ECLI:CZ:US:2017:2.US.1273.17.1
sp. zn. II. ÚS 1273/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Šťastného, se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, insolvenčního správce dlužníka Libora Eichingera, zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 29 ICdo 105/2016-54, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2016, č. j. 101 VSPH 866/2015-32, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září 2015, č. j. 43 Icm 2351/2015-18, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti vyplývající ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. září 2015, č. j. 43 ICm 2351/2015-18, rozhodl o žalobě žalobce (Barlog Capital, a. s.) směřující proti žalovanému JUDr. Josefu Šťastnému (stěžovateli), jako insolvenčnímu správci dlužníka Libora Eichingera, tak, že určil, že pohledávka P13 ve výši 84 790 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 26301/2014, je po právu (výrok I.). Dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. července 2016, č. j. 101 VSPH 866/2015-32, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka přihlášená žalobcem, byť byla přiznána rozhodčím nálezem (rozhodčí nález Mgr. Michala Bazínka ze dne 23. července 2009 sp. zn. 3355/2009), který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, není promlčena. K tomu soudy uvedly, že i rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by ale jinak bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Z uvedeného vyplývá, že zahájením rozhodčího řízení (tedy i základě neplatné rozhodčí doložky) došlo ke stavění promlčecí doby ve smyslu §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 29 ICdo 105/2016-54, odmítnuto podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Námitku dovolatele ohledně nepřípustně extenzivního výkladu §403 odst. 1 obch. zák. Nejvyšší soud neakceptoval s poukazem na odůvodnění rozsudku sp. zn. 23 ICdo 19/2015, v němž Nejvyšší soud při výkladu tohoto ustanovení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87) a nález ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)] uvedl, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. K tomu Nejvyšší soud dodal, že závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle §403 obch. zák. dochází pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je v rozporu s §14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. prosince 2013, i k §403 obch. zák. a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Pokud odvolací soud v posuzované věci dovodil, že nárok přiznaný rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky promlčen není, neboť zahájením rozhodčího řízení se podle §403 odst. 1 obch. zák. stavěla promlčecí doba, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Opakovaně zdůrazňuje, že žalobu neuznává, neboť se domnívá, že pohledávka přihlášená žalobcem byla promlčena. Rozhodčí doložku, na jejímž základě bylo zahájeno rozhodčí řízení a následně byl vydán rozhodčí nález, považuje za absolutně neplatnou, pročež nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, na což v průběhu celého řízení poukazoval. Na podporu svého tvrzení ohledně neplatnosti rozhodčí doložky uvádí různá rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 (N 164/66 SbNU 433)]. Vyslovuje přesvědčení, že soudy se dopustily nepřípustného extenzivního výkladu §403 odst. 1 obch. zák., který vede ke zcela absurdním závěrům a je v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva. Stěžovatel s využitím závěru vyplývajícího mj. z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2016 sp. zn. IV. ÚS 2524/16 uvádí, že exekuce zahájená na základě neplatné rozhodčí doložky nestaví běh promlčecí lhůty, z čehož se nutně podává, že muselo dojít k promlčení pohledávky žalobce za dlužníkem. Stěžovatel uzavírá, že se neztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů a naopak svůj postup, kdy popřel pohledávku žalobce, považuje za oprávněný.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
7. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy nepřípustně extenzivně interpretovaly §403 odst. 1 obch. zák., když uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení přiznané rozhodčím nálezem vydaným na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nepovažovaly za promlčené. Stěžovateli lze dát samozřejmě za pravdu v tom, že rozhodčí doložka, která neumožňuje transparentní výběr rozhodce, je absolutně neplatná. Takový závěr ani žádný z obecných soudů nezpochybnil. Sporné však bylo, zda je či není takový rozhodčí nález nicotným právním aktem a jaké důsledky z této skutečnosti plynou pro běh promlčecí doby. S oběma otázkami se však obecné soudy vypořádaly zcela precizně. Ústavní stížnost stěžovatele se tak jeví jako pouhá opakující se polemika s právními závěry vyslovenými obecnými soudy, jejichž přezkum Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud musí v této souvislosti vyzdvihnout zejména odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, který podrobně vysvětlil, proč nelze rozhodčí nález považovat za nicotný právní akt a proč je tedy třeba přijmout závěr o stavění promlčecí doby. Nejvyšší soud následně závěry odvolacího soudu zcela akceptoval a stručně, avšak věcně a z ústavněprávního hlediska zcela dostatečně vypořádal námitky stěžovatele a rovněž konkrétně uvedl, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovatelem předložených právních otázkách. Ústavní soud není oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznesl, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Je oprávněn pouze posoudit, zda Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, přičemž v daném případě Ústavní soud závěry dovolacího soudu v tomto kontextu neshledává nikterak vybočujícími.
8. Pokud stěžovatel na podporu svého tvrzení argumentoval mj. usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2524/16, v němž byl akceptován závěr obecných soudů, že ke stavení promlčení lhůty ve smyslu §403 obch. zák. v důsledku rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky dojít nemohlo, musí Ústavní soud konstatovat, že nyní projednávaná věc se od okolností, které byly východiskem pro citované usnesení, odlišuje. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2524/16 bylo rozhodčí řízení zahájeno až 23. února 2012, tedy více než 9 měsíců po vydání sjednocujícího usnesení. Stěžovatelka ve věci sp. zn. IV. ÚS 2524/16 tak svůj nárok ze smlouvy o úvěru i přes již existující sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ohledně rozhodčích doložek namísto obecného soudu uplatnila v rozhodčím řízení, které posléze vedlo k vydání (nezákonného) rozhodčího nálezu ze dne 23. května 2012. Nadto stěžovatelka následně přistoupila i k jeho vymáhání v exekučním řízení, jež však bylo zastaveno (právě pro nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu). Teprve poté, co definitivně neuspěla s vymáháním prostřednictvím řízení, která vedla několik let i přes zjevný rozpor se zákonem a judikaturou vrcholných soudů, jež bylo možno dovozovat již při jejich zahájení, podala stěžovatelka dne 20. července 2015 žalobu k obecnému soudu, která však byla zamítnuta právě z důvodu promlčení uplatněného nároku. V nyní projednávané věci naopak v době, kdy byl vydán rozhodčí nález Mgr. Michala Bazínka (23. července 2009), z něhož žalobce v nyní projednávané věci odvíjel oprávněnost přihlášení své pohledávky do insolvenčního řízení, nebyla judikatura Nejvyššího soudu, jakožto vrcholného orgánu určeného ke sjednocování soudní praxe, při posuzování platnosti rozhodčích doložek v případě neurčitého určení rozhodce ustálena (srov. na jedné straně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 či usnesení ze dne 29. září 2009 sp. zn. 32 Cdo 5129/2007, na straně druhé pak rozsudek ze dne 21. ledna 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 aj.). K definitivnímu sjednocení dosavadní rozpolcené judikatury Nejvyššího soudu v podobě, že rozhodčí doložka, která neumožňuje transparentní výběr rozhodce je absolutně neplatná (jak ji mj. naznačilo i stěžovatelem zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008), pak došlo teprve až usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tedy téměř dva roky poté, co byl rozhodčí nález v nyní projednávané věci vydán. Navíc nelze přehlédnout, že rozhodčí nález v nyní projednávané věci nebyl ani jakkoliv napaden (např. návrhem na jeho zrušení podle §31 zákona o rozhodčím řízení), ani nebyla vyslovena jeho nezpůsobilost jakožto exekučního titulu. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti nyní projednávané věci nelze ztotožňovat s okolnostmi, z nichž vycházel Ústavní soud ve stěžovatelem uváděném usnesení. Za dané situace považuje Ústavní soud závěry obecných soudů o stavění promlčecí doby za akceptovatelné.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu