ECLI:CZ:US:2017:2.US.1274.17.1
sp. zn. II. ÚS 1274/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Veselé, právně zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 6. 2016 č. j. 68 To 155/2016-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 4. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatelka brojí proti shora uvedenému rozsudku a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl napadeným rozsudkem ve věci odvolání obžalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 250/2015-296 ze dne 13. 4. 2016 tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci se zrušuje v celém výroku o trestu a nově se o něm rozhoduje, přičemž v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Okresní soud uznal obžalovanou vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila způsobením dopravní nehody. Za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 roků a 6 měsíců. Dalším výrokem soud zavázal obžalovanou k náhradě škody. Jednou z poškozených byla nynější stěžovatelka.
3. Ta v ústavní stížnosti tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno v podobě "opomenutých důkazů", právo na ochranu dobrého jména jejího manžela a právo na neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života pak bylo porušeno v podobě nespravedlivě přičítaného spoluzavinění na dopravní nehodě manžela stěžovatelky, který při nehodě zaviněné obžalovanou zemřel. Stěžovatelka uvedla, že jako poškozená v dané věci a faktická oběť trestného činu předložila soudu značně detailní a odborně zdůvodněný názor a matematický rozbor okolností nehody a detailně popsala, na základě čeho se domnívá, že závěry znaleckého posudku, který byl klíčovým důkazem pro posouzení spoluzavinění ze strany jejího manžela, jsou nesprávné. Rovněž navrhovala vypracování revizního znaleckého posudku. Za zásadní pochybení považuje stěžovatelka skutečnost, že znalecký posudek opomíjel proměnné, které byly podstatné jak pro posouzení rychlosti střetu, tak předchozí rychlosti jízdy obou vozidel. Krajský soud v Ostravě však na návrhy stěžovatelky nijak nereagoval, revizní znalecký posudek nezadal a svůj postup řádně nezdůvodnil.
4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 tr. řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99). Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 tr. řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
7. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (článek 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, či ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96). Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07).
8. Proto také Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) vždy uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, kdy jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
9. Ústavní soud v dané věci dospěl k závěru, že k porušení tvrzeného práva na účinné vyšetřování nedošlo. Zde Ústavní soud připomíná, že pokud ve své rozhodovací praxi (a to zcela výjimečně) přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny či čl. 4 odst. 1 a 2 nebo čl. 5 odst. 1 Úmluvy, dělo se tak výhradně za situace, kdy bylo trestní řízení ukončeno již rozhodnutím policejního orgánu, tj. v rané fázi trestního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Jestliže však v případě stěžovatelky byla nejen podána obžaloba, ale věc byla též řádně projednána před soudem, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelce, že by bylo možno hovořit o nedostatečném vyšetření předmětného skutku. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se danou věcí důkladně zabývaly, byl zpracován znalecký posudek a byla vyslechnuta řada svědků. Ústavní soud tudíž neshledal, že by vyšetřování dotčené věci trpělo jakýmikoli zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah. Orgány činné v trestním řízení postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle, přičemž pokud stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak byla posouzena otázka spoluzavinění jejího manžela, nelze v tomto shledat jakýkoli zásah do práv a svobod stěžovatelky jakožto poškozené, jelikož - jak je uvedeno shora - jí nepřísluší žádné základní právo na odsouzení obžalované.
10. Pokud se jedná o vyčíslení výše náhrady škody, která byla soudem prvního stupně poškozeným přiznána a přiměřeně snížena právě z důvodu spoluzavinění nehody ze strany manžela stěžovatelky, vůči tomu argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti výslovně nesměřuje. Z napadeného rozsudku krajského soudu pak vyplývá, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala obžalovaná a poškození. Zmocněnec poškozených však vzal při veřejném zasedání odvolání poškozených do výroku o náhradě škody zpět. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka ve vztahu k výroku o náhradě škody nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jí zákon poskytuje, a proto by v případě, kdy by brojila ústavní stížností proti tomuto výroku, musela být v této části její ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Současně je však třeba připomenout, že soud prvního stupně odkázal stěžovatelku se zbylým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
11. S ohledem na shora uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu