ECLI:CZ:US:2008:2.US.1260.07.1
sp. zn. II. ÚS 1260/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. září 2008 sp. zn. II. ÚS 1260/07 ve věci ústavní stížnosti F. A. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007 č. j. 7 To 90/2007-30 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 1. 2007 č. j. 10 Nt 255/2006-23 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení, v němž byl stěžovatel trestním příkazem vydaným Okresním soudem Plzeň-město ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 3 T 108/2005 uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona tím, že řídil nákladní automobil přes zákaz této činnosti uložený mu pravomocným správním rozhodnutím, a za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 1 roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007 č. j. 7 To 90/2007-30 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 1. 2007 č. j. 10 Nt 255/2006-23 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 17. 5. 2007 a doplněnou předložením jejího originálu dne 21. 5. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval zejména ve skutečnosti, že obecné soudy nepovolením obnovy řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť je zcela zřejmé, že v mezidobí od vydání trestního příkazu do doby podání návrhu na obnovu řízení vznikly zcela nové skutečnosti a existují zcela nové důkazy soudu dříve neznámé, které mohou samy o sobě odůvodnit zcela jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že nepovolení obnovy řízení bylo v rozporu i se základními zásadami trestního řízení, které obecně upravují postup orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel měl na mysli zejména ustanovení §2 odst. 4 a 5 tr. řádu, neboť v konečném důsledku nebyl v rámci správního řízení za domnělé přestupkové jednání uznán vinným, nebyla mu uložena správním rozhodnutím sankce, a proto neexistovalo žádné rozhodnutí, které by stěžovatel mohl dle podmínek uvedených v §171 tr. zák. mařit, jelikož výkon žádného správního rozhodnutí nebyl nařízen.
3. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nepovolením obnovy řízení rovněž porušily čl. 39 Listiny, jelikož nepovolení obnovy řízení při změně poměrů mělo vliv na to, že stěžovatel vykonával trest uložený mu za jednání, které není možné považovat za trestný čin, když dle stěžovatele nebyly naplněny všechny zákonné atributy trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Pokud tedy soudy argumentují tím, že stěžovatel řídil motorové vozidlo dne 20. 5. 2005, bylo to v době, kdy již stěžovatel podal správní žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku, které bylo následně v plném rozsahu vyhověno, a proto u stěžovatele nebyla naplněna v konkrétním případě subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl, a nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu, tedy nebezpečnost jednání stěžovatele pro společnost. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město.
5. Jak Okresní soud Plzeň-město, zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, tak rovněž Krajský soud v Plzni, zastoupený JUDr. Petrem Polednem, ve svém podání shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s konstatováním, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou.
6. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno
II.
7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 Nt 255/2006, dále kopii trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 3 T 108/2005 a rovněž měl k dispozici rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2006 sp. zn. 17 Ca 12/2005, z nichž zjistil následující skutečnosti.
8. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru vnitřních věcí, ze dne 29. 11. 2004 č. j. VNITŘD/798/04 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) a f) a §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích, a to porušením §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b) a §47 odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdy platném znění, neboť dne 25. 8. 2004 od 23:30 hodin do 26. 8. 2004 do 01:25 hodin jako řidič osobního automobilu v obci Tymákov v prostoru odstavné plochy před místní restaurací čelně narazil do zaparkovaného vozidla řidiče H. a svým jednáním tedy zavinil dopravní nehodu ve smyslu §47 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy stěžovatel po dopravní nehodě odstavil jím řízené vozidlo z místa dopravní nehody. Při ní nedošlo ke zranění osob, vzniklá hmotná škoda přesahovala částku 20 000 Kč. Po provedené dechové zkoušce byla vykázána hodnota 1,88 ‰ v dechu stěžovatele ve 02:30 hodin a po provedeném odběru krve byla zjištěna v 03:25 hodin hladina 1,64 g/kg alkoholu. Za to byla stěžovateli uložena v souladu s §12 odst. 1 a 2 a §30 odst. 2 zákona o přestupcích pokuta ve výši 7 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
9. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, rozhodnutím ze dne 2. 3. 2005 č. j. DSH/288/05 rozhodl tak, že je zamítl a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil, neboť po přezkoumání spisové dokumentace dospěl k závěru, že přestupek byl spolehlivě zjištěn a řádně zdokumentován, a plně se ztotožnil s vyhodnocením podkladů pro rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, ze kterých byl vyvozen logicky správný závěr o protiprávním jednání stěžovatele.
10. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 3. 5. 2005 žalobu, v níž se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Současně podal i návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. V žalobě stěžovatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím, neboť měl za to, že bylo v rozporu s jednou ze zásad přestupkového řízení - in dubio pro reo, když z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by právě stěžovatel způsobil dopravní nehodu a že by řídil pod vlivem alkoholu.
11. O návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 6. 2005 č. j. 17 Ca 12/2005-32 tak, že žalobě stěžovatele byl přiznán odkladný účinek.
12. Okresní soud Plzeň-město vydal dne 31. 10. 2005 trestní příkaz sp. zn. 3 T 108/2005, v němž stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. tím, že stěžovatel dne 20. 5. 2005 v 11:25 hodin řídil v Plzni nákladní automobil, přestože mu výše citovaným rozhodnutím magistrátu, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2005 byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho (1) měsíce s tím, že výkon tohoto trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatel dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti (18) měsíců.
13. O podané žalobě následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2006 sp. zn. 17 Ca 12/2005 tak, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje a rovněž i rozhodnutí Magistrátu města Plzně zrušil pro vady řízení a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné konstatoval, že "z celého správního spisu předloženého zdejšímu soudu v této věci jednoznačně nevyplývá, že by ze strany (stěžovatele) došlo k jednání, pro něž byl uznán vinným ze spáchání skutku popsaného v rozhodnutí magistrátu, jelikož není k dispozici jediný přímý důkaz svědčící v neprospěch (stěžovatele) a ani nepřímé důkazy netvoří uzavřený řetězec." (str. 9 rozsudku). Dále soud uvedl, že "(...) Policie ČR nebyla dostatečně pečlivá v provedení prvotních úkonů na místě samém. (...) Situace se pak soudu jeví tak, že správní orgán ze zjištěných rozhodných skutečností nevyvodil správné závěry, jelikož nestačí přesvědčení, že skutek byl (stěžovatelem) spáchán, ale zavinění mu musí být prokázáno (nejedná se o přestupek, kde stačí nedbalost ze strany přestupce). Za této situace skutečně došlo ke zkrácení subjektivních práv (stěžovatele) postupem správního orgánu." (str. 9 rozsudku). Soud proto uzavřel, že dokazování nebylo dostatečné a nebyly splněny zákonné podmínky pro odsouzení stěžovatele za tento přestupek, správní orgán měl v této situaci minimálně v části týkající se tohoto pochybení ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, za použití zásady in dubio pro reo, řízení zastavit. Protože byla žaloba shledána důvodnou, soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v souladu s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. pro vady řízení a vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení.
14. Následně dne 10. 4. 2006 zaslal Magistrát města Plzně stěžovateli vyrozumění o zastavení řízení (č. l. 17 spisu) s odůvodněním, že od spáchání skutku uplynula doba jednoho roku, tedy zanikla odpovědnost za přestupek podle §20 zákona o přestupcích, a proto řízení o přestupku vedené proti stěžovateli podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích zastavil.
15. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dne 19. 4. 2006 podal podle §278 odst. 1 a §280 odst. 1 tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo výše uvedeným pravomocným trestním příkazem. Stěžovatel se svým návrhem domáhal povolení obnovy řízení jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu, přičemž zde předestřel obdobnou argumentaci jako v nyní posuzované ústavní stížnosti.
16. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl podle §283 písm. d) tr. řádu, jelikož neshledal podmínky pro obnovu řízení, neboť stěžovatelem namítané skutečnosti nemohou být považovány za nové skutečnosti. V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že z provedeného dokazování ve veřejném zasedání byly zcela bez jakýchkoliv pochybností prokázány stěžovatelem tvrzené skutečnosti, "(...) z uvedeného je nepochybné, že v současné době neexistuje rozhodnutí, které (stěžovatel) porušil, pročež se tehdy dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Nelze však souhlasit s obhajobou, že se nyní jedná o novou skutečnost ve smyslu §278 a násl. tr. řádu, která by měla odůvodnit jiné rozhodnutí soudu. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Jenom taková skutečnost pak může odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci." (str. 1 usnesení). Okresní soud zde odkázal na usnesení (nikoli nález - pozn.) Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417). Dále soud dovodil, že "(...) v daném případě je evidentní, že nalézací soud ve svém rozhodnutí rozhodoval na základě stavu, který v době rozhodování existoval, reálně se v něm nemohlo nacházet namítané rozhodnutí krajského soudu o zrušení (stěžovatelem) porušeného rozhodnutí Magistrátu města Plzně, a současně nalézacímu soudu nepříslušelo přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Postačilo, že se jednalo o nikoli nulitní správní akt, tedy o rozhodnutí, které učinil oprávněný správní orgán formálně správným způsobem. (Stěžovatel) tak tímto rozhodnutím Magistrátu města Plzně byl vázán do doby jeho zrušení k řádnému či mimořádnému opravnému prostředku." (str. 1 usnesení). K námitce stěžovatele ohledně krajským soudem přiznaného odkladného účinku citovaného rozhodnutí, okresní soud konstatoval, že "(...) se nejednalo o skutečnost, která by automaticky účinky rozhodnutí magistrátu rušila (krajský soud přiznal odkladný účinek žalobě až 27. června 2005; právní moc tohoto rozhodnutí nastala 4. července 2005). Vzhledem k tomu, že přiznání odkladného účinku žalobě ve správním soudnictví je zcela mimořádným a není na něj žádný nárok, odsouzený tak řídil v době, kdy neměl žádný důvod předpokládat, že účinek bude posléze přiznán, resp. že bude zrušeno napadené rozhodnutí. Naopak, jak již bylo uvedeno, byl do doby rozhodnutí krajského soudu rozhodnutím magistrátu vázán. Pokud se rozhodl ho nerespektovat. Rozhodnutí porušil, čímž se dopustil trestného činu." (str. 2 usnesení).
17. O stěžovatelem podané stížnosti proti výše uvedenému usnesení okresního soudu, rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je správné. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "(...) pokud odsouzený řídil motorové vozidlo dne 20. 5. 2005, mařil výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána," (str. 2 usnesení) a ztotožnil se s argumentací uvedenou v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně při interpretaci ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Dále vyslovil názor, že "(...) návrh na povolení obnovy řízení by mohl být úspěšný pouze tehdy, pokud by vyšlo najevo, že dne 20. 5. 2005 neexistovalo pravomocné rozhodnutí Magistrátu města Plzně, kterým bylo F. A. zakázáno řídit motorová vozidla, nebo již k tomuto dni byla odložena jeho účinnost. Toto však (stěžovatel) ve svých podáních netvrdí a ani tvrdit nemůže." (str. 2 usnesení).
III.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
20. Pro posouzení věci je podstatné zodpovězení otázky, zda napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli odepřeno poskytnutí spravedlnosti v podobě odstranění zásahu do jeho práva na osobní svobodu, které mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny [k zásahu do základního práva na osobní svobodu uložením podmíněně odloženého trestu viz bod 9 nálezu sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389]; jinými slovy, zda napadená rozhodnutí pokračují v porušení tohoto stěžovatelova práva, k němuž došlo rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 3 T 108/2005 , jímž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a to za skutek, v němž byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (blíže viz bod 8), ačkoli stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení otevíral cestu k nápravě.
21. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody.
22. Obecně se u rozhodnutí - individuálních aktů aplikace práva - rozlišuje účinnost (vykonatelnost v širokém smyslu) a vynutitelnost (vykonatelnost v úzkém smyslu). Zatímco účinností se rozumí to, že rozhodnutí vyvolává v právní sféře zamýšlené účinky(např. povinnost se něčeho zdržet), vynutitelností se rozumí možnost dosáhnout splnění povinnosti uložené rozhodnutím, není-li plněna dobrovolně. Obecně řečeno, nejsou procesní řády důsledné při rozlišování obou aspektů. Podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu samo o sobě odkladný účinek nemá (§73 odst. 1 soudního řádu správního). Lze jej však rozhodnutím přiznat, čímž se podle legální definice rozumí odklad účinnosti napadeného rozhodnutí, tj. vykonatelnosti v širším smyslu, která samozřejmě zahrnuje i vykonatelnost ve smyslu užším (shodně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, Praha 2007, s. 427 a násl.). Tak podle §73 odst. 2 platí, že: "Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.". A podle odstavce 3 téhož ustanovení platí, že: "Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.".
23. Účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je, jak vyplývá i ze shora citovaného ustanovení §73 odst. 2, minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Tento účel může být naplněn toliko v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí, a zejména rozhodnutí přijatého v oblasti správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc. Odklad vykonatelnosti napadeného individuálního správního aktu lze tak spíše označit za jeho sistaci. Akt tak z formálního hlediska sice zůstává pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají prozatím zachována. Takto, tj. s účinky ex tunc, vykládá institut odložení vykonatelnosti správních rozhodnutí i Ústavní soud (viz nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305). Zdůrazňování formálního zachování právní moci sistovaného rozhodnutí je výrazem přepjatého formalismu, který pomíjí svrchu uvedený účel, který sleduje institut odložení vykonatelnosti zejména v oblasti správního trestání.
IV.
24. V posuzovaném případě obecné soudy při interpretaci §278 odst. 1 tr. řádu konstatovaly, že novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo, nicméně za takovou "novou" skutečnost nepovažovaly shora zmíněné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, jímž byla odložena vykonatelnost původních správních rozhodnutí. V napadených rozhodnutích pak oba obecné soudy shodně a poněkud apodikticky tvrdí, že zmíněné rozhodnutí správního senátu Krajského soudu v Plzni nemohlo mít relevanci v původním trestním řízení, aniž by svůj závěr pečlivěji odůvodňovaly. Otázku účinků tohoto rozhodnutí, které nepochybně existovalo jako pravomocné a účinné v době, kdy Okresní soud Plzeň-město vydal trestní příkaz (dne 31. 10. 2005) "posoudily" jen implicitně tím, že zamítly návrh stěžovatele na povolení obnovy jeho původního trestního řízení.
25. Obecné soudy pochybily, vycházely-li z názoru, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dostačuje existence nikoli nicotného správního rozhodnutí, které je ovšem toliko formálně v právní moci, zatímco jeho účinnost, resp. vykonatelnost byla odložena. Tento přehnaně formalistní, ba textualistický přístup k výkladu práva Ústavní soud nesdílí a sdílet nemůže, neboť vede k porušení (resp. k pokračování v porušení) základního práva stěžovatele.
26. Stejně tak se obecné soudy v napadených rozhodnutích nezabývaly otázkou, zda vůbec soud, který vydal trestní příkaz (ze samotného trestního příkazu nelze tuto skutečnost zjistit), byl zpraven o rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správních rozhodnutí.
27. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na obnovu řízení nedostály své povinnosti, kterou jim ukládá čl. 4 Ústavy, tj. poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivých osob. Při zvažování interpretačních alternativ ve vztahu k ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu v návaznosti na ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona soudy chybně zvolily takovou alternativu, která neodstranila původním trestním příkazem založené porušení základního práva na osobní svobodu. Tak v porušení tohoto základního práva stěžovatele pokračovaly, ač s ohledem na názor Ústavního soudu prezentovaný shora bylo možno zvolit interpretační alternativu pro stěžovatele příznivější.
28. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy budou v dalším řízení postupovat při respektu k právnímu názoru Ústavního soudu vyslovenému v tomto rozhodnutí (§314h odst. 1 věta druhá tr. řádu).
29. Z důvodů uvedených shora Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.