti s následným odsouzením
stěžovatele za trestný čin ublížení na zdraví dle ust. §8 odst.1
k §222 odst.1 trestního zákona, když dne 18. 8. 1999 byl
rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 13T 83/95, nahrazen
souhrnným trestem odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně.
V současné době je proti stěžovateli vedeno další trestní
řízení, a to pro trestný čin vydírání podle ust. §235 odst. 1,
2 písm. b) trestního zákona. V této trestní věci vedené původně
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6T 223/94 však zatím
nebylo pravomocně rozhodnuto.
Ústavní soud přezkoumal výše uvedené rozhodnutí obecného
soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.
V souladu s ustanovením §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření
Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství
v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne
21. 5. 1997 tak, že navrhl tuto zamítnout, neboť dle jeho názoru
koluzní vazební důvod dán byl, i když připouští formální vady
napadaného usnesení, spočívající v absenci zákonných náležitostí
odůvodnění. Zároveň vyslovil účastník souhlas s upuštěním od
ústního jednání.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisem ze 4. 6.
1997 vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem řízení.
Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších
rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému
všeobecného soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do
rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy
a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad
nimi, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti
postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Pokud se týče první námitky stěžovatele, která zpochybňuje
existenci koluzního vazebního důvodu, neshledal Ústavní soud tak
silný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
krajského soudu, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování
obecných soudů. Ústavní soud má rovněž za to, že státní zástupkyně
ve své stížnosti dostatečně zdůvodnila, proč má být stěžovatel
nadále ponechán ve vazbě, když poukazuje zejména na fakt, že obava
z ovlivňování svědků a spoluobviněných ani nadále nepominula,
neboť tito nebyli dosud vyslechnuti soudem a navíc se zatím
nepodařilo zjistit pobyt svědka M. C., kterého v případě zjištění
pobytu by nepochybně soud hodlal vyslechnout. Ústavní soud zde
poukazuje na jedno ze svých dřívějších rozhodnutí (II. ÚS
138/93), týkající se koluzní vazby. Konstatoval v něm, že
rozhodujícím, konkrétním důvodem vazby navrhovatele dle §67 písm.
b) trestního řádu, respektive obavy z koluzního jednání, je
skutečnost, že "v řízení nebyl dosud vyslechnut svědek, mající
zvláštní postavení potud, že jeho výslech mohl zásadním způsobem
zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu
objasnění věci". Za specifických okolností daného případu
považoval Ústavní soud vzetí či ponechání ve vazbě z důvodu
uvedeného v ust. §67 odst.1 písm. b) trestního řádu za
opodstatněné. Je zřejmé, že případ stěžovatele Fešara je typově
stejný v tom, že státní zástupkyně považovala za svědka zvláštní
důležitosti pro objasnění věci M. C.
Ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí
do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu,
že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám
svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na
druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu,
i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu
pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
včetně stadia vyšetřování (II. ÚS 138/93).
Proto ani není možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že
důvodem jeho ponechání ve vazbě byl fakt, že trestnou činnost
kladenou mu za vinu, od počátku řízení popíral. V této části pak
nemohlo být Ústavním soudem konstatováno porušení žádného práva či
svobody stěžovateli zaručených Ústavou ČR, Listinou či mezinárodní
smlouvou o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Druhá námitka stěžovatele směřuje přímo proti formálním
náležitostem napadeného usnesení. Usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, je především
vytýkáno nedostatečné odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí je
základní podmínkou jeho přezkoumatelnosti. Zákonné podmínky
odůvodnění usnesení v trestním řízení stanoví trestní řád v ust.
§134 odst. 2, které stanoví, že "v odůvodnění je třeba, jestliže
to přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty
za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy,
jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů,
jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona".
Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje
odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo
možno se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, že by bylo
součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých
právech, nežli je osobní svoboda člověka. V předmětném odůvodnění
se uvádí pouze, že "Proti usnesení okresního soudu, jímž byl
obviněný propuštěn z vazby na svobodu, podal stížnost Krajský
státní zástupce v Ostravě s tím, že nadále trvají u obviněného
vazební důvody podle §67 písm. b) tr. řádu, neboť i nadále trvá
obava, že by obviněný na svobodě ovlivňoval svědky resp.
spoluobviněné, kteří dosud nebyli vyslechnuti soudem a navíc ještě
doposud nebyl zjištěn pobyt důležitého svědka. Za dané situace
dospěl krajský soud k závěru, když přezkoumal napadené usnesení
a příslušné spisové materiály, že stížnost krajského státního
zástupce je oprávněná a proto rozhodl, jak je ve výroku tohoto
usnesení uvedeno." S výjimkou věty, kde se hovoří
o neidentifikovaném svědkovi, jehož pobyt doposud nebyl zjištěn,
uvádí odůvodnění jen skutečnosti již vyřčené výše ve výroku
usnesení a citaci zákonného ustanovení §67 písm. b) trestního
řádu, kterým je definován koluzní vazební důvod. Vzhledem k tomu,
že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje ani jednu
z náležitostí ust. §134 odst. 2 trestního řádu, a nevyplývá
z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně
druhé (III. ÚS 271/96), stává se takové rozhodnutí
nepřezkoumatelným.
Mezi základní principy právního státu patří nepochybně
i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Proto soudy
rozhodující o uvalení vazby podle ustanovení §67 písm. b)
trestního řádu, musí přezkoumatelným způsobem zdůvodnit, z jakých
důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem
svobody jednotlivce (IV. ÚS 264/98). Pokud tak soudy nečiní jako
v tomto konkrétním případě, porušují zásady řádného
a spravedlivého procesu zaručeného stěžovateli čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, a stejně tak tímto postupem
zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního
řízení, zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, v čl. 5
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a případně i v čl. 9 odst. 1 Paktu .
Ústavní soud se domnívá, že ust. čl. 9 odst. 3 Paktu
v případě stěžovatele porušeno nebylo, neboť jeho obsah nelze
aplikovat na popsané formální pochybení krajského soudu.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností dospěl
k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, bylo porušeno základní právo
stěžovatele na spravedlivý proces obsažené v ust. čl. 36 odst. 1
Listiny, a dále i práva stěžovatele uvedená v čl. 8 odst. 2 a 5
Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy a v čl. 9 odst. 1 Paktu, a proto
podle ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl
a napadené usnesení podle ust. §82 odst. 3 písm. a) citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. ledna 2001