ECLI:CZ:US:2006:2.US.128.05
sp. zn. II. ÚS 128/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. B., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem Advokátní kanceláře U Bulhara 3, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2004, č. j. 2 Afs 147/2004-74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004 č. j. 38 Ca 604/2002-45, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002 č. j. FŘ-4138/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 10 dne 9. 5. 2001 č. j. 118486/01/010916/4068, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, týkajících se doměření daně z přidané hodnoty.
Z připojeného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 147/2004 a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu 10 byla O. B. (po jejíž smrti převzal podnik K. B., v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 1999 v částce 230 458 Kč. (Důvodem pro doměření daně z přidané hodnoty bylo zjištění, že stěžovatel nesprávně, v rozporu s ust. §16 odst. 6 zák. č. 588/1992 Sb., uplatňoval sníženou sazbu daně u pronájmu movité věci, kde předmětem zdanitelného plnění bylo půjčování filmů nahraných na videokazetách.) Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podala O. B. odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zamítnuto. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu byla rozsudkem Městského soudu v Praze rovněž zamítnuta a následně byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávný a ústavně nekonformní výklad ust. §32 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), ze kterého dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že již v odvolání namítal neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 9. 5. 2001, neboť ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, přičemž tato povinnost vyplývá z ust. §32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. §32 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, dle nějž, pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru a platební výměr není neplatným rozhodnutím. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. II. ÚS 31/99. Poukazuje na ust. §32 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., které stanoví, kdy má chybějící základní náležitost za následek neplatnost rozhodnutí.
Dále namítá, že ze spisu není seznatelné, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, lze z něj pouze dovodit že s některými důkazními prostředky, které si správce daně obstaral sám, nehodlá stěžovatele seznámit. Zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 121/02).
Stěžovatel dále uvádí, že při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházel Nejvyšší správní soud, stejně jako Městský soud v Praze a oba finanční orgány, z právního názoru, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci. Tento právní názor je opřen výhradně o poznámku pod čarou k ust. §26a odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Námitku stěžovatele, že podle nálezu Ústavního soudu nejsou poznámky pod čarou součástí právního předpisu, odmítl Nejvyšší správní soud s poukazem na to, že Ústavní soud současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu, a akceptoval výklad použitý Městským soudem v Praze, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli. Svůj právní názor podpořil stěžovatel právním rozborem uvedené problematiky ze dne 15. 4. 2002 provedeným JUDr. J. B., CSc., podle kterého dílo není věcí, a věcí není ani rozmnoženina díla, neboť to vyplývá z autorského zákona. Půjčování rozmnoženiny díla tedy nemůže být svou povahou půjčováním věci.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v kasační stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele s totožnou skutkovou i právní argumentací, směřujícími proti obsahově shodným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů, týkajícím se vyměření daně pouze za jiné zdaňovací období, se již zabýval (srov. usnesení III. ÚS 92/05 a III.ÚS 93/05) a pro jejich zjevnou neopodstatněnost je odmítl.
Vzhledem k tomu, že od závěrů v nich přijatých nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 93/05 uvádí:
K námitce uplatněné v ústavní stížnosti, že dodatečný platební výměr je neplatný z toho důvodu, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, a k odkazu na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. II. ÚS 31/99 je třeba poukázat na specifičnost každého jednotlivého případu a nutnost z tohoto pohledu ke každému jednotlivému případu přistupovat. Skutkový stav, z něhož vycházel Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99, byl odlišný od nyní posuzovaného případu a důvodem pro vydání tehdejšího nálezu bylo větší množství vad, které ve svém souhrnu zpochybňovaly platnost tehdy vydaného platebního výměru.
V projednávané věci se jedná o odlišnou situaci. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na svou konstantní judikaturu dovodil, že pokud byl základ daně uveden na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, který byl ve výroku označen jako jeho součást, a který byl také označen stejným číslem jednacím, není pochyb o tom, že ke sdělení základu daně daňovému subjektu došlo, a že umístěním údaje nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech. Závěr Nejvyššího správního soudu, že v daném případě nebyl dodatečný platební výměr vadný pro nedostatek náležitostí, nelze v tomto konkrétním případě považovat za závěr, který by vybočil z mezí ústavnosti.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, že zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele a nelze přezkoumat, zda byl vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu, popsaného ve zprávě a projednaného se stěžovatelem.
Uvedenými námitkami se zabývalo jak Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, tak i Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud, který se s těmito námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 25. 10. 2000, podle protokolu se jednání zúčastnil zástupce O. B. JUDr. Kobík a k jeho dotazům správce daně vysvětlil, že zpráva vychází z důkazů vyplývajících z protokolu ze dne 5. 6. 2000. Finanční úřad využil jednak možnosti požádat odbornou organizaci o posouzení zatřídění, jednak se zabýval i důkazním prostředkem předloženým daňovým subjektem, a to právním rozborem provedeným Advokátní kanceláří P. a Z., přičemž důkazy byly zhodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb.. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zástupce daňového subjektu při projednání vznesl řadu dotazů, připomínek a námitek k odborné zprávě a správce daně se k nim vyjádřil. Stanovisko daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole bylo zástupcem daňového subjektu předáno správci daně. Protokol o ústním jednání ze dne 5. 6. 2000, na který zpráva odkazuje, obsahuje vysvětlení daňového subjektu o způsobu nákupu videokazet, připojeny byly i certifikát držitele práv k půjčování videokazet, kupní smlouva o koupi a prodeji videonosičů za účelem půjčování uzavřená mezi společností BONTON HOME VIDEO a. s., a O. B. ze dne 15. 6. 1998, kopie čtyř faktur vystavených firmou BONTON HOME VIDEO a. s., v r. 1997 a 1999. Protokol o dalším jednání ze dne 29. 6. 2000 obsahuje předložení přehledu smluv uzavíraných mezi daňovým subjektem a diváky za období 1997-1999. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě nebylo sporu o tom, že daňový subjekt nakupuje a po té půjčuje videokazety s nahrávkami zákazníkům. Doklady k tomu jsou obsaženy ve správním spise a zpráva je shrnuje. Všechny tyto doklady byly předloženy daňovým subjektem s výjimkou zprávy odborné firmy, s níž byl závěr správce daně totožný. Daňový subjekt, resp. jeho zástupce byl se zprávou i všemi podklady seznámen, z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly i kontrolní závěr byl podrobně projednán. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil daňový subjekt a správce daně při rozhodnutí nevycházel z jiných důkazů, než které zpřístupnil daňovému subjektu. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele o nejasném rozsahu dokazování. Rozsah důkazů je podle jeho názoru jasný a jejich hodnocení je zřejmé z rozhodnutí žalovaného.
Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že půjčování rozmnoženiny díla nemůže být svou povahou půjčováním věci, a v této souvislosti polemizuje i s otázkou přípustnosti použití poznámky pod čarou k výkladu ustanovení §26a odst. 2 autorského zákona. Ústavní soud poukazuje na to, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33). Takovéto porušení v dané věci Ústavní soud neshledal. Uvedenými námitkami se ostatně podrobně zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již Nejvyšší správní soud a před tím i Městský soud v Praze a Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, a proto Ústavní soud na odůvodnění vyjmenovaných rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozhodnutí finančního ředitelství, tak i v rozsudcích obou obecných soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a jako žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Rozhodnutí finančních orgánů i obou obecných soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu a následně i oba obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 či čl. 36 Listiny, tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
.