ECLI:CZ:US:1997:2.US.127.96
sp. zn. II. ÚS 127/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti M.T., SRN, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni o zaplacení částky 170 200,- Kč s příslušenstvím, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
1. M.T. ústavní stížností ze dne 3.5. 1996, která byla podána
k poštovní přepravě dne 6.5. 1996 a následujícího dne doručena
Ústavnímu soudu ČR a při ústním jednání dne 8.1.1997 doplněna
písemným dodatkem ze dne 7.1.1997, napadl výše uvedený rozsudek
Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19.12. 1995, sp. zn. 3
C 179/94. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh
stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení částky 170 200,- Kč
s příslušenstvím a zaplacení nákladů řízení po J.V.Stěžovatel
podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je
ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst.
1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo
nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že - dle jeho názoru
- byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jakož
i předcházejícím rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích,
porušena ústavní zásada obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, tj. zásada spravedlivého procesu (přitom
poukazuje i na zakotvení této zásady v čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, kterou označuje jako Evropskou
úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). V této
souvislosti se dovolává také dosavadní judikatury Ústavního soudu
ČR, zejména nálezu ÚS ČR ve věci III. ÚS 150/93, který byl
uveřejněn pod č. 49 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2.
Porušení těchto principů spatřuje stěžovatel konkrétně v tom,
že Krajský soud v Plzni zcela opomenul námitky jím vznesené
v odvolání, zejména tu námitku, že rozsudek Okresního soudu
v Domažlicích v řízení o zaplacení částky 170 200,- Kč
s příslušenstvím vedeném pod sp. zn. 3 C 179/94 ponechal stranou
výpověď jednoho ze svědků a dále při tvrzené existenci dvou
potvrzení o půjčce žalované částky dospívá k ničím nepodloženým
závěrům o společných aktivitách stěžovatele a otce žalovaného (tj.
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Dále tvrdí,
že prokázal existenci půjčky (tedy jak splnil důkazní povinnost,
tak unesl tzv. důkazní břemeno) a soud prvního stupně tuto
skutečnost nezpochybnil. Konstatování soudu, že půjčené peníze
směřovaly do jiných podnikatelských aktivit, považuje za takové
hodnocení důkazů, které je porušením základního práva zakotveného
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru
stěžovatele měla být důkazní povinnost přenesena na vedlejšího
účastníka a ten měl dokazovat, že půjčené peníze směřovaly do
jiných podnikatelských aktivit. Protože však vedlejší účastník nic
takového netvrdil a soudy dospěly k uvedeným závěrům,
charakterizuje je stěžovatel jako závěry pošlapávající zásady
rovného postavení účastníků a zpochybňující nestrannost řízení.
2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
předepsané obsahové i formální náležitosti. K posuzované věci si
vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích spis sp. zn. 3 C 179/94
a od Krajského soudu v Plzní a od vedlejšího účastníka J.V.
vyjádření k ústavní stížnosti podle §42 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb.
Ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 1996 předsedkyně senátu
Krajského soudu v Plzni uvedla, že odvolací soud potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Domažlicích, neboť soud prvního stupně provedl
v řízení všechny důkazy potřebné ke správnému posouzení věci
a v řízení nebyly zjištěny žádné procesní vady, které by způsobily
nerovné postavení účastníků. Dále konstatovala, že svědek P. byl
přítomen pouze při předání půjčky v částce 20 000 DM, která není
totožná s částkou, jíž se navrhovatel v řízení domáhal. Na
navrhovateli leželo důkazní břemeno, aby prokázal, že otci odpůrce
předal částku 30 000 DM jako soukromou půjčku a aby také prokázal
splatnost tvrzené půjčky. Protože se navrhovateli tento důkaz
nezdařil, odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil. Dále odkázala předsedkyně senátu na písemné
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti jako nedůvodné.
Vedlejší účastník, J. V. se k ústavní stížnosti vyjádřil
prostřednictvím svého právního zástupce, kterému za tím účelem
udělil dne 8. 10. 1996 plnou moc. V písemném vyhotovení vyjádření
ze dne 17. 10. 1996 uvádí vedlejší účastník, že nesouhlasí se
závěry stěžovatele a poukazuje na ty pasáže odůvodnění rozsudku,
z nichž vyplývá, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Současně
upozorňuje také na okolnost, že oba soudy splnily povinnost
zakotvenou v §157 odst. 2 obč. soudního řádu, kdy v odůvodnění
rozsudků vyložily, které skutečnosti měly za prokázané a které
nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Pro úplnost vedlejší
účastník připomíná, že poukaz stěžovatele na §120 obč.soudního
řádu není důvodný, neboť z něj vyplývá toliko povinnost účastníků
označit důkazy a oprávnění soudu rozhodnout, který z navrhovaných
důkazů provede. Ze všech konstatovaných důvodů navrhuje vedlejší
účastník, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.
3. Ústavní soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že
stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel
již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podstata
námitek stěžovatele spočívá v úvaze zabývající se důkazem
existence půjčky, dále důkazní povinností a důkazním břemenem,
jakož i přesouváním důkazního břemene na odpůrce. V tomto směru
vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic
nového, neboť všechny uvedené námitky byly předmětem úvah
rozhodování obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Na tomto
místě lze uzavřít, že ústavní stížnost je toliko polemikou se
skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval
ústavněprávní povahou posuzované věci. Proto Ústavní soud
připomíná, že již dříve vyložil (např. ve věci III. ÚS 23/93), za
jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční
činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je,
že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu
s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (např.
usnesení ÚS ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). Ze stejného
důvodu se Ústavní soud nezabýval případnými právními následky
vyplývajícími z konstatování obecných soudů, že potvrzení
o předání částky 30 000 DM ze dne 30.7.1991 a 31.7.1992 jsou
fiktivní.
Stěžovatel se dovolává jednoho z předchozích rozhodnutí
Ústavního soudu, konkrétně nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93.
V odůvodnění citovaného nálezu konstatoval Ústavní soud, že čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou
zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné
náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při
nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto
postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné
respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících.
Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden
z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu
předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu
s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny
základních práv a svobod vyplývajícím a ve svých důsledcích též
v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák.
č. 1/1993 Sb. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je
však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním
případě (viz také nález ÚS ČR ve věci I. ÚS 187/94). Po posouzení
listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména
spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 179/94, lze
uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení
nebyla porušena, neboť řízení proběhlo řádně a pečlivě. Okresní
soud neponechal stranou výpověď svědka P., hodnotil ji tak, že
s projednávanou věcí vůbec nesouvisí (rozsudek str. 3 dole a str.
4 nahoře). Tvrzení stěžovatele, že prokázal existenci půjčky ze
dne 30.7. 1991 je pouze jeho tvrzením, oba soudy se shodly
v právním názoru, že ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní
břemeno. S námitkami ohledně důkazu existence půjčky se soud I.
stupně vypořádal v rozsudku na str. 5 odst. třetí. Jen takový
postup, když by se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatele, by bylo
možné považovat za porušení jeho základních práv. K namítanému
dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod nutno uvést, že neúspěch
v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného
ustanovení Listiny.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy
vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis
verbis vyjádřena v §132 obč. soudního řádu a odůvodňuje postup
soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá obč. soudního řádu.
Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat
v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik
je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost
návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí
podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné
souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny
a §18 obč. soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak
z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné
možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu
vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
Stěžovatel také poukazuje na zakotvení zásady spravedlivého
procesu v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení tohoto
ustanovení. Ústavní soud však přesto připomíná rozhodovací
aplikační praxi příslušných orgánů: Podle zprávy Evropské komise
ke stížnosti č. 7945/77 čl. 6 odst. 1 neupravuje problematiku
důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku
důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých
otázkách. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci
Barbera z r. 1988, A-146, §68, vyslovil závěr, že mu přísluší
rozhodnout o tom, zda napadené řízení jako celek bylo spravedlivé
ve smyslu Úmluvy: Účelem čl. 6 odst. 1 je, mimo jiné, uložit soudu
(vnitrostátnímu) povinnost, aby řádně prozkoumal podání, argumenty
a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda
jsou relevantní pro jeho rozhodnutí.
Ústavní soud ČR neshledal, že by v řízení u Okresního soudu
v Domažlicích a u Krajského soudu v Plzni bylo stěžovateli
odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nebylo zjištěno ani odepření práva na rovné postavení účastníků
v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, takže nemohlo být shledáno
ani porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ani práva na spravedlivý,
nezávislý a nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech výše
uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve
výroku rozhodnutí, tj. návrh zamítl dle §82 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. ledna 1997